ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.920.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 920/2017-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání podaném A. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 83/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 66/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 4 T 66/2015, byl A. R. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v úmyslu přisvojit si z majetku společnosti S., a. s., se sídlem Č., okres M., v období od 26. 8. 2010 do 12. 10. 2012 jako člen představenstva a výrobní ředitel odcizil z podniku surovinu KOPLEN 0822FR, zadával pokyny zaměstnanci společnosti na pozici vedoucího výroby bloků V. B. k nakládání přistavených nákladních vozidel uvedenou surovinu určenou pro výrobu polystyrenových desek EPS, balenou po 1100 kg, následně byla tato surovina po předchozí dohodě občanem Slovenské republiky J. S., převážena tahačem, s vlekem, v posledních dvou případech tahačem s vlekem a tahačem, s vlekem, na území Slovenské republiky do společnosti IZO 4, s. r. o., Michalovce, IČ: 36 583 472, a POR SH+, a. s., Žilina, IČ: 45 710 597, kde byla vyskladněna a použita k blíže nezjištěnému účelu, za což A. R. přebíral od J. S. v blíže nezjištěné době, na blíže nezjištěném místě finanční hotovost ve výši 15.000 EUR za jeden kamion, A. R. dával pokyny V. B., aby takto vyvezenou surovinu postupně tzv. papírově odepisoval do spotřeby podniku v Č., aby se zakryl schodek ve skladových zásobách, takto bylo ze společnosti S., a. s., vyvezeno:
a) 26. 8. 2010 – 24,2 tuny v hodnotě 755.040 Kč,
b) 22. 10. 2010 – 20,9 tuny v hodnotě 656.260 Kč,
c) 17. 1. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 741.691,20 Kč,
d) 25. 1. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 797.807,46 Kč,
e) 2. 3. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 763.157,76 Kč,
f) 7. 3. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 718,960 Kč,
g) 10. 3. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 842.160 Kč,
h) 3. 5. 2011 – 24, 2 tuny v hodnotě 845.680 Kč,
i) 5. 5. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 847.000 Kč,
j) 9. 5. 2011 – 20,9 tuny v hodnotě 731.500 Kč,
k) 12. 5. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 847.000 Kč,
l) 7. 7. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 838.087,60 Kč,
m) 31. 8. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 830.060 Kč,
n) 1. 9. 2011 – 24,2 tuny v hodnotě 419.430 Kč,
o) 9. 2. 2012 – 24,2 tuny v hodnotě 878.240 Kč,
p) 6. 3. 2012 – 24,2 tuny v hodnotě 931.700 Kč,
q) 5. 4. 2012 – 22 tun v hodnotě 794.139,50 Kč,
r) 11. 5. 2012 – 24,2 tuny v hodnotě 907.500 Kč,
s) 20. 6. 2012 – 22 tun v hodnotě 851.400 Kč,
t) 17. 7. 2012 – 22,05 tuny v hodnotě 804.971 Kč,
u) 7. 8. 2012 – 24,2 tuny v hodnotě 866.360 Kč,
v) 12. 10. 2012 – 22 tun v hodnotě 858.000 Kč,
tj. celkem 432.300 tun suroviny KOPLEN odvezeno a do výrobní spotřeby odepsáno, a dalších 68.254 tun odvezeno bez fiktivního odepsání do spotřeby, čímž byla způsobena společnosti S., a. s., se sídlem Č., okres M., škoda v celkové výši nejméně 17.526.144,52 Kč .
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev na dobu sedmi let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem byl naproti tomu obžalovaný T. D., podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozhodnutí, ve kterém obžaloba spatřovala zločin krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 5 To 83/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v tom, že je ve věci přítomen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy zásadní skutková zjištění zcela absentují a rovněž došlo k nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. Dále připomenul obsah některých svědeckých výpovědí a soudům vytkl, že z nich dovodily zcela opačná zjištění, než která se nabízela. Krom toho, žádná ze slyšených osob nebyla bezprostředním svědkem, nýbrž jedná se o svědky událostí, které se udály až v době mezi spácháním žalovaného skutku a zahájením vyšetřovacích úkonů orgány činnými v trestním řízení. V další části svého dovolání poukázal na porušení zásady zákonnosti a bezprostřednosti, jak je předpokládá trestní řád, přičemž namítl, že soudy vycházely nejen z důkazů shromážděných činností orgánů činných v trestním řízení, nýbrž i soukromým vyšetřováním na věci zainteresovaných osob. Zejména pak zpochybnil relevanci listinných důkazů, neboť tyto podepsal pod nátlakem. Rovněž zpochybnil závěry vyplývající z výpovědi svědka J. S. a upozornil na procesní nepoužitelnost dané výpovědi. Soudy poté měly bezdůvodně přehlédnout skutečnost, že svědek D. U. obviněnému de facto nabízel úplatek za prezentování nepravdivých informací. V rámci námitek stran absentujících skutkových zjištění podotkl, že nebylo žádným věrohodným způsobem zjištěno, že ve společnosti S., a. s., skutečně vzniklo manko suroviny Koplen. Zejména poukázal, že by se mohlo jednat o komplot (msta D. U. vůči spoluakcionáři T. D. za to, že se chtěl rozvést s jeho sestrou), neboť předchozí účetní doklady ani audity žádné manko suroviny Koplen nezobrazovaly. Stejně tak znalecký posudek Ing. Soni Novákové se opírá o pochybné materiály vytvořené až následně. Soudy se ani dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda celá záležitost nemohla být posuzována v soukromoprávní rovině, předně tedy s přihlédnutím k elementárním požadavkům, aby účastníci soukromoprávního vztahu dbali na ochranu svých majetkových zájmů, resp. aby postupovaly obezřetně, neboť trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů. Podle §105 odst. 3 tr. ř. nadto vznesl námitky proti odbornému zaměření znalkyně Ing. Soni Novákové, neboť znalec z oboru ekonomika se může vyjádřit k účetním výstupům pouze za předpokladu objektivně správných účetních podkladů, což nebyla výchozí situace pro Ing. Soňu Novákovou v této věci. Dále pak poukázal, že i když byl odsouzen za krádež, nenašlo se u něj ani zboží v množství cca 528 tun, ani 8.8 mil. Kč, které měl obdržet. K podanému dovolání rovněž přiložil „výzvu D. U. ze dne 1. 6. 2013“ a „odpověď na výzvu před podáním žalob ze dne 4. 6. 2013“. Svoji argumentaci poté obviněný opřel o judikaturu Ústavního soudu stran práva na spravedlivý proces a postupu orgánů činných v trestním řízení. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a aby byl následně obžaloby zproštěn. Nadto požádal o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podotkl, že dovolací soud je povinen vycházet z konečných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a teprve v návaznosti na tato zjištění posuzovat správnost právního posouzení skutku. Obviněný přitom své námitky zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění, s nimiž nesouhlasí, přičemž právní kvalifikaci daného jednání de facto nerozporuje. Státní zástupce ve věci neshledal ani obviněným namítání extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále poukázal, že obviněný se v podstatě domáhá takového hodnocení důkazů, které by pro něj bylo příznivější. Pokud jde o odkaz obviněného na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010), tak tento shledal nepřiléhavým pro nyní projednávanou věc. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na uvedené vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že nesouhlasí s náhledem státního zástupce, že by dané dovolání nevznášelo právní námitky. V tomto ohledu totiž upozorňoval, že nebyly hodnověrně vysvětleny závěry stran přisvojení si cizí věci. Jelikož samotné zmocnění se cizí věci nebylo patřičně rozvedeno v odsuzujícím výroku, nelze dovozovat naplnění všech obligatorních znaků trestného činu krádeže. Opětovně poté zdůraznil, že k žádné krádeži ani nedošlo a že se v projednávané věci jedná o tvrzení proti tvrzení, kdy některé důkazy byly dodávány poškozenou společností, nikoli zjištěny v rámci vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení. Závěrem obviněný setrval na podaném dovolání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, listinných důkazů, samotného vzniku škodlivého následku apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy mj. předestřel verzi o možném komplotu ze strany D. U. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. V tomto ohledu ve věci nebylo jakkoli prokázáno, že by snad obviněný podepisoval předmětné listiny pod nátlakem, jak sám prezentuje. Taktéž je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech, pokud tyto tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by některé z důkazů byly opatřeny nezákonným způsobem anebo nebyly procesně použitelné. Dále pak, samotná skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo dohledat finanční prostředky, které obviněný získával z páchání trestné činnosti, automaticky neznamená, že není možné uznat obviněného vinným jemu přisuzovaným zločinem, když dané jednání bylo spolehlivě prokázáno na základě provedených důkazů. Rovněž vznesenými námitkami s odkazem na ustanovení §105 odst. 3 tr. ř. proti odbornému zaměření znalkyně Ing. Soni Novákové obviněný de facto napadá nedostatečnost procesu dokazování, neboť toliko poukazuje na nespolehlivost podkladů (účetních výstupů), ze kterých znalkyně vycházela. V rámci řízení ovšem nebylo zpochybněno, že by snad dané podklady neměly reálný podklad a byly vytvořeny např. účelově.
Pokud dále obviněný odkazuje na „výzvu D. U. ze dne 1. 6. 2013“ a „odpověď na výzvu před podáním žalob ze dne 4. 6. 2013“, tak Nejvyšší soud připomíná, že podle §265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout . K provádění důkazů před Nejvyšším soudem tedy dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní zásady trestního řízení, upravené zejména v ustanovení §2 tr. ř. S přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc (jak již bylo uvedeno) Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. V takovém případě mají být ověřeny výsledky původního řízení z hlediska obsahu dovolání a v něm uplatněných dovolacích důvodů a souvisejících konkrétních námitek, anebo má být zpochybněna správnost původního rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Rozhodně však není účelem provádění důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř., aby Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního či druhého stupně. Rovněž je namístě podotknout, že přistoupení k dokazování je v řízení o dovolání pouze fakultativní, přičemž současně jsou dány jisté limity, kdy dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) je určeno k nápravě právních vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu. Tudíž ani postupem podle §265r odst. 7 tr. ř. se nelze domáhat odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí uvedl, že soudy prvního a druhého stupně při svých rozhodnutích vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž závěr o naplnění obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty byl najisto postaven s ohledem na provedené dokazování.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran otázky případné aplikace principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe, k čemuž zřejmě obviněný směřoval svoji argumentaci stran možného řešení sporů v soukromoprávní rovině, je namístě připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Byť lze souhlasit s názorem obviněného, že účastníci soukromoprávního vztahu mají dbát na ochranu svých majetkových zájmů, resp. postupovat v tomto ohledu obezřetně, tak tato východiska neznamenají, že se poškození účastníci nemohou (zprostředkovaně) domáhat svých práv v rámci trestního řízení. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Zásada subsidiarity trestní represe tedy bude o to více zvažována v případech přečinů, nikoli zločinu s celkovou způsobenou škodou přesahující 17.000.000 Kč, jak tomu bylo v nyní projednávané věci. Soudy tedy nikterak nepochybily, když věc posuzovaly v rovině trestního práva.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu