ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4557.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4557/2016-314
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Břeclavi, Fintajslova 1352/27, proti žalované ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 63998980, o zaplacení částky 1 841 653 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 5/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 26 Co 6/2016-288, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 26 Co 6/2016-288, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 10. 2015, č. j. 7 C 5/2013-242, ve výrocích I. a II., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném 23. 2. 2012 se žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná prodala stroj, na jehož koupi poskytla žalobci úvěr, za cenu nižší, než byla cena obvyklá.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 7 C 5/2013-242, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 203 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 13 167,20 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Řízení o zaplacení částky 638 653 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok III.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované i žalobce (jen proti výroku o náhradě nákladů řízení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že náhrada nákladů řízení činí 208 280 Kč, ve zbylé části výroku II. a ve výroku I. jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce uzavřel se žalovanou 27. 12. 2006 smlouvu o úvěru č. 7665278, na jejímž základě mu žalovaná poskytla úvěr ve výši 791 350 Kč na zakoupení vyvážecí soupravy Valmet 860, rok výroby 2000, výrobní číslo 9078 (dále jen „stroj“). Kupní cena stroje byla 1 130 500 Kč. Součástí smlouvy o úvěru byly Všeobecné smluvní podmínky ČSOB Leasing, a. s., pro poskytování úvěrů VSPÚ SÚ 04/06 (dále jen „smluvní podmínky“). Podle bodu 4.1.5 smluvních podmínek vlastnické právo k předmětu financování se převádí z žalobce na žalovanou mimo jiné též v případě, že žalobce bude po dobu delší než 60 dnů v prodlení s úhradou kterékoliv úvěrové splátky. Pro neplnění dohodnutých splátek úvěru žalovaná 21. 1. 2010 úvěr zesplatnila, podle bodu 4.3.2 smluvních podmínek stroj žalobci odebrala a 19. 3. 2010 jej prodala třetí osobě za částku 549 000 Kč. Po započtení svých splatných pohledávek ze smlouvy o úvěru žalobci vyplatila rozdíl ve výši 245 124 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Prodejem stroje za částku 549 000 Kč žalovaná porušila smluvní povinnost vyplývající z bodu 4.3.2 smluvních podmínek prodat stroj za cenu obvyklou v místě a čase a po započtení svých pohledávek zbylou část kupní ceny žalobci vyplatit. Činila-li podle revizního znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanovenou společností Dekra CZ a. s. obvyklá cena stroje v době prodeje třetí osobě částku 1 752 000 Kč, pak o rozdíl mezi touto částkou a kupní cenou, za niž byl stroj prodán třetí osobě, měla být výplata žalobci z titulu vypořádání podle smlouvy o úvěru vyšší. Porušením této smluvní povinnosti žalovaná ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), způsobila žalobci škodu ve výši 1 203 000 Kč.
Námitku žalované o nesprávném určení obvyklé ceny stroje v době prodeje odvolací soud nepovažoval za důvodnou s tím, že pro určení obvyklé ceny byl směrodatný revizní znalecký posudek k posudku znalce Vokáče zpracovaný společností Dekra CZ, a. s. jako znaleckým ústavem, který zohlednil i závěry původního znaleckého posudku. K námitce, že soud prvního stupně neměl přihlížet k ujednání bodu 4.3.2 smluvních podmínek, protože jde podle obsahu o zajišťovací převod vlastnického práva a podle judikatury Nejvyššího soudu takové ujednání nemůže být obsahem smluvních podmínek, jde proto o ujednání absolutně neplatné, odvolací soud uvedl, že obsah ujednání účastníků v bodě 4.3.2 smluvních podmínek odpovídá z hlediska zákonnosti přípustnému znění dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle ustanovení §553 obč. zák., jak to dovodil výslovně Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“). Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalované o nesprávné výši úroků z prodlení za dobu od 1. 7. 2013 do 14. 10. 2015. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako správný potvrdil ve výroku ve věci samé a po přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení k odvolání žalobce jej změnil v tomto výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 208 280 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jejímž řešením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Předkládá otázku poskytnutí právní ochrany jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a otázku přiznání nároku na základě neplatného právního jednání.
K první otázce dovolatelka uvedla, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že jednání žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nemůže požívat právní ochrany. Nepoctivé jednání žalobce spočívá v tom, že při sjednávání úvěru uvedl hodnotu stroje částkou 950 000 Kč, na tuto částku mu byl poskytnut úvěr a sjednána pojistná smlouva, následně v roce 2010 však žalobce začal tvrdit, že stroj má hodnotu asi 2 500 000 Kč, a proto se nyní domáhá žalované částky. Má za to, že žalobce ji úmyslně uvedl v omyl o ceně stroje.
Ke druhé otázce dovolatelka poukázala na závěry vyjádřené v R 45/2009 a zdůraznila, že podle těchto závěrů je ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva s odkládací podmínkou, kterou je kvalifikované prodlení dlužníka, neplatné. Ustanovení smluvních podmínek, jimiž byla sjednána smlouva o zajišťovacím převodu práva, obsahuje v čl. 4.1.5 odkládací podmínku v podobě kvalifikovaného prodlení dlužníka. Z toho důvodu s ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je celá smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva neplatná, čímž je neplatné i ustanovení čl. 4.3.2 smluvních podmínek, kterým soud prvního stupně i odvolací soud odůvodnily povinnost dovolatelky zaplatit žalobci žalovanou částku. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou proto nesprávná. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, maje za to, že dovolání není důvodné, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelka těmto požadavkům v první vymezené otázce nedostála, neboť jako předpoklad přípustnosti uplatnila odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe soudu, aniž by uvedla, od které ustálené praxe se řešení této otázky odchyluje. První dovolatelkou předestřená otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky platnosti ujednání o zajišťovacím převodu práva, v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z ustanovení §133 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Podle ustanovení §553 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva) [odstavec 1]. Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně (odstavec 2).
Podle ustanovení §169 písm. e) obč. zák. ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle zjištění soudu prvního stupně z bodu 4.1.5 smluvních podmínek vyplývá, že smluvní strany se v souladu s §133 odst. 1 obč. zák. výslovně dohodly, že vlastnické právo k předmětu financování se převádí ze zákazníka na věřitele bez ohledu na předání a převzetí předmětu financování okamžikem, kdy bude splněna kterákoli z následujících podmínek:
a) zákazník je po dobu delší než 60 dnů v prodlení s úhradou kteréhokoli svého finančního závazku podle smlouvy o úvěru, tj. kterékoli úvěrové splátky či úroku z prodlení, nebo nákladů na pojištění (na jakékoli pojištění podle čl. 5 všeobecných smluvních podmínek);
b) (…);
c) (…).
Podle bodu 4.3.2 smluvních podmínek nebude-li kterákoli pohledávka věřitele za zákazníkem řádně a včas uhrazena a vlastnické právo k předmětu financování přejde v souladu s bodem 4.1.5 tohoto článku smluvních podmínek na věřitele, je věřitel oprávněn prodat předmět financování třetí osobě postupem uvedeným níže v tomto bodě a zákazník je povinen strpět zpeněžení předmětu financování a uspokojení pohledávek z výtěžku prodeje předmětu financování. (…).
Nejvyšší soud podal vyčerpávající výklad institutu zajištění závazku převodem práva v R 45/2009, v němž definoval podstatné náležitosti smlouvy a vymezil její funkce zajišťovací a uhrazovací. V něm uzavřel, že zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se však neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Přihlásil se rovněž k závěru vyslovenému Nejvyšším soudem již dříve v rozsudku ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, že jeden z podstatných rozdílů mezi (platnou) smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle ustanovení §553 obč. zák. a (neplatným) ujednáním o propadné zástavě podle ustanovení §169 písm. e) obč. zák. spočívá v okamžiku, kdy dochází k převodu práva. Zatímco u zajišťovacího převodu se na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení §553 obč. zák. nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je až okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku.
K posledně uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2077/2016, v němž uvedl, že pokud by podle smlouvy mělo k převodu práva, zejména vlastnického, na věřitele dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o zajišťovací převod a takovéto ujednání by mohlo být podle obsahu považováno za neplatné podle ustanovení §169 písm. e) obč. zák. (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009).
Tak tomu je i v projednávané věci, neboť ujednání bodu 4.1.5 smluvních podmínek jednoznačně váže okamžik vzniku vlastnického práva dovolatelky (coby věřitelky) k movité věci až k době (kvalifikovaného) prodlení žalobce (jakožto dlužníka) se splněním označených povinností, což svědčí o tom, že nešlo o podmínku rozvazovací, nýbrž odkládací, a že takové ujednání má charakter tzv. propadné zástavy, a je tudíž neplatné ve smyslu ustanovení §169 písm. e) obč. zák.
Jestliže odvolací soud, byť s odkazem na R 45/2009, uzavřel, že jde o platné ujednání o zajišťovacím převodu práva, když zřejmě vycházel pouze z jedné z právních vět tohoto rozhodnutí, aniž by se blíže zabýval okamžikem, ke kterému strany sjednaly vznik vlastnického práva dovolatelky k věci, na jejíž pořízení byl úvěr poskytnut, je jeho právní posouzení neúplné, a tím i nesprávné. Z toho vyplývá i nesprávnost závěru o porušení smluvní povinnosti žalované a její odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil; poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je ve výrocích I. a II. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. 12. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu