ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4096.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4096/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně RoBiN OIL s. r. o., se sídlem Kladno, Dubí, Libušina 172, identifikační číslo 49823574, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 38, proti žalovaným 1) M. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, a 2) R. M. , zastoupenému JUDr. Lukášem Holým, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o určení neplatnosti smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 163/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co 293/2014-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému M. M. na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným R. M. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. února 2014, č. j. 7 C 163/2013-165, zamítl žalobu požadující, aby soud určil, že jsou neplatné
smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2010 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným M. M. a
smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 2. 2011 uzavřená mezi žalovanými. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co 293/2014-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se při řešení otázky naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prezentované např. rozsudky ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002, a ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 787/2007, v nichž bylo dovozeno, že určovací žaloba je preventivního charakteru a je na místě vždy tam, kde lze jejím prostřednictvím eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k nápravě nelze dospět jinak, popřípadě tam, kde určovací žalobou lze účinněji než jinými prostředky dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který může odvrátit budoucí spory účastníků. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Namítá, že její majetkové právo nebylo dosud porušeno (porušeno bude teprve tehdy, až finanční částku obdrží třetí osoba, aniž by jí svědčilo hmotné právo - pohledávka); je jí upíráno pouze procesní právo na svůj vstup do exekuce na místo oprávněného. Žalobkyně je nadále přesvědčena, že požadované určení bude podkladem pro nové rozhodování o procesním nástupnictví v exekuci. Trvá na tom, že nelze doslovně aplikovat text ustanovení §107a o. s. ř. v situaci předvídané ustanovením §36 odst. 5 exekučního řádu a trvat na tom, že návrh na vstup nového oprávněného do exekučního řízení může podat pouze dosavadní oprávněný. Přiměřenost použití občanského soudního řádu v exekučním řízení nelze totiž chápat jako doslovné převzetí procesních zásad a norem, které ovládají občanské soudní řízení. Ačkoli je věřitelem exekuované pohledávky, jejímu hmotnému právu neodpovídá procesní postavení v exekučním řízení, neboť exekuce je vedena ve prospěch jiného. Proto se domáhá vstupu do exekučního řízení; jejímu hmotnému právu totiž má odpovídat procesní postavení.
Žalovaný M. M. ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. S rozhodnutím odvolacího soudu souhlasí. Navíc má za to, že odvolací soud se při řešení procesní otázky, na níž jeho rozhodnutí spočívá, nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně se s odstupem času pouze snaží zneplatnit své vlastní právní jednání a zpětně se dostat do lukrativnějšího ekonomického postavení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně měla podle vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 37 Sm 13/2005, pohledávku za svým dlužníkem BOHEMIA TANK, a.s., ve výši 47.027.460 Kč s příslušenstvím a ve výši nákladů řízení (dále jen „pohledávka“). Na základě tohoto exekučního titulu podala návrh na nařízení exekuce; exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 70 Nc 8921/2009 a jejím provedeném byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jozef Višvader, Exekutorský úřad Praha – západ. Žalobkyně se tak stala oprávněnou v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 100 EX 3413/2009; v rámci nařízeného dražebního jednání vydražila za částku 7.200.000 Kč nemovitost povinného – čerpací stanici – budovu v obci Ch.. Poté byla exekutorem informována, že zbytek exekuované pohledávky je pravděpodobně nevymožitelný, a exekutor jí pomohl vyjednat a uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky. Dne 7. 12. 2010 žalobkyně (postupitelka) smlouvou postoupila svou pohledávku za BOHEMIA TANK, a.s., za částku 1.000.000 Kč žalovanému M. M., za něhož jednal na základě plné moci žalovaný R. M.. Návazně na to podala žalobkyně návrh na procesní nástupnictví na straně oprávněného. Dne 27. 12. 2010 vydal exekutor usnesení o procesním nástupnictví na straně oprávněného (na místo žalobkyně vstoupil žalovaný M. M.); proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně neodvolala. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu vycházejícího toliko z žalobního tvrzení shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, správným. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v nalézacím řízení nelze zvrátit procesní vývoj exekučního řízení, v němž na základě vlastního návrhu žalobkyně coby původní oprávněné došlo k postupu podle §107a o. s. ř. ve spojení s §36 odst. 5 exekučního řádu po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2010. Akcentoval, že institut určovací žaloby není prostředkem k nápravě procesní chyby vzniklé jednak vlastní procesní iniciativou žalobkyně (návrhem na postup podle §107a o. s. ř., resp. §36 odst. 5 exekučního řádu), jednak jejím procesním opomenutím (nepodáním odvolání proti rozhodnutí exekutora). Případné pro žalobkyni příznivé rozhodnutí v dané věci by nezměnilo nic na jejím postavení v exekučním řízení; toto by zůstalo neměnné, resp. žalobkyně by nemohla pomocí výsledku daného řízení obnovit svoji účast v exekučním řízení (pravomocný rozsudek soudu o požadovaném určení nemůže zrušit či „opravit“ rozhodnutí exekutora, které již bylo podle §36 odst. 5 exekučního řádu v exekučním řízení vydáno).
K otázce naléhavého právního zájmu na určení, že tu právo či právní vztah je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.) se Nejvyšší soud vyjadřoval již opakovaně (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/2001, ze dne 27. 3. 1999, sp. zn. 1338/1996, ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 468/1996, ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1429/1997, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 2 Cdon 2017/1997, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/1999, ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 491/2004, ze dne 11. 1. 2011, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2350/2009, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Odo 914/2012, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2928/2015). Dovodil zejména, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c/ o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněnou tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o. s. ř. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastník. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Zamítl-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce právní.
V posuzovaném případě dovozuje žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení z toho, že jejímu hmotnému právu (pohledávce za dlužníkem) neodpovídá procesní postavení v exekučním řízení (po záměně účastníků na straně oprávněného totiž již není subjektem oprávněným ani příjemcem výtěžku z dražby). Požaduje, aby v nalézacím řízení byla vyřešena otázka, která by zvrátila procesní vývoj exekučního řízení, v němž na základě procesního návrhu na postup podle §107a o. s. ř. ve spojení s §36 odst. 5 exekučního řádu, který učinila po uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2010, došlo k záměně účastníků na straně oprávněného (žalobkyně přestala být v pozici oprávněného). Řečeno jinak, danou určovací žalobou žalobkyně míní dosáhnout obnovy svého věřitelského postavení, resp. postavení oprávněné osoby v exekučním řízení.
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odst. l). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci l, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje.
Podle §36 odst. 5 exekučního řádu prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Procesní nástupnictví v exekučním řízení reflektuje existenci určitých skutečností, jež jsou způsobilé ovlivnit hmotně právní určení subjektů oprávněných nebo povinných ve vztahu k povinnosti, jež má být vykonána, jestliže nastanou potom, co bylo exekuční řízení zahájeno. O procesním nástupnictví se rozhoduje v průběhu exekučního řízení usnesením. Podle stádia řízení, v němž nastane okolnost rozhodná podle §107 anebo 107a o. s. ř. rozhoduje soud nebo exekutor; soud tak činí do nařízení exekuce (včetně), ve stádiu provedení exekuce se pak otevírá prostor pro rozhodování exekutora. K přechodu práv a povinností dochází universální sukcesí nebo singulární sukcesí, která může nastat na základě právního úkonu (např. postoupením pohledávky) nebo ze zákona. Protože v exekučním řízení nelze zásadně provádět dokazování, lze přechod práva nebo povinnosti prokázat – pokud to nevyplývá přímo ze zákona – jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Přechod práv a povinností z exekučního titulu na jiného prokazuje oprávněný (ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce). Z uvedeného je zřejmé, že zákon jiný postup při rozhodování o procesním nástupnictví v exekučním řízení nepředjímá; je tedy vyloučeno, aby o procesním nástupnictví v exekučním řízení bylo rozhodnuto v jiném (nalézacím) řízení, případně aby bylo rozhodnutí o procesním nástupnictví nahrazeno soudním rozhodnutím o určovací žalobě, jak se pokouší dosáhnout žalobkyně. Shora podaný výklad jednoznačně vypovídá o tom, že vyhověním žalobě na požadovaném určení by se v právním postavení žalobkyně vůči žalovaným (oprávněným v exekučním řízení) nic nezměnilo, a proto nelze ani dovodit naléhavý právní zájem na požadované m určení.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ani žalobou požadované určení by nemohlo obnovit účast žalobkyně v exekučním řízení, neboť (pravomocný) rozsudek na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek nemůže zrušit rozhodnutí soudního exekutora o procesním nástupnictví, které bylo v předmětném exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 100 EX 3413/2009, již vydáno a nabylo právní moci. Právní postavení žalobkyně by zůstalo neměnné (nestala by se bez dalšího oprávněnou v exekučním řízení).
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že jsou neplatné jak smlouva o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne s prvním žalovaným, tak následně uzavřená smlouva, jíž pohledávky postoupil první žalovaný druhému žalovanému, je tudíž správný a respektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu