ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5383.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5383/2017-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. N. , zastoupeného JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, proti žalované P. K. H. , zastoupené Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Praze 4, Na dědinách 733/22, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované O. K. , o zaplacení 398.437,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 108 C 20/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2017, č. j. 21 Co 94/2017-238, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2017, č. j. 21 Co 94/2017-243, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 24. 11. 2016, č. j. 108 C 20/2016-217, určil, že vstup O. K., do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované není přípustný.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 21 Co 94/2017-238, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2017, č. j. 21 Co 94/2017-243, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vstup O. K., do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované je přípustný.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a že by „mělo být dovolacím soudem potvrzeno“ .
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje. Přípustnost dovolání vymezil žalobce částečnou citací §237 o. s. ř. („ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. je v rozhodovací praxi rozhodována rozdílně“) , aniž by přitom otázku hmotného nebo procesního práva předkládanou k dovolacímu přezkumu specifikoval. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovodit jakou právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, má žalobce na mysli, jaká konkrétní otázka je podle jeho názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně v kterých jeho rozhodnutích. Zmiňuje-li v dovolání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5418/2015, jímž (spolu s odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2036/08 a I. ÚS 553/03) podpořil napadené rozhodnutí odvolací soud, činí tak pouze proto, aby ho konfrontoval se závěry dovozenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11. Pouhým porovnáváním rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř. řádně vylíčena a nadto nelze přehlédnout, že jedno se zabývá vedlejším účastenstvím podle §93 odst. 1 o. s. ř. a druhé nástupnictvím podle §107a o. s. ř.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Pouze pro úplnost dovolací soud připomíná, že odvolací soud založil své rozhodnutí na ustálené judikatuře jak Nejvyššího soudu reprezentované zmiňovaným usnesením ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5418/2015, tak Ústavního soudu (srov. nález ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 187/2004, nebo nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 179/2009), od které není důvod se odchylovat. Snaha učinit podmínkou pro posuzování vstupu vedlejšího účastníka do řízení podle §93 o. s. ř. zjišťování a hodnocení pohnutek a účelovosti návrhu na vstup do řízení namísto posouzení právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku sporu, z hlediska výkladu a aplikace §93 o. s. ř. neobstojí.
Odkazy žalobce na jeho dřívější podání jsou bezpředmětné (§241a odst. 4 o. s. ř).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. prosince 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu