Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2017, sp. zn. 4 Tdo 1766/2016 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1766.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1766.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1766/2016-23 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016 sp. zn. 9 To 248/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 96/2015, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. 16 T 96/2015 byl obviněný R. P. (dále jen obviněný, pop. dovolatel) uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 3) a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku (bod 2), kterých se podle výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: 1) dne 15. 7. 2015 v době od 12.00 hod. do 13.00 hod., v budově parkoviště C, A. ulice letiště V. H. R., u sloupu veřejného osvětlení, kopal do dveří od kanceláře obsluhy garáží bezpečnostní služby, kde se zavřela poškozená D. M., kdy přitom křičel na poškozenou, že ji zabije, a nadával ji hrubými výrazy uvedenými ve spise, a „když tě nemůžu mít já, tak tě raději zabiju“, poté cca po 2 minutách vykopl dveře do kanceláře a poškozenou hodil na skříňky umístěné v kanceláři a kopl jí do holeně, následně jí přiběhl na pomoc J. B., před kterým podezřelý utekl a schoval se za popelnice, zatímco J. B. vběhl za poškozenou do kanceláře a společně zavřeli dveře, začal podezřelý do těchto dveří opět mlátit a následně rozbil okno o rozměrech 100x100 cm od kanceláře a z místa utekl, čímž byla poškozené D. M. způsobená újma na zdraví bez pracovní neschopnosti a způsobena škoda na majetku společnosti Letiště Praha, a.s., IČ: 282 44 532, se sídlem K Letišti 6/10149, 160 08 Praha 6 ˗ Ruzyně, ve výši 10.020 Kč, 2) od 5. 6. 2015, kdy D. M., obviněnému sdělila, že od něj odchází, nechce s ním dál být a mít něco společného a odstěhovala se ze společně obývaného bytu, do 10. 7. 2015, kdy si poškozená změnila své telefonní číslo, 9x jí telefonoval ze svého soukromého telefonního čísla na její telefonní číslo, a ze služebního telefonu vícekrát do týdne na její služební telefon, vulgárně jí nadával výrazy uvedenými ve spise, chtěl po ní, aby se k němu vrátila, přitom brečel, vyhrožoval ji, že když jí nemůže mít on, tak že ji nemůže mít nikdo a že ji zabije, dále ji kontaktoval zasíláním SMS zpráv, přičemž v době od 5. 6. 2015 do 9. 7. 2015 poškozené ze svého soukromého telefonního čísla na soukromé telefonní číslo zaslal celkem 14 SMS zpráv, v nichž jí psal básničky, uváděl, že bez ní nemůže žít, že usychá jak proutek, že mu dluží 80.000 Kč, že jí vyhází věci, 2x nebo 3x jí vyhrožoval, když napsal: „Když Tě nemůžu mít já, nebude Tě mít nikdo, zabiju Tě“, dále v uvedeném období téměř každý den ji kontaktoval osobně, když za ní přicházel do místa jejího zaměstnání v prostorách letiště V. H., ul. A. P., budově parkoviště C, přičemž jí vulgárně nadával výrazy uvedenými ve spise, vykřikoval, že ji zabije, že když jí nemůže mít on, tak ji nebude mít nikdo, poškozená z něj měla strach, snažila se před ním schovávat, mělo to nepříznivý vliv na její psychiku, trpěla vnitřním neklidem, často se jí chtělo brečet a z důvodu četných nevyžádaných telefonních kontaktů si dne 10. 7. 2015 byla nucena zakoupit novou SIM kartu s jiným telefonním číslem, 3) v přesně nezjištěnou dobu, zřejmě dne 9. 7. 2015, poté co napsal několik SMS zpráv D. M., a ta je dala přečíst V. V., V. V. ze svého mobilního telefonu napsala obviněnému SMS zprávu, aby již D. M. nechal být, obratem zatelefonoval na telefon D. M., který přijala V. V., vulgárně jí nadával hrubými výrazy uvedenými ve spise, vyhrožoval jí, že ji přijede pobodat na letiště, že je tam všechny zabije, poté na ní řval, opět jí vulgárně nadával do doby než hovor sama přerušila. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit společnosti Letiště Praha, a. s., IČ: 282 44 532, škodu v částce 10.020 Kč. Ze zbytkem nároku byla poškozená společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 16 T 96/2015, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2016 sp. zn. 9 To 248/2016 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu společnosti Letiště Praha, a. s., IČ: 282 44 532, v částce 10.020 Kč. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016 sp. zn. 9 To 248/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Němce dovolání opírající se důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný zdůrazňuje, že se pod vlivem silného rozrušení a své simplexní osobnosti dopustil hádky se svojí bývalou partnerkou, přičemž poškodil majetek společnosti Letiště Praha, a. s., kdy škodu od počátku hradil. Podle jeho názoru v případě poškozeného majetku společnosti Letiště Praha se nedopustil trestného činu. Poukazuje v tomto směru na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe, a na znění §228 odst. 1 tr. zákoníku, §138 odst. 1 tr. zákoníku a §137 tr. zákoníku. Hmotněprávní porušení ze strany soudů nižších stupňů spatřuje ve způsobu stanovení škody, neboť tyto se spokojily s vyčíslením škody poškozenou společností, nevzaly v úvahu §137 tr. zákoníku. Zároveň namítá, že i pokud by škoda skutečně dosahovala částky požadované pro způsobení škody nepatrné, tak je třeba přihlédnout k ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V případě, že by byl skutek posuzován samostatně, nedošlo by k uplatnění trestní sankce, zejména s přihlédnutím k jeho osobnosti. I škoda 10.000 Kč, pokud by byla stanovena správně, je škodou bagatelní, kdy je třeba vzít v úvahu, že škoda nepatrná ve výši 5.000 Kč je stanovena již dlouhou dobu a nepřihlíží k běžnému růstu cen a socioekonomické realitě. Majetek neničil se zlým úmyslem, ale pod vlivem silných emocí. Proto lze mít za to, že ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nejednalo o trestný čin, neboť čin nebyl společensky škodlivý. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil v té části, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání ve svém vyjádření ze dne 28. 11. 2016 uvedla, že námitky byly sice uplatněny právně relevantním způsobem, ovšem jsou zjevně neopodstatněné. Výše způsobené škody byla v řízení řádně prokázána předloženou fakturou, když ani samotný obviněný nikdy v průběhu řízení nepřiměřenost fakturované ceny nenamítal. Nejedná se o věc skutkově náročnou, která by vyžadovala při stanovení způsobené škody zvláštních odborných znalostí, a proto lze mít za to, že soudy nepochybily, jestliže vycházely při stanovení výše způsobené škody z předložené faktury. Rovněž odkaz na subsidiaritu trestní represe nepovažuje státní zástupkyně za důvodný, když v tomto směru zdůrazňuje, že stát nemůže rezignovat na svojí roli při ochraně oprávněných zájmů s odkazem na existenci institutů jiných odvětví, jako např. náhrady škody. Poukázala i na skutečnost, že obviněný se dopustil přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. V závěru podaného vyjádření navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že v řízení nebyla náležitě objasněna výše způsobené škody ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť při stanovení škody nebylo dodrženo ustanovení §137 tr. zákoníku a v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Obviněný totiž ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že výše způsobené škody nebyla stanovena způsobem uvedeným v §137 tr. zákoníku, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že pokud by tak bylo postupováno, staré dveře by měly hodnotu nižší než 5.000 Kč, takže by se nejednalo o škodu nepatrnou podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou je v intencích ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 5.000 Kč. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. V dané věci byla škoda stanovena tak, že soudy nižších stupňů vycházely z částky, kterou poškozená společnost zaplatila za opravu vchodové sestavy, tedy z výše nákladů potřebných v uvedení věci v předešlý stav (viz č. l. 152). Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že poškozené dveře a okno tvořily součást určitého celku, konkrétně byly součástí vchodové sestavy. V souvislosti s uplatněnou argumentací týkající se stanovení výše způsobené škody jako znaku skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a s tím souvisejícím výkladem ustanovení §137 tr. zákoníku je třeba odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. Tpjn 304/2005, které bylo publikováno pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr. Z tohoto stanoviska vyplývá, že při stanovení výše způsobené škody je rozhodujícím hlediskem skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Z výše uvedeného stanoviska však dále vyplývá i to, že "pokud je poškozena věc, která je nedílnou součástí funkčního celku či zařízení, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, takovou vzniklou škodu zpravidla náležitě nevystihuje." Takový postup tedy přichází v úvahu při poškození určitého funkčního celku, kdy poškozenou část funkčního celku lze opravit a uvést do původního stavu. Větu první citovaného stanoviska je třeba aplikovat přednostně, ovšem pouze za předpokladu, že je tato aplikace možná a vede ke spolehlivému a správnému zjištění výše skutečné škody. Podle citovaného stanoviska trestního kolegia při stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením, toto kriterium přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Vzhledem ke shora naznačeným závěrům je v dané věci nepochybné, že stanovení výše způsobené škody na základě ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, se jeví neodpovídající, když náležitě nevystihuje způsobený následek. V předmětné věci je třeba zdůraznit, že jednáním obviněného došlo k poškození dveří do kanceláře tím, že je obviněný vykopl a následně rozbil okno o rozměrech 100x100 cm, což obviněný nezpochybňuje. Jednalo se o vchodovou sestavu, kdy stanovení škody podle kriteria, za kterou se věc v daném místě a čase obvykle prodává se jeví neodpovídající a řádně nevystihuje zmenšení majetku poškozené společnosti. Předmětnou vchodovou sestavu bylo nepochybně možno po určité opravě nadále užívat, neboť tato nebyla jednáním obviněného zcela zničena nebo úplně nefunkční. V takovém případě se jeví jako odpovídající kriterium pro stanovení výše způsobené škody účelně vynaložené náklady na opravu věci, resp. na její uvedení v předešlý stav (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005 sp. zn. 11 Tdo 810/2005). Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 4 Tdo 468/2012, podle kterého „ škoda, která je způsobena na dílčí části věci, sice materiálně existuje, ale nominálně nemůže ovlivnit cenu celku. Způsob určení výše škody se v takovém případě určí podle pravidla uvedeného v ustanovení §137 tr. zákoníku a spočívajícího v účelně vynaložených nákladech na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Uvedený způsob totiž umožňuje vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci do původního stavu při započítání amortizace věci, ale i ceny práce, kterou bylo třeba (vedle náhradních dílů či jiných věcných nákladů) vynaložit na tyto účely. Současně platí, že účelně vynaložené náklady na uvedení věci do původního stavu v žádném případě nesmí přesáhnout cenu věci, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu před poškozením prodávala.“ V dané věci fakticky mělo dojít k opravě vchodové sestavy, konkrétně dveří a výměně rozbitého skla. Soudy použily při stanovení výše způsobené škody nákladové kritérium, když při stanovení výše způsobené škody jako znaku skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku vycházely z faktury, kterou předložila poškozená společnost, kdy tuto fakturu ji vystavila firma M. B.-BARMONT (č. l. 152). Z předložené faktury je nepochybné, že se jednalo o opravu poškozené vchodové sestavy. Protože poškozené dveře a rozbité okno byly součásti určitého funkčního celku, který nadále po opravě mohl plnit svoji funkci, kdy i z předložené fotodokumentace je nepochybné, že nedošlo k zničení dveří, ale pouze jejich poškození, je třeba mít za to, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud jako hledisko pro stanovení výše způsobené škody na vchodové sestavě vzaly nákladové kritérium, když i předložená faktura nevzbuzuje pochybnosti o výši nákladů související s poškozením vchodové sestavy, ke kterému došlo v důsledku jednání obviněného. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný v průběhu řízení před soudy nikdy nezpochybňoval výši způsobené škody v tom směru, že by náklady na opravu vchodové sestavy nebyly odpovídající, uznal škodu co do důvodu a výše, kdy pouze v rámci dovolání namítá, že měla být výše způsobené škody stanovena jako škoda odpovídající ceně, za kterou se věc v daném místě a čase obvykle prodává. Proto shledal Nejvyšší soud v tomto směru podané námitky obviněného za zjevně neopodstatněné. Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku rovněž naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že i pokud by byla škoda zjištěná správně, tak se jedná o škodu bagatelní, kdy v tomto směru poukazuje na zvyšování průměrné mzdy a na skutečnost, že jednal nikoliv se zlým úmyslem, ale pod vlivem zhrzené lásky a své osobnosti. Poukazuje i na skutečnost, že uhradil způsobenou škodu, takže podle jeho názoru postačuje vyvození odpovědnosti občanskoprávní. Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Jak je patrno z předloženého spisového materiálu, obviněný namítl již v rámci odvolacího řízení, že ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku by měla být aplikovaná zásada subsidiarita trestní represe, tedy namítal, že z hlediska společenské škodlivosti se ve vztahu k poškozenému majetku společnosti Letiště Praha, a. s., nejedná o trestný čin. Byť to soud druhého stupně přímo explicitně ve svém rozhodnutí neuvádí, je nepochybné, že se otázkou společenské škodlivosti zabýval, když dospěl k závěru, že přes skutečnost, že obviněný uhradil způsobenou škodu, nelze jeho jednání posoudit mírněji, kdy i poukazuje na další zjištěné okolnosti případu (viz č. l. 4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Ze strany obviněného se tedy jedná o opakování argumentace, kterou již uplatnil před soudem druhého stupně a tento se s ní vypořádal. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené je třeba konstatovat, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že obviněný se jedním skutkem dopustil dvou trestných činů, konkrétně nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 3 rozsudku soudu prvního stupně). Zároveň nelze pominout, že přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustil za situace, kdy se opakovaně vůči poškozené dopustil trestné činnosti (bod 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž obviněný si byl vědom toho, že jeho jednání poškozenou obtěžuje a vyvolává v ní obavy. Přesto svého jednání nezanechal a poškozenou opětovně vyhledal a napadl. Navíc kromě poškozené obviněný napadal další osobu a útoku na majetek poškozené společnosti se dopustil opětovně, když v první fázi útoku kopal do dveří, poté utekl před svědkem J. B., a následně se vrátil a znovu útočil na dveře a okno v majetku poškozené společnosti. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že jednal v silném rozrušení a pod vlivem své osobnosti, je třeba zdůraznit, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie bylo zjištěno, že obviněný byl v době činu příčetný, když obě jeho schopnosti byly sníženy pouze mírně. Skutečnost, že obviněný uhradil způsobenou škodu sama o sobě neodůvodňuje aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřicházelo v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud obviněný dále poukazuje na skutečnost, že i pokud by byla škoda vzniklá poškozením věci stanovena správně, neodpovídá škoda společenskoekonomické situaci, je třeba konstatovat, že je to zákonodárce, který určuje jakou hranici nejnižší škody stanoví pro naplnění skutkových podstat majetkových trestných činů a pokud tuto hranici nezmění, nelze z toho dovozovat, že soud může tuto hranici svévolně měnit na základě své vlastní úvahy. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodu, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. V posuzované věci je třeba jako takové vyhodnotit dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. 1. 2017 JUDr. František Hrabec předseda senátu Zpracovala: JUDr. Marta Ondrušová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2017
Spisová značka:4 Tdo 1766/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1766.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Subsidiarita trestní represe
Škoda
Dotčené předpisy:§228 odst. 1 tr. zákoníku
§137 odst. 1 tr. zákoníku
§12 odst. 2 tr. zákoníku
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2017-04-30