ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.66.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 66/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. l. 2017 o dovolání obviněných Ing. K. H. a PhDr. R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 9 To 367/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 163/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 37 T 163/2015, byli obvinění Ing. K. H. a PhDr. R. H. uznáni vinnými přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
„1) obviněná K. H. v době od 9:00 do 9:40 hodin dne 6. 6. 2014 v prostoru před domem v obci H.-Ř. na tamním veřejně přístupném pozemku částečně užívaném jako pozemní komunikace reagovala na slovní výzvu ze strany strážnice Obecní policie Z. poškozené T. G., oblečené do služebního stejnokroje k opuštění prostoru v bezprostřední blízkosti pracujícího stavebního stroje tím, že ji slovně urazila a úmyslně udeřila rukou do obličeje silou nezanechávající stopy na tváři jmenované a kopla ji přesně nezjištěnou silou do nohy, v dalším průběhu zákroku jmenované strážnice a strážnice J. M. (tehdy Š.), při němž jí byla nasazována pouta, uchopila poškozenou G. za vlasy a úmyslně ji bolestivě za ně tahala, dále do strážnic opakovaně kopala a udeřila je rukou, což činila s úmyslem působit tak na zákrok strážnic, při němž poškozená G. utrpěla krevní podlitinu na tváři a odřeniny na kolenou,
2) obviněný R. H. v době od 9:00 do 9:40 hodin dne 6. 6. 2014 v P. ulici v obci H., okres P.-v., v místě před domem úmyslně působil na zákrok prováděný strážnicemi Obecní policie Z. poškozenými T. G. a J. M. (tehdy Š.), oblečenými do služebního stejnokroje, spočívající v užití hmatů a chvatů vůči K. H. odmítající uposlechnout jejich výzvu k opuštění prostoru v bezprostřední blízkosti pracujícího stavebního stroje ve veřejně přístupném prostoru užívaném jako komunikace a útočící proti strážnicím údery rukama a nohama, nejméně tím, že strážnici G. levou rukou strkal do trupu a zabraňoval jí přiblížit se ke K. H., silou ji opakovaně tahal za ruku a kroutil jí ve snaze znemožnit strážnici uchopení K. H., její povalení na zem a přiložení pout, dále strážnici M. vytrhl z ruky teleskopický obušek, úmyslně ji udeřil rukou, odstrčil ji a kopl do pravé strany trupu v oblasti žeber.“
Za uvedené jednání byla obviněná Ing. K. H. odsouzena podle §325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců.
Za uvedené jednání byl obviněný PhDr. R. H. odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 37 T 163/2015, podali obvinění Ing. K. H. a PhDr. R. H. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 9 To 367/2016 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 9 To 367/2016, podali obvinění Ing. K. H. a PhDr. R. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítají skutečnosti, týkající se způsobu hodnocení důkazů, ničím nepodložených a subjektivních závěrů soudu a legitimnosti zásahu strážnic, které již uplatnili v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání. Uvádí, že celý incident měl dvě fáze, první spočívala v tom, že strážnice zasáhly v okamžiku, kdy jim místostarostka údajně dala očima znamení, že se cítí ohrožena. Z fotodokumentace ovšem vyplývá, že místostarostka i strážnice měly sluneční brýle a dále z ní plyne, že strážnice G. byla iniciátorkou prvního kontaktu, když sáhla na obviněnou a silně ji odstrčila. Druhá fáze spočívala v tom, že se obviněná postavila poblíž stroje a odtud byla údajně vykazována strážnicemi, které se zaměřily pouze na ni a ostatní osoby stojící poblíž bagru ignorovaly. Zde dochází k zásadnímu rozporu, neboť z fotografií svědka B. vyplývá, že obviněná nemohla v jeden časový okamžik stát poblíž bagru z jedné strany a hned si stoupnout pod lžíci, jak všichni tvrdí. Ta ovšem stála sama u posledního kamene a bagr na ni začal najíždět. V tomto okamžiku měly strážnice zastavit bagr a následně postupovat zákonným způsobem. Jak vyplývá i z fotodokumentace, bagr stále pracoval, tudíž mu nemohla bránit v žádné práci. Soudy dále tvrdí, že obviněná udeřila G. do obličeje, aniž by jakkoli zhodnotily, že z obrazové dokumentace vyplývá, že v jedné ruce držela mobilní telefon a ve druhé nějaký papír. Spekulativní úvaha soudu, že v okamžiku, kdy zrovna nikdo nefotografoval, si jednu z věcí přehodila do druhé ruky, nemá oporu v provedených důkazech. Kop ze strany obviněné potvrzuje toliko svědkyně P., která je nevěrohodná a událost navíc pozorovala z největší vzdálenosti ze zahrady za stromy a za plotem. Skutková zjištění soudu jsou tak v extrémním rozporu s vykonanými důkazy a výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý. Ze zásady in dubio pro reo nebyl žádný útok na úřední osobu prokázán. Ke druhé fázi pacifikace obviněné, která nikoho neohrožovala, namítají, že tento zásah neměl opodstatnění v zákoně o obecní policii ani v jiných právních předpisech. Chaotickou situaci, kterou strážnice vytvořily, nezvládla ani místostarostka, která na místě porušovala bezpečnost práce, ani bagrista a dokonce ani strážnice, které nezasáhly, nezastavily bagr, jenž nesmyslně popojížděl sem a tam. Tuto nebezpečnou situaci potom popsal znalecký posudek z oboru bezpečnosti práce, k němuž nalézací soud vůbec nepřihlédl. Obviněná navíc místo činu nakonec opustila a její zpěčování by bylo proto možné posoudit jen jako přestupek i s ohledem na hluk na místě incidentu. Soudem nebylo dále postaveno najisto ani to, že by měly strážnice v daném okamžiku pravomoc na místě zasahovat. Dle soudu měly na místě sjednat veřejný pořádek, existují ovšem rozpory ve výpovědích strážnic a svědkyně M., když tyto různě objasňovaly přítomnost strážnic na místě. Výpovědi se potom jeví jako nepravděpodobné a zavádějící. Strážnice měly v tomto případě evidentní zájem na výsledku trestního řízení a na potrestání obou obviněných, protože se dostaly do přímého konfliktu s obviněnými a musely obhajovat svůj zákonný postup. Svým jednáním se tak snažily plnit úkoly uložené místostarostkou. Výpovědi strážnic a jejich hodnověrnost byla tímto narušena, a proto nemohly být jejich výpovědi pravdivé. Klíčová je tedy otázka přítomnosti strážnic na místě a následně jejich postup za použití neadekvátních donucovacích prostředků, když není možné, aby po opuštění prostoru obviněnou před bagrem se nadále hrubým násilím snažily tuto spoutat. Strážnice nemají pravomoc zasahovat podle své úvahy nejprve do práva s někým komunikovat a následně do práva kohokoliv pohybovat se na veřejném prostranství, aniž se dopouští protiprávního jednání. Samy tak vyvolaly nepřehlednou a stresovou situaci a konflikt, který následně nebyly schopny zvládnout z hlediska údajného zásahu. Tímto porušily zákon o obecní policii, když nepřiměřeně použily donucovací prostředky a neposkytly zraněné osobě zdravotní pomoc, čímž byla zpochybněna jejich odbornost. Soud tak porušil zásadu in dubio pro reo, jestliže bez dalšího odmítl verzi, že šlo ze strany místostarostky o předem naplánovanou provokaci.
Okresní soud dále pochybil, když i přes snahu obviněných dokázat dlouhodobě napjaté vztahy mezi jejich rodinou a obcí H.-Ř., resp. obecním úřadem této obce, tyto nevzal v úvahu. Jak je dále patrno z protokolu o hlavním líčení, bylo ze strany nalézacího soudu porušeno právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Obvinění i jejich právní zástupci byli napomínání, aby se drželi skutku, ačkoliv pro posouzení věci je podstatný právě vývoj vztahů mezi obviněnými a obcí. Jednání obce pociťovali jako dlouhodobou šikanu, přičemž touto námitkou se soudy obou stupňů ani nezabývaly. Je tak zcela evidentní, že zde existují oprávněné pochybnosti o nestrannosti soudu. Dále citují rozhodnutí 8 Tdo 1131/2011 a uvádí, že pokud považovali vytváření kamenných překážek za stavbu, aniž byli obesláni jako účastníci řízení, potom právem přepokládali, že celý zásah je neoprávněný a nezákonný. Soud měl tedy dospět k závěru, že překážení bagru v práci bylo aktem krajní nouze, když obviněná svým postojem odvracela nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, v daném případě tedy zájmu na řádném výkonu pravomoci úředních osob. Posouzení zákonnosti uložení kamenů před pozemek obviněných má pro posouzení skutku, zejména pro posouzení subjektivní stránky stěžejní význam. Protože jednání obviněného je jednáním odvozeným, za předpokladu oprávněnosti obrany obviněné, je jeho jednání nutno posoudit jako nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku. Na závěr svého dovolání shrnují, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu napadení úřední osoby. Ve výroku rozsudku musí být skutek vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Tato objektivní stránka musí být prokázána a to se nestalo. U obviněné se neprokázalo ani slovní napadení ani kontakt se strážnicemi a ani úmysl. Soudce fabuloval a uváděl věci, které si subjektivně vyvodil ze svých představ. Zranění G. jsou subjektivním hodnocením soudu o tom, že měla krevní podlitinu na tváři, což nebylo nikde zadokumentováno a ani lékařsky potvrzeno. Soud tak nahrazoval skutková zjištění spekulativními a ničím nepodloženými úvahami. U obviněného jsou vady v rozsudku ještě závažnější, když byl souzen z něčeho, co se vůbec nestalo. Výrok rozsudku opsal soud z podané obžaloby i s chybami, a proto by měl být rozsudek ve vztahu k obviněnému zrušen celý.
Z uvedených důvodů proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 9 To 367/2016, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 37 T 163/2015 a dále postupoval podle §265l tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o podané dovolání, nezbytné je především posoudit, zda námitky vznesené obviněnými namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují či nikoli. Uvedený dovolací důvod je totiž dán pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je v tomto směru určeno jen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se proto nelze úspěšně domáhat přezkoumávání správnosti soudy provedeného dokazování ani opravy skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je tak Nejvyšší soud v zásadě vázán. Jinak řečeno pod uplatněný ani jiný dovolací důvod nelze podřadit mj. výtky směřující proti rozsahu soudy provedeného dokazování a proti kvalitě usvědčujících důkazů, resp. proti závěrům, které soudy na podkladě hodnocení důkazů učinily a jež se staly předmětem právního posouzení.
V návaznosti na uvedené je předně namístě zmínit, že obsahem dovolání jsou do značné míry pouze výhrady uplatněné obviněnými již v předchozích stadiích trestního řízení. Jde přitom o námitky, s nimiž se soudy, zejména tedy soud nalézací na stranách 12 a násl. rozsudku, řádně vypořádaly. Navíc naprostá většina předkládaných dovolacích námitek stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací argumentace je totiž postavena převážně na zpochybňování skutkových zjištění a polemice s rozsahem provedeného dokazování a hodnocením důkazů. V návaznosti na to pak dovolatelé rozporují skutkové závěry, k nimž soudy na podkladě provedeného dokazování dospěly. Současně dovozují, že výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť byla porušena presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo. V návaznosti na to nabízí vlastní verzi skutkového děje, z níž se má podávat, že jde o šikanu ze strany obce, že oni sami nikoho nenapadli a že to byly naopak strážnice obecní policie, které situaci nezvládly a napadly je. Po Nejvyšším soudu pak požadují přezkum dříve učiněných skutkových zjištění. Takové námitky však samy o sobě přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit nemohou.
Ve vazbě na výše uvedené je namístě doplnit, že vázanost Nejvyššího soudu skutkovými zjištěními obecných soudů a tedy nemožnost domáhat se jejich přezkumu není bezvýjimečná. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by byl odůvodněn, a to tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Sem lze podřadit případy tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů a dále situaci, kdy se skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Přestože však oba obvinění vytýkají právě extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vykonanými důkazy, případně na straně 4 dovolání dovozují, že bylo namístě provést i důkazy další (z čehož by snad bylo možno dovodit, že vytýkají pochybení v podobě opomenutých důkazů), rozhodnutí soudů takovým nedostatkem, který by zakládal porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, zatížena nejsou. Skutkový stav byl naopak náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. přičemž odpovídající a logické jsou rovněž právní závěry z něj vyvozené. To, že Okresní soud Praha-východ na podkladě provedených důkazů dospěl k závěrům odlišným od představ obviněných, ještě neznamená, že skutková zjištění jsou chybná a odporují provedeným důkazům.
Pokud obvinění namítají, že nebyly provedeny některé jimi navržené důkazy, pak je namístě připomenout smysl dokazování. Jeho účelem je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Jen soud tedy rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost důležitou pro zjištění skutkového stavu, shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy přitom nejsou povinny provést všechny důkazy navržené obžalobou či obhajobou. Pokud však navržený důkaz proveden není, měl by být tento postup (tj. zamítnutí návrhu na provedení takového důkazu) řádně a logicky zdůvodněn. Obvinění sice namítli, že soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení dalších důkazů, které se pro náležité objasnění nabízely. Konkrétně podle nich mělo být realizováno místní ohledání (když ohledání místa činu nemělo žádnou vypovídací hodnotu), nebyl proveden důkaz v podobě odborného vyjádření či znaleckého posudku, který by potvrdil vhodnost a přiměřenost taktiky zásahu, stejně jako nebylo prověřeno, jakým odborným výcvikem obě obecní strážnice prošly. V posuzované věci se však nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť nalézací soud se těmito návrhy řádně zabýval a dospěl k závěru, že jde o důkazy zcela nadbytečné, které by neměly vliv na učiněná skutková zjištění. Nedostatek v podobě tzv. opomenutých důkazů proto v posuzované věci státní zástupce neshledává.
Obvinění dále namítli, že strážnice se dopustily excesu a proto nemohou požívat ochrany úřední osoby, neboť na ně nedopadá ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku, případně že oni sami jednali v krajní nouzi (Ing. H.) či nutné obraně (PhDr. H.). Jelikož i tyto výhrady dovolatelé doplňují z podstatné části o námitky skutkové povahy v tom směru, že zejména zpochybňují soudem učiněná skutková zjištění vztahující se k průběhu zákroku a dovozují, že napadáni byli oni, nepovažuje je státní zástupce za opodstatněné.
Pod uplatněný důvod nelze podřadit ani výhradu obviněných na straně 7 dovolání, kde je odvolacímu soudu vytýkáno nedostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami a pouhé parafrázování odůvodnění Okresního soudu Praha-východ. Pokud totiž Krajský soud v Praze shledal úvahy nalézacího soudu správnými, stejně jako shledal dostatečným i to, jakým způsobem se soud prvního stupně vypořádal s námitkami obviněných, neměl důvodu argumentaci prvostupňového soudu opakovat.
Skutková zjištění odůvodňují závěr, že to byla právě obviněná Ing. K. H., kdo v návaznosti na opakované výzvy strážnic k opuštění prostoru v bezprostřední blízkosti pracujícího bagru těchto neuposlechla, zákroku se nepodvolila a strážnice fyzicky napadla. Je rovněž nepochybné, že následně se k napadání poškozených přidal i druhý z obviněných, PhDr. R. H. Obě strážnice současně byly v postavení úředních osob ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, plnily úkoly státu a požívaly přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkonů. Svévole v podobě např. nesprávného postupu či překročení pravomoci se v rámci prováděného zákroku nedopustily. Společensky škodlivé jednání obou obviněných proto bylo zcela po právu posouzeno jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných Ing. K. H. a PhDr. R. H.
Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi strážnic G. a M., tehdy Š., výpovědi svědkyně M. a svědkyně P.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení odborného vyjádření nebo znaleckého posudku o vhodnosti a přiměřenosti taktiky zásahu strážnic, neprovedení důkazu o tom, jakým odborným výcvikem strážnice prošly, nepřihlédnutí ke znaleckému posudku z oboru bezpečnosti práce) je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se těmito námitkami pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se nacházejí i námitky týkající se porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo.
V posuzované věci je zřejmé, že obvinění v průběhu trestního řízení navrhli provedení některých dalších důkazů. Nalézací soud se však těmito návrhy řádně zabýval a v rámci procesu dokazování zvažoval, zda je provést či nikoli. Pokud poté dospěl k závěru, že jde o důkazy zcela nadbytečné, které by neměly vliv na učiněná skutková zjištění, jde o závěr logický a odůvodněný, jemuž nelze ničeho vytknout. V tomto ohledu lze tedy odkázat zejména na str. 13-22 odůvodnění rozsudku okresního soudu, kde nalézací soud řádně vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obviněných. Pokud tedy obvinění naznačují, že napadená rozhodnutí trpí vadou opomenutých důkazů, kterážto vada za určitých okolností může uplatněný dovolací důvod naplnit, jedná se o námitku nedůvodnou.
Obvinění dále v některých pasážích dovolání namítli, že strážnice se dopustily excesu (svévole), a proto nemohou požívat ochrany úřední osoby, neboť na ně nedopadá ustanovení §127 odst. 2 tr. zákoníku, případně že oni sami jednali v krajní nouzi (Ing. H.) či nutné obraně (PhDr. H.).
Předně třeba uvést, že zákrok obou strážnic byl v souladu se zákonnými požadavky. Nejprve v souladu s §7 a §15 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“) opakovaně vyzvaly obviněnou Ing. K. H. k opuštění nebezpečného prostoru kolem pracujícího bagru. Poté, co obviněná těchto jejich výzev neuposlechla, na místě záměrně setrvala a na jednu ze strážnic fyzicky zaútočila a bránila se prováděnému zákroku, použily proti ní (stejně jako proti obviněnému PhDr. R. H., který poškozené začal fyzicky napadat posléze, bráníce jim v prováděném zákroku) donucovací prostředky ve smyslu §18 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona o obecní policii. Tento zákrok strážnic obecní policie byl zcela přiměřený situaci, přičemž donucovacích prostředků bylo užito za splnění zákonných podmínek vyplývajících zejména z §18 a 18a zákona o obecní policii. Jednání strážnic tedy nemělo znaky svévole. Mylná je i úvaha obviněných, že strážnice vlastně neměly oprávnění zasáhnout, pokud byla prováděna nezákonná činnost obce. Závěr, že šlo o nezákonné kroky obce, je pouze subjektivním a nepodloženým přesvědčením obviněných, navíc bez jakékoli právní relevance, jímž se dovolatelé jen snaží ospravedlnit své protiprávní chování. Obdobně neopodstatněnými jsou pak s ohledem na absenci zákonem požadovaných znaků výhrady obviněných, že jejich jednání bylo spácháno za podmínek okolností vylučujících protiprávnost činu, konkrétně krajní nouze ve smyslu §28 tr. zákoníku, resp. nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku.
Krajní nouzí je jednání, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Nejde přitom o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. V posuzovaném případě však ze strany obviněné Ing. K. H. o jednání ve stavu krajní nouze nešlo, neboť obviněná v žádném případě neodvracela nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Tímto nebezpečím rozhodně nebyla činnost, při které byly obcí pokládány kameny na veřejně přístupný pozemek, k němuž obviněná neměla žádný vztah. V obecné rovině, i kdyby obviněná byla subjektivně přesvědčena o tom, že obec nepostupuje správně, nápravy údajného závadového stavu se měla domáhat jinou, zákonnou cestou. Vznikající následek bezpochyby bylo možno odvrátit jinak, než neuposlechnutím oprávněných výzev strážnic a fyzickým napadením jejich osob.
Pokud pak jde o nutnou obranu, tou je jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutnou obranu přitom nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V posuzovaném případě je namítáno, že za podmínek nutné obrany mohl jednat PhDr. R. H. Platí nicméně, že pokud jsou úkony úředních osob perfektní, nutná obrana proti nim není připuštěna, poněvadž jde o výkon práva nebo povinnosti (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/1977). Vzhledem k tomu, že zákrok obou strážnic byl z hlediska zákona zákrokem bezvadným, jednání obviněného nelze posoudit jako jednání za podmínek této okolnosti vylučující protiprávnost.
K námitce obviněných, že strážnice na daném místě nebyly oprávněny vůbec zasahovat, neboť je k tomu neopravňovala veřejnoprávní smlouva s obcí Z., Nejvyšší soud uvádí následující. Obecně platí, že dle zákona o obecní policii obecní policie zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní další úkoly, pokud tak stanoví tento nebo zvláštní zákon (§1 odst. 2 cit. zákona), přičemž úkoly může obec prostřednictvím veřejnoprávní smlouvy svěřit k plnění obecní policii jiné obce (§3a odst. 1 cit. zákona). Pro posouzení věci je pak klíčová otázka, do jaké míry může veřejnoprávní smlouva modifikovat pravomoc strážníka na území jiné obce. Zde je nutno rozlišovat mezi plněním úkolů ve smyslu §1 odst. 2 a 5 zákona o obecní policii a povinnostmi a pravomocemi strážníka (§6 a násl.). Mezi obcí Z. a obcí H. byla dne 6. 8. 2008 a 21. 8. 2008 uzavřena veřejnoprávní smlouva, která se týká plnění úkolů obecní policie obce Z., když dle této smlouvy Obecní policie Z. vykonává úkoly v rozsahu a způsobem stanoveným v §2 písm. c) v souladu s písm. d) zákona o obecní policii na území obce H. Rozsah úkolů spočívá v provádění kontrolních měření rychlosti a řešení přestupků, které lze projednat obecní policí v blokovém řízení. Ostatní úkony obecní policie Z. koná na základě požadavku starosty obce H., projednaného s vedoucím strážníkem a odsouhlaseného starostou obce Z. Tato veřejnoprávní smlouva tak může upravit, jaké úkoly má strážník na území jiné obce vykonávat a jaké ne, tak jak je uvedeno výše, nemůže ovšem stanovit či omezit pravomoc a povinnosti strážníka plynoucí ze zákona. Jedná se o základní služební povinnost strážníka k zachování veřejného pořádku, ke které je strážník povinen na území obce, kde plní svěřené úkony. Lze uzavřít, že strážnice jednaly v souladu s výše uvedenou veřejnoprávní smlouvou, jak to vyplývá z provedených důkazů.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že strážnice jednaly v souladu se svými zákonnými oprávněními a v dané věci se tak o porušení pravomoci nejednalo. Strážnice nejprve několikrát vyzvaly obviněnou, aby opustila nebezpečný prostor u bagru, aby nedošlo k úrazu ve smyslu §7 a §15 zákona o obecní policii, následně poté, když zde i přesto obviněná setrvala a zaútočila na úřední osobu, v souladu s §18 odst. 1 písm. a) a c) zákona o obecní policii byly použity hmaty a chvaty a nakonec byla použita pouta proti osobě, která fyzicky napadla strážníka a byla tak podezřelá ze spáchání trestného činu. Lze tedy dojít k závěru, že poškozené strážnice měly pravomoc na místě zjednat veřejný pořádek, neboť jednaly v rámci své obecné povinnosti podle §7 zákona o obecní policii.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněných po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědí osob, které konflikt sledovaly, jde zejména o výpověď svědkyně M., poškozených strážnic, souseda B. a bagristy H., výpovědí svědkyně P., která byla konfliktu taky přítomna, z fotodokumentace značné části celého konfliktu pořízené svědkem P. B. a videozáznamu, neboť tyto důkazy zcela nezpochybnitelně a objektivně poskytují obraz skutečností tak, jak se odehrály, dále z lékařských zpráv a dalších listinných důkazů. Polemika obviněných s důkazy s tím, jak je soudy hodnotily a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněných v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
K námitce obviněných, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, především proto, že byli neustále napomínání, aby se drželi skutku, soud považoval jejich důkazy za zmanipulované a nepravdivé, nahraná videa pustil až po jejich zhlédnutí dopředu, aby při soudním jednání nebyla použita atd., Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněných neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněných, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněných, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněnými uplatněný dovolací důvod.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění Ing. K. H. a PhDr. R. H. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných Ing. K. H. a PhDr. R. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu