ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1085.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1085/2017-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 89/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 53 T 7/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2. přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jehož se podle zjištění soudu dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněným J. P. Za to mu byl podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost EPRIN spol. s r. o., IČ: 46343601, se sídlem Hybešova 724/38, 602 00 Brno, nyní Podnikatelská 2956/6, 612 00 Brno – Královo Pole (dále jen „EPRIN“), odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný M. M. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZV 21/2013-107 podle §226 písm. b) tr. řádu pro další skutek, ve kterém byl spatřován přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný M. M. (zjednodušeně uvedeno) dopustil pod bodem 1. tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti EPRIN, u níž v období od 3. 9. 2007 do 31. 5. 2010 působil na pozici programátor - analytik, neoprávněně užil počítačové programy a data, ke kterým měl přístup, a bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele zkopíroval na vlastní nosič informací data uložená v informačním systému QI užívaném obchodní společností EPRIN, zejména číselník zboží, číselník obchodních partnerů a obchodní nabídku na dodání zboží, a to v úmyslu získat prospěch obchodní společnosti CODEON SOFT spol. s r. o., IČ: 607 17 645, se sídlem Minská 894/10, Brno (dále ve zkratce jen „CODEON SOFT“), jejímž byl od 28. 4. 2010 jediným jednatelem a od 18. 5. 2010 jediným společníkem. Skutek pod bodem 2. výroku o vině spočívá v tom, že obviněný M. M. jako programátor – analytik zaměstnaný u obchodní společnosti EPRIN a současně v rozhodném období jako jediný jednatel i společník obchodní společnosti CODEON SOFT, společně s již odsouzeným J. P., obchodním manažerem obchodní společnosti EPRIN a od 1. 10. 2010 zprostředkovatelem prodeje obchodní společnosti CODEON SOFT, při zajišťování a sjednávání zakázek pro obchodní společnost CODEON SOFT v období od 24. 5. 2010 do 25. 10. 2010 v B. v rozporu s ustanovením §44 odst. 1, 2 písm. h) a §51 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), využil v hospodářské soutěži informace tvořící obchodní tajemství obchodní společnosti EPRIN, a to zejména informace o zákaznících provozujících systém pro automatickou identifikaci označování produktů čárovými kódy, včetně kontaktu na jejich zástupce, o struktuře a cenových relacích jimi objednávaného zboží k provozování těchto systémů a o řešených požadavcích zákazníků. Takto nabídl šesti obchodním společnostem specifikovaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odběr zboží a služeb, na podkladě informací tvořících obchodní tajemství společnosti EPRIN je zrealizoval za 339 708 Kč, ve spojitosti s tím a v návaznosti na informace tvořící obchodní tajemství pak zrealizoval další obchodní případy za 846 452 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný M. M. spolu s již odsouzeným J. P. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 24 . 4. 2017 usnesením pod sp. zn. 6 To 89/2016, tak, že obě podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Vrchníh o soudu v Olomouci podal obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný se dovoláním domáhal přezkumu označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, neboť podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že v případě bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal se skutečností, že obviněný měl k datům oprávněný přístup, který poškozená obchodní společnost EPRIN nijak neomezila, ač měla možnosti i prostředky, jak data před přenosem ochránit. Dále poukázal na výpověď svědka K. S., ze které vyplynulo, že obviněný měl neomezený přístup k údajům obsaženým v systému QI, soud proto neměl dospět k závěru, že export dat byl proveden neoprávněně a že šlo o jejich neoprávněné užití. V této spojitosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 731/2015. Uvedl také, že žádný obecně závazný právní předpis ani interní předpis nezakazoval export dat, obviněný data při své práci běžně používal a byl oprávněn jejich export provést. Proto se podle svého přesvědčení nemohl dopustit protiprávního jednání, neboť každý může činit, co není zakázáno. Z těchto důvodů jej měl soud pro tento skutek zprostit obžaloby, protože nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tvrzeného trestného činu. Za zcela irelevantní považuje úvahy, zda měl důvod k exportu dat.
6. Dále namítl, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nejsou úplná a z provedeného dokazování nevyplývá ani teoretická možnost získání neoprávněného prospěchu z exportu dat. Navíc šlo o data zčásti veřejně dostupná a data dynamicky se měnící, ztrácející na hodnotě uplynutím doby od exportu, tudíž data alespoň z větší části nepoužitelná. Ve svém souhrnu šlo podle jeho přesvědčení o data obchodně zcela nepoužitelná, která se navíc do počítače společnosti CODEON SOFT dostala nedopatřením, jak v předchozím průběhu trestního řízení vysvětlil. V uvedeném počítači byla též nalezena v komprimované podobě, což též svědčí o tom, že tato data nijak pro svou další činnost nevyužíval. Dovolatel poukázal též na konkrétní obchodní případy obchodní společnosti CODEON SOFT, které mu byly kladeny za vinu ve spojitosti s uvedeným trestným činem a jejichž průběh podle něj nenasvědčuje jakémukoliv využití dat a souborů obchodní společnosti EPRIN. Odvolací soud dále nesprávně interpretoval pojem „vlastní nosič informací“ a navíc se vůbec nezabýval užitím stažených souborů. Obviněný byl přesvědčen, že byl odsouzen na základě domněnek a spekulací.
7. Obviněný brojil svým dovoláním též proti usnesení soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání v té části, jež se týkala skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který byl právně kvalifikován jako přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Ani v tomto případě podle něj nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Soud prvního stupně se předně vůbec nezabýval otázkou naplnění generální klauzule nekalé soutěže. Z provedeného dokazování podle obviněného nevyplynulo, že by jeho jednání bylo v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Obchodní společnost CODEON SOFT oslovovala zákazníky běžným způsobem, nedošlo k žádnému nekalosoutěžnímu jednání. Odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 2085/2007, ze kterého vyplývá, že ani odlákání části klientely ve prospěch jiného soutěžitele, není nekalosoutěžním jednáním, ale prostou realizací práva podnikat. Namítl, že nemohl naplnit skutkovou podstatu nekalé soutěže zejména porušení obchodního tajemství. Vytkl, že ze strany poškozené obchodní společnosti EPRIN zcela absentovala ochrana obchodního tajemství, a proto jí nelze tuto ochranu přiznat, není přitom možno vycházet z výpovědi jediného svědka, pokud tvrdil, že dostatečné zabezpečení vložených dat ani není možno zcela zajistit. Dále byl přesvědčen, že předmětem obchodního tajemství nemohly být skutečnosti v obchodních kruzích běžně dostupné, jako tomu bylo v daném případě, protože většina informací obsažených v „číselnících“ byla veřejná, známé byly především kontakty na obchodní zástupce. Požadavky zákazníků zase vyplývaly z jejich nabídky. Na trhu jsou obecně známé i nákupní a prodejní ceny, které měla obchodní společnost EPRIN navíc zcela odlišné od cen uvedených v číselníku. Nadto malá společnost může s ohledem na nižší náklady nabízet i nižší ceny, proto ceny v číselnících nebyly ani hypoteticky významné. Obviněný dále odmítl závěr nižších soudů, že nekalosoutěžním jednáním došlo k získání neoprávněné výhody ve větším rozsahu, za kterou nelze považovat ani uskutečnění obchodů ve výši 339 708 Kč, resp. dalších obchodů ve výši 846 452 Kč. Obviněný se též domáhal aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku a principu subsidiarity trestní represe. S touto otázkou se též soudy nižších stupňů prakticky vůbec nevypořádaly. Podle něj měl být ve věci aplikován pouze obchodní zákoník, trestní řízení v daném případě bylo zneužito k soukromoprávním zájmům poškozeného.
8. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu (aniž by označil konkrétní důvod).
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, které vyhotovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve stručně shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů a reprodukoval argumentaci obviněného v jeho dovolání. Dále se vyjadřoval k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Připomněl, že tento dovolací důvod slouží k nápravě právních a nikoli skutkových vad, z tohoto pohledu je třeba nahlížet i na výtky obviněného v dovolání, které z velké části uplatnil vůči skutkovému stavu.
10. Námitky obviněného týkající se absence znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací shledal relevantními jen s jistou dávkou tolerance. Zcela odmítl tvrzení obviněného, že se data v počítači obchodní společnosti CODEON SOFT ocitla nedopatřením, že předmětná data nevyužíval, jakož i to, že byl odsouzen na základě „domněnek a spekulací“. Zcela odmítl námitku obviněného, že k datům měl oprávněný přístup, který nebyl nijak omezen, neboť takový přístup lze získat i oprávněně, např. v rámci plnění pracovních úkolů. Z toho ovšem nevyplývá, že s nimi může volně nakládat. Trestnost jednání vymezeného ve skutkové podstatě ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací neoprávněně užije, čímž se rozumí jakákoli nedovolená manipulace s nimi. Jde nejen o užití informací, které je v rozporu s právní normou, ale o užití informací učiněné v rozporu se stanoveným účelem, např. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby i jejich nedovolené kopírování na jiný nosič informací. Odmítl proto námitku obviněného, že manipulace s daty musela být výslovně upravena obecně závazným předpisem nebo interním předpisem obchodní společnosti. Dále označil za bezpředmětnou námitku obviněného (zčásti skutkového charakteru), že data nebyla způsobilá k získání neoprávněného prospěchu. Jestliže totiž obviněný neoprávněně užil data pro potřeby vlastního podnikání, pak nepochybně jednal v úmyslu získat minimálně imateriální neoprávněný prospěch, jehož reálné dosažení se však nevyžaduje. Nadto skutková zjištění ve spojitosti s jednáním uvedeným pod bodem 2. výroku o vině potvrzují, že k získání neoprávněného prospěchu dovolatelem skutečně došlo.
11. Rovněž námitky vztahující se k bodu 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ohledně právní kvalifikace přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance. Obviněný se uchýlil ve svém dovolání k vlastnímu hodnocení důkazů a na takovém základě dospěl k vlastním závěrům o skutkovém stavu, avšak takové výhrady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu stojí námitky o možnosti zabránění zkopírování dat z počítačového systému a námitky absence ochrany obchodního tajemství poškozenou obchodní společností EPRIN. Státní zástupce také odmítl výklad obviněného ohledně tzv. generální klauzule, která je naplněna vždy, jsou-li dány znaky některé ze speciálních skutkových podstat vypočtených v §44 odst. 2 obch. zák. Obviněný při získávání zákazníků a sjednávání zakázek využíval informací zakládajících obchodní tajemství jiného podnikatele, které získal v době, kdy byl u něj zaměstnán. V takovém případě jde nepochybně o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a které je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům. Podstata nekalosoutěžního jednání obviněného současně naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nespočívala v tom, že získal zákazníky jiného podnikatele, ale v tom, že je získal za využití informací představujících obchodní tajemství jiného. Pokud jde o otázku, zda předmětné informace měly povahu obchodního tajemství, státní zástupce uvedl, že mimo některých veřejně dostupných informací šlo o údaje, jež mají svou hodnotu, nejsou v běžných obchodních kruzích dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a tento podnikatel jejich utajení zajišťuje. Tyto parametry byly splněny, a to např. jde-li o údaje o tom, zda zákazník platí v hotovosti nebo bankovním převodem, jaké jsou mu poskytovány lhůty splatnosti, nebo o nákupních a prodejních cenách zboží. Šlo tedy nepochybně o informace obsahující skutečnosti obchodní povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu a nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, tj. skutečnosti tvořící obchodní tajemství ve smyslu §17 obch. zákoníku. Také odmítl jako skutkovou námitku stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, že poškozená společnost předmětné informace fakticky neutajovala. Pokud by šlo o informace dostupné nebo bezcenné, neměl by podatel rozumný důvod k tomu, aby si je opatřil jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce se neztotožnil ani s názorem obviněného, pokud jde o opatření neoprávněných výhod ve větším rozsahu sobě nebo jinému, neboť uzavření obchodů s několika zákazníky v hodnotě přes jeden milion Kč takovou výhodu podle státního zástupce představuje, navíc výhody byly i nemateriálního charakteru, a to získání klientů.
12. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky, kterými se obviněný dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. O jejím naplnění lze uvažovat až poté, kdy je najisto postaveno, že stíhaný skutek vykazuje formální znaky trestného činu. Obviněný však existenci těchto znaků současně zpochybňoval. Státní zástupce ani tyto námitky nepovažoval za důvodné. Současné trestní právo vychází z formálního pojetí trestného činu, zásadně mají být všechna jednání naplňující znaky trestných činů trestněprávně postižena, ledaže by daný konkrétní případ z hlediska své závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané příslušné právní kvalifikace. Obviněný však neuvedl žádné konkrétní okolnosti, pro které by jeho jednání nedosahovalo společenské škodlivosti, pouze opakovaně tvrdil, že věc měla být s ohledem na svůj soukromoprávní charakter řešena prostředky práva obchodního. Tyto prostředky lze však využít ve všech případech daného trestného činu podle §248 tr. zákoníku, tím se jednání obviněného od typově shodných jednání ničím neodlišovalo.
13. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného, které lze obsahově podřadit pod formálně deklarovaný důvod, byly zjevně nedůvodné. Navrhl proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zároveň i pro případ jiného rozhodnutí souhlasil, aby tak dovolací soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
16. Obviněný M. M. sice uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však měl poukázat spíše na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Domáhal se totiž přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho názoru v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení spočívající v neuplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik významné, aby jen s poukazem na ně dovolání odmítl.
17. Dovolání lze podat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že prakticky se všemi námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
19. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku z velké části napadal skutková zjištění soudu prvního stupně. Zejména šlo o řešení otázky, zda měl k datům svého zaměstnavatele oprávněný přístup, zda měl přístup k počítačovému systému nebo nosiči dat v rámci plnění svých pracovních úkolů, který nebyl omezen právním předpisem či interním předpisem ze strany zaměstnavatele, a zda si je mohl volně kopírovat na svá paměťová media či do svých zařízení. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný sice i v tomto směru napadal naplnění formálních znaků trestného činu, a sice znak protiprávnosti, nicméně jeho námitky vycházely z jiného než soudy prokázaného skutkového stavu věci. Soudy obou stupňů důvodně uzavřely, že takové oprávnění obviněný neměl, že to nebylo součástí plnění pracovních úkolů, tedy že tak činil nedovoleně, bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele. V tomto směru dovolání není podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
20. Podobně i v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný do značné míry vznášel námitky proti způsobu hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým závěrům. Zejména šlo o výhrady obviněného proti tomu, že obchodní společnost CODEON SOFT nijak nevyužila dat neoprávněně získaných od poškozené obchodní společnosti EPRIN, že při oslovování zákazníků a získávání zakázek nejednala na základě informací tvořících obchodní tajemství poškozené, že poškozená obchodní tajemství nijak nechránila, že bylo tvořeno jen veřejně přístupnými informacemi, že ceny v číselnících nebyly pro ně vůbec významné apod. V tom všem obviněný pouze polemizoval se závěry soudů nižších stupňů o skutkovém stavu věci, což zásadně nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení.
21. Takto formulovanými výhradami totiž obviněný v podstatě žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakoval námitky, které vznášel v průběhu řízení před soudem prvního i druhého stupně. Obviněný nesouhlasil se skutkovými závěry soudů, které dovodily ze série důkazů, především z výpovědí svědků (zaměstnanců společnosti EPRIN , zejména výpovědi K. S.), pokud jde o neoprávněnost stahování dat z databází. Obviněný sice samotné stažení dat z databází svého zaměstnavatele nepopíral, nesouhlasil však s výpovědí K. S., ze které vyplývá, že obviněný M. M. ve velmi krátké době před odchodem od poškozené obchodní společnosti EPRIN prováděl export souborů z informačního systému společnosti, ačkoliv k tomu podle jeho pracovního zařazení programátora neměl žádný důvod. Soudy nižších stupňů však této obhajobě důvodně neuvěřily a považovaly ji za spolehlivě vyvrácenou celou řadou důkazů, jež vyhodnotily nejen jednotlivě, ale zejména v jejich vzájemných souvislostech.
22. Obviněný se tak uvedeným způsobem do volával aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily (srov. zejména str. 5 až 23 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 až 21 usnesení soudu odvolacího). V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
23. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
24. Z výše uvedených důvodů proto značná část uplatněných dovolacích námitek obviněného neodpovídá označenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nebýt jiných námitek, bylo by na místě je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
25. Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného, a to z hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu předlužení podle §256c odst. 1 písm. e) tr. zákona. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
c) K přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
26. Přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Z uvedených dvou alternativ předmětu útoku podle rozsudku soudu prvního stupně byla v předmětné věci naplněna ta první (počítačový systém). Podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V tomto případě bylo obviněnému kladeno za vinu, že tak činil v úmyslu získat sobě neoprávněný prospěch.
27. Ustanovení o přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku postihuje v prvních dvou odstavcích pestrou škálu jednání, která souhrnně bývají označována jako kybernetická kriminalita (jež tímto ustanovením ovšem není vyčerpána, postihují ji i následující dva paragrafy trestního zákoníku, jakož i některá jeho další ustanovení). Obecně se skutečně uvádí, že §230 tr. zákoníku v reakci na mezinárodní požadavky (zejména Úmluvu o kybernetické kriminalitě) chrání důvěrnost, integritu a dostupnost počítačových dat, přitom důvěrnost je chráněna především v odstavci prvním tohoto ustanovení, integrita a dostupnost počítačových dat a systémů v jeho odstavci druhém. Jde o to, že podle §230 odst. 2 tr. zákoníku se primárně nesankcionuje narušení důvěrnosti dat neoprávněným přístupem k počítačovému systému nebo k jeho části, jak je tomu podle odstavce 1, protože zde nezáleží na tom, zda takový přístup pachatel získal neoprávněně či naopak, zda pachatel již takovým přístupem z jiného důvodu oprávněně disponoval, naproti tomu se postihují různorodá jednání uvedená v písm. a) až d) uvedeného ustanovení, která spočívají především v narušení integrity dat a jejich dostupnosti.
28. Ustanovení §230 tr. zákoníku navazuje na dřívější §257a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), a to ve skutečnosti pouze §230 odst. 2 tr. zákoníku (a nikoli i §230 odst. 1 tr. zákoníku, který byl nově formulován až v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010). Ustanovení §257a tr. zák. postihující poškození a zneužití záznamu na nosiči informací bylo zavedeno novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 557/1991 Sb., s účinností od 1. 1. 1992, následně bylo dvakrát novelizováno (výraznější změna spočívající v úpravě formulace návětí, avšak bez věcného posunu, a mírné rozšíření trestnosti v alternativách bylo provedeno zákonem č. 134/2002 Sb., následně v roce 2006 ve spojitosti s úpravou trestu propadnutí věci byla i u tohoto ustanovení rozšířena dikce o jinou majetkovou hodnotu). Po celou dobu existence uvedeného trestného činu od roku 1992 byla trestná i varianta postihující získání přístupu k nosiči informací a neoprávněného užití takových informací – šlo o §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. Rozdíl tehdejší úpravy oproti současné spočíval v tom, že se pro naplnění základní skutkové podstaty ještě žádal tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (neboli tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus), který spočíval v tom, že pachatel musel jednat s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tento úmysl přesahující objektivní stránku vyžadoval trestní zákon od roku 1992 až do roku 2009 jako znak základní skutkové podstaty, naproti tomu trestní zákoník v tomto směru zpřísnil postih, neboť od 1. 1. 2010 jsou trestná shodná jednání i bez takového úmyslu, který je již okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v §230 odst. 3 písm. a). Jinými slovy pro naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty daného trestného činu je nerozhodné, zda pachatel s takovým úmyslem jednal či nikoli, tato skutečnost zvyšuje společenskou škodlivost činu natolik, že zákonodárce takové jednání jen z toho důvodu považuje za typově závažnější, takže tuto okolnost stanovil jako důvod pro zvýšení trestní sazby trestu odnětí svobody v §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (v původním znění trestního zákoníku šlo o trest odnětí svobody až na 2 léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v §230 odst. 2 tr. zákoníku a trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta v §230 odst. 3 tr. zákoníku, nyní jsou horní hranice trestu odnětí svobody v obou odstavcích o rok vyšší). Další zpřísnění trestní represe (resp. zpřesnění dikce zákona) lze shledat v tom, že zákonodárce od 1. 1. 2010 nadále rozlišuje mezi daty uloženými na nosiči informací a daty uloženými v počítačovém systému.
29. Přes tyto odlišnosti, zpřesnění a zpřísnění však i nadále podstata jednání v ustanovení §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. a §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zůstává stejná, totiž že pachatel, který předtím získal přístup k nosiči informací, resp. počítačovému systému, a to ať oprávněně či nikoli, následně využije tohoto přístupu a informace, resp. data, tam uložená neoprávněně užije. Vůbec se tak od roku 1992 nežádalo, aby současně došlo k poškození dat, jejich pozměnění, znehodnocení apod., postačovalo jejich prosté neoprávněné užití, a to aniž by současně (objektivně) vznikla někomu škoda, újma či naopak prospěch. Již v roce 1992 byl tedy tento trestný čin formulován jako trestný čin formální a nikoli jako výsledečný, materiální, u něhož závisí jeho dokonání na účinku (v podobě změny na předmětu útoku, tj. jeho porušení či konkrétní ohrožení). Mezi lety 1992 a 2009 bylo navíc pouze zapotřebí, aby k takovému účinku směřoval pachatelův úmysl, aniž by se vyžadovalo, aby reálně nastal, jak již bylo uvedeno.
30. Zákonodárce v roce 2009 nechtěl jednání tohoto druhu dekriminalizovat, zužovat trestnost tzv. kybernetické kriminality, naopak se vydal cestou její kriminalizace, tedy podstatně rozšířil okruh trestných jednání v této oblasti společenských vztahů. O tom svědčí především zavedení nových skutkových podstat v §230 odst. 1, §231 a §232 tr. zákoníku, ale i rozšíření trestnosti jednání dosud postihovaných v rámci §257a tr. zák., nově upravených v §230 odst. 2 tr. zákoníku (což dokládá i shora rozvedená pasáž). Vyplývá to i z důvodové zprávy k tomuto ustanovení trestního zákoníku, podle níž došlo k úpravě a kriminalizaci dalších jednání z důvodu zapracování článků 2 až 11 Úmluvy o počítačové kriminalitě uzavřené v B. dne 23. 11. 2001.
31. Objektem trestného činu, který byl v jednání obviněného shledán, tj. přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak není pouhá důvěrnost dat, jejich integrita a dostupnost pro jejich držitele, data jsou chráněna i před jejich neoprávněným použitím, podobně jako tomu bylo ještě podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák. (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1455). Dosah ustanovení §230 tr. zákoníku (stejně jako §257a tr. zák.) je dokonce širší, než by napovídalo systematické zařazení tohoto trestného činu mezi trestné činy majetkové, neboť jím nejsou chráněna jen majetková práva, ať ve vztahu k věcem hmotným či nehmotným (ve smyslu současného pojetí věci – srov. zejména §489 a 496 obč. zák.), ale zprostředkovaně i celá řada dalších právních statků, jako jsou osobnostní práva, zejména právo na ochranu osobních údajů (např. jde-li o databázi pacientů s jejich diagnózami), autorská práva (např. ke zvukovým či audiovizuálním dílům), ale i hospodářská a obchodní práva, zejména právo na zachování obchodního či bankovního tajemství, know-how, klientely apod. (shodně tamtéž, ale též např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vyd. Praha, Wolters Kluwer ČR, 2016, str. 695), jako tomu bylo v daném případě.
32. Objekt trestného činu je tak širší, než obviněný ve svém dovolání dovozuje. Z toho plyne, že širší je i následek, který se na objektu projevuje a jímž je porušení či ohrožení shora uvedených právních statků. Shora bylo též uvedeno, že ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nežádá způsobení konkrétního výsledku, tedy účinku, který by se projevil na hmotném (příp. nehmotném) předmětu útoku jako jeho porušení či konkrétní ohrožení. Přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je totiž ryze formální delikt, můžeme jej proto označit za tzv. moderní delikt, oproti „klasickým“ výsledečným trestným činům. Zákonodárce takovou legislativní technikou (jež je v nových zákonících využívána stále hojněji) vyjadřuje svůj odsudek určitých jednání, která považuje za natolik nebezpečná a škodlivá, že je postihuje, aniž by současně požadoval, aby vedla také k nějakému objektivnímu výsledku. Takové trestné činy lze proto označit za abstraktně ohrožovací (takové jsou vlastně všechny pravé omisivní a čistě komisivní delikty). Tak je tomu i v tomto případě, kdy zákonodárce postihuje tzv. bez dalšího neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud předtím k nim získal přístup (ať oprávněně či nikoli). Již samotným takovým jednáním je ohrožen či dokonce porušen zájem státu na ochraně těchto dat, a to bez ohledu na to, jak s nimi dále pachatel naložil, proč tak činil, co bylo důvodem, motivem či cílem takového jednání [v tomto směru na rozdíl od dřívější úpravy v §257a odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Pochopitelně nejsou zcela bez významu ani další okolnosti činu a promítají se, nejde-li přímo o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jež jsou uvedeny ve vyšších odstavcích §230 tr. zákoníku (jako je výše rozvedený úmysl překračující objektivní stránku, který byl v daném případě shledán za naplněný), do hodnocení společenské škodlivosti takového činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve spojitosti s užitím kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku (srov. k tomu stanovisko č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr. a výklad uvedený dále). Mohou být též významné pro výběr druhu trestu a jeho výměru, ať už jako okolnosti charakterizující povahu a závažnost činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, či jako okolnosti obecně přitěžující.
33. Přitom nepřípustným jednáním, které lze subsumovat pod „neoprávněné užití dat“, jež je postihováno v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je i jeho nedovolené kopírování na jiný nosič informací (který pak má pachatel ve své dispozici) – shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2309.
34. Uvedený přístup k výkladu tohoto ustanovení zaujímá i recentní judikatura. Tak podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015, chrání ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též před neoprávněným užitím uložených dat, jímž je jakákoli nedovolená manipulace s nimi, pokud nejde o případy uvedené v §230 odst. 2 písm. b) až d) tr. zákoníku. Za neoprávněné lze přitom považovat takové jejich užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016, je předmětem ochrany tohoto přečinu primárně integrita a dostupnost počítačových dat a systémů, ochrana je poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně ustanovení chrání i před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat. Neoprávněným užitím dat (neboli počítačovou špionáží) je jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Neoprávněné bude takové užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Shodně či podobně to konstatoval Nejvyšší soud i v dalších usneseních – např. ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 848/2015, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1479/2012, nebo ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1677/2011, a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 781/2017.
35. Získáním přístupu se zde rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.). Rozhodující je, že obviněný neměl oprávnění plynoucí ze svolení poškozené obchodní společnosti EPRIN ke kopírování předmětných dat. Lze tak uzavřít, že znak objektu i následku sledovaného přečinu byl v daném případě naplněn již tím, že obviněný jednal způsobem popsaným v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
36. Rozhodně tak neobstojí tvrzení obviněného, že jednal v souladu s právem a neprovinil se ani proti interním předpisům. Obviněný jednal bez dovolení oprávněné osoby, kterou byl jeho tehdejší zaměstnavatel, poškozená společnost EPRIN. Obviněný export dat provedl z důvodu své vlastní potřeby a vlastního prospěchu při budoucím podnikání ve společnosti CODEON SOFT. Jeho vysvětlení potřeby exportu dat a to, že data nalezená v archivních souborech v počítači společnosti CODEON SOFT se dostaly do počítače nedopatřením, soudy nižších stupňů důvodně odmítly. Obviněný exportem dat a v podstatě odcizením databáze svého zaměstnavatele nepochybně porušil jeho práva k nehmotným statkům. Z hlediska současného soukromého práva šlo o nehmotnou věc ve smyslu §489 a §496 odst. 2 obč. zák., jejímž vlastníkem byla poškozená obchodní společnost EPRIN, která jediná mohla rozhodovat o nakládání s ní včetně jejího rozmnožení kopírováním či exportem do jiného formátu. Jako správný tak lze při zjištěném skutkovém stavu shledat též závěr soudů nižších stupňů, že obviněný užil, tj. zkopíroval data uložená v počítačovém systému na vlastní nosič neoprávněně, neboť neměl svolení zaměstnavatele. Šlo o zneužití přístupu k počítačovému systému, neboť obviněný jako zaměstnanec obchodní společnosti EPRIN bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele zkopíroval data z informačního systému v úmyslu je použít pro pozdější podnikání ve stejném oboru činnosti v rámci jím ovládané obchodní společnosti CODEON SOFT. Data uložená v informačním systému QI, zejména číselník zboží, číselník obchodních partnerů a obchodní nabídku na dodání zboží, lze označit za obchodní tajemství ve smyslu §17 obch. zák., resp. dnešního §504 obč. zák., do kterého obviněný zasáhl nepřípustným způsobem, jak zapovídá i ustanovení §51 obch. zák., resp. dnes §2985 obč. zák. o porušení obchodního tajemství, tedy konkrétní skutková podstata nekalosoutěžního jednání [srov. též §44 odst. 1, 2 písm. h) obch. zák., resp. §2976 odst. 1, 2 písm. h) obč. zák.]. Správně tak soudy nižších stupňů dospěly k závěru o nedovolenosti jednání obviněného při užití dat.
37. Za nedůvodné považuje dovolací soud i námitky obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný jednal s úmyslem přímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněný velmi dobře věděl, že si pořizuje kopii údajů z databáze svého zaměstnavatele a že k tomu nemá oprávnění. Obviněný však při své argumentaci ohledně znaku zavinění vycházel ze zcela jiné verze skutkového děje, než který vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný. Takové námitky ale neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jak bylo rozvedeno shora.
d) K přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže
podle §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku
38. Ani námitky obviněného, že nebyly naplněny všechny znaky přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, zejména znak tzv. generální klauzule nekalé soutěže (pokud jde o způsobení újmy jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, rozpor s dobrými mravy hospodářské soutěže nebo ochranu obchodního tajemství), nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné.
39. Přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spáchá, kdo poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustí porušování obchodního tajemství a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Obviněnému ze dvou alternativ účinku uvedených na konci ustanovení bylo kladeno za vinu, že takovým jednáním opatřil sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody.
40. Uvedené ustanovení chrání zájem státu na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství, na svobodném rozvoji hospodářské soutěže v rámci závazných pravidel hospodářského styku. Pravidla hospodářské soutěže vycházejí z toho, že jde o soupeření dvou nebo více hospodářských subjektů na téže straně tržních vztahů za účelem dosažení hospodářského výsledku na daném segmentu trhu. Takové soupeření přitom vytváří na straně druhých potenciálních účastníků tržních vztahů možnost volby mezi různými soutěžními nabídkami. Základní funkcí soutěžního práva přitom je, aby nedocházelo ke zkreslení této hospodářské soutěže bez ohledu na zájmy jednotlivců nekalými praktikami. Soutěžní právo je přitom založeno na zákazu ničit konkurenci nekalým způsobem. K narušení hospodářské soutěže přitom může podle §42 obch. zák. (nyní srov. §2972 obč. zák.) dojít jednak nekalosoutěžním jednáním upraveným v §44 – 52 obch. zák. (nyní §2976 – 2989 obč. zák.), jednak nedovoleným omezování hospodářské soutěže, jak upravuje zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. (Srov. k tomu Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2494 a násl.)
41. Nejvyšší soud v obecné rovině doplňuje, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Taková nekalá soutěž je zakázaná ( §44 odst. 1 obch. zák., resp. nyní §2976 odst. 1 obč. zák.). Systematika právní úpravy ochrany proti nekalé soutěži v obchodním zákoníku záleží ve vymezení tzv. generální klauzule jednání nekalé soutěže ( §44 odst. 1 obch. zák., resp. nyní §2976 odst. 1 obč. zák.) a v demonstrativním výčtu devíti zvláštních typů nekalosoutěžního jednání v §44 odst. 2 obch. zák. (resp. nyní deseti v §2976 odst. 2 obč. zák.).
42. Obviněný v daném případě jednal nekalosoutěžně ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák., neboť se dopustil jednání v hospodářské soutěži, které bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, a bylo způsobilé přivodit újmu jednotlivým soutěžitelům a spotřebitelům. Jednání obviněného popsané ve výroku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně odpovídá tzv. generální klauzuli nekalé soutěže, jejíž naplnění je vyžadováno i pro znaky skutkové podstaty trestného činu podle §248 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň ovšem musí dojít k naplnění některé ze zvláštních skutkových podstat nekalosoutěžního jednání popsaných v §44 odst. 2 obch. zák., v tomto směru došlo ke zpřísnění a zpřesnění právní úpravy v trestním zákoníku v §248 tr. zákoníku oproti dřívější úpravě obsažené v §149 tr. zák. Podle rozhodnutí č. 26/2014-II. Sb. rozh. tr. se trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 tr. zákoníku ve formě nekalé soutěže odlišuje od obchodněprávní úpravy nekalé soutěže podle §44 a násl. obch. zák., kde postačí, aby nekalosoutěžní jednání bylo jen způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům, tím, že vyžaduje, aby taková újma jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům ve větším rozsahu skutečně vznikla, popř. aby pachatel opatřil sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. V daném případě ovšem nebylo kladeno obviněnému za vinu, že by způsobil poškozené obchodní společnosti EPRIN (či jinému subjektu) újmu, proto se další část uvedeného judikátu neužije. Obviněnému bylo vytýkáno, že opatřil sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody (k tomu viz dále). Z uvedeného je nepochybné, že znaky generální klauzule nekalé soutěže byly skutečně naplněny, protože obviněný se podle závěrů soudů nižších stupňů dopustil jednání v rámci hospodářské soutěže o zákazníky mezi dvěma soutěžiteli ve stejném segmentu trhu, a sice mezi CODEON SOFT (zvýhodněným soutěžitelem) a EPRIN (znevýhodněným soutěžitelem). Jednání obviněného rozhodně bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, obviněný zneužil data, která předtím neoprávněně užil tím, že je protiprávně zkopíroval, čímž dokonce naplnil další skutkovou podstatu jiného trestného činu (podle §230 tr. zákoníku). Jeho jednání rozhodně bylo způsobilé přivodit znevýhodněnému soutěžiteli EPRIN újmu, která se mu ve skutečnosti také stala tím, že došlo k odlivu zákazníků k jinému soutěžiteli (zvýhodněné obchodní společnosti CODEON SOFT).
43. Obviněný současně naplnil i zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže, a sice porušování obchodního tajemství ve smyslu §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku a §44 odst. 2 písm. h) a §51 obch. zák. [nyní srov. 2976 odst. 2 písm. h) a §2985 obč. zák.].
44. Podle §17 obch. zák. (nyní srov. §504 obč. zák.) se obchodním tajemstvím rozumí veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Mezi skutečnosti obchodní povahy, které lze považovat v určitém konkrétním případě za obchodní tajemství, patří např. seznamy zákazníků, popřípadě dodavatelů, obchodní plány, cenové kalkulace, výrobní náklady, marketinkové studie, připravované vzorníky atd. (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 52 a násl.). Tak tomu bylo i v případě obviněného, neboť využil v rámci hospodářské soutěže především seznamy zákazníků jiného soutěžitele, ale i seznamy jimi odebíraného zboží, a to navíc i s cenami, za něž je zboží odebíráno, jaké jsou lhůty splatnosti, jak je zboží hrazeno etc. To jsou nepochybně významné obchodní údaje, které se běžně nezveřejňují, tvoří know-how daného soutěžitele, který ví, na kterou klientelu se má s nabídkou určitého zboží obracet, jaké jsou obraty při obchodování s takovým zákazníkem, tedy jaký je z celkového množství obchodů jeho význam, jaké jsou cenové relace obchodovaného zboží či služeb etc. Významné nepochybně je i to, na kterou konkrétní osobu je dobré se obrátit, takové osobní kontakty musí nový soutěžitel budovat, databázi kontaktů vytvářet, což nejméně zabere určitý čas. Získáním takových databází jiným soutěžitelem se mu tak dostává nepochybně výhody, kterou by neměl, kdyby v obchodu teprve začínal. Je tak zřejmé, že databáze má svou významnou hodnotu i pro jiného soutěžitele, který navíc zná cenovou politiku svého konkurenta a může nabídnout nižší ceny, ať již v důsledku snížení vlastní marže, nebo dokonce nalákáním zákazníka na počáteční dumpingovou cenu. Naplněn byl i další znak obchodního tajemství, že ve svém souhrnu nebyly utajované údaje veřejně dostupné, poškozená obchodní společnost EPRIN rozhodně nezveřejňovala ceny, za které prodává jí dodávané zboží, stejně tak nebyly veřejně dostupné vazby mezi dílčími částmi databází neoprávněně zkopírovaných obviněným. Soudy nižších stupňů také důvodně dospěly k závěru, že poškozená EPRIN činila kroky k utajení těchto informací, tedy o utajení usilovala a zajišťovala je. Kromě zaměstnanců a pověřených osob neměl k vnitropodnikové databázi totiž nikdo další přístup. Povinnost zachovávat obchodní tajemství však trvá i po skončení pracovního či jiného poměru mezi podnikatelským subjektem (zaměstnavatelem) a zaměstnancem, až do okamžiku, do kterého mají skutečnosti, jež jsou předmětem obchodního tajemství, podle vůle podnikatelského subjektu zůstat utajeny, popř. do doby, kdy se již jinak staly obecně známými.
45. Není tak pravdou, že by v daném případě nešlo o obchodní tajemství ve smyslu §17 obch. zák., jak tvrdil obviněný. Jinak lze odkázat i na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se s touto námitkou dostatečně vypořádaly.
46. Nejvyšší soud nedal za pravdu obviněnému ani v tom směru, že by porušením obchodního tajemství nezískal pro sebe a jiného (obchodní společnost CODEON SOFT) výhody ve větším rozsahu. Lze v tomto směru opět souhlasit se soudy nižších stupňů i se státním zástupcem, že získání klientely na úkor poškozeného soutěžitele, obchodní společnosti EPRIN, a uzavření obchodů v hodnotě přes jeden milion korun takovou výhodu bezesporu představuje. Výhody mohou být majetkového i nemajetkového charakteru. Nemusí se tedy bezprostředně projevit v čistém zisku (pak by zákonodárce žádal dosažení určitého prospěchu). Může jít i o pouhé zavedení se a udržení na trhu v daném segmentu, byť třeba zpočátku nebude provázeno dosahováním zisku v nějaké minimální výši. Za výhody ve větším rozsahu tak lze považovat i etablování nového soutěžitele, tj. obchodní společnosti CODEON SOFT, který provedl obchody s obratem okolo jednoho milionu Kč.
47. Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněného právně relevantně uplatněné ve vztahu k přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku za zjevně neopodstatněné a právní kvalifikaci užitou soudy nižších stupňů za důvodnou a odpovídající.
e) K principu subsidiarity trestní represe a „ultima ratio“
48. Další relevantně uplatněnou námitkou obviněného byla tvrzená chybná aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Vycházet lze přitom především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ ultima ratio “ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
49. V daném případě soudy nižších stupňů věnovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí dostatečný prostor této problematice, zejména odvolací soud se s ní náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 19-20). Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného v posuzovaném případě nevykazuje žádné zvláštní, specifické rysy, které by nasvědčovaly tomu, že spáchané skutky neodpovídaly z hlediska spodní hranice trestnosti ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům. Proto také správně soudy nižších stupňů uplatnily trestní represi. Obviněný skutečně měl k datům uloženým v počítačovém systému oprávněný přístup, který využíval při práci pro svého zaměstnavatele. Nicméně tento svůj přístup zneužil ke zkopírování dat pro své pozdější podnikání v obchodní společnosti CODEON SOFT. Z toho též pramení jednoznačně zištná motivace obviněného pro vlastní jednání, kterým navíc zasahoval do obchodního tajemství svého zaměstnavatele a jeho práva k vlastní klientele a též v širším smyslu i know-how (v podobě číselníku zboží a číselníku obchodních partnerů a obchodní nabídky na dodání zboží). Úmysl získat sobě a jinému neoprávněný prospěch, jak je upraven v §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, byl obviněnému soudy nižších stupňů také kladen za vinu. Obviněný jednal jako odborník na informační technologie, když databázi exportoval, aby poté mohl pracovat nezávisle na systému provozovanému dosavadním zaměstnavatelem. Všechny tyto skutečnosti podstatně zvyšují společenskou škodlivost jednání obviněného, které naplňuje také znaky nekalé soutěže a trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, neboť bylo činěno v rámci hospodářského styku v rozporu s dobrými mravy soutěže, bylo způsobilé přivodit jednomu soutěžiteli prospěch na úkor jiného soutěžitele a spočívalo v porušení obchodního tajemství. Ze všech uvedených okolností, jež jednoznačně dokládají škodlivost jednání obviněného je na místě posoudit jeho jednání jako trestný čin, takový závěr nemohou zvrátit ani okolnosti hovořící ve prospěch obviněného, např. jeho dosavadní bezúhonnost.
V. Závěrečné shrnutí
50. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. M. v dovolání vznesl námitky, které zčásti obsahově neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto se jimi nemohl zabývat. Protože se však jeho dovolání částečně opíralo o námitky, které bylo možné tomuto důvodu podřadit, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.