ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.818.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 818/2017-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání, které podala obviněná K. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 9 To 384/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 60/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné K. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 50 T 60/2013, byla obviněná K. M. uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev, a to i na základě vystavené plné moci k jejich zastupování na dobu 30 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost nahradit škodu jednotlivým poškozeným specifikovaným ve výroku rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se podle tohoto rozsudku obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jednatelka a oprávněná osoba jednat za obchodní společnost ARWEN, spol. s r. o., IČ: 251 06 619, se sídlem Praha 9 – Vysočany, Na Jetelce 69 (dále jen „obchodní společnost ARWEN“), nyní vystupující pod obchodní firmou STAVCOMB s. r. o., se sídlem Praha 10 – Strašnice, V Olšinách 2300/75, uzavřela dne 25. 3. 2010 na blíže nezjištěném místě v P. smlouvu o prodeji části podniku obchodní společnosti ARWEN s obchodní společností TRADEFIX CZ s. r. o., IČ: 27770303, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Sokolská třída 1615/50 (dále jen „obchodní společnost TRADEFIX“), nyní již neexistující (z obchodního rejstříku vymazanou dne 30. 4. 2013), za niž jednal její jednatel R. Š. Součástí uvedené části podniku byly fakticky pouze závazky a pohledávky plynoucí z činnosti části podniku ARWEN ze stavební a inženýrské oblasti, jejichž přehled obviněná znala, a který byl nedílnou součástí znaleckého posudku č. 805-21/2010 při ocenění části podniku ARWEN pro prodej novému majiteli. O tom, že takto převedené pohledávky přešly tímto na nového věřitele, obchodní společnost TRADEFIX, věděla, přičemž jako jednatelka obchodní společnosti ARWEN, s ohledem na povinnosti jí plynoucí z jejího postavení, v souvislosti s převodem části podniku, musela vědět, že obchodní společnost TRADEFIX fakticky žádnou obchodní činnost neprovozovala, nevytvářela žádný zisk, nikdy nezískala živnost ve stavební a inženýrské oblasti, nikdy ji nevyvíjela, ani to neměla v úmyslu. Jednatel obchodní společnosti TRADEFIX R. Š. smlouvu o prodeji části podniku uzavřel za finanční odměnu, zaměstnanci uvedení ve smlouvě v obchodní společnosti TRADEFIX nikdy nepracovali, ani to neměli v úmyslu, naopak zůstali zaměstnáni v personálně propojených společnostech s obchodní společností ARWEN. Odkoupené pohledávky byly z větší části sporné či nedobytné, přičemž po uzavření kupní smlouvy o prodeji části podniku inkasovala očekávané platby v celkové výši 4 727 286,97 Kč ze smluvních vztahů uzavřených před prodejem předmětné části podniku od dlužníků, o nichž věděla, že podle smlouvy o prodeji části podniku již měly být zaplaceny ve prospěch obchodní společnosti TRADEFIX. Tuto částku však nikdy nepřevedla ve prospěch obchodní společnosti TRADEFIX, a použila ji jiným způsobem, než je uspokojení ve skutkové větě výrokové části rozsudku uvedených věřitelů, takže prodaná část podniku byla fakticky předlužena, čímž byť i jen částečně zmařila uspokojení věřitelů původně obchodní společnosti ARWEN, resp. posléze obchodní společnosti TRADEFIX, kteří měli celkem pohledávky ve výši 16 658 008,74 Kč bez příslušenství. Svým jednáním obviněná způsobila poškozeným věřitelům škodu ve výši 4 727 286,97 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná K. M. a poškozený Z. S. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 3 1. 1. 2017 usnesení m pod sp. zn. 9 To 384/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl .
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení Městské ho soudu v Praze podala obviněná K. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, spatřovala obviněná v jeho druhé alternativě, tedy že odvolací soud zamítl její odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněná (ve svém dovolání zejména pod bodem VIII.) namítla, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to jak senát Obvodního soudu pro Prahu 9, tak i senát Městského soudu v Praze. Nesouhlasila především s tím, že senát odvolacího soudu ve věci rozhodoval opakovaně a od počátku v neprospěch obviněné. Nejprve totiž jako stížnostní soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, který v rámci předběžného projednání obžaloby zastavil trestní stíhání obviněné, protože žalovaný skutek není trestným činem. Následně soud druhého stupně zrušil i první zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze a další, tentokrát sice odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, avšak opět k odvolání státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněné. Vlastně až při čtvrtém projednávání rozhodl napadeným usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 9 To 384/2016, tak, že zamítl jako nedůvodná odvolání obviněné a poškozeného. Podle obviněné existuje důvodná obava o podjatosti zejména předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Evy Burianové, alternativně i dalších členů tohoto senátu, soudkyň JUDr. Jaroslavy Liškové a JUDr. Jany Lemfeldové. Tyto pochybnosti podle obviněné vyplývají ze způsobu vedení řízení a rozhodování ve věci, zejména z právního názoru uvedeného v rozhodnutích soudu druhého stupně, z něhož jednoznačně vyplývalo přesvědčení o vině obviněné. Dále dovolatelka označila několik pochybení, která podle jejího přesvědčení učinil senát soudu druhého stupně v rámci rozhodování ve věci samé a která svědčí o podjatosti jeho předsedkyně a členů senátu. Odvolací soud totiž podle obviněné měl od počátku zájem na jejím odsouzení, čímž došlo ke „konfliktu zájmů“ a příslušný senát nemohl proto pro poměr k věci spravedlivě rozhodovat.
7. Obviněná se dále domáhala přezkumu usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, neboť v řízení mu předcházejícím byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, zejména pokud jde o subjektivní a objektivní stránku přečinu poškození věřitele. V rámci své argumentace obviněná předně dosavadnímu trestnímu řízení vytkla, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a také jejího práva na obhajobu, neboť soudy podle ní svévolně hodnotily provedené důkazy v její neprospěch a některé důkazy zcela opomněly, když jejich provedení bez zákonných podmínek zamítly.
8. Podle obviněné se soudy nižších stupňů náležitě nezabývaly otázkou objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, především nezkoumaly, zda by její úkon uvedený v popisu skutku znamenal v konečném důsledku poškození věřitelů, tzn., zda by znemožnil či podstatně ztížil možnost poškozených věřitelů domáhat se splnění svých nároků. K těmto následkům však podle obviněné nedošlo. Rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podotkla, že se soud náležitě nezabýval otázkou prokázání vzniku škody.
9. Dovolatelka tvrdila, že došlo k řádné úhradě závazku obchodní společnosti TRADEFIX, jako kupujícího ze smlouvy o převodu části podniku, a to na základě dohody o započtení pohledávek ze dne 19. 7. 2010. Proto nebyla důvodná výtka soudů nižších stupňů, že přijaté finanční prostředky od dlužníků původně obchodní společnosti ARWEN, resp. posléze obchodní společnosti TRADEFIX, na kupující stranu nepřevedla. Podotkla rovněž, že kupující mohl provést i jednostranné započtení pohledávky podle §358 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Soudy nižších stupňů podle dovolatelky nezohlednily při rozhodování o vině, že uvedené finanční prostředky byly použity na úhradu závazků obchodní společnosti ARWEN, která byla podle §477 odst. 3 obch. zák. ručitelem kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku. Podle obviněné navíc mohli věřitelé původně obchodní společnosti ARWEN proti uvedené kupní smlouvě podat odpor podle §478 obch. zák. Svým jednáním proto nemohla způsobit uvedeným věřitelům žádnou škodu.
10. Obviněná dále vytkla soudům nižších stupňů, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Z provedených důkazů totiž nevyplývalo její zavinění v úmyslné formě, neboť nejednala s pohnutkou někoho poškodit. V řízení před soudy nižších stupňů také nebylo prokázáno, že opravdu nedošlo k odeslání informace o přechodu závazků a pohledávek na obchodní společnost TRADEFIX ve smyslu §477 odst. 4 obch. zák. Popřela, že by zanedbala informační povinnost ve vztahu k věřitelům v souvislosti s prodejem části podniku. Soud měl za této situace postupovat podle zásady in dubio pro reo a vyvodit příslušný závěr o absenci zavinění.
11. Ve vztahu k opomenutým důkazům uvedla, že odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání dne 31. 1. 2017 obhajobou navrhovaný znalecký posudek Ing. Františka Bláhy, a to pro nadbytečnost. Kromě zmíněného znaleckého posudku Ing. Františka Bláhy se neúspěšně domáhala provedení dalších důkazních prostředků, a to analýzy finančních toků a odborného vyjádření Mgr. Milana Doubka, které měly sloužit k závěru o zavinění a zjištění výše škody.
12. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, alternativně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc k novému projednání a rozhodnutí vrátil jemu.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
13. Dovolání obviněné bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně. Ta nejprve k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že pouhý nesouhlas se způsobem rozhodnutí není důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu citovaného důvodu. Námitky obviněné v tomto směru se vztahovaly výlučně ke způsobu rozhodování, a proto je státní zástupkyně nepovažovala za relevantní pro naplnění tohoto důvodu dovolání.
14. Námitky uplatněné obviněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu obsahově neodpovídají. Podstata dovolací argumentace totiž spočívala v tom, že obviněná polemizovala se skutkovými zjištěními soudů, nesouhlasila s hodnocením důkazů a popírala své úmyslné zavinění. Státní zástupkyně neměla výhrady ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V této souvislosti uvedla, že smluvní strany sice sjednaly smlouvu o převodu části podniku dne 25. 3. 2010, avšak šlo o fiktivní jednání, jehož skutečným cílem bylo znemožnit či podstatně ztížit poškozeným věřitelům uspokojit jejich oprávněné nároky. Konstatovala, že v době sjednání uvedeného závazku šlo o právní úkon absolutně neplatný podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), v současnosti je zdánlivé právní jednání neplatné podle §551 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ). Uvedeným fiktivním právním jednáním totiž obviněná docílila stavu, že část majetku obchodní společnosti ARWEN, který vedle dluhů zahrnoval v podstatě jen sporné a nedobytné pohledávky, převedla na předluženou obchodní společnost TRADEFIX, nadto obchodní společnost ARWEN prostřednictvím obviněné i nadále přijímala plnění od svých dřívějších dlužníků, jejichž dluhy byly součástí převáděné části podniku a jejichž věřitelem se tak v důsledku tohoto převodu stala obchodní společnost TRADEFIX. Takto obviněná přijala částku ve výši 4 727 289,97 Kč, ač věděla, že souhrn pohledávek věřitelů za obchodní společností ARWEN, resp. posléze TRADEFIX, byl ve výši 16 658 008,74 Kč. Věřitelé obchodní společnosti TRADEFIX se tím ocitli v situaci, kdy sice mohli uplatnit vůči ní své nesplacené pohledávky, avšak vzhledem k jejímu nepříznivému hospodářskému stavu nebylo možné tyto pohledávky uspokojit. Obviněná totiž převedla uvedené pohledávky a závazky na subjekt, který ve skutečnosti nepodnikal a ani neměl v úmyslu provozovat podnikání, neměl žádný hmotný majetek a jen plnil úlohu tzv. bílého koně. Motivace svědka R. Š. jako jednatele obchodní společnosti TRADEFIX spočívala v získání finanční odměny za provedení tohoto fiktivního převodu. Tento svědek také poté „převedl“ obchodní společnost TRADEFIX na zcela nekompetentní a negramotnou osobu svědka M. H., následně byla uvedená obchodní společnost zrušena s likvidací a vymazána z obchodního rejstříku, pohledávky všech věřitelů tak zůstaly neuhrazeny.
15. Obě smluvní strany kupní smlouvy o prodeji části podniku si byly dobře vědomy, že k žádné faktické úhradě kupní ceny nedojde. Ani dohodu o započtení pohledávek nepovažovala státní zástupkyně za platný právní úkon, což vyplývalo již z toho, že smluvní strany ve skutečnosti neměly zájem na převodu části podniku. Uvedené úkony naopak podle státní zástupkyně prokazují naplnění zákonných podmínek trestného činu poškození věřitele ve smyslu §222 tr. zákoníku. Státní zástupkyně odmítla i další tvrzení obviněné o možnosti uplatnění institutu ručení podle §477 odst. 3 obch. zákoníku, protože obchodní společnost ARWEN nebyla vlastníkem žádného nemovitého majetku a ani rozsah, resp. hodnota movitého majetku v rozhodném období nemohla uspokojit pohledávky dotčených věřitelů.
16. Státní zástupkyně navíc konstatovala, že popis skutku zahrnuje i taková zjištění, která by za určitých okolností mohla nasvědčovat spáchání trestného činu zpronevěry v jednočinném souběhu s přečinem poškození věřitele. Tuto možnost již naznačil odvolací soud v usnesení ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 9 To 54/2016, kterým podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 1 tr. řádu mu věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí (str. 17 usnesení). Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněná použila přijaté platby dlužníků pro jinou potřebu, než je uspokojení věřitelů obchodní společnosti TRADEFIX. V řízení ovšem nebylo objasněno, v čem spočívala zmíněná „jiná potřeba“ a soud odůvodnil nedostatek naplnění znaků trestného činu zpronevěry tím, že obchodní společnosti ARWEN nebyly svěřeny předmětné peněžní prostředky. Tento závěr však odmítla státní zástupkyně, protože peněžní prostředky se sice dostaly do majetkové dispozice jmenované obchodní společnosti, ale byla to právě obviněná, která vzhledem ke svému postavení jednatelky měla řádně pečovat o tyto svěřené finanční prostředky. Případné další úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestného činu zpronevěry jsou však nyní bezpředmětné pro zákaz reformationis in peius, neboť dovolání podala jen obviněná.
17. Námitky obviněné, jimiž zpochybnila existenci objektivní stránky přečinu poškození věřitele, proto nebylo možné považovat za důvodné. K tomu státní zástupkyně doplnila, že obchodní společnost TRADEFIX nelze považovat ani za poškozenou trestným činem podvodu, o němž se v trestním řízení též uvažovalo, neboť svědek R. Š. předem věděl, že žádné plnění od obchodní společnosti ARWEN neobdrží, přičemž takové plnění ani sám neočekával a nepožadoval. Proto obviněná neinformovala některé dlužníky o převodu části podniku a nechala plnění jejich závazků zasílat na účet obchodní společnosti ARWEN.
18. Také výhrady týkající se úmyslného zavinění označila státní zástupkyně za neopodstatněné. Ztotožnila se s vyjádřením formy zavinění v popisu skutku výroku o vině i s odpovídající částí rozhodnutí soudů obou stupňů. Tyto právní závěry nemohlo zpochybnit ani tvrzení obviněné, že v podstatě nebyla zjištěna její pohnutka spáchat označený přečin a že plnila pokyny společníka. Pohnutka totiž není obligatorním znakem citovaného přečinu.
19. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyly naplněny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, nemohla být úspěšně uplatněna ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který ve svém dovolání použila obviněná.
20. Na závěr státní zástupkyně shrnula, že konkrétní dovolací námitky zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, další sice lze formálně podřadit pod dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale nejsou důvodné. Proto navrhla podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zároveň pro případ jiného rozhodnutí souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
21. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněné k případné replice, která tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu.
24. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
25. Dovolání lze podat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná uplatnila druhou z uvedených dvou alternativ, tedy že odvolací soud zamítl její odvolání, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl [vedle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu] podstatou jejího dovolání.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
27. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněná vytkla, že ve věci rozhodoval jak u soudu prvního stupně, tak u odvolacího soudu vyloučený orgán. Obviněná vznesla poprvé námitku podjatosti členů senátu soudu druhého stupně v podání ze dne 9. 12. 2016 (č. l. 5590 až 5591 trestního spisu). Tuto podjatost však dovodila pouze ze způsobu rozhodování. O této námitce rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 14. 12. 2016 (č. l. 5627 až 5632 trestního spisu), proti němuž obviněná podala stížnost (č. l. 5638 trestního spisu), kterou Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 6 To 1/2017, zamítl (č. l. 5641 až 5643 trestního spisu). Obviněná znovu vznesla námitku podjatosti celého senátu odvolacího soudu svým podáním ze dne 24. 1. 2017, o níž odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2017 (č. l. 5770 až 5771 trestního spisu). Stížnost obviněné proti posledně uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 4 To 9/2017 (č. l. 5788 až 5791 trestního spisu). V obou uvedených případech bylo pravomocně rozhodnuto tak, že členky senátu odvolacího soudu nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněné. Námitku podjatosti senátu soudu prvního stupně obviněná poprvé uplatnila až v dovolání.
28. Pokud jde o námitku podjatosti vznesenou obviněnou vůči členům senátu soudu prvního stupně, Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak citovaný důvod nelze použít, byla-li tato okolnost tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V tomto případě lze skutečně konstatovat, že obviněná znala všechny rozhodné okolnosti tvrzené v jejím mimořádném opravném prostředku, z nichž dovozovala pochybnosti o nepodjatosti členů senátu soudu prvního stupně, avšak nenamítla je v trestním řízení před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Proto nelze uplatněný důvod v naznačeném směru s ohledem na citované ustanovení dovodit.
29. Ve vztahu k výtkám týkajícím se vyloučení předsedkyně senátu soudu druhého stupně a jeho členů je vhodné úvodem připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Jde např. o rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, podle něhož zákon v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Projednávanou věcí je přitom nutné rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky. Proto poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž se soudu prvního stupně vytýká pochybení při hodnocení důkazů.
30. I v tomto případě je na místě vycházet i z dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž není ve věci obviněné důvod se jakkoliv odchylovat. Platí tedy, že ze způsobu, jakým soudce rozhoduje a své rozhodnutí zdůvodňuje, či z toho, jaký je procesní postup soudu, nelze bez dalšího dovodit jeho podjatost . Obviněná přitom v rámci svého dovolání neuvedla žádné jiné důvody, pro které by měly být členky senátu odvolacího soudu i jeho předsedkyně vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v její trestní věci, než takové, které spočívají v rozhodovací činnosti a které nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Nejvyšší soud tedy posoudil námitky obviněné týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
31. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je v prvé řadě namístě uvést, že se všemi námitkami, které uplatnila obviněná ve svém dovolání, se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů, neboť byly součástí její obhajoby i odvolání. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
32. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku z velké části napadala pouze skutková zjištění soudu prvního stupně. Především šlo o výtky soudům nižších stupňů o nedostatečném zjišťování výše způsobené škody, že k této otázce neprovedly dostatečné dokazování, provedené důkazy nehodnotily řádně, škoda poškozeným věřitelům reálně nevznikla apod. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněná sice i v tomto směru napadala naplnění formálních znaků trestného činu, a sice vedle jednání především znaku škody, nicméně její námitky v převážné části vycházely z jiného než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu věci. Obviněná se tak uvedeným způsobem do volávala aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily (vedle výroku rozsudku soudu prvního stupně jde zejména o jeho odůvodnění na nečíslovaných str. 10 až 13 a o str. 13 až 16 usnesení odvolacího soudu). Podle nich totiž o skutečné a platné smluvní ujednání mezi oběma obchodními společnostmi nešlo, naopak šlo o fiktivní, a proto absolutně neplatné právní úkony, vůlí smluvních stran nebylo se jimi řídit, ale zamýšleným cílem bylo pouze vyvést závazky obchodní společnosti ARWEN. Naopak od dlužníků přes uvedený převod části podniku i nadále přijímat plnění a tím znemožnit věřitelům domoci se svých nároků, což se obviněné též nakonec zdařilo (v tomto směru vycházely soudy nižších stupňů především ze svědecké výpovědi R. Š., který, ač jednal jménem kupující obchodní společnosti TRADEFIX, požadoval a též obdržel za uzavření předmětné kupní smlouvy o prodeji části podniku úplatu ve výši 100 000 Kč, zatímco on jménem společnosti TRADEFIX neuhradil ničeho). V takových případech však nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) . Argumentace použitá obviněnou v mimořádném opravném prostředku proto v převážné míře neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu.
33. V tomto směru je totiž třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě). Dovolací soud tak zásadně neprovádí hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů.
34. Nejvyšší soud dále v obecné rovině připomíná, že přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť jen část majetku dlužníka a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud zároveň takovým činem způsobí značnou škodu, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedená skutková podstata má více znaků uvedených ve více alternativách, přičemž obviněná podle závěrů soudů nižších stupňů se tohoto přečinu dopustila tím, že „byť i jen částečně zmařila uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zcizila byť i jen část majetku dlužníka a způsobila takovým činem značnou škodu“. Právní věta výroku o vině tak sice vykazuje jisté nedostatky, neboť soud prvního stupně (což nenapravil ani soud odvolací) jednoznačně neurčil příslušné alternativy spáchání činu, tj. zda obviněná zmařila věřitele jiné osoby zcela či jen zčásti a zda zcizila veškerý majetek dlužníka či jen jeho část (neboť ponechal v právní větě spojení „byť i“ znamenající připuštění obou variant), nadto nebylo explicitně vyjádřeno, že tím způsobila škodu „na cizím majetku“ (jak je uvedeno v §222 odst. 2 tr. zákoníku in fine). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů však zřetelně vyplývají právní závěry soudů nižších stupňů i ve vztahu k těmto otázkám, jde tak spíše o formální nedostatek spočívající v neobratnosti vyjádření právní věty, který sám o sobě jinak neměl vliv na právní posouzení (a ani nebyl obviněnou vytýkán). Soudy nižších stupňů totiž přijaly závěr, že obviněná převodem části majetku dlužníka obchodní společnosti ARWEN, a sice konkrétně části jeho podniku, částečně zmařila uspokojení věřitelů nabyvatele části podniku, obchodní společnosti TRADEFIX, čímž na jejich majetku způsobila značnou škodu.
35. Obviněná namítla, že nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky přečinu poškození věřitele. Opětovně však vycházela z vlastní verze skutkového stavu, která byla značně odlišná od verze zjištěné soudy nižších stupňů, zejména tvrdila, že nezmařila pohledávky věřitelů původně obchodní společnosti ARWEN, posléze TRADEFIX, nezpůsobila žádnou škodu, nejednala ani s takovým úmyslem. Smluvní ujednání spočívající v prodeji části podniku považovala za platné, stejně tak, že došlo k řádné úhradě kupní ceny tím, že dlužníci namísto obchodní společnosti TRADEFIX, na kterou jako kupující části podniku přešly pohledávky, zaplatili prodávající obchodní společnosti ARWEN, která se následně dohodla na započtení těchto částek na úhradu kupní ceny z předmětu prodeje.
36. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zcela zřejmý jejich postoj k otázce platnosti smlouvy o prodeji části podniku. Soud prvního stupně opakovaně na několika místech svého rozsudku uvedl, že prodej byl „fiktivní“, že šlo o „fiktivní právní úkon, prezentovaný jako řádný“ apod. (zejména nečíslovaná str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Tomu přisvědčil i soud odvolací, který konstatoval, že šlo „o prodej naoko“, „o předstíraný prodej“ apod. (zejména str. 13 usnesení soudu druhého stupně). Takové závěry, že smlouva o prodeji části podniku ze dne 25. 3. 2010 byla ve skutečnosti fiktivní, převod byl jen předstíraný s cílem poškodit věřitele a znemožnit jim domoci se jejich oprávněných nároků, byly důvodné. Proto pak měly soudy nižších stupňů správně považovat předmětné smluvní ujednání za absolutně neplatný úkon podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť šlo o simulovaný právní úkon, kterým se žádná ze smluvních stran necítila být vázána, vůle byla pouze předstírána, neboli chyběla vážně míněná vůle. Stejně tak (ze shodných důvodů) byla neplatná i následná smlouva o započtení vymožených pohledávek na kupní cenu za prodanou část podniku. Reálně se totiž o prodej části podniku nejednalo, neboť obviněná nechala i nadále od dlužníků plnit výhradně obchodní společnosti ARWEN, ač v důsledku prodeje části podniku by měli plnit obchodní společnosti TRADEFIX, chovala se v tomto směru tak, jako by k prodeji části podniku nikdy nedošlo. Naopak posledně jmenovaná obchodní společnost žádné pohledávky, jež na ni měly spolu s prodejem části podniku přejít, neuplatňovala, práva vyplývající z prodeje části podniku nevykonávala, nepokračovala ani v činnosti, k níž byl podnik využíván, naopak byla v tomto směru zcela pasivní, následně došlo ke změně v osobě jednatele a poté k likvidaci obchodní společnosti. Tento údajný nabyvatel části podniku za něj nikdy nic reálně nezaplatil, naopak jeho jednatel sám obdržel úplatu ve výši 100 000 Kč za podpis kupní smlouvy. Obviněná také i nadále přebírala prostřednictvím zaměstnanců obchodní společnosti ARWEN rozpracované zakázky, které měly být součástí prodané části podniku. Jinými slovy tam, kde to pro ni bylo výhodné (přijímání plnění), se chovala po jeho prodeji tak, jako by k němu vůbec nedošlo. Závěr o simulování smluvních ujednání podporují i další kroky obviněné, resp. svědka R. Š., které vedly k personálním změnám v obou společnostech. Nabyvatel podniku obchodní společnost TRADEFIX byl posléze zlikvidován a zanikl. Prodávající obchodní společnost ARWEN sice zlikvidována nebyla, ale prodala ihned poté i další část podniku, změnila jednatele, poté i společníka, změnila název (na STAVCOMB s. r. o.), po vyvedení majetku ze společnosti se jejím jediným jednatelem stal nekontaktní státní příslušník Slovenské republiky M. H., při těchto změnách také zmizelo účetnictví, které nebylo dosud dohledáno.
37. Všechny tyto zjištěné skutečnosti proto soudy nižších stupňů důvodně vyhodnotily tak, že uzavřením kupní smlouvy obě smluvní strany (resp. obviněná a R. Š. jako osoby oprávněné jménem obchodních společností jednat) prodej části podniku pouze předstíraly, neměly však skutečnou vůli se smluvním ujednáním řídit. Jde o typické fingované jednání v obchodních vztazích, kterým má dojít ke zmatení dalších subjektů, s nimiž jsou předstírající v nějakém právním vztahu, z něhož plynou povinnosti, jež nechtějí plnit. Tento charakter dohody obou stran nejlépe dokládá zjištění, že jednatel kupujícího obdržel za uzavření kupní smlouvy poměrně vysokou úplatu, a to vlastně jen za připojení svého podpisu na listinu (typické jednání tzv. bílého koně), ač on i druhá smluvní strana v tomto okamžiku dobře věděli, že obchodní společnost, jejímž jménem jedná, nikdy fakticky sama plnit nebude, tedy sjednanou kupní cenu nezaplatí a nebude ani vykonávat práva plynoucí z koupě části podniku. Takové řešení bylo nanejvýš výhodné i pro prodávající obchodní společnost ARWEN, která díky tomu, že neinformovala vlastní dlužníky, aby plnili kupujícímu, na něhož měly přejít pohledávky ve smyslu §477 odst. 2 obch. zák., sama od nich přijímala plnění, a to v celkové výši 4 727 286,97 Kč.
38. Námitky obviněné v tomto směru opět směřovaly proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů včetně argumentu, že v souladu se zásadou in dubio pro reo mělo být uznáno, že dlužníky informovala. Taková námitka však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jak bylo shora konstatováno, dovolací soud vycházel ze skutkového děje, který vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný. Obviněná takto získané peníze použila zčásti neznámým způsobem, nikoli však ve prospěch věřitelů původně obchodní společnosti ARWEN, resp. posléze (podle fingované smlouvy) obchodní společnosti TRADEFIX. Díky tomu vlastně za spolupráce se svědkem R. Š. navenek (zdánlivě) „očistila“ obchodní společnost ARWEN od závazků vůči věřitelům uvedeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, kteří měli pohledávky za obchodní společností ARWEN (resp. posléze TRADEFIX podle předstíraného jednání) v celkové výši 16 658 008,74 Kč. Tito věřitelé, nebýt jednání obviněné, by mohli být uspokojeni alespoň zčásti z peněz, které obchodní společnost ARWEN přijala namísto obchodní společnosti TRADEFIX od svých původních dlužníků. Reálně tak byly na obchodní společnost TRADEFIX vyvedeny pouze vlastní závazky, plnění ze současně přešlých pohledávek přijímala i nadále obchodní společnost ARWEN, přičemž údajná oprávněnost jejich přijetí byla posléze formalizovaná fingovanou dohodou o započtení pohledávek plynoucích na jedné straně z kupní ceny části podniku a na druhé straně právě z bezdůvodného obohacení z přijatých plateb na úhradu pohledávek. Na první pohled jednotlivá smluvní ujednání jsou formálně bezvadné právní úkony, nicméně ve svém celku s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti popsané shora je zřejmé, že tato právní jednání byla pouze předstírána ve snaze zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti ARWEN.
39. Neobstojí ani argumentace obviněné o možnostech obrany věřitelů. Je pravdou, že i v oblasti soukromoprávní nabízí právní řád nástroje a instrumenty, jak se bránit nekalým praktikám smluvních stran. Jednou z těchto možností je právo odporovat právním úkonům zjevně poškozujícím další subjekty, na jejichž úkor jsou právní úkony činěny, dalším může být i institut ručení. V případě prodeje podniku, resp. jeho části, bylo podle tehdejší právní úpravy možno využít oba uvedené instituty, odporovatelnost byla upravena v §478 odst. 1 obch. zák., ručení prodávajícího v §477 odst. 3 obch. zák. Obě možnosti jsou ale využitelné za určitých, zákonem stanovených předpokladů, které je třeba zjišťovat a v případných sporech též prokazovat, čímž se postavení věřitelů značně komplikuje.
40. V případě odporovatelnosti podle §478 odst. 1 obch. zák. šlo o to, že možnost jejího využití byla pouze časově omezená. Věřitel tedy musel být pohotový a rychle reagovat, neboť subjektivní lhůta činila pouhých 60 dnů od okamžiku, kdy se věřitel o postoupení dozvěděl, objektivní lhůta byla 6 měsíců, ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku – tj. od 2. 4. 2010 do 2. 10. 2010. Relativní neúčinnosti takového prodeje se musel věřitel domáhat podáním odpůrčí žaloby u soudu, přičemž v průběhu řízení bylo nezbytné též prokázat, že se tímto prodejem „nepochybně“ zhoršila dobytnost pohledávky. Pokud byl věřitel bdělý, přičemž se obviněná mohla vcelku oprávněně spoléhat, že většina z věřitelů nebude, a podal řádně a včas odpůrčí žalobu, musel ještě prokázat nepochybné zhoršení dobytnosti jeho pohledávky v důsledku prodeje podniku. Aby tedy věřitel jako žalobce byl úspěšný, bylo na jeho straně důkazní břemeno, které pro úspěch odpůrčí žaloby vyžadovalo nejprve ověřit, jaké jsou majetkové poměry nabyvatele (části) podniku, tj. obchodní společnosti TRADEFIX, která ovšem byla nekontaktní, nebylo možné se s ní spojit a získat o ní relevantní informace. Nikoli nevýznamná byla i situace na straně prodávajícího podniku, tj. původního dlužníka obchodní společnosti ARWEN, která neměla žádné zpeněžitelné nemovitosti, velmi záhy, již dne 1. 4. 2010, prodala i další část podniku, tzv. Backoffice, obchodní společnosti AKOL, spol. s r.o. IČ: 62417045, se sídlem Praha 9 – Vysočany, Na Jetelce 69/2, což bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 11. 5. 2010. Rovněž nebylo vyloučeno, že žalovaná obchodní společnost ARWEN by na odpůrčí žalobu reagovala námitkou, že prodejem části podniku přešly na kupujícího nejen závazky, ale i pohledávky. Reálně ale bylo zjištěno, že TRADEFIX tyto pohledávky neinkasovala, naopak plnění z nich i nadále přijímala obchodní společnost ARWEN, o čemž ale věřitelé obchodní společnosti ARWEN, resp. posléze TRADEFIX (byla-li by platná kupní smlouva), nevěděli, což jim opět značně ztížilo situaci při rozhodování, zda podat či nepodat odpůrčí žalobu.
41. Z podobných důvodů, jaké byly shora uvedeny k odporovatelnosti, se mohl jevit jako neúčinný další institut, který právní řád věřitelům nabízel, a sice ručení podle §477 odst. 3 obch. zák. Formálně lze přisvědčit, že za normálního běhu okolností (při řádném a právnímu řádu odpovídajícím postupu) by se zásadně nemělo prodejem podniku zhoršit postavení věřitelů, jejichž pohledávky přešly spolu s prodejem podniku na jeho nabyvatele. K ochraně věřitelů vedle shora uvedené odpůrčí žaloby přistupuje totiž i ochrana institutem ručení. Kdo podnik (či jeho část) prodává, ručí podle §477 odst. 3 obch. zák. svým věřitelům, jejichž pohledávky byly součástí podniku, který nabyl kupující. Ze zákona totiž takové dluhy přešly na prodávajícího podle §477 odst. 1 obch. zák., přičemž nebylo zapotřebí souhlasu takového věřitele. Bez ohledu na vůli věřitelů se tak jejich novým dlužníkem stal nabyvatel podniku či jeho části, původní vlastník podniku (prodávající) byl jen ručitelem. Ručení se pak řídilo obchodním zákoníkem (§312 obch. zák.), pokud šlo obchodní závazky ve smyslu §261 obch. zák. V daném případě ale opět účinnost tohoto prostředku obrany byla limitována protiprávními kroky obviněné a dalších osob jednajících jménem obchodní společnosti TRADEFIX. I zde platí, že obviněná si vytvořila značný časový prostor, jak dále nakládat s plněními, jež stále bez ohledu na prodej části podniku přijímala od věřitelů, kteří by jinak měli z důvodu tvrzeného prodeje části podniku plnit obchodní společnosti TRADEFIX. Věřitelé se totiž nejprve měli obracet na posledně uvedenou společnost, která ovšem byla nekontaktní, současně byli též ubezpečováni, že jejich původní dlužník, obchodní společnost ARWEN, již jejich dlužníkem není, protože se jím stala obchodní společnost TRADEFIX jako nabyvatel části podniku. Ostatně sama obviněná takto dlužníky instruovala. Opět tak došlo ke zkomplikování situace pro věřitele, kteří museli nejprve nastoupit na nového dlužníka, teprve poté mohli uplatňovat svá práva z titulu ručení po původním dlužníku. Podle §306 odst. 1 obch. zák. byl totiž věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván, přičemž tohoto vyzvání nebylo třeba, jestliže je věřitel nemohl uskutečnit nebo jestliže bylo nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. Obviněná takto opět vytvořila další překážky na cestě k uspokojení věřitelů obchodní společnosti ARWEN. Mezitím ovšem stihla převést i další část podniku, jak bylo uvedeno shora, následně pak obchodní společnost ARWEN neměla prakticky žádný zpeněžitelný nemovitý majetek, není ani zřejmé, jak bylo naloženo s veškerými penězi, které získala od svých dlužníků. Předstíráním prodeje části podniku obchodní společnosti TRADEFIX obviněná také vytvořila pohledávku za obchodní společností TRADEFIX, kterou pak umořila započtením pohledávek, na jedné straně z bezdůvodného obohacení plynoucího z povinnosti vydat peníze získané od dlužníků a na druhé straně z kupní ceny za prodanou část podniku. Součástí těchto zastíracích kroků se vedle následného prodeje i další části podniku staly též pozdější změny v osobě jednatelů obchodní společnosti ARWEN. Do 30. 9. 2010 jím byl J. U., obviněná přestala být jednatelkou od 29. 7. 2010, a od 30. 9. 2010 se jednatelem stal nekontaktní M. H., státní příslušník Slovenské republiky.
42. Obviněné není možné přisvědčit ani v tom směru, že popsaným skutkem nebyl naplněn znak následku, resp. že nebyla poškozeným věřitelům způsobena škoda. Naopak bylo zjištěno, že obchodní společnost ARWEN byla dlouhodobě ve špatném ekonomickém stavu, již v roce 2008 byla v několikaměsíčním prodlení s úhradou vlastních dluhů. Obviněná pak simulovaným prodejem části podniku vytvořila zdání vyvedení dluhů obchodní společnosti na jiný subjekt, avšak i nadále přijímala v rozporu se smlouvou o prodeji podniku plnění od dlužníků, ačkoli jeho příjemcem se měl stát již nový nabyvatel části podniku. Takto přijala celkem 4 727 286,97 Kč, které však nebyly použity na úhradu současně přešlých závazků obchodní společností TRADEFIX (případně z titulu ručení přímo obchodní společností ARWEN), ale byly použity na jiné účely. Věřitelé obchodní společnosti tak nebyli ani poměrně uspokojeni z těchto vymožených peněz, a proto důvodně bylo soudy shledáno, že celá tato částka tvoří skutečnou škodu způsobenou všem věřitelům uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
43. Lze tak uzavřít, že námitky obviněné, kterými brojila proti závěrům soudů nižších stupňů, že zmařila uspokojení věřitelů obchodní společnosti ARWEN, resp. TRADEFIX, že jim způsobila škodu, nejsou důvodné, jsou založeny na jiných skutkových okolnostech, a proto nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod. Soudům nižších stupňů by bylo možno vytknout, že se jejich jinak správné úvahy o tom, že prodej části podniku byl na obou smluvních stranách pouze „fiktivní“, tedy simulovaný, a proto absolutně neplatný, nepromítly do právní kvalifikace, neboť pak by měly dospět k závěru, že přiléhavější by byla právní kvalifikace podle §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná částečně zmařila uspokojení svého věřitele (za užití §114 odst. 2 tr. zákoníku) tím, že předstírala neexistující právo, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu. Ostatně o tom, že obviněná měla částečně zmařit uspokojení svého věřitele, hovořil i odvolací soud na str. 13 odůvodnění svého usnesení, avšak nesprávně připisoval tento znak druhému odstavci §222 tr. zákoníku. Obviněná však ve svém dovolání nebrojila proti závěrům soudů nižších stupňů, že smlouva o prodeji podniku byla absolutně neplatná, ostatně takto explicitně se soudy nižších stupňů ani nevyjádřily. Naopak trvala na platnosti smlouvy, její důvody nesouhlasu s právní kvalifikací činu byly zcela jiného charakteru, navíc založené na jiném skutkovém ději, jak bylo rozvedeno shora. Proto se ani dovolací soud nemohl zabývat jinou v úvahu přicházející právní kvalifikací činu obviněné, neboť je vázán nejen rozsahem, ale i důvody tohoto mimořádného opravného prostředku. I kdyby však obviněná takové právní námitky vznesla, dovolací soud by ani v takovém případě neshledal podmínky pro zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť zvolení jiné alternativy téhož trestného činu se zcela stejnou trestní sazbou by nebylo důvodem pro zásah do pravomocně vyřešené trestní věci. Je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která by měla být řešena, není po právní stránce zásadního významu [ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu]. To je ale jen hypotetická varianta, která nenastala.
44. Soudy nižších stupňů též správně shledaly, že v dané věci byl naplněn i znak zavinění ve formě úmyslu. Polemizovat se závěrem soudu prvního stupně by bylo možné pouze v tom směru, že podle popisu skutku a učiněných skutkových zjištění nešlo o úmysl nepřímý, mnohem spíše měl být u obviněné shledán úmysl přímý, k němuž ostatně inklinoval i soud odvolací, aniž by to výslovně vyjádřil (srov. str. 16 odůvodnění jeho usnesení – „jednání obžalované bylo záměrné, promyšlené, připravované již řadu měsíců“).
45. Nejvyšší soud k tomu obecně doplňuje, že z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin poškození věřitele podle §220 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), a to ve vztahu ke všem objektivně-deskriptivním znakům základní skutkové podstaty, jakož i ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa. Úmysl se tak musel vztahovat zejména k jednání a následku (včetně způsobení škody nikoli malé) a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. Naproti tomu těžší následek v podobě značné škody podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku může být zaviněn i z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku].
46. Zde je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že pachatel o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.
47. V daném případě odvolací soud správně připomněl, že obviněná jednala cíleně, promyšleně, po dobu několika měsíců, reálně způsobený následek (v podobě škody na cizím majetku způsobené zmařením pohledávek věřitelů) byl v podstatě jejím cílem, záměrem bylo vyvést dluhy z obchodní společnosti ARWEN na jinou společnost, aby je nemusela platit, přesto však chtěla i nadále přijímat platby od vlastních dlužníků, jakož i vykonávat další práva i přes prodej části podniku, který byl jen simulovaný (a to jen ve vztahu k věřitelům, ve vztahu k dlužníkům se naopak zamlčoval). Nicméně na právní kvalifikaci případný jiný závěr o formě úmyslu neměl vliv, nadto odvolací soud rozhodoval jen z podnětu odvolání obviněné a poškozeného, který mohl brojit pouze proti výroku o náhradě škody, takže by ani s ohledem na princip zákazu reformationis in peius rozhodnutí v neprospěch obviněné ve výroku o vině změnit nemohl. Stejně tak je shora uvedená úvaha dovolacího soudu akademická, protože i on rozhoduje pouze z podnětu dovolání obviněné a též nemůže změnit ani právní závěry ohledně nepřímého úmyslu v neprospěch obviněné.
48. Jen pro úplnost je vhodné poznamenat, že neobstojí ani případná námitka obviněné, že jednala v právním omylu ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku. Protiprávnost jejího jednání spočívajícího v záměrném vyvedení dluhů, aby se poškození, pokud možno, nemohli hojit na majetku dlužníka, který byl tvořen přijatými platbami od věřitelů, jež ale správně neměl dlužník ani přijímat, byla totiž zřejmá a obviněná ji mohla rozpoznat bez zřejmých obtíží ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku in fine.
49. Nejvyšší soud nakonec doplňuje, že neshledal v postupu soudů nižších stupňů ani takové porušení procesních pravidel, které by znamenalo nepřípustný zásah do jejích základních práv a svobod, zejména ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naopak práva obviněné byla v průběhu celého trestního řízení v plné míře zachována. K porušení těchto práv nedošlo ani tím, že soudy nižších stupňů nevyhověly některým návrhům obviněné a neprovedly veškeré jí navrhované důkazní prostředky (zejména šlo o znalecký posudek Ing. Františka Bláhy, analýzu finančních toků a odborné vyjádření Mgr. Milana Doubka). Soudy se těmito návrhy zabývaly, rozhodly o nich a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily (viz str. 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, předtím nečíslovanou str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jedním z takových relevantních důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je i jeho nadbytečnost, neboť má prokazovat skutečnost nerozhodnou pro posouzení dané věci. Jinak řečeno, tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Stejně tak není třeba provést takový důkazní prostředek, jsou-li rozhodné skutečnosti prokázané důkazy jinými (v tomto případě bylo odkazováno především na listinné důkazy a znalecký posudek obchodní společnosti Sinconsult s. r. o.).
V. Závěrečné shrnutí
50. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu byly obviněnou uplatněny jen formálně, ve skutečnosti nelze většinu z dovolacích námitek obsahově podřadit pod žádný dovolací důvod. Pokud byl vytýkán nedostatek naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele (zejména znaků objektivní stránky a zavinění), šlo převážně o argumentaci založenou na odlišné interpretaci skutkového děje obviněnou, ve své podstatě tak nebyla napadána vadná aplikace hmotněprávních norem na skutek zjištěný soudy nižších stupňů. I námitky ohledně porušení základních práv obviněná formulovala obecně, aniž by rozvedla, v čem konkrétně mělo ono porušení spočívat, žádné takové pochybení nebylo ani shledáno. Navíc obviněná v naprosté většině pouze zopakovala námitky přednesené v jejím odvolání, jimiž se řádně zabýval už odvolací soud a v napadeném usnesení se s nimi správně vypořádal.
51. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.