ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1051.2017.2
sp. zn. 8 Tdo 1051/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. *) 9. 2017 o dovolání obviněného R. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 176/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 98/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
*) správně má být uvedeno: ,,Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017...“ viz usnesení o opravě NS ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1051/2017-I-47.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 39 T 98/2016, byl obviněný R. S. v bodech I. a II. uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky v zásadě spočívajícími v tom, že
ad I. dne 15. 10. 2008, kdy byl z předchozího služebního místa u Policie České republiky, Vyšší policejní školy a Střední policejní školy Ministerstva vnitra, P.– H., převeden k Inspekci ministra vnitra pracoviště P., S. („dále jen „Inspekce“), když nedošlo ke změně služebního působiště, předložil tehdejšímu řediteli Inspekce, sídlící na adrese P., N. Š., žádost o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), v níž vědomě, s cílem podvodně získat finanční prostředky, uvedl nesprávné údaje o svých rodinných poměrech, konkrétně, že je v důsledku převedení na nové služební místo nucen žít odloučeně od své rodiny, konkrétně matky, ačkoliv tomu tak nebylo, neboť se svojí matkou v návaznosti na uzavření manželství přestal žít v roce 1996, a fakt, že s matkou ke dni 15. 10. 2008 nežil, nesouvisel nijak s převedením na nové služební místo, neboť se již přede dnem 15. 10. 2008 přestěhoval do P., a na základě kladného rozhodnutí ředitele Inspekce ze dne 31. 10. 2008 následně předkládal vedoucím oddělení Inspekce, na nichž byl služebně zařazen „Vyúčtování náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky“, a to ve dvaceti osmi případech, které jsou v rozsudku v bodech 1) až 28) konkrétně uvedeny s vymezením období od 12. 11. 2008 až do 1. 2. 2011, za něž je účtováno, vyúčtovaná částka, s uvedením výdajů za jízdné k návštěvě rodiny a za stravné, přičemž v uvedeném období vylákal proplacení náhrad v celkové výši 102.087 Kč,
ad II. v době od 15. 10. 2012 do 31. 12. 2015, kdy byl ustanoven na služební místo (po vynětí ze zálohy pro služebně nezařazené) na Policejním prezidiu České republiky, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, se sídlem P., O., kdy ustanovením na nové služební místo nedošlo ke změně služebního působiště, předkládal ředitelům služby, jako svým nadřízeným služebním funkcionářům „Vyúčtování náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie ČR“ podle §149 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb. za údajné jízdní výdaje k návštěvě rodiny, kdy ve vyúčtováních deklaroval vědomě, s cílem podvodně získat finanční prostředky, nepravdivé údaje o svých rodinných poměrech a místu bydliště, konkrétně uvedl, že je v důsledku ustanovení na nové služební místo nucen žít odloučeně od své rodiny, ačkoli od srpna 2011 do dubna 2012 žil se svoji tehdejší družkou H. S., na adresách Č., P. h. s., a H., a od prosince 2012 bydlel ve svém rodinném domě na adrese H., S., nežil tedy odloučeně od člena rodiny, a takto jednal v době od 15. 10. 2012 do 31. 12. 2015 jednotlivých případech 1) až 45) s uvedením dne a částky, přičemž v uvedeném období vylákal proplacení náhrad v celkové výši 72.288 Kč.
2. Za tyto přečiny byl obviněný R. S. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 170 denních sazeb, s výší denní sazby 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 170.000 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 176/2017, odvolání obviněného R. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení spatřoval v aplikaci ustanovení, podle něhož mu měly být náhrady neoprávněně přiznávány. Za vadné považoval, že u činu pod bodem I. soudy vycházely z §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., a v bodě II. podle §149 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., s tím, že se jednalo o nutnosti žít odloučeně od rodiny, kterou však netvořila jeho matka, což by představovalo odlučné podle §149 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb., a nikoliv fakultativní náhrady podle §149 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., protože došlo k přeložení podle §26 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Tento nesoulad nenapravil ani odvolací soud, jenž tuto vadu v odvolání vytýkanou považoval za nepodstatnou skutečnost, přestože je zřejmý rozpor ve výrokové části v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
5. Nedostatky v podvodném úmyslu obviněný spatřoval v nesprávném závěru soudů o tom, že by v předmětných formulářích uváděl, že je nucen žít odloučeně od rodiny a že formulář nevyplňoval nepravdivě. Takový závěr není ničím doložen. V době vypsání žádosti v říjnu 2008 s nikým nežil, družku neměl, a proto byla členkou jeho rodiny pouze matka, což potvrdil i Z. H. Obviněný považoval za nepodložený závěr, že by byla matka jeho rodinou do doby, než se odstěhoval a oženil, a že se od té doby jeho rodinou ji byly jen jeho partnerky, které soud považoval za družky. Takový názor bylo nutné vykládat ve smyslu §149 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., podle něhož příslušníkovi, který žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště z důvodu převedení na jiné služební místo do jiného místa služebního působiště podle §25 odst. 4 nebo §26 odst. 2 a 3 zák. č. 361/2003 Sb., lze přiznat náhrady cestovních výdajů. Odkázal na §201 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb., podle něhož je členem rodiny i matka příslušníka. Zákon nestanoví, že když si obviněný najde družku, matka přestává být členem jeho rodiny, jak mylně dovodily soudy. Rodinou nebyla pouze osoba, se kterou obviněný žil, tedy družka. V zákoně nemá oporu názor, že by rodinou byla pouze osoba, se kterou žije, a že by neměl právo dojíždět za jiným členem rodiny, kterým může být matka, otec nebo sourozenec, když zákon neupřednostňuje některého člena rodiny před jiným, a nelze z něj dovodit, že by náhrady nespadaly na navštěvování i jiných členů rodiny, kteří jsou v §201 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb. vyjmenováni. Obviněný uvedl, že čerpal z cestovních náhrad jízdní výdaje za cesty k návštěvě člena rodiny, a to za matkou, kterou si vybral, jelikož jinou osobu neměl, a policejní funkcionář mu takový návrh schválil.
6. Na rozhodnutí služebního funkcionáře, na základě jehož rozhodnutí náhrady čerpal, je podle obviněného potřeba nahlížet jako na platné a zákonné, neboť nikdy nebylo zrušeno, a s ohledem na promlčení lhůt je neměnné, protože má povahu rozhodnutí veřejné moci, a ani trestní soud nemůže vyvozovat trestněprávní důsledky z takového platného rozhodnutí. I když je v rozporu se zákonem o služebním poměru, je třeba respektovat presumpci správnosti veřejnoprávních aktů.
7. Služební funkcionáři z osobního spisu obviněného věděli, že je již skoro 10 let rozvedený, přesto mu náhrady přiznávali. Pokud by služební funkcionář postupoval v souladu se zákonem, nikdy by nemohla být žádost obviněného schválena, protože nezměnil nikdy místo služebního působiště, neboť tím byla stále P. Obviněný si nebyl sám přesně ani vědom všech zákonných podmínek rozhodných pro přiznání náhrad. Policejní funkcionáři však v průběhu trestního řízení prokázali značnou míru neporozumění zákona o služebním poměru policistů a podmínky pro přiznání náhrad vlastně sami neznali.
8. Skutečnost, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění žádosti obviněného a služební funkcionář jeho žádosti přesto vyhověl, nelze přičítat k tíži obviněného, a proto je to jen policejní funkcionář, kdo je zodpovědný za vzniklou škodu. Naopak obviněný v dobré víře podmínky pro přiznání náhrad splňoval, a to i s ohledem na to, že jeho kolegové náhrady za cestovné obyčejně pobírali, když bydleli na ubytovně se svými ženami a jezdili za svými rodinami. Obviněný zdůraznil odpovědnost služebního funkcionáře, a nikoliv svou, protože kdyby funkcionář řádně nastudoval zákonné podmínky, zjistil by, že náhrada podle §149 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. přísluší pouze, příslušníkovi převedenému na jiné služební místo do jiného služebního působiště. U obviněného však služebním působištěm byla stále P., a proto nárok na náhrady neměl.
9. Služební funkcionář neměl údajům v žádosti důvěřovat, ale měl postupovat podle zákona, který měl znát. Pak by zjistil, že pokud obviněný nezměnil bydliště, neměl nárok na nic, ať by uvedl jakékoliv údaje o svém bydlišti, matce, družkách apod.
10. Obviněný ve smyslu §6 zák. č. 361/2003 Sb. vymezil zákonnou úpravu místa služebního působiště i dalších institutů upravených v §149 odst. 1 až 5 zák. č. 361/2003 Sb. a §201 odst. 1 až 3 zák. č. 361/2003 Sb., a shrnul, že rozhodnutí obou soudů jsou postavena na závěru, že obviněný vylákal peněžité plnění z náhrad cestovních výdajů tím, že uvedl nepravdivé údaje do žádosti, jež se měly týkat místa bydliště, a tato okolnost je podle něj zcela nepodstatná, kdežto významné je to, že nesplňoval podmínky pro přiznání náhrad cestovních výdajů. Obviněný též poukázal na právní úpravy plynoucí z ustanovení §136 odst. 2, §170, §171 a §178, jako i §193 zák. č. 361/2003 Sb., a soudům vytkl, že v rozhodnutí tato ustanovení opomenuly, byť neměly trestněprávní charakter, přestože jejich nesprávná aplikace je rozhodující pro posouzení viny.
11. Vzhledem k tomu, že soudy nebraly do úvahy, že k poskytování těchto cestovních náhrad nedošlo v podmínkách pracovního poměru, ale ve služebním poměru příslušníka, kde se o právech a povinnostech rozhoduje ve formálním řízení a že služební funkcionář měl vědět, že jakékoliv náhrady nepřicházejí do úvahy, soudy dostatečně nezvážily a neposoudily okolnosti, za nichž byl čin spáchán z hlediska zásady ultima ratio . Příslušník policie nemohl uvést nikoho v omyl, protože chybné rozhodnutí služebního funkcionáře je stále platné, když nebylo zrušeno, čímž obviněný pobíral náhrady oprávněně, neboť tak činil na základě rozhodnutí služebního funkcionáře, jenž chyboval a měl by tak hradit náhradu škody on, nikoliv obviněný.
12. V závěru dovolání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 176/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 98/2016, a obviněného zprostil obžaloby.
13. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatňoval po celou dobu svého trestního stíhání i ve svém odvolání. S touto obhajobou se obsáhle vypořádaly oba soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a v souladu s nimi zmínil, že smyslem náhrad podle §149 zák. č. 361/2003 Sb., je uhradit takovému příslušníkovi cestovní výdaje, když „dojíždí za prací“, tedy bydlí a žije bez rodiny nebo s ní mimo místo svého nového služebního působiště. Jde o obligatorní náhrady podle §149 odst. 1 citovaného zákona. Rovněž tomu je u příslušníka, který „dojíždí za rodinou“, tedy nadále bydlí se svou rodinou mimo místo svého nového služebního působiště, „žije“ již v místě svého nového služebního působiště. Jedná se o fakultativní náhrady podle §149 odst. 2 citovaného zákona určené ke styku s opuštěnou rodinou. Nárok zaniká okamžikem přestěhování. Takovým přestěhováním se nutně musí rozumět zejména i „přemístění ostatních členů rodiny“ (viz rozhodnutí č. 8/20017 Sb. rozh. tr.). Dokud nemá příslušník v novém místě působení zajištěno bydlení umožňující mu zde trvale žít, je na služební cestě. Jakmile zde má zajištěno dočasné ubytování (ubytovnu), mohou, ale nemusí, mu být hrazeny náklady cest za rodinou. A jakmile zde již trvale bydlí se svou rodinou, nemá již nárok na nic, neboť není důvod, aby za prací nebo za rodinou dojížděl.
14. S ohledem na to, že trestná činnost obviněného spočívá v tom, že svému nadřízenému nepravdivě sdělil, že se svou rodinou (matkou) bydlí v H., tedy mimo místo služebního působiště, ač tomu tak nebylo, státní zástupce souhlasil s odvolacím soudem (strana 6 usnesení), že nepovažoval za klíčové, podle jakého ustanovení byly náhrady vyplaceny. K pojmu člena rodiny státní zástupce odkázal na správný výklad ustanovení §201 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb., podle něhož členem rodiny je pouze taková zde uvedená osoba, která žije s příslušníkem v domácnosti, což má význam i pro aplikaci ustanovení §149 citovaného zákona. Dovolatel si nemohl jako člena rodiny „vybrat matku“, neboť ta postavení ve smyslu citovaných ustanovení ztratila již v roce 1996, kdy dovolatel založil vlastní domácnost. V budoucnosti soužití s matkou neobnovil, když ani sám netvrdil, že by společně s ní hospodařil.
15. K výhradám o odpovědnosti služebních funkcionářů, kteří obviněnému náhrady přiznali, státní zástupce poukázal na to, že tito měli omezené možnosti ohledně podrobného prozkoumání osobního života dovolatele, byli odkázání na jím uvedené údaje. Jednali v omylu v případě absence změny služebního působiště, byť taková skutečnost nebyla výslovně obviněným způsobena, avšak „postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, a nemusí být tedy důvodem jen jediným.
16. K požadavku obviněného na využití zásady ultima ratio státní zástupce uvedl s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné, o což se v přezkoumávané věci nejedná.
17. Státní zástupce shledal použitou právní kvalifikaci správnou, neboť služební zákon vyložily oba soudy správně a bez vad je i právní posouzení skutku, a to i se zřetelem na subjektivní stránku, s níž se odvolací soud vypořádal na straně 7 napadeného usnesení. Protože shledal námitky obviněného dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud obviněný brojil proti skutkovým skutečnostem, a vzhledem k tomu, jen opakoval námitky, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. K formálním náležitostem dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Podle obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že v něm vytýkal nesprávnou aplikaci ustanovení §149 odst. 1, písm. a), b) odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb. Ve vztahu k dalším ustanovením tohoto právního předpisu poukazoval na to, že matka je členkou jeho rodiny, avšak zásadní zavinění spatřoval u policejních funkcionářů, kteří mu náhrady na podkladě žádosti přiznávali. Těmito výhradami brojil proti naplnění znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ve vztahu k objektivní i subjektivní stránce, když se dožadoval i beztrestnosti použitím zásady ultima ratio . Tyto námitky dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Lze jím vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
20. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný namítal v souladu s uvedeným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť obsahem výhrad poukazoval na právní skutečnosti a odůvodnil je konkrétními vadami, které spatřoval v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Své argumenty založil na skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], a který především soud prvního stupně řádně provedeným dokazováním zjistil tak, že o něm nevznikají žádné podstatné pochybnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí soud náležitě vysvětlil, o které důkazy se opíral, neboť uvedl, že vycházel z výpovědí svědků H. S., V. S., Z. B., D. B., R. M., H. T., M. H., A. S. a Z. P., a provedl také listinné důkazy, např. přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky ze dne 15. 10. 2008, 27. 10. 2008 a 31. 10. 2008, vyúčtováním náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky za období od měsíce října roku 2008 do měsíce prosince roku 2015 včetně, dále rozhodnutí příslušných nadřízených ve věcech služebního poměru, jimiž byl obviněný ustanovován na služební místa v rámci své praxe, smlouvami o ubytování v rodinné ubytovně či výpisem z centrální evidence obyvatel. Uvedené důkazní prostředky, jež v hlavním líčení soud provedl, posuzoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, ve stručnosti je možné odkázat na strany 13 až 17 rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se se závěry nalézacího ztotožnil a shledal, že obviněný na svých právech postupem soudu prvního stupně zkrácen nebyl (strany 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
21. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkové závěry, které soudy uzavřely v rámci svých rozhodnutí, jsou výsledkem procesu, při němž byly respektovány všechny zásady trestního řádu. Nevznikají proto žádné pochybnosti o tom, že se obviněný činu v bodě I. dopustil způsobem, jak jej soud prvního stupně ve skutkovém zjištění popsal.
22. Na soudy učiněném skutkovém základě se proto Nejvyšší soud mohl zabývat námitkami obviněného, jimiž vytýkal nesprávné posouzení jemu za vinu kladeného činu jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
V. K výhradám o nesprávnosti právního posouzení
a) vadné použití jiných právních předpisů
23. Obviněný namítal, že soudy při posouzení skutku v bodě I. nesprávně užily ustanovení §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., ve skutku pod bodem II. §149 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., neboť v obou případech se v odůvodnění zabývají výhradně otázkou, zda žil ve společné domácnosti s členy jeho rodiny, což spadá pod ustanovení §149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. V té souvislosti nesouhlasil s tím, že soudy matku nepovažovaly za členku jeho rodiny a odkazoval na §201 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Dále uváděl, že trestní odpovědnost za projednávané skutky neměl nést on, ale měli ji nést policejní služební funkcionáři, kteří o přiznání náhrad rozhodovali, neboť nedostáli svým povinnostem a nezkontrolovali údaje, které obviněný v žádostech ve skutcích ad I. i II. uvedl.
24. Předně je třeba uvést, že shora popsané námitky, byť hmotněprávní povahy, obviněný v průběhu řízení, a zejména v podaném odvolání, již uplatňoval a soudy se s nimi řádným způsobem vypořádaly. K námitkám proti skutku v bodě I. soud první stupně ve svém rozsudku vysvětlil, že podmínky uvedené v §149 odst. 1 ani 2 zákona č. 361/2003 Sb. nebyly naplněny, neboť obviněný nežil odloučeně od své matky z důvodu ustanovení na nové služební místo, ale proto, že se již v roce 1996 odstěhoval, oženil, a následně žil s družkou. Soud dále uvedl, že na základě žádosti obviněného ze dne 20. 3. 1998 byl rozhodnutím ředitele Policie České republiky Správy jihočeského kraje odvolán ke dni 31. 5. 1998 z funkce policejního inspektora obvodního oddělení H. a současně byl přeložen dne 1. 6. 1998 do funkce policejního inspektora Místního oddělení K. Obvodní ředitelství P. Od tohoto okamžiku i při změně služebního místa nadále zůstala P. služebním působištěm obviněného až do roku 2015. S rodinou, kterou představovaly manželka a děti, žil v té době na adrese K. Po rozpadu manželství se služební působiště ke dni podání žádosti dne 15. 10. 2012 nezměnilo, a členkou jeho rodiny se po rozpadu manželství stala jeho družka. Soud zvažoval také, že obviněný ke dni 15. 10. 2008, kdy podal žádost o přiznání náhrad souvisejících se vznikem nebo změnami služebního poměru, znal veškeré okolnosti, z nichž mohl dovodit, k jakému dni a z jakého důvodu jeho nárok zanikl, když znal veškeré skutečnosti, aby mohl učinit závěr o tom, že nově mu nárok ani na cestovní výdaje, ani na stravné nevznikl. Jak soud prvního stupně uvedl, obviněný dosáhl vysokoškolského vzdělání v oboru práva, bylo mu známo, že žil s M. H., rovněž věděl o svém soužití s další družkou K. Š., jíž společně s jejím nezletilým synem uvedl v žádosti o uzavření smlouvy o ubytování, v níž doslova napsal, že „od 1. 1. 2009 sdílí společně s ním ubytovnu také jeho družka se svým synem“, načež obviněný žádal, aby při vyhotovení smlouvy o ubytování byly tyto osoby do smlouvy „zaneseny“. Družku K. Š. ve smlouvě o ubytování ze dne 26. 3. 2009 potvrdil svým podpisem. Obviněný tedy podle nalézacího soudu jednak věděl, že mu nárok na náhrady zanikl 5. 12. 2001, a věděl o tom, že od 1. 1. 2009 až 24. 10. 2009 žil s jinou družkou, která tvořila jeho rodinu. Nežil tedy odloučeně od člena rodiny. Přesto obviněný v žádosti o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru deklaroval a za pravdivý prohlásil údaj o tom, že rodinu tvoří matka bytem v H., a následně účtoval cestovní výdaje a stravné v souvislosti s cestami za matkou. Soud tak dospěl k závěru, že obviněný v žádosti o přiznání náhrad uvedl nepravdivý údaj představovaný deklarací toho, že v důsledku změny služebního místa – ustanovení na nové služební místo v Inspekci je nucen žít odloučeně od své matky, ačkoli věděl, že se svojí matkou přestal žít před cca 12 lety z důvodu uzavření manželství a následného (po rozpadu manželství) soužití s družkou M. H. I kdyby po rozpadu vztahu s družkou M. H. (po dni 24. 10. 2003), obviněný soužití s matkou obnovil, nemohlo to podle soudu vést ke vzniku nároku na náhrady ve smyslu §149 odst. 1 ani odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., neboť po datu 24. 10. 2003 nedošlo u obviněného ke změně služebního působiště. Škoda, kterou obviněný tímto způsobem učinil, představuje částku 102.087 Kč, o níž se obohatil.
25. Ke skutku pod bodem II. soud prvního stupně uvedl, že výpovědí svědkyně H. S. a výpisem z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že od léta 2011 žil obviněný společně s H. S. v její chatě, poté v bytě v H. a následně v domě, který postavil, a jehož byl vlastníkem. Svědkyně H. S. jejich vztah charakterizovala jako vztah druha a družky, žili ve společné domácnosti, jezdili na společné dovolené, dávali si dárky, žili spolu intimně, nakonec se rozhodli investovat peníze do výstavby rodinného domu v H., do kterého vložila peníze získané prodejem své nemovitosti. H. S. měla podle soudu za to, že vztah s obviněným je trvalý, v nově postaveném domě začali oba partneři žít v prosinci 2012 s představou, že tomu bude i v budoucnosti.
26. V případě obou skutků soud konstatoval, že obviněný vědomě deklaroval v žádostech o přiznání náhrad jako pravdivý údaj, o němž věděl, že pravdivý není. K odpovědnosti služebních funkcionářů soud uvedl, že obviněného viny nezbavuje, pokud jeho nadřízení měli důvěru v údaje jím deklarované a nepojali podezření o jejich nepravdivosti (viz strany11 až 16 napadeného rozsudku).
27. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil a k námitkám obviněného uvedl mimo jiné i to, že z obsahu podaných vyúčtování vyplývá, že požadoval vyplacení náhrad z důvodu §26 odst. 1 zákona č. 361/20003 Sb., tedy žádal o náhrady podle §149 odst. 1 citovaného zákona. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 7 Ad 1/2012, odvolací soud konstatoval, že nárok na náhrady výdajů podle §149 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. vzniká ze zákona, a není tedy třeba již další rozhodnutí služebního funkcionáře o přiznání tohoto nároku, oproti nároku vyplývajícímu z §149 odst. 2 č. 361/2003 Sb., jenž vyžaduje rozhodnutí služebního funkcionáře. V daném případě bezpečnostní sbor jednal z iniciativy obviněného, který mu dokladoval, že mu tento nárok ze zákona vzniknul, a dlouhodobě utvrzoval své nadřízené, že u něj nedošlo k žádné změně rodinných poměrů. Obviněný byl vázán i §153 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož je příslušník povinen bez zbytečného odkladu oznámit služebnímu funkcionáři změnu skutečnosti, která je rozhodná pro poskytnutí náhrady cestovních výdajů. Pokud nepravdivě po dobu několika let uváděl jako důvod vyplácení náhrad návštěvy své matky, činil tak podle odvolacího soudu v rozporu se skutečným stavem věci a nepravdivé skutečnosti uváděl zcela vědomě (srov. strany 6 a 7 přezkoumávaného usnesení).
28. Z těchto soudy obou stupňů podrobně rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal věnovaly obdobným námitkám obviněného potřebnou pozornost a zdůraznily všechny podstatné okolnosti, které svědčí o tom, že obviněný při vyplňování žádosti o přiznání náhrad uváděl své poměry v rozporu se skutečným stavem věci, a je proto správný jejich závěr o tom, že obviněný spáchal přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým jednáním větší škodu, za níž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku považuje škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč.
29. Nejvyšší soud, jenž považuje závěry soudů nižších stupňů za odpovídající všem zjištěným skutečnostem a nezjistil v nich žádné podstatné nedostatky, jen pro úplnost a na jejich upřesnění uvádí, že uvedení v omyl je podle právní teorie jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a za omyl se považuje rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny [k tomu výkladu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 24/2006), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 51/2011) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 45/2008 Sb.)].
30. Jestliže obviněný tvrdil, že za uvedené trestné jednání nemůže nést odpovědnost, protože mu služební funkcionáři neměli důvěřovat, ale přečíst si zákon, po jehož přečtení by zjistili, že pokud nezměnil služební působiště, neměl na náhrady nárok, je vhodné zmínit, že možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zmlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 1/2004 pod č. T 648)].
31. Vzhledem k tomu, že podvodné jednání obviněného spočívalo v tom, že do vyúčtování cestovních náhrad vědomě vpisoval jiné údaje o osobních poměrech, než které byly v souladu s realitou, činil tak na podkladě ustanovení o náhradě cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru. Podle §149 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2003 Sb. je příslušník převeden na jiné služební místo z důvodů uvedených v §25 odst. 1 až 3 a §26 odst. 1, 4 a 5. Podle §149 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb. ustanoven na služební místo po vynětí ze zálohy, do jiného místa služebního působiště má nárok na náhrady cestovních výdajů za podmínek a ve výši jako při služební cestě. Náhrady cestovních výdajů podle písmena a), b) se příslušníkovi poskytují do doby jeho přestěhování do jiného místa služebního působiště; stravné se poskytuje nejdéle po dobu 6 let.
32. Přestěhování ve smyslu §149 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. je nutné vyložit jako reálnou změnu bydliště příslušníka bezpečnostního sboru. Jde o projev vůle příslušníka na určitém místě trvale žít, na což lze usuzovat z jeho konkrétního jednání, jímž takovou vůli realizuje. Půjde např. o přestěhování všech jeho věcí nebo alespoň jejich podstatné části, přemístění ostatních členů rodiny, přeregistrace praktického lékaře apod. Získání bytu v místě služebního působiště nelze samo o sobě pokládat za „přestěhování“ ve smyslu §149 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. [viz unesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1489/2015 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 8/2017)].
33. Podle §149 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb. příslušníkovi, který žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště z důvodu a) přijetí do služebního poměru, nebo b) převedení na jiné služební místo do jiného místa služebního působiště podle §25 odst. 4 nebo §26 odst. 2 a 3 zák. č. 361/2003 Sb., lze přiznat náhrady cestovních výdajů za podmínek a do výše stanovené pro služební cestu. Náhrady cestovních výdajů lze příslušníkovi poskytovat až do doby jeho přestěhování do místa služebního působiště s výjimkou stravného, které lze poskytovat nejdéle po dobu 3 let.
34. Místo služebního působiště na území České republiky je podle §6 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. určeno územím obce, v níž příslušník vykonává službu. Za místo služebního působiště příslušníka provádějícího kontrolu cestovních dokladů nebo celní kontrolu zboží a osob, které překračují státní hranice, se považuje území obce v České republice, i když místem výkonu služby je oblast území sousedního státu vymezená mezinárodní smlouvou.
35. Na podkladě těchto ustanovení je zřejmé, že soudy posuzovaly své úvahy na podkladě právní úpravy, kterou se řídí přiznávání náhrad cestovních výdajů u příslušníků policie. K tomu, že obviněný se v rámci své obhajoby, s níž se již oba soudy rovněž dostatečně vypořádaly, tvrdil, že u matky měl v H. stále své bydliště, je vhodné poukázat na ustanovení §201 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož se za člena rodiny považuje manžel nebo manželka příslušníka, jeho děti, osvojenci, děti svěřené do pěstounské péče nebo do výchovy na základě rozhodnutí příslušného orgánu, rodiče, osvojitelé nebo další osoby, které žijí s příslušníkem v domácnosti (okolnost společného soužití člena rodiny s příslušníkem v domácnosti obviněný v dovolání opomněl uvést a svou argumentaci od této části naprosto oprostil a ignoroval ji).
36. K domácnosti, kterou obviněný vztahoval ke své matce bydlící odděleně od něj, lze uvést, že podle §201 odst. 3 zák. č. 361/2003 Sb. ve smyslu uvedeného zákona ji tvoří fyzické osoby, které žijí trvale spolu s příslušníkem a společně uhrazují náklady na své potřeby. Stejnou definici „domácnosti“ obsahuje i §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, který za společnou domácnost považuje soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby (srov. rozhodnutí č. 12/1968 Sb. rozh. tr.). Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2301/2012). Občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014, legální definici domácnosti neobsahuje, na pojetí domácnosti podle §115 zákona č. 40/1964 Sb. však obsahově navazuje [viz FRINTA, Ondřej. §22 (Osoba blízká). In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014. Dostupné v systému ASPI.].
37. K námitkám obviněného, že jeho společnou domácnost tvořila matka, je třeba kromě uvedeného zdůraznit, že z obsahu spisu se podává, že v období od 31. 10. 1996 do 15. 5. 2000 měl hlášen trvalý pobyt na adrese K., v období od 15. 5. 2000 do 3. 12. 2001 na adrese H., N. Z., v době od 17. 9. 2001 do 3. 12. 2001 na adrese P. – L., K., od 17. 9. 2001 do 3. 12. 2001 na adrese P., N. P. Od 17. 6. 2002 až dosud, má uvedeno trvalé bydliště na adrese H., N. Z. Rozvedený byl od 26. 4. 2000 (viz strana 9 rozsudku soudu prvního stupně).
38. I přesto, že se jeho trvalé bydliště s bydlištěm jeho matkou slučuje, není pro přiznání náhrad rozhodné, neboť jde jen o administrativní a formální údaj, který nemá vztah k podstatě a významu společné domácnosti, jak byl tento pojem výše uveden. Významné pro přiznání cestovních náhrad, jak je podrobně shora rozvedeno, bylo to, kde obviněný skutečně bydlel, tzn. s kým žil ve společné domácnosti, což bylo shora rovněž vysvětleno.
39. Obviněný, byl do služebního poměru příslušníka Policie České republiky přijat na vlastní žádost dne 1. 3. 1992 jako posluchač Střední policejní školy Ministerstva vnitra České republiky v P., dne 1. 3. 1993 byl zařazen do funkce staršího inspektora Obvodního oddělení Policie v H., ze kterého byl následně přeložen na základě vlastní žádosti do místa působiště P. k 1. 6. 1998. Od této doby pak již nedošlo ke změně jeho služebního působiště, neboť služebně působil pouze na území hlavního města Prahy (podrobně rozepsáno soudem prvního stupně na stranách 6 až 7 rozsudku a č. l. 301 až 341).
40. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud v souladu se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že obviněný v obdobích, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodech I. a II. rozvedena, nesplňoval podmínky pro náhrady podle §149 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., protože se svou matkou netvořil společnou domácnost. Nevznikl mu takový nárok proto, že od 1. 6. 1998 nezměnil služební působiště a od roku 1996 nesdílel společnou domácnost se svou matkou, kterou tak nelze považovat za členku jeho rodiny ve smyslu §201 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Jestliže obviněný tyto skutečnosti v žádostech o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky uvedl, že jeho rodinu tvoří matka, uváděl nepravdivé skutečnosti proto, aby tyto náhrady neoprávněně vylákal od svého zaměstnavatele, tj. konkrétní policejní funkcionáře uváděl v omyl.
41. K námitce o nepřesném uvedení citovaných právních norem ve výroku o vině, lze jen ve stručnosti uvést, že u trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se nejedná o skutkovou podstatu, která by odkazovala na určitou jedinečnou právní normu jako je tomu např. u §206 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, tedy o tzv. odkazovací skutkovou podstatu, a nejde ani o tzv. blanketní (či blanketovou) dispozici, neboť skutková podstata u podvodu neodkazuje ani obecně na právní předpis či jeho část, jako je tomu např. u §293 nebo §268 tr. zákoníku, protože není skutkovou podstatou, která by trestnost jednání přímo podmiňovala porušením konkrétního zákona. Pokud je v této věci ve skutkových zjištěních uveden odkaz na zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pak tato okolnost je jen skutkovým podkladem pro vyjádření podvodného jednání obviněného a vymezením skutkových okolností, za nichž k vylákání výhod došlo. Ve skutku uváděné právní předpisy však netvoří hmotněprávní podmínku skutkové podstaty podle jejího vyjádření v zákoně jako je tomu např. u odkazovacích či blanketních skutkových podstat, protože trestný čin podvodu ve smyslu tohoto třídění patří mezi tzv. běžné skutkové podstaty. Proto ve skutkové větě výroku rozsudku není porušení právního předpisu podstatnou náležitostí popisu skutku. Jeho vymezení nemusí být precizní, a ani jeho nepřesné vyjádření není rozhodující pro správnost popisu skutkových zjištění, neboť u podvodného jednání má údaj o právních předpisech význam jen pro vystižení povahy podvodného chování a omylu, do nějž pachatel jiného uvedl, nebo využil něčího omylu anebo pro vyjádření povahy zamlčení podstatných skutečností.
42. K tvrzení obviněného, že nebyl osobou odpovědnou za to, že mu byly přiznány a vyplaceny cestovní náhrady, protože šlo o zavinění ze strany služebních funkcionářů, kteří mu neměli důvěřovat, ale měli zjistit, že nemá nárok na jím požadované výhody, je třeba zmínit, že jde jen o snahu obviněného vyhnout se vlastní odpovědnosti, která mu vyplývala z toho, že dokladoval nepravdivé skutečnosti, a podvodně tak vylákal ze strany svého zaměstnavatele plní, které mu ve skutečnosti nenáleželo. Dovolávat se odpovědnosti služebního funkcionáře za daných okolností nemá ani oporu v zákoně, protože i když podle §136 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb. „služební funkcionář určuje písemně podmínky pro přiznání cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu cesty a ukončení cesty, místo plnění služebních úkolů, způsob dopravy a způsob ubytování; přitom přihlíží k oprávněným zájmům příslušníka“ tato povinnost služebního funkcionáře není podmínkou vzniku ani uplatnění nároku na náhrady. Jedná se pouze o nástroj, kterým může služební funkcionář příslušníka omezit.
43. Jestliže služební funkcionář obviněnému náhrady přiznal, resp. mu byly na základě jeho rozhodnutí podle obsahu žádosti podané obviněným vyplaceny, činil tak na základě nepravdivých údajů, které obviněný v žádostech o náhradu nákladů vědomě uvedl. Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu v závěru na straně 7 jeho usnesení, že služební funkcionáři jednali z iniciativy obviněného, který dlouhodobě utvrzoval své nadřízené v přesvědčení, že jednal čestně a uváděl pravdivé informace o svých osobních poměrech, a po dobu několika let je neměnil.
44. Pro posouzení projednávané věci je tak rozhodující, že obviněný pro doložení svého nároku uplatňoval údaje, které se neshodovaly se skutečným stavem událostí a sám tak uvedl orgány rozhodující o přiznání náhrad v omyl. V postupu policejních funkcionářů tak nebylo možné spatřovat takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že porušili své povinnosti, aby odpovídali za škodu, kterou svým jednáním způsobil obviněný, neboť sami aktivně nejednali a reagovali pouze na podněty ze strany obviněného. Trestní odpovědnost, kterou za tento svůj kriminální čin obviněný nese, nemůže uvedená výhrada ani oslabit, neboť v daném případě je nutné vycházet zejména z okolností, za nichž byl uvedený přečin spáchán. Vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci nejde o případ, který Nejvyšší soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, kde šlo o jinou situaci, týkající se zamlčené existence zástavního práva váznoucího na převáděné nemovitosti, což je informace, kterou si může v zásadě každý subjekt relativně jednoduchým postupem sám zjistit a ověřit z veřejného rejstříku, jímž je pro tento případ katastr nemovitostí České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 804/2017). Okolnosti v této srovnávané věci nelze považovat za obdobné těm okolnostem, které plynuly obviněnému ze zákona č. 361/2003 Sb. ve věci nyní projednávané.
a) K subjektivní stránce
45. Pokud obviněný v dovolání brojil proti nedostatečnému závěru o svém zavinění, Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971)], okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
46. Soud prvního stupně se otázkou zavinění obviněného zabýval a dovodil, že se obou skutků ve výroku o vině popsaných dopustil úmyslně, neboť záměrně uvedl nepravdivé údaje, jak v žádosti o přiznání náhrad, tak pak v samotných vyúčtováních náhrad, aby mu náhrady byly vyplaceny (viz strany 5 a podrobně také 15, 16 a 17 rozsudku soudu první). Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem potvrdil závěr o přímém úmyslu obviněného finanční náhrady vylákat (strana 7 přezkoumávaného usnesení.
47. Protože z hlediska subjektivní stránky se jedná v případě podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku o trestný čin úmyslný (§15 tr. zákoníku), Nejvyšší soud považuje za správné, že soudy shledaly, že se obviněný činů v bodu I. i II. dopustil v úmyslu přímém, o nějž se jedná podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit.
48. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že pro závěr o úmyslném zavinění, je ve skutkovém zjištění dostatečný podklad o tom, že obviněný do žádostí o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky, ačkoliv k takové změně, kterou v předložených žádostech uváděl, nedošlo. Tímto způsobem zcela vědomě s cílem podvodně získat vyplacení uvedených náhrad, uváděl nepravdivé informace, čímž svého zaměstnavatele uváděl v omyl, aby sám sebe obohatil a jemu způsobil škodu.
49. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud ke všem právním námitkám obviněného směřujícím proti objektivní a subjektivní stránce přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, uzavřel, že nejsou důvodné, protože soudy ve všech souvislostech dostatečně zjistily, a dovodily, že obviněný po všech stránkách znaky tohoto trestného činu naplnil.
b) K subsidiaritě trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku
50. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani když v dovolání vytýkal, že soudy nerespektovaly zásady plynoucí z principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. K této námitce je třeba odkázat na pasáže shora, z nichž plyne, že obviněný je trestně odpovědný za činy, jimiž byl uznán vinným z důvodů výše rozvedených.
51. Vzhledem k tomu, že obdobné výhrady obviněný namítal i v předchozích stádiích trestního řízení, soud prvního stupně se s touto okolností vypořádal a s názorem obviněného se neztotožnil, když uvedl, že se nejedná o občanskoprávní věc, ale o trestné činy, a to s ohledem na dobu, po kterou obviněný páchal podvodnou trestnou činnost, i na to, že šlo o dva skutky. Protože shledal takovou škodlivost činů obviněného, která dosahuje intenzity trestního jednání, nepovažoval za postačující pouze odpovědnost podle jiného právního předpisu (strana 17 rozsudku). V tomto závěru neshledal vad ani odvolací soud (strana 7 usnesení odvolacího soudu).
52. Nejvyšší soud k uvedeným správným závěrům obou soudů zdůrazňuje, že ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovaly, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
53. Ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je princip subsidiarity trestní represe doplněn principem „ ultima ratio “, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O takový případ, jak je výše uvedeno, však v této věci nejde, protože všechna soudy učiněná skutková zjištění svědčí o tom, že chování obviněného již tento akceptovatelný mimotrestní rámec překročilo.
54. Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně dostatečně vzhledem k intenzitě, o kterou šlo, a době, po níž obviněný nepravdivě svého zaměstnavatele informoval, aby finanční prostředky vylákal, uvážil, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a že bylo nutné použít trestní represi, protože právní úprava odpovědnosti v oblasti práva občanského by pro závažnost porušení chráněných vztahů v tomto případě nepostačovala. Navíc je třeba zdůraznit, že činy obviněného naplňují znaky konkrétní skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a je tak namístě uplatňovat trestní odpovědnost, která by v posuzovaném případě nebyla lépe a účinněji zajišťována odpovědností podle jiného právního předpisu [srov. odůvodnění Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1601/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1787/2016)].
VI. Závěr
55. Ze všech těchto důvodů na základě uvedených hledisek Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že posuzovaný případ je natolik škodlivý pro společnost, že je zapotřebí na obviněného působit normami a nástroji trestního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 622/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 341/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 581/2017). Dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. *) 9. 2017
*) správně má být uvedeno: ,,V Brně dne 20. 9. 2017“ viz usnesení o opravě NS ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1051/2017-I-47.
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu