ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.116.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 116/2017-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 dovolání obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 To 108/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 219/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 To 108/2016, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 T 219/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 T 219/2012, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené L. G. náhradu majetkové škody (správně nemajetkové újmy), a to bolestné ve výši 339 240 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Ostrava, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný M. P., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě a poškozená L. G. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku, státní zástupce v neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu a poškozená svůj řádný opravný prostředek zaměřila na výrok o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 To 108/2016, byla všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že jako lékař privátní chirurgické ambulance v B. se sídlem D. E. B., B., ve dnech 9., 10. a 11. 10. 2011 při ošetřování pacientky L. G., která v souvislosti se zlomeninou horní části levé pažní kosti utrpěla hematom levého prsu, v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 a §55 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších novel (nepřesně uvedeno „o péči a zdraví lidu“) postupoval při jejím ošetřování nesprávně, spokojil se pouze s klinickým vyšetřením bez diagnostiky ultrazvukem, nereagoval na postupné zhoršování lokálního nálezu nekrózy levého prsu a postupně zkolikvovaného hematomu, jenž perforoval, nevěnoval dostatečnou pozornost informacím a subjektivním steskům poškozené, přičemž měl pacientku, především s ohledem na zhoršující se stav hematomu, odeslat k hospitalizaci, což neučinil, a poté, co se poškozená svěřila se svými zdravotními obtížemi další ošetřující lékařce z odvětví alergologie dne 12. 10. 2011, byla touto odeslána do P. nemocnice, a. s., pracoviště B., na chirurgické oddělení, kde byla téhož dne akutně operována, byly jí odstraněny nekrózy, větší část levého prsu, evakuován hnis za užití pomocných nářezů a následně byla několikrát reoperována a dále léčena pod antibiotickou clonou, kdy ke komplikacím dále během hospitalizace nedošlo, defekty se zcelovaly velmi dobře a byla propuštěna do domácího léčení dne 21. 10. 2011, kdy z důvodu těchto zákroků u poškozené přetrvává asymetrie a deformace levého prsu, což vedlo k jejímu zohyzdění.
4. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že shora uvedená rozhodnutí nejsou prvními rozhodnutími ve věci. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 3 T 219/2012, byli obvinění M. P., O. S. a M. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a podle §229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené L. G. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 4 To 132/2013, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen ve věci obviněných M. P. a M. P. (ve věci obviněného O. S. bylo odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnuto) a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 3 T 219/2012, byla trestní věc proti obviněnému M. P. pro skutek, jímž měl spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena České lékařské komoře, Okresnímu sdružení Bruntál, neboť by mohl být tímto orgánem posouzen jako disciplinární provinění. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 To 148/2015, bylo označené usnesení z podnětu stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V řízení po zrušení označeného usnesení bylo posléze dne 10. 2. 2016 rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, který ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2016, jímž bylo rozhodnuto o podaných odvoláních, tvoří předmět tohoto dovolacího řízení. Nad rámec řečeného lze ohledně spoluobviněného M. P. doplnit, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 3 T 219/2012, byl tento obviněný znovu podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a shodně bylo rozhodnuto i o uplatněných nárocích poškozených L. G. a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody tak, že podle §229 odst. 3 tr. ř. byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 To 147/2015, byl z podnětu odvolání státního zástupce podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 tr. ř. byla trestní věc obviněného M. P. pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku postoupen České lékařské komoře, Okresnímu sdružení Bruntál, když by mohl být tímto orgánem posouzen jako disciplinární provinění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 To 108/2016, podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě poměrně obsáhle odůvodněné dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že závěry okresního soudu, které převzal a dále rozvinul krajský soud, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku, přestože byl v řízení dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Po připomenutí dosavadního průběhu řízení před soudem poukázal na nesoulad mezi popisem skutku v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku. V obžalobě je jeho protiprávní jednání spatřováno v tom, že neprovedl potřebné diagnostické výkony (neodebral materiál na bakteriologické vyšetření), neodeslal pacientku k hospitalizaci a opožděně nasadil nesprávné antibiotikum. Následek je kvalifikován jako zohyzdění [§122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku] a delší dobu trvající porucha zdraví [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku]. Podle odsuzujícího rozsudku spočívalo jeho jednání v tom, že se spokojil pouze s klinickým vyšetřením poškozené L. G. bez diagnostiky ultrazvukem, nereagoval na postupné zhoršování lokálního nálezu nekrózy levého prsu a postupně zkolikvovaného hematomu, jenž perforoval, nevěnoval dostatečnou pozornost informacím a subjektivním steskům poškozené a neodeslal ji do nemocnice. Pokud jde o následek, soud dovodil, že z důvodu zákroků - následných operací v P. nemocnici - přetrvává u poškozené asymetrie a deformace levého prsu, což vedlo k jejímu zohyzdění. Obviněný v této souvislosti vytkl, že jestliže bylo prokázáno, že nezavinil ani vznik infekce, ani hematomu, abscesu a nekrózy a jejich vznik nemohl ovlivnit, neexistuje žádný podklad pro závěr, že nese odpovědnost za následek spočívající v deformaci prsu po operaci provedené dne 12. 10. 2011. I kdyby existenci abscesu zjistil dříve a pacientku by do nemocnice odeslal již např. 9. 10. 2011, k operaci spočívající v odstranění nekrotické kůže a podkoží a v návaznosti na to k deformaci prsu by stejně došlo. Nutnost operace nebyla vyvolána nesprávným postupem lékaře, nýbrž vznikem zdravotní komplikace. Soudy nižších soudů se otázkou příčinné souvislosti nezabývaly, dovolatele uznaly odpovědným za vznik následku způsobeného odstraněním odumřelé tkáně prsu, a poškozené dokonce přiznaly náhradu za bolestné, přičemž nikterak nezdůvodnily, proč by měla mít pacientka za operaci provedenou dne 12. 10. 2011 nárok na bolestné, zatímco pokud by stejná operace byla provedena dne 9. či 10. 10. 2011, bolestné by jí nenáleželo.
7. Za jiné nesprávné právní posouzení mající za následek nesprávnou právní kvalifikaci skutku považuje závěr, že asymetrii prsů poškozené nutno považovat za těžkou újmu na zdraví. Zohyzděním není jakákoliv trvalá estetická újma na vzhledu poškozeného. Musí to být újma takové intenzity, že je její výsledek srovnatelný s účinkem jiné těžké újmy na zdraví. Zohyzděním se rozumí každá viditelná, trvale hyzdící změna těla, která mění vzhled na újmu poraněného a vzbuzuje odpor a ošklivost. Taková vada zpravidla ztěžuje poškozenému normální uplatnění ve společnosti. Podstatou zohyzdění jsou především kosmetické vady a defekty, tj. změny týkající se zejména obličeje (deformace, jizvy). V posuzované věci se nejedná o vadu hyzdící obličej ani jinou nezakrytou část těla. V naší kultuře jsou ženské prsy při běžném životě zakryty oděvem (a jejich tvar korigován podprsenkou), takže vzhledový nedostatek spočívající v nestejné velikosti není znát. Asymetrie prsů neztěžuje poškozené normální uplatnění ve společnosti, nebudí odpor, ošklivost či nežádoucí pozornost, poněvadž není na první pohled patrná. Soud svůj závěr o zohyzdění nezdůvodnil, pouze odkázal na výpověď znalce prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., jenž k dotazu na typ těžké újmy na zdraví uvedl, že následek odpovídá zohyzdění. Prof. MUDr. Vladimír Král, CSc. jakožto znalec z oboru zdravotnictví si právního významu pojmu zohyzdění patrně nebyl vědom, užil jej pouze ve významu snížení estetické hodnoty, navíc poškozenou nikdy nevyšetřoval a stav jejích prsů nikdy neviděl. Vycházel z výsledků mamografického vyšetření a z telefonického rozhovoru s praktickou lékařkou poškozené. V trestním spise nejsou žádné podklady pro vyhodnocení vzhledu prsů poškozené po ukončení léčby, je zde pouze slovní údaj poškozené o nestejné velikosti prsů a o nestejném umístění prsních bradavek. Trvalost následků lze navíc hodnotit nejdříve za rok po ukončení léčby a za předpokladu neodstranitelnosti vady běžně dostupnými léčebnými metodami. Nestejnou velikost prsů je přitom možné upravit plastickou operaci.
8. Dále vytkl tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Relevantní skutkové závěry se opírají téměř výhradně o výpověď poškozené, zejména o jí uváděné časové údaje týkající se perforace abscesu, které jsou v rozporu s výpověďmi obviněných lékařů a zdravotnického personálu, s obsahem zdravotnické dokumentace vedené chirurgickou ambulancí i se závěry zpracovatelů znaleckých posudků Nemocnice Na Bulovce a Fakultní nemocnice v Olomouci. Zejména jsou ale v rozporu se zdravým rozumem. Poškozená uvedla, že již asi 6. 10. 2011 se jí v prsu objevily hluboké otvory, ze kterých vytékala páchnoucí tekutina. Byť tyto otvory viděli postupně všichni tři ošetřující lékaři, nevěnovali jim pozornost a neuvedli je do záznamu. Všichni tito lékaři však popřeli, že by se v době jejich ošetřování poškozené objevila na jejím prsu jakákoliv trhlina či otevřený otvor, ze kterého by vytékal páchnoucí hnis. Uváděli, že se pod obvazem v místě hematomu objevila mokvající opruzenina, kterou pravidelně převazovali a ošetřovali. Perforovaný absces by musel být nepřehlédnutelný a je vyloučeno, že by si ho nepovšimli, neošetřili jej a neuvedli ho do své zprávy.
9. Výpověď poškozené si protiřečí i se záznamy ve zdravotnické dokumentaci chirurgické ambulance. Tato dokumentace je autentická, byla tvořena navazujícími a datovanými strojovými zápisy na zdravotní kartě poškozené, nikoliv na počítači, takže je jednoznačné, že v ní nemohly být prováděny dodatečné změny. V záznamu ze dne 8. 10. 2011 je zmíněna macerovaná (mokvající) plocha kožního krytu, která se uprostřed lehce vysušuje, je v něm uvedeno, že zde vznikají již okrsky nekrosy, která pevně lne k podkoží, že stran fraktury pažní kosti ještě zůstává otok a hematom již tuhne. Následuje zápis o poučení pacientky ohledně rehabilitace zraněné paže a zápis o provedeném ošetření mokvající oblasti kůže, kdy je pacientka pozvána na kontrolu následujícího dne. Z obsahu zápisu je zřejmé, že lékař postižené místo na prsu nejen zevrubně prohlédl, ale vyšetřil i pohmatem, přičemž zjistil, že nekrotická kůže pevně lne k podkoží. Jeví se jako vyloučené, že by v době tohoto vyšetření měla pacientka v prsu hluboké otvory, „šílené díry“, ze kterých by vytékala hustá páchnoucí tekutina hnědé barvy, a lékař by je přehlédl.
10. Ke zpochybnění časových údajů uváděných poškozenou předložil dovolatel v přípravném řízení rentgenový snímek ze dne 30. 9. 2011, z něhož je patrné, že poškozená má zlomeninu v Dessaultově obvazu. Poškozená přitom tvrdila, že jí byl tento obvaz sejmut dne 23. 9. 2011. Orgány činné v trestním řízení zmíněný rentgenový snímek ztratily a jeho držení mimo spis popřely. Ve spise je založena jeho nekvalitní fotokopie, na níž Dessaultův obvaz nelze rozeznat. V odvolacím řízení předložil dovolatel čestné prohlášení rentgenologa o tom, že na originálu snímku je zřejmý Dessaultův obvaz. Krajský soud k tomu ale nepřihlédl a ztraceným rentgenovým snímkem se nijak nezabýval. Krajský soud také nevyhověl návrhu na provedení důkazu v podobě nového znaleckého posudku zpracovaného Fakultní nemocnicí v Olomouci, který se zabýval účelností případného ultrazvukového vyšetření prsu, problematikou časového určení perforace abscesu, příčinnou souvislostí mezi tvrzeným porušením povinnosti a tvrzeným následkem, otázkou specifikace následku, otázkami ke skutkovým údajům uváděným poškozenou a otázkami týkajícími se ocenění výše bolestného. Odvolací soud naznal, že tento důkaz je nadbytečným a dokazování nemůže být bezbřehé.
11. Kromě výpovědi poškozené postavily soudy svůj závěr o době perforace abscesu na výpovědi znalce prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., kterou označily za nový usvědčující důkaz a prakticky ji dezinterpretovaly. Prof. MUDr. Vladimír Král, CSc., na opakované naléhání soudu, zda může spolehlivě vyloučit verzi uváděnou poškozenou, která se týkala časového údaje o perforaci abscesu a údajů o „bublání“ v prsu, uvedl, že tato verze by snad reálná být mohla, ovšem jako k pravděpodobné se k ní nepřiklonil a setrval na závěrech původního znaleckého posudku. Okresní soud následně vyložil výpověď prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., tak, že původní závěry znaleckého posudku jsou „ryze teoretické“ a verze poškozené odpovídá realitě. Ve snaze vyhovět jednoznačně předestřenému přání odvolacího soudu dosáhnout odsuzujícího rozsudku označil tuto výpověď – zkreslenou svým výkladem – za nový a stěžejní usvědčující důkaz o vině.
12. V rámci odvolacího řízení uplatnil dovolatel námitku vyloučení orgánu činného v trestním řízení, a sice policejního komisaře provádějícího přípravné řízení - por. Ivana Podlase, kterou se odvolací soud nikterak nezabýval. Dovolatel v minulosti ošetřoval bývalou manželku jmenovaného policejního komisaře, kterou tento její bývalý manžel fyzicky napadl a způsobil jí zranění, a následně pak podal ohledně uvedeného zranění a jeho léčby lékařskou zprávu. S ohledem na to lze pochybovat o nepodjatosti policejního komisaře a jím prováděné úkony (včetně zahájení trestního stíhání) lze označit za zmatečné, resp. neúčinné. Nelze přehlédnout, že por. Ivan Podlas byl tím, kdo od obviněného převzal výše zmiňované rentgenové snímky a kdo od jeho tehdejšího obhájce obdržel návrh na provedení důkazu těmito snímky.
13. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc Okresnímu soudu v Bruntále přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněným dovolacím důvodům obsahově neodpovídají námitky řazené pod bod nazvaný „Extrémní rozpor skutkových zjištění soudu s provedenými důkazy“ a pod bod nazvaný „Námitka rozhodování vyloučeným orgánem“, přičemž ostatní námitky obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S žádnými námitkami se však neztotožnil.
15. Rozhodnutí ve věci činných soudů podle něj netrpí vadou tzv. extrémního nesouladu. Poukazuje-li obviněný na rozpor mezi výpovědí poškozené a vedené zdravotnické dokumentace, opomíjí, že podle skutkových zjištění soudů byla tato dokumentace vedena nedostatečně, což bylo mj. i složkou porušení povinnosti z jeho strany. Soudy pak na podkladě vyjádření znalce prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, která byla podpořena i dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků. Za tohoto stavu jim nelze vytýkat, že jejich skutkové závěry nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. V situaci, kdy existoval rozpor mezi dvěma okruhy důkazů, soudy dospěly po jejich řádném zhodnocení v intencích §2 odst. 6 tr. ř. k závěru, že vadná je právě zdravotnická dokumentace, a neuvěřily výpovědi obviněného a korespondujícím výpovědím jeho spolupracovníků. V závěru soudů nelze spatřovat libovůli, neboť se opírá o logické a přesvědčivé hodnocení provedených důkazů.
16. Pokud jde o námitku podjatosti, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157) uvedl, že za vyloučený orgán ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba považovat pouze soud (konkrétně samosoudce soudu prvého stupně, příp. senát soudu odvolacího), tj. takový orgán, který se podílel na vydání rozhodnutí ve věci samé. Pod tento pojem nelze podřadit jiné orgány činné v trestním řízení, byť by se v průběhu řízení podílely na jednotlivých úkonech. Navíc dodal, že citovaný dovolací důvod nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z námitky obviněného přitom není patrné, zda uvedené omezení přípustnosti dovolacího důvodu bylo splněno.
17. Co se týče údajné neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a nastalým následkem, státní zástupce po připomenutí, že příčinou je každý jev, bez něhož by k následku nedošlo, nebo k němu nedošlo způsobem, jakým k němu došlo, poznamenal, že ze skutkových zjištění opírajících se zejména o doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplývá, že verze poškozené o tom, že k perforaci abscesu došlo již dne 6. 10. 2011, což indikovalo nutnost hospitalizace, je přijatelná. Včasné neošetření tohoto stavu přispělo k deformaci prsu poškozené, tj. k trestněprávně relevantnímu následku odpovídajícímu zohyzdění. Právě jednání obviněného se spolupodílelo na rozvoji změny zdravotního stavu poškozené, jež vyústila v nutnost operačního zákroku, v jehož důsledku došlo k asymetrii a k deformaci levého prsu. V souladu s tzv. teorií podmínky lze dovodit příčinnou souvislost mezi zjištěným jednáním (nekonáním) obviněného a nastalým následkem. Jednání pachatele neztrácí charakter příčiny, pokud k němu přistoupí i další příčina, jež na vzniku trestněprávně relevantního následku spolupůsobí. Z tohoto hlediska nemá opodstatnění námitka obviněného, že k deformaci prsu poškozené došlo až v souvislosti s operací provedenou v jiném zdravotnickém zařízení, když právě nutnost uvedeného operativního zákroku v daném čase (resp. stadiu rozvoje infekce) byla zapříčiněna mj. právě způsobem léčby prováděné obviněným. Závěr soudů o naplnění příčinné souvislosti je proto správný a zákonu odpovídající.
18. Pokud jde o výhradu týkající se těžké újmy na zdraví, podotkl, že při hodnocení závažnosti kosmetického defektu je třeba hodnotit konkrétní charakter estetické změny. V posuzované věci došlo u poškozené k odstranění „větší části levého prsu“, přičemž i nadále „přetrvává jeho asymetrie a deformace“. Takovou změnu lze právě v případě ženy považovat za změnu výraznou a nápadnou, která je způsobilá vyvolat nežádoucí negativní pozornost okolí, poněvadž ženské prsy jsou obecně vnímány jakožto symbol ženství. Charakter defektu (zohyzdění) se nemění tím, že za určitých okolností nemusí být na první pohled patrný (je-li skryt pod adekvátním oděvem). Poranění neztrácí charakter zohyzdění jen proto, že se projeví pouze v určitých, avšak zároveň zcela běžných situacích. Poškozená je tímto defektem omezena z estetického hlediska i při vykonávání běžných aktivit (jako např. koupání či slunění). Výtka, že vzniklý kosmetický defekt lze kompenzovat, případně provést jeho nápravu, je zcela bez významu, jelikož podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 163/2011, nelze pominout ani současnou úroveň lékařské péče, která je schopná napravit téměř všechny formy zohyzdění ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. f) tr. zák., přičemž se vždy jedná pouze o nápravu faktického stavu zohyzdění, a to odvislou od vůle a schopností poškozeného. Státní zástupce tedy závěr soudů, že újmu na zdraví u poškozené lze považovat za těžkou újmu na zdraví ve formě zohyzdění ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, sdílí.
19. Doplnil, že úspěšnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v alternativě, že byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání, je závislá na tom, zda byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí nalézacího soudu takovou vadou zatíženo není, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže být naplněn.
20. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je částečně důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
22. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
24. Dovolatel namítá, že ve věci rozhodoval podjatý policejní orgán. K tomu je nezbytné poznamenat, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. zákoníku, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. zákoníku. Jinak řečeno: citovaný dovolací důvod přichází v úvahu pouze v případě, jedná-li se o vyloučení toho orgánu činného v trestním řízení, který učinil meritorní rozhodnutí ve věci, přičemž s ohledem na ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. vydává meritorní rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, jen soud. Za rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se proto považují pouze rozhodnutí soudu uvedená v ustanoveních 265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř., a vyloučeným orgánem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. může tudíž být jen soudce, a nikoli také policejní orgán (resp. vyšetřovatel) či státní zástupce; tyto osoby totiž nečiní rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 65/2013).
25. Ve světle naznačených skutečností nelze než konstatovat, že výhrada obviněného M. P., že por. Ivan Podlas, policejní komisař provádějící přípravné řízení, byl podjatý, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze podřadit. V této souvislosti není pak již rozhodné, zda tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, jakož ani to, zda se s touto námitkou odvolací soud explicitně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí o odvolání (v konkrétním případě obviněný námitku vyloučení policejního komisaře uplatnil před rozhodnutím odvolacího soudu, č. listu 1049).
26. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
27. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
28. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
29. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázkou, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vedlo k těžké újmě na zdraví ve formě zohyzdění, resp. zda je mezi jednáním obviněného a následkem v podobě porušení lidského zdraví příčinná souvislost.
30. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, dopustí se přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti i podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. Tento poruchový přečin lze z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty spáchat jak konáním, tak i opomenutím (§112 tr. zákoníku).
31. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání. Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění tohoto soudu v tom, že jako lékař privátní chirurgické ambulance ve dnech 9., 10. a 11. 10. 2011 při ošetřování pacientky L. G., která v souvislosti se zlomeninou horní části levé pažní kosti utrpěla hematom levého prsu, v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 a 55 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších novel, postupoval při jejím ošetřování nesprávně, spokojil se pouze s klinickým vyšetřením bez diagnostiky ultrazvukem, nereagoval na postupné zhoršování lokálního nálezu nekrózy levého prsu a postupně zkolikvovaného hematomu, jenž perforoval, nevěnoval dostatečnou pozornost informacím a subjektivním steskům poškozené, přičemž měl pacientku, především s ohledem na zhoršující se stav hematomu, odeslat k hospitalizaci, což neučinil, a poté, co se poškozená z důvodů na obviněném nezávislých podrobila počínaje dnem 12. 10. 2011 řadě nutných operativních zákroků na chirurgickém oddělení P. nemocnice, a. s., pracoviště B., kde jí byly odstraněny nekrózy, větší část levého prsu, evakuován hnis za užití pomocných nářezů a následně byla několikrát reoperována a dále léčena pod antibiotickou clonou a do domácího léčení byla propuštěna dne 21. 10. 2011, přičemž z důvodu těchto zákroků u poškozené přetrvává asymetrie a deformace levého prsu, což vedlo k jejímu zohyzdění.
32. V trestněprávní nauce (ale i judikatuře soudů) se považuje za porušení „ lege artis “, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů, a to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních možností. Nejvyšší soud opakovaně v této souvislosti též konstatuje, že chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti ani jednání „ non lege artis “. Může tomu tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza důsledkem závažného porušení postupů pro její určování, například v případě bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. „ ex ante “, tj. na základě informací, které měl lékař v době rozhodování k dispozici. Vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře lze proto obecně ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů dovodit za následujících předpokladů: 1/ jeho jednání musí být v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči, 2/ takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti, 3/ následek relevantní z pohledu trestního práva musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 436/2012, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1286/2014, aj.).
33. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinný vztah musí být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo obecnou přitěžující okolností. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
34. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.
35. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
36. K trestní odpovědnosti za tento přečin se vyžaduje zavinění z nedbalosti. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
37. Soud prvního stupně, který objasnění věci věnoval nepochybně velkou pozornost, v odůvodnění posledního, odsuzujícího rozsudku po zevrubné rekapitulaci provedených důkazů, s akcentem na výpověď znalce prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., v hlavním líčení dne 18. 1. 2016, uzavřel, že jednání obviněného kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví (správně těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti) podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Po připomenutí závěrů judikatury, že k trestní odpovědnosti lékaře nestačí samo o sobě jen nesprávné stanovení diagnózy pacienta, také uvedl, že obviněný náležitě nereagoval na projevy zhoršujícího se zdravotního stavu pacienta, který již neodpovídal původně stanovené (nesprávné) diagnóze, a nezajistil pacientovi lékařskou pomoc ve zdravotnickém zařízení, která byla nezbytná, pokud v důsledku tohoto opomenutí lékaře pacient utrpěl těžkou újmu na zdraví. Obviněný tak podle něj jednal, čímž nerespektoval ustanovení §11 odst. 1 a §55 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (tehdy platného). Způsob, jakým poškozenou léčil, byl non lege artis , poškozené v průběhu léčby nezajistil účelnou a hodnotnou péči a následek na jejím zdraví je v příčinné souvislosti s tímto jednáním. Jde-li o následek, nastalo u poškozené mimo jiné zohyzdění, jímž se rozumí viditelná, trvale hyzdící změna těla, jež mění vzhled na újmu poraněného a vzbuzuje odpor a ošklivost. Aktuálně jde o významnou přetrvávající kosmetickou vadu, kterou však lze do budoucna napravit lékařskou intervencí. Soud prvního stupně co do zavinění dovodil nedbalost vědomou ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž obviněný věděl, že nevyužitím dostupných diagnostických metod k určení správné diagnózy u poškozené v návaznosti na nesprávný způsob léčení a bagatelizací jejích subjektivních stesků může porušit zájem na jejím včasném vyléčení, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí (str. 24 rozsudku).
38. Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Tento soud podle něj správně zjistil, že obviněný v průběhu léčby poškozené postupoval non lege artis a v důsledku jeho nesprávné léčby došlo k následku na zdraví poškozené, jež bylo kvalifikováno jako těžká újma na zdraví ve formě zohyzdění. Ve shodě se soudem prvního stupně odmítl obhajobu obviněného, že jediným pochybením byla nedokonale vedená zdravotnická dokumentace. Přisvědčil závěru, že přes nelepšící se zdravotní stav poškozené setrvával na způsobu léčení, který nevedl k jejímu vyléčení, nevěnoval pozornost jejím osobním steskům, když ho upozorňovala na doprovodné akustické fenomény, nesprávně je vyhodnotil, nevyužil dostupných diagnostických metod (ultrazvukové vyšetření, laboratorní vyšetření při dlouhodobě přetrvávající sekreci), a to i přesto, že v nedostatečně vedené zdravotnické dokumentaci je od 9. 10. 2011 popisována nadále výrazná sekrece s prosáklým krytím, i svědkyně P. P. ke dni 10. 10. 2011 popsala ohraničenou černou nekrózu s mokvavým okolím. Tyto skutečnosti vedly podle odvolacího soudu k vyloučení možného závěru, že šlo o výtok ze zpuchýřování, když vedle toho upozornil i na doprovodný zřetelný zápach popisovaný svědky (P. F., R. T., Z. T. a H. H.). Odvolací soud zdůraznil, že v jednání obviněného nelze spatřovat jen chybu v diagnóze, nýbrž šlo o jeho rezignaci na stanovení diagnózy využitím dostupných diagnostických metod, odpovídající klinickému stavu poškozené a nepřijetí takových opatření, jež by odpovídaly jejím zdravotním potížím. Obviněný vyvinul jen minimální úsilí o její vyléčení, které neodpovídalo projevům její nemoci, zanedbal progresi, zhoršení jejího stavu až do fáze, v níž se léčení dne 12. 10. 2011 ujali jiní lékaři. Obviněný tak podle odvolacího soudu neposkytl poškozené zdravotní péči v souladu se současnými poznatky lékařské vědy s tím, že neprovedl dostupná vyšetření (sonografické vyšetření, bakteriologické vyšetření), které by pravý stav věci odhalily, nereagoval na nelepšící se zdravotní stav poškozené a přes její alarmující sdělení poškozené setrvával na způsobu léčení, který nevedl k jejímu vyléčení. Závěr soudu prvního stupně o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku označil proto za důvodný, a to včetně konstatování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vývojem onemocnění poškozené s následkem spočívajícím v asymetrii a deformaci levého prsu, a tedy zohyzděním (str. 11, 12 usnesení). Odvolací soud také vyložil, že odmítl další důkazní návrhy předložené obhajobou, a to čestné prohlášení A. M. ze dne 23. 6. 2016 a znalecký posudek Fakultní nemocnice Olomouc (FNOL EX 344/2016-27) ze dne 21. 6. 2016, neboť je shledal nadbytečnými. Poznamenal, že ve věci byla podána celá řada znaleckých posudků, jejich zpracovatelé byli podrobně vyslýcháni, a proto není žádný důvod k tomu, aby se další znalecký posudek vyjadřoval ke skutečnostem, které byly již dostatečně objasněny.
39. Dovolací soud však přesvědčení odvolacího soudu, že byly spolehlivě objasněny všechny relevantní skutečnosti, nesdílí. Těžiště námitek dovolatele podřazených pod vady založené na „nesprávném právním posouzení skutku“ spočívalo ve zpochybnění existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem (učinkem) v podobě zohyzdění vykazující znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Obviněný tvrdil, že jestliže nezavinil ani vznik infekce, ani vznik hematomu, ani vznik abscesu, ani vznik nekrózy, ani jejich vznik ovlivnit nemohl, pouze nezjistil podle zjištění soudů ve dnech 9. – 11. 10. 2011 existenci abscesu a neodeslal pacientku během této doby do nemocnice, neexistuje podklad pro závěr, že nese odpovědnost za následek spočívající v deformaci prsu po operaci provedené 12. 10. 2011. Ani kdyby zjistil existenci abscesu dříve a pacientku odeslal do nemocnice, operaci spočívající v odstranění nekrotické kůže a podkoží by se nevyhnula a nevyhnula by se tak ani deformaci prsu způsobené operací. Dokonce podle něj z ničeho ani neplyne, že by odumřelá tkáň byla případně odstraněna v menším rozsahu, než se stalo 12. 10. 2011. Přestože parciálně této otázce věnovaly znalecké posudky opatřené a provedené v průběhu řízení, jakož i znalci ve svých výpovědích rovněž pozornost, nebyla dosud bez jakýchkoliv pochybností odpovězena.
40. Jde-li o zdravotní stav poškozené L. G. a průběh jejího ambulantního léčení před její hospitalizací dne 12. 10. 2011, byl v průběhu řízení opakovaně znalecky zkoumán a zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byly pečlivě reprodukovány závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, chirurgie se specializací traumatologie, MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., a MUDr. Jana Filipínského, znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc zpracovatelů MUDr. Jaromíra Freiwalda, doc. MUDr. Svatopluka Loyky, CSc., a prof. MUDr. Miroslava Dudy, Dr.Sc., ústavního znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce, znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví zpracovatelů MUDr. Michala Šlégla, MUDr. Františka Antoše, CSc., MUDr. Hany Velichové, jakož i dalšího znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc zpracovatelů prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., a MUDr. Yvony Lovečkové, Ph.D., a to včetně výpovědí znalců, kteří byli v hlavním líčení vyslechnuti. V podstatě ze všech znaleckých posudků (znalců MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., a MUDr. Jana Filipínského, ústavního znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce, znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví, stejně tak i Fakultní nemocnice Olomouc, konkrétně viz výpověď prof. MUDr. Miloslava Dudy, DrSc., č. listu 513) se podává, že vznik tak rozsáhlého hematomu u zlomeniny horní části pažní kost, jak byl zjištěn u poškozené, je neobvyklý, stejně jako i další průběh. Důvody vzniku hematomu, jakož i následného infektu byly znaleckými posudky rovněž popsány. Znalci se shodli na stanovisku, že se nelze s přesností vyjádřit k situaci, jak rozsáhlé následky by mělo zranění a léčba poškozené v případě, kdyby byla do nemocničního zařízení odeslána již 9. 10. 2011. Kupř. podle zpracovatelů ústavního znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce rozvoji předmětných komplikací nebylo možno zabránit, komplikace tohoto charakteru, jaké se vyskytly u poškozené, jsou velmi raritní. Podle znalců nelze s přesností potvrdit, ani vyvrátit, zda rozvoj a rozsah infektu a nekrózy a tím vzniklé trvalé následky poškozené jsou v koincidenci s prodlením operační intervence či nikoliv. Vznik předmětné komplikace ve smyslu infekce a nekrózy kůže nebylo možné ovlivnit (č. listu 728 až 730, výpověď znalce MUDr. Michala Šlégla č. listu 798 a verte). Obdobně se k následkům a rozsahu deformace prsu vyjádřil i znalec MUDr. Jan Filipínský, podle něhož – i kdyby došlo k operaci 9. 10. 2011, byla by deformace prsu téměř stejná (č. listu 508 a verte). Prof. MUDr. Vladimír Král, CSc., taktéž označil doprovodné komplikace nekrózy prsní žlázy za „vysloveně raritní“, podle jeho názoru nemohly být očekávány a nebylo možné, aby ošetřující lékaři ovlivnili komplikace, které se týkaly nekrózy kůže. Znalec také uvedl, že na změně vzhledu prsu se podílely především důsledky nekrózy, ale „nějakým způsobem“ k tomu přispěl i absces (č. listu 824 a verte).
41. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že za podklad změny svého dosavadního přístupu k hodnocení důkazů považoval výpověď znalce prof. Vladimíra Krále, CSc., v hlavním líčení dne 18. 1. 2016 (č. listu 964 a verte až 916). Znalec podle závěrů soudu nově dovozoval, že verze nepříznivého vývoje zdravotního stavu konstantně uváděná poškozenou může obstát a je reálná (tzv. absces perforoval cca 6. 10. 2011), včetně jí uváděných doprovodných akustických fenoménů. Výpověď poškozené proto označil za zásadní usvědčující důkaz, a to včetně jí prezentovaných podrobností. Z výpovědi jmenovaného znalce v hlavním líčení však vyplývají okolnosti, které vzájemně zcela nekorespondují. Znalec hovořil kupř. o tom, že pokud by se dne 6. 10. 2011 skutečně vytvořil otvor v prsu, z něhož vytékala zapáchající tekutina (což svědčí o perforaci abscesu), jak o tom hovořila poškozená, byla by její verze „do jisté míry reálná“ (č. listu 967), současně ale také uvedl, že pokud by se absces samovolně vyprazdňoval již od tohoto dne až do nástupu do nemocnice, tak by tam v době nástupu do nemocnice absces již nebyl, ale mohly by tam být změny, které v okolí způsobil, tj. odumřelé zbytky tkání (č. listu 967 a verte, 968). I tento znalec zastával názor, že mezi nekrózou a abscesem zde není souvislost. Ve světle následku, který je třeba objasnit, z jeho výpovědi, jak již bylo výše zmíněno, též vyplývá, že na změně vzhledu prsu se podílely především důsledky nekrózy, ale „nějakým způsobem“ k tomu přispěl i absces. Třebaže příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, jehož důsledkem mělo být včasné neošetření abscesu, a následkem – zohyzděním by ani za takového stavu nemusela být vyloučena, je třeba podíl každé z v úvahu přicházejících příčin objasnit a vyhodnotit, zda jednání obviněného bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Zde lze na okraj poznamenat, že nebyla-li by prokázána příčinná souvislost mezi zjištěným jednáním obviněného a následkem v podobě zohyzdění, případně jiné formy těžké újmy na zdraví, nelze za splnění dalších předpokladů vyloučit ani úvahy o odpovědnosti kupř. za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Na soudu prvního stupně proto bude, aby nejméně znalce prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., znovu vyslechl. Výslech znalce bude třeba zaměřit k otázkám vzájemného vztahu mezi dobou, kdy mohlo reálně dojít k perforaci abscesu s nezbytným závěrem o hospitalizaci, a konkrétními poznatky o zdravotním stavu poškozené v době přijetí do nemocnice. Je namístě, aby znalec vysvětlil, laicky řečeno, nakolik lze určit, zda tento zdravotní stav odpovídal situaci, že k perforaci abscesu došlo cca 6. 10. 2011, či naopak v době pozdější. Dále bude také na znalci, aby se blíže vyjádřil k otázce, nakolik se na následku operativních zákroků popisované jako asymetrie a deformace levého prsu podílela nekróza a nakolik jej lze přičíst abscesu, zda lze podíl těchto dvou příčin vůbec vymezit. Nelze nechat bez povšimnutí, že k podstatě otázek, jež souvisely s problematikou příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinností obviněného jako ošetřujícího lékaře a vzniklým následkem (účinkem) v podobě zohyzdění, k důvodům vzniku tohoto následku se vcelku podrobně vyjadřoval právě znalecký posudek Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 21. 6. 2016, který byl odvolacím soudem označen za nadbytečný. Podle přesvědčení dovolacího soudu, jde-li o tak problematickou věc, jakou tato projednávaná věc je, je třeba přistupovat k hodnocení nadbytečnosti předkládaných důkazů obzvláště obezřetně, zvláště mají-li se vyjádřit k otázkám pro rozhodnutí ve věci nejvýznamnějším. Bez významu jistě není ani případné vysvětlení znalce prof. Vladimíra Krále, CSc., k přijatelnosti verze uváděné poškozenou v hlavním líčení dne 18. 1. 2016. Z uvedeného tedy vyplývá, že na soudu prvního stupně bude, aby se znaleckým posudkem Fakultní nemocnice v Olomouci ze dne 21. 6. 2016 relevantně jako důkazem v hlavním líčení zabýval, aby zástupce jeho zpracovatelů (nejméně tedy prof. Vladimíra Krále, CSc.) vyslechl, konfrontoval závěry tohoto posudku s již provedenými důkazy a na podkladě hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. učinil skutkové závěry a pak i jim korespondující závěry právní.
43. Obviněný polemizoval i s právním závěrem soudů, že popsaným jednání způsobil těžkou újmu na zdraví (zohyzdění), měla-li ji představovat asymetrie ve velikosti prsů poškozené.
44. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. Soud prvního stupně dospěl na podkladě vyjádření znalce prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., u hlavního líčení dne 18. 1. 2016 k závěru, že nedbalostní jednání obviněného vedlo k zohyzdění poškozené.
45. Podle konstantní judikatury, jak již bylo předznačeno, je zohyzděním každá viditelná, trvale hyzdící změna těla, která mění vzhled na újmu poraněného a vzbuzuje odpor a ošklivost. Zohyzdění na rozdíl od zmrzačení je vadou spíše kosmetickou a společenskou než překážkou vlastního pracovního výkonu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. II/1965). Taková vada však zpravidla ztěžuje poškozenému uplatnit se normálně ve společnosti. Obtíže v životním uplatnění musí být tak značné, aby přibližně odpovídaly ostatním případům těžké újmy na zdraví. Podstatou zohyzdění jsou především kosmetické vady a defekty. Změny, které sem řadíme, se budou týkat hlavně obličeje (deformace nosu, ztráta hrotu nosu, velké viditelné jizvy apod.). Ve smyslu těchto hledisek byla za zohyzdění považována např. ztráta jedné třetiny ucha, která mění vzhled k ujmě poraněného a která má povahu trvalé kosmetické vady (rozhodnutí č. 44/1976 Sb. rozh. tr.), nebo trvalá ztráta tří předních zubů (viditelných zubů horní čelisti) a poškození dalších tří zubů rovněž horní čelisti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 163/2011).
46. Znalec prof. MUDr. Vladimír Král, CSc., uvedl, že následky na zdraví poškozené jsou trvalé a spočívají v asymetrii a deformaci levého prsu. Vycházel přitom jednak z vyjádření přednosty radiologického oddělení v K., jednak z telefonického rozhovoru s praktickým lékařem poškozené. Přednosta radiologického oddělení v Krnově znalci prostřednictvím e-mailu sdělil, že mu zasílá kopii nálezu z mamogramu, přičemž jedinou anomálií na vyšetření je asymetrie velikosti prsů, kdy levý prs je menší. Dodal, že zřetelné změny ve struktuře nejsou přítomny a že levý prs je podle poznámky snímkující asistentky menší i klinicky. Praktický lékař poškozené posléze potvrdil deformitu levého prsu. Prof. MUDr. Vladimír Král, CSc., k dotazu samosoudce a po výčtu typů těžké újmy na zdraví z jeho strany poznamenal, že následek na zdraví poškozené odpovídá zohyzdění.
47. Z výše naznačeného se podává, že nalézací soud svůj závěr o způsobení těžké újmy na zdraví založil na výpovědi znalce, který poškozenou osobně neviděl, její zranění si sám neprohlédl a na aktuální vzhled jejích prsou usuzoval na základě zprostředkovaných informací. V tomto směru tudíž nutno konstatovat, že dokazování stran následků na zdraví poškozené nebylo provedeno dostatečně a závěr o zohyzdění není řádně podložen. Spolehlivý podklad pro závěr, že poškozené byla způsobena těžká újma na zdraví spočívající v zohyzdění nelze nalézt ani ve znaleckému posudku zpracovaném znalci MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., a MUDr. Janem Filipínským, kteří se k otázce újmy na zdraví poškozené vyjádřili na základě předložené fotodokumentace (č. listu 292). Dovolací soud pro úplnost dodává, že soud prvního stupně se v souvislosti s otázkou zohyzdění nezabýval případným ztíženým uplatněním poškozené ve společnosti a neobjasnil, proč jsou pociťované obtíže natolik značné, že odpovídají ostatním případům těžké újmy na zdraví. K naznačeným otázkám je třeba dokazování doplnit nejen o výpověď znalce prof. MUDr. Vladimíra Krále, CSc., eventuálně vyžádat lékařské zprávy o průběhu léčby od ošetřujícího lékaře poškozené, ale nezbytné je také podrobně vyslechnout poškozenou L. G. k následkům újmy na zdraví, k jejich projevům v oblasti společenského, ale i osobního života. Její dosavadní výpověď (viz č. listu 500) nelze v tomto ohledu považovat za dostačující.
48. I přes uvedené však nutno k námitkám obviněného uvést, že v obecné rovině lze souhlasit s názorem soudů, jakož i státního zástupce, že újma na vzhledu poškozené spočívající v nestejné velikosti prsů může za určitých předpokladů naplňovat znaky těžké újmy na zdraví uvedené v §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, totiž zohyzdění. V této souvislosti je možné zcela přisvědčit argumentaci státního zástupce, že asymetrie a deformace prsu lze v případě ženy považovat za změnu výraznou a nápadnou, která jí může významně ztížit uplatnění v jinak běžných společenských, volnočasových aktivitách (př. plavání, slunění). Nic na tomto závěru nemění ani skutečnost, že jde o „defekt“, který nemusí být na první pohled zjevný; případ od případu je ale třeba řešit, jak jej vnímá především sama žena, která je jím zasažena, nakolik ji vyřadí z činností, které by pro ni byly jinak samozřejmé, nakolik ovlivní i její osobní (intimní) život. Nic na těchto závěrech nemůže změnit ani výhrada dovolatele, že takovou disproporci lze lehce skrýt pouhou vycpávkou podprsenky, pokud by již poškozená nepodstoupila estetický chirurgický zákrok na obnovení symetrie velikosti prsů. Na námitku, že vzniklou kosmetickou vadu lze napravit estetickým zákrokem, již reagoval v minulosti i Nejvyšší soud a vyjádřil se v tom smyslu, že byla-li poškozenému způsobena viditelná, trvale hyzdící změna na obličeji, která může vzbuzovat negativní reakce okolí, na závěru o zohyzdění nemůže nic změnit ani případná budoucí aplikace zubního implantátu, která znamená pouze náhradu vlastních zdravých zubů a je odvislá od finančních a zdravotních schopností poškozeného. V této souvislosti poznamenal, že „nelze pominout ani současnou úroveň lékařské péče, která je schopná napravit téměř všechny formy zohyždění ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. f) tr. zák. [nyní §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku], přičemž se vždy jedná pouze o nápravu faktického stavu zohyzdění, a to odvislou od vůle a schopností poškozeného“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 163/2011).
49. Dovolací soud upozorňuje také na vadu adhezního řízení, rozhodoval-li soud prvního stupně o nároku poškozené L. G. na náhradu „škody“, ačkoliv je z nároku uplatněného poškozenou zjevné, že jí uplatněný nárok (bolestné, ztížení společenského uplatnění, další nemajetková újma), o němž bude třeba znovu rozhodnout, je nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích (srov. §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na soudu prvního stupně bude, aby odstranil nejen tento nedostatek (který by sám o sobě nebyl nijak závažný), ale aby se též pečlivěji než dosud vypořádal s otázkou důvodnosti a rozsahu nároku poškozené L. G. Bodové hodnocení bolestného (2 827 bodů) podané znaleckým ústavem Nemocnice na Homolce, z něhož soud prvního stupně vycházel (č. listu 733, 734), ve svých výsledcích zohledňovalo operace, které byly prováděny nejen z důvodu infektu, ale především z důvodu nekrózy, a byla ohodnocena i operační rána při implantaci totální náhrady ramenního kloubu, jež na případnou odpovědnosti obviněného v této věci nemá žádnou relevantní vazbu.
50. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. P. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 To 108/2016, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 T 219/2012. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Netřeba připomínat, že vyvstane-li k řádnému objasnění této skutkově i právně poměrně složité věci potřeba provedení důkazů dalších než explicitně zmiňovaných v tomto rozhodnutí, bude na soudu prvního stupně, aby opatřil a provedl i tyto. Teprve poté nechť soud znovu hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a o vině obviněného znovu rozhodne. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
.