ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1162.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1162/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 To 47/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 149/2011, a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 To 47/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 149/2011, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za to byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené E. F.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že v P. dne 27. 9. 2008 poté, co si opatřil nezjištěným způsobem platební kartu VISA Elektron vydanou Českou spořitelnou, a. s., na jméno E. F. na kartě vyznačené, bez jejího vědomí a souhlasu z bankomatu České spořitelny na Hlavním nádraží ČD se nejprve pokusil vybrat finanční částky – ve 21:24 hod. ve výši 2 000 Kč a ve 21:25:10 hod. ve výši 1 300 Kč, které mu bankomat nevydal, načež ze stejného bankomatu vybral ve 21:25:31 hod. částku 1 000 Kč a ve 21:26 hod. částku 200 Kč, následně téhož večera se z jiných bankomatů na území města P. na autobusovém nádraží, na K. t. a na A. t. vždy pokusil vybrat částku 200 Kč, kterou mu již bankomaty nevydaly z důvodu vyčerpání, takže vybral a pokusil se vybrat finanční částky v celkové výši 5 100 Kč.
3. Proti označenému rozsudku prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 To 47/2013, byl z podnětu odvolání obviněného J. Š. podle §258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., za což byl podle §249b tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. F. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. dopustil tím, že dne 27. 9. 2008 v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách, nejpozději ve 21:24 hod., na Hlavním nádraží ČD v P., N., si nezjištěným způsobem opatřil platební kartu VISA Elektron vydanou Českou spořitelnou, a. s., na jméno E. F., na kartě vyznačené, a to bez vědomí jmenované poškozené, které tuto platební kartu krátce předtím odcizil neznámý pachatel (bod I. rozsudku).
4. Podle §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 2 z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že:
„dne 27. 9. 2008 v době od 21:25 hod. do 23:37 hod. na níže uvedených místech v P. bez vědomí a souhlasu poškozené E. F., vybral z bankomatu České spořitelny na Hlavním nádraží ČD ve 21:25 hod. finanční částku 1 000 Kč, ve 21:26 hod. částku 200 Kč, z téhož bankomatu se pokusil ve 21:24 hod. vybrat částku 2 000 Kč, ve 21:25 hod. částku 1 300 Kč, ve 23:25 hod. se pokusil vybrat z bankomatu České spořitelny na autobusovém nádraží v H. ulici částku 200 Kč a ve 23:37 hod. se pokusil z bankomatu Komerční banky, a. s., na K. vybrat rovněž částku 200 Kč, avšak výše uvedené výběry nebyly uskutečněny pro nedostatek finančních prostředků v požadovaných výších“,
v němž návrh na potrestání spatřoval přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl pro jiný čin obviněnému již uložen (bod II. rozsudku).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 To 47/2013, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž důvodem tohoto nesprávného procesního postupu bylo nesprávné právní posouzení skutku.
6. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání konstatoval, že odvolací soud se náležitě nezabýval tím, zda obviněný spáchal trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a trestný čin krádeže §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v jednočinném nestejnorodém souběhu či ve vícečinném nestejnorodém souběhu.
7. Dovolatel odkázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. 9 To 334/95, publikované pod č. 35/1998 Sb. rozh. tr., s tím, že v souvislosti s předmětnou trestní věcí obviněného J. Š. lze pak ze závěrů tohoto rozhodnutí dovodit, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 149/2011, naplnil skutkové podstaty obou trestných činů, a tento skutek je tak nutno posoudit jako jednočinný nestejnorodý souběh trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedno jednání, nelze o každém z trestných činů rozhodnout samostatně, ale o celém skutku je nutno rozhodnout pouze jedním rozhodnutím. Zastavil-li odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek uvedený pod bodem II. dovoláním napadeného rozhodnutí, ačkoliv jednání obviněného mělo být posouzeno jako jednočinný souběh s trestným činem neoprávněného držení karty podle §249b tr. zák., dopustil se tím nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho i nesprávného procesního postupu spočívajícího v zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a to ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolatel odkázal na §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. [nyní §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.] a připomněl, že za situace, kdy měl odvolací soud o celém skutku rozhodnout pouze jedním rozhodnutím, vedlo vydání pravomocného výroku o zastavení trestního stíhání k nepřípustnosti trestního stíhání a oba dotčené výroky tak nemohou vedle sebe obstát. Uvedené skutečnosti vedou k závěru, že zmíněné nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem následně vedlo i k vadě části rozsudku tohoto soudu pod bodem I.
8. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 To 47/2013, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Obviněný J. Š. se k dovolání nejvyššího státního zástupce do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřil. Nelze nepoznamenat, že dovolání bylo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o něm řádně předloženo až dne 7. 9. 2017.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Jelikož nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolatel odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze tedy vytýkat nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebo nesprávnost rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání, a to obligatorním zastavením trestního stíhání pro nepřípustnost z důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., fakultativním zastavením trestního stíhání pro neúčelnost s odkazem na důvody podle §172 odst. 2 tr. ř., podmíněným zastavením trestního stíhání podle §307 tr. ř. nebo schválením narovnání spojeným se zastavením trestního stíhání podle §309 tr. ř. V případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je dovolací důvod naplněn, pokud nebyly vůbec splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je zjevné, že dovolání nejvyššího státního zástupce se opíralo o relevantně uplatněné námitky.
12. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu, obsahu dovolání a uplatněných důvodů dovolání je významnou především otázka, zda odvolací soud posoudil správně souběh trestných činů neoprávněného držení platební karty §249b tr. zák. a krádeže §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., uzavřel-li, že uvedené trestné činy byly spáchány ve vícečinném nestejnorodém souběhu. Teprve v návaznosti na vyřešení této otázky lze hodnotit správnost jeho procesního postupu spočívajícího v zastavení trestního stíhání pro skutek spočívající ve výběrech z účtu poškozené, v němž spatřoval samostatný trestný čin dovolující učinit jiný výrok než odsuzující výrok ohledně trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
13. Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustil, kdo si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil tak škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchal (mimo jiné), kdo si neoprávněně opatřil nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla. Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. patří mezi trestné činy proti majetku podle deváté hlavy zvláštní části trestního zákona. Prostřednictvím ustanovení 249b tr. zák. však není majetek, v daném případě prostředky uložené na bankovním účtu, chráněn před jednáním spočívajícím v nějaké neoprávněné dispozici s ním, nýbrž před jednáním, jímž si pachatel vytváří podmínky pro to, aby s ním sám nebo prostřednictvím jiné neoprávněné osoby mohl nakládat, nebo pro to, aby oprávněné osobě znemožnil nebo ztížil nakládání s ním.
14. Dovolatel vytkl, že odvolací soud chybně uzavřel, že uvedené trestné činy byly spáchány ve vícečinném nestejnorodém souběhu. V této souvislosti je třeba nejprve v obecné rovině předeslat, že v teorii trestního práva se rozlišuje souběh trestných činů jednočinný (konkurence ideální) a vícečinný (konkurence reálná) podle toho, zda více trestných činů bylo spácháno jedním skutkem nebo více skutky, a dále na souběh stejnorodý a nestejnorodý podle toho, zda jde o více trestných činů téže skutkové podstaty nebo o více trestných činů různých skutkových podstat. Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů je rozhodující vymezení pojmu „skutek“ a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Za jeden skutek, o který se mělo jednat v posuzovaném případě, se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě může záležet jak v jednání omisivním, tak komisivním a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně konkrétním následkem, jehož musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky, akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). Aby se jednalo o jeden skutek, je třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného činu a v době jednání pachatel jednal zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do skutků významných pro trestní právo, je následek. Při posuzování souběhu je tedy třeba především rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek nebo více skutků (k tomu srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 342 až 345, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1170/2011).
15. Soud prvního stupně se explicitně problematikou souběhu trestných činů krádeže podle §247 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. nezabýval, ze znění tzv. skutkové i právní věty (srov. slovní spojení jednak…, jednak) však vyplývá, že považoval tyto trestné činy za spáchané v jednočinném souběhu. Naproti tomu odvolací soud akcentoval, že trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. obviněný dokonal již tím, že si platební kartu poškozené nezjištěným způsobem opatřil. Následné jednání spočívající v tom, že se jejím prostřednictvím pokoušel vybrat nebo vybral z bankomatů peněžní prostředky, nutno podle něj považovat za další skutek, který by za splnění všech zákonných podmínek mohl naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže (str. 5 rozsudku).
16. Ve shodě s dovolatelem nutno odvolacímu soudu vytknout, že se nevypořádal s ustálenou judikaturou soudů. Nejvyšší státní zástupce přiléhavě zmínil především usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. 9 To 334/95, publikované pod č. 35/1998 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá následující právní závěr: „Jestliže pachatel, který neoprávněně získal platební kartu České spořitelny, tuto kartu také použije k vybrání peněz v bankovních automatech a způsobí tak škodu v úhrnné částce 18 000 Kč, naplňuje znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Jednočinný souběh těchto trestných činů přitom není vyloučen z důvodu vztahu subsidiarity ohrožovacího trestného činu vůči trestnému činu poruchovému. Zvýšení nebezpečí činu pro společnost vyplývající z páchání krádeží s použitím platebních karet bude zpravidla znamenat, že nebude v konkrétních případech připadat v úvahu vyloučení jednočinného souběhu uvedených trestných činů ani vzhledem k zvláštnímu průběhu skutkových okolností zakládajících stav tzv. faktické konzumpce, kdy by opatření platební karty bylo jen bezvýznamným prostředkem ke spáchání trestného činu krádeže“. Není od věci dodat, že tento právní názor byl bezezbytku akceptován kupř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 44/2013. Podstatou tohoto právního názoru je, že získal-li pachatel neoprávněně platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, a takovou kartu též použije k vybrání peněz v bankovních automatech, může naplnit (za splnění všech dalších zákonných předpokladů) znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. i trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., a to v jednočinném nestejnorodém souběhu.
17. V souvislosti s předmětnou trestní věcí lze z výše uvedeného dovodit, že obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky jednak skutkové podstaty trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jednak krádeže podle §247 tr. zák. Jelikož se jednalo o jeden skutek, nebylo možno o každém z těchto trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu nestejnorodém rozhodnout samostatně, jak učinil posléze odvolací soud (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1965, sp. zn. 10 Tz 37/65, uveřejněný pod č. 64/1965 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 635/2005, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1375/2016, aj.).
18. Přisvědčit však nelze ani důvodům, které vedly odvolací soud k závěru o nutnosti zastavit podle §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 2 z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „dne 27. 9. 2008 v době od 21:25 hod. do 23:37 hod. na níže uvedených místech v P. bez vědomí a souhlasu poškozené E. F., vybral z bankomatu České spořitelny na Hlavním nádraží ČD ve 21:25 hod. finanční částku 1 000 Kč, ve 21:26 hod. částku 200 Kč, z téhož bankomatu se pokusil ve 21:24 hod. vybrat částku 2 000 Kč, ve 21:25 hod. částku 1 300 Kč, ve 23:25 hod. se pokusil vybrat z bankomatu České spořitelny na autobusovém nádraží v H. ulici částku 200 Kč a ve 23:37 hod. se pokusil z bankomatu Komerční banky, a. s., na K. t. vybrat rovněž částku 200 Kč, avšak výše uvedené výběry nebyly uskutečněny pro nedostatek finančních prostředků v požadovaných výších“. Odvolací soud měl takto popsaný skutkový stav za spolehlivě prokázaný, upozornil ale, že celkový součet částek, které měl obviněný vybrat nebo se o to pokusit uvedený v návrhu na potrestání, činil 4 900 Kč a nedosahoval tak hranice škody nikoli nepatrné, v důsledku čehož skutek uvedený v návrhu na potrestání nenaplnil znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Doplnil-li soud prvního stupně skutek popsaný v návrhu na potrestání o „dílčí útok“ týkající se pokusu o výběr částky 200 Kč z bankomatu Raiffeisenbank, a. s. (dále „Raiffeisenbank“) na A. t. v P. dne 27. 9. 2008 ve 23:45:24 hodin, postupoval podle odvolacího soudu v rozporu s obžalovací zásadou ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř. Odvolací soud zdůraznil, že každý jednotlivý výběr nebo pokus o něj je nutno považovat za dílčí útok pokračování v trestném činu, a to buď dokonaný (v případě realizace výběru), nebo nedokonaný (pokud bankomat z různých důvodů požadovanou finanční částku nevydal). Uznal-li soud prvního stupně obviněného vinným i dílčím útokem spočívajícím v pokusu o výběr částky 200 Kč z bankomatu Raiffeisenbank na A. t. v P., a dospěl tak k závěru, že obviněný vybral a pokusil se vybrat finanční částku v celkové výši 5 100 Kč, porušil obžalovací zásadu, poněvadž obviněného uznal vinným i skutkem (dílčím útokem pokračujícího trestného činu), pro který státní zástupce nepodal návrh na potrestání (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud však k odstranění takto vytknuté vady nepovažoval za nezbytné vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ale protože dospěl k závěru, že trest, k němuž by vedlo trestní stíhání obviněného pro trestný čin krádeže v případě vrácení věci státnímu zástupci k došetření, by byl zcela bez významu vedle trestů již obviněnému pravomocně uložených, zastavil trestní stíhání pro již označený skutek z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne).
19. Dovolací soud nesdílí přesvědčení odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně svým postupem porušil obžalovací zásadu v důsledku toho, že součástí svých skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině učinil i skutková zjištění týkající se pokusu o výběr částky 200 Kč z bankomatu Raiffeisenbank na A. t. v P. dne 27. 9. 2008 ve 23:45:24 hodin. Tato skutková zjištění skutečně nebyla součástí popisu skutku v návrhu na potrestání, ale v konkrétním případě nelze rozumně přijmout závěr, že při nakládání s neoprávněně opatřenou platební kartou na jméno téže poškozené v krátkém časovém sledu na relativně omezeném prostoru každý jednotlivý výběr nebo pokus o něj je nutno považovat za dílčí útok pokračování v trestném činu. Ačkoli jednání obviněného nese některé rysy pokračujícího trestného činu, má Nejvyšší soud za to, že je nelze na jednotlivé útoky dělit, neboť by to postrádalo smysl, který v trestním právu toto dělení má. Jestliže ke spáchání trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. došlo takovým jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prováděl prostřednictvím neoprávněně opatřené platební karty na jméno téže poškozené opakovaně výběr peněžních částek, nebo se o něj pokusil, pak každý jednotlivý výběr nebo pokus o něj nepředstavuje dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. ř. Pokud se za této situace v průběhu trestního stíhání v popisu skutku pouze změní (upřesní) jednotlivé výběry či pokusy o ně, a to oproti jejich vymezení v návrhu na potrestání (obžalobě), pak taková změna není důvodem k zahájení trestního stíhání pro další skutek. Stejně tak nelze rozhodnout zprošťujícím výrokem podle §226 tr. ř. ohledně těch konkrétních případů, u nichž bylo na rozdíl od návrhu na potrestání (obžaloby) zjištěno, že pachatel nemohl jednat výše uvedeným způsobem; taková část žalovaného jednání se pak neuvede v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, jen se z něj tzv. vypustí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, uveřejněné pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010, uveřejněné pod č. 43/2011 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006, uveřejněné pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr., nebo přiměřeně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tz 16/2016, uveřejněný pod č. 41/2016 Sb. rozh. tr.).
20. Pro úplnost je též vhodné zmínit, že teprve pro případ, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebudou mít podle závěrů odvolacího soudu oporu ve výsledcích provedeného dokazování a škoda ať už skutečně způsobená či hrozící na majetku poškozené E. F. v důsledku výběru finančních částek z bankomatů či pokusu o něj nedosáhne hranice škody nikoli nepatrné, bude na odvolacím soudu, aby vyvodil odpovídající závěry plynoucí z úvah o možném jednočinném souběhu trestných činů neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 44/2013).
21. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že za situace, kdy měl odvolací soud o celém skutku rozhodnout pouze jedním rozhodnutím, vedlo vydání pravomocného výroku rozsudku o zastavení trestního stíhání k nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno [ve znění účinném do 17. 3. 2017 §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Oba dotčené výroky tak vedle sebe nemohou obstát. Uvedené skutečnosti vedou k závěru, že zmíněné nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem tak následně vedlo i k vadě části rozsudku tohoto soudu pod bodem I., jak namítl dovolatel v mimořádném opravném prostředku. Bude dále na odvolacím soudu, aby vytknuté nedostatky odstranil, aby se znovu vypořádal nejen se správností a úplností skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (včetně opodstatněnosti jejich doplnění o pokus o výběr částky 200 Kč z bankomatu Raiffeisenbank na A. t. v P. dne 27. 9. 2008 ve 23:45:24 hodin), ale i správností právního posouzení skutku, a to včetně důsledného vyřešení otázky souběhu trestných činů.
22. Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného), podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 6 To 47/2013. Podle §265k odst. 2 tr ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu