ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.12.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 12/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 13 To 223/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 133/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 1 T 133/2015, uznal obviněného J. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
jako zaměstnanec společnosti LOGIMPEX s. r. o., IČ 24819701, se sídlem Na Truhlářce 2000/33, Praha 8, vyhotovil a předal společnosti DACHSER Czech Republic a. s., IČ 27090833, za přepravy provedené společností LOGIMPEX s. r. o. pro společnost DACHSER Czech Republic a. s., fakturu vystavenou dne 20. 2. 2012 na částku 4 800 Kč, fakturu vystavenou dne 27. 2. 2012 na částku 54 000 Kč, fakturu vystavenou dne 5. 3. 2012 na částku 21 600 Kč a fakturu č. 12-0152 vystavenou dne 5. 3. 2012 na částku 21 600 Kč, kdy nejprve v těchto fakturách uvedl za účelem provedení úhrad realizovaných přeprav bankovní účet LOGIMPEX s. r. o., a následně v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch dne 15. 3. 2012 prostřednictvím emailové korespondence zaslané společnosti DACHSER Czech Republic a. s. požádal o úhradu těchto faktur na účet majitele TRANSLOGICA SK spol. s r. o. (dříve GODINO s. r. o.), IČ 46366032, se sídlem Námestie SNP 16, Banská Bystrica, jejímž jediným společníkem a jednatelem je manželka obviněného Mgr. I. K., dříve Š., kdy na základě tohoto pokynu společnost DACHSER Czech Republic a. s. na účet společnosti TRANSLOGICA SK spol. s r. o. uhradila částku 4 800 Kč za fakturu a částku 54 000 Kč za fakturu, přičemž zbylé dvě faktury na částky 21 600 Kč a 21 600 Kč na uvedený účet ze strany společnosti DACHSER Czech Republic a. s. zaplaceny nebyly; částky v celkové výši 58 800 Kč zaslané na účet TRANSLOGICA SK spol. s r. o., k němuž měl dispoziční právo, si J. K. na úkor společnosti LOGIMPEX s. r. o. přisvojil a použil nezjištěným způsobem, částku ve výši 43 200 Kč se pokusil si přisvojit, přičemž tímto svým jednáním způsobil společnosti LOGIMPEX s. r. o. (nyní LOGIMPEX s. r. o. v likvidaci) škodu ve výši 58 800 Kč;
uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 54 T 1/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 5 To 14/2009, odsouzen mj. za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) a §248 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 5 let a 10 měsíců, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 13. 4. 2010.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu za tento přečin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 T 95/2015-87, podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, to za současného zrušení výroku o trestu, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhled ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, z naposledy citovaného rozsudku ve smyslu §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil rovněž povinnost nahradit poškozenému LOGIMPEX s. r. o., IČ 24819701, nyní LOGIMPEX s. r. o., v likvidaci, se sídlem Na Truhlářce 2000/33, Praha 8, způsobenou škodu ve výši 58 800 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 13 To 223/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím nespokojil a prostřednictvím obhájce JUDr. Romana Krmenčíka podal proti němu dovolání. Učinil tak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podrobnostech dovolatel uvedl, že jeho jednání není možné kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nenaplnil ani objektivní ani subjektivní stránku jeho skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že domnělý skutek byl způsobem úhrady dlužné mzdy a navíc předem odsouhlasen ze strany jednatele společnosti LOGIMPEX s. r. o., nebylo prokázáno, že by si chtěl přisvojit cizí finanční prostředky. Dále poukázal na celkovou dobu trvání svého pracovního poměru v uvedené obchodní společnosti, kterou měl svým jednáním poškodit, a tvrdil, že mu nebyla vyplacena v plné výši s jednatelem společnosti L. K. dohodnutá měsíční odměna ve výši 25.000 Kč čistého, nehledě na to, že její úhrady probíhaly zcela nepravidelně. Vzhledem k tomu, že mu uvedená společnost dlužila na mzdě (a rovněž nebyl z její strany ani registrován u příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení), bylo se jmenovaným jednatelem společnosti dohodnuto, že mu takto vzniklý dluh na mzdě bude uhrazen přímo na jím udaný účet. Po stránce materiální se tak jedná o postoupení pohledávky za účelem úhrady jeho mzdy, a to v ústní formě. Tomu podle jeho názoru odpovídá i judikatura, vztahující se k trestnému činu zpronevěry (poukázal tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 381/2015 a pod sp. zn. 8 Tdo 844/2015). Za výše popsaných okolností případu tak rozhodně nebylo možno dovodit, že jeho úmyslem bylo způsobit společnosti LOGIMPEX, s. r. o., škodu na jejím majetku.
6. V neposlední řadě dovolatel vyjádřil názor, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem ultima ratio, jelikož zde není dána ani „společenská nebezpečnost“ takového jednání, neboť jím bylo z jeho strany zamýšleno postoupení pohledávky za účelem úhrady jeho mzdy, což není v rozporu se zákonem. Byla tak ignorována obchodněprávní stránka věci (v tomto případě poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 564/2000).
7. V samém závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a nařídil soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolací argumentace obviněného je založena na jeho setrvalé obhajobě, že jeho jednání nebylo svévolnou dispozicí s finančními prostředky jeho zaměstnavatele, ale bylo prováděno vždy s vědomím jednatele poškozené společnosti LOGIMPEX s. r. o., L. K.; přesněji řečeno, vyplývá z té její upřesňující verze, kterou použil až na úrovni odvolacího soudu a podle které jak v případě obou jím přesměrovaných plateb na účet obchodní společnosti TRANSLOGICA SK spol. s r. o., jehož jedinou společnicí a jednatelkou byla jeho manželka Mgr. I. K., tak i v těch případech, v nichž se mu taková finanční transakce nezdařila, šlo o dohodnutý způsob úhrady jeho dlužné mzdy.
9. V návaznosti na to státní zástupkyně zdůraznila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je prostřednictvím takové argumentace odůvodněn, je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S oporou uvedeného dovolacího důvodu tak není možné požadovat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je tak rozhodný v rámci dovolacího přezkumu, prováděného z výše uvedených hledisek, a to zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, konkrétně pak v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za popsaných procesních mezí dovolacího řízení je tedy třeba vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a pouze v této návaznosti zjišťovat, zda mu odpovídá způsob jeho právního posouzení. Vzhledem k tomu, že důkazní řízení k opatření skutkového stavu věci, rozhodného pro jeho právní posouzení, je doménou soudu prvního stupně a může být na odvolací úrovni již jen korigováno, nelze řízení před dovolacím soudem považovat za řízení před obecnou třetí soudní instancí, která by a priori byla povolána přezkoumávat správnost rozhodných skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy ve druhostupňovém řízení.
10. Podle státní zástupkyně v posuzovaném případě dovolatel sice namítal nesprávnost právního posouzení přisouzeného jednání, pokud bylo kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem nedokonaný podle §21 odst. 1 k §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, avšak v této souvislosti soudům obou stupňů vytýkal, že výsledky provedeného dokazování nevyhodnotily ve prospěch jím uplatněné obhajoby, že vytýkaným způsobem jednal na podkladě dohody se statutárním zástupcem svého zaměstnavatele, resp. že tak postupoval v přesvědčení, že mu za pomoci finančních prostředků zaměstnavatele, které tento měl inkasovat za provedené přepravní služby od svých zákazníků, bude v souladu s uvedenou dohodou uhrazen nedoplatek jeho splatného mzdového nároku. Vytýkal tedy soudům, že svůj závěr o jeho vině neopřely o dostatek skutkových zjištění, ze kterých by bylo zřejmé, že se skutek stal za přisouzených skutkových okolností, ze kterých je dovoditelné, že byl spáchán při naplnění všech znaků skutkové podstaty dílem dokonaného přečinu zpronevěry včetně předepsané formy jeho zavinění a že jej tak lze právně posoudit tak, jak vyplývá z výroku o jeho vině; přitom tak učinil na podkladě podstatných výhrad ke způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Současně nelze přehlédnout, že odůvodnění svého dovolání založil na skutkových námitkách, uplatněných již v rámci své obhajoby tak, jak se před soudy obou stupňů postupně vyvíjela. Je tedy zřejmé, že z jeho strany namítaná nesprávnost právního posouzení skutku není po stránce věcné založena na hmotně právních důvodech, prezumovaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. K tomu státní zástupkyně pro úplnost dodala, že v daném případě nebylo možno na podkladě dostupného spisového materiálu dospět ani k názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť je nalézací soud vyhodnotil za splnění předepsaných podmínek §125 odst. 1 tr. ř. tak, že výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nebyl spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení. Nalézací soud v rámci svého hodnotícího postupu zcela správně vycházel z okolností, za kterých se dovolatel se svědkem L. K. dohodl na takové variantě „společného podnikání“, podle níž jmenovaný svědek vystupoval v postavení jednatele poškozené společnosti LOGIMPEX s. r. o., a dovolatel v pozici zaměstnance zajišťoval veškeré fungování tohoto obchodního subjektu, a to po stránce přijímání zakázek, včetně jejich fakturace a jejich finančních úhrad, a to prostřednictvím jediného firemního účtu, kam podle provedené fakturace měly směřovat platby zákazníků za uskutečněné přepravní služby. V posuzovaných případech ve výroku o vině označené fakturace dovolatel prostřednictvím emailové korespondence odeslané na elektronickou adresu společnosti DACHSER Czech Republic a. s., zcela svévolně a bez vědomí jak svědka L. K., tak i firemní účetní J. M. požádal tohoto zákazníka o úhradu vyfakturovaných částek na bankovní účet jiné obchodní společnosti – konkrétně pak společnosti TRANSLOGICA SK s. r. o., jehož jedinou společnicí a jednatelkou byla jeho manželka Mgr. I. K. a k němuž měl také on dispoziční právo; takto přitom postupoval, aniž by byla uvedená inkasující obchodní společnost v právním vztahu s poškozenou obchodní společnosti LOGIMPEX s. r. o., a aniž by k takovému postupu získal souhlas jejího jednatele a aniž by tak případně činil na podkladě jakéhokoliv existujícího právního důvodu, a to při blíže nepodloženém tvrzení, že šlo o tzv. trojstranný zápočet. Pokud uvedená zákaznická obchodní společnost zčásti jednala podle jeho pokynů a odeslala vyfakturované finanční plnění na účet jím označené obchodní společnosti, pak takovým způsobem získal dispozici nad cizími finančními prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, a tedy si je přisvojil, když ve zbývajících případech se o takový trestný následek svého jednání toliko pokusil.
12. Státní zástupkyně dále k obhajovacímu tvrzení dovolatele o právním důvodu tzv. trojstranného zápočtu, jež však blíže nespecifikoval co do povahy vzájemných pohledávek tří stran zúčastněných na propojených obligačních vztazích, a které pak na odvolací úrovni nahradil tvrzením o postoupení své pohledávky za poškozenou společností LOGIMPEX s. r. o., z právního titulu svých mzdových nedoplatků na společnost své manželky TRANSLOGICA SK s r. o., uvedla, že takové obhajobě nemohl odvolací soud přisvědčit, neboť byla vyvrácena jednak již výše poukazovaným svědectvím L. K. a J. M., a to v souladu s absentujícím dokladem o právním úkonu, který by vypovídal o tom, že podmínky pro postup ve smyslu §580 a násl. občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013) byly splněny.
13. Státní zástupkyně proto uzavřela, že dovolatel se dopustil defraudačního jednání proti majetku poškozené obchodní společnosti LOGIMPEX s. r. o., a dílem se o takové jednání pokusil za výše popsaných skutkových okolností. Není tedy pochyb o tom, že se předmětem jeho jednání staly finanční prostředky v právním režimu věci cizí, a to za stavu, že v úmyslu poškodit svého zaměstnavatele zcela svévolně a bez souhlasu statutárního zástupce poškozené společnosti změnil účel jejich použití mimo rámec její majetkové sféry, čehož si byl plně vědom. Splněné podmínky pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzeného výroku o vině vylučují uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, použitelné jen v případech, kdy vytýkané jednání není trestným činem z důvodu jeho nedostatečné škodlivosti, neboť z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (poukázala tu na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Navíc dovolatel v posledně uvedeném směru připojil toliko skutkovou argumentaci, nikoli takovou, která by odpovídala skutkovému podkladu výroku o jeho vině.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. K. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a s odkazem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila rovněž svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
15. Nejvyšší soud dne 6. 1. 2017 zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (ten je obdržel dne 9. 1. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného důvodu dovolání opřel, nemohla obstát. V tomto smyslu šlo především o jeho výhradu, že zjištěným jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že domnělý skutek byl způsobem úhrady dlužné mzdy a navíc předem odsouhlaseným ze strany jednatele společnosti LOGIMPEX s. r. o., takže nebylo tak prokázáno, že by měl v úmyslu přisvojit si finanční prostředky této společnosti a způsobit jí škodu. Takové dovolatelovy výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť – jak již bylo uvedeno výše – Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu (mimo jiné) ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20. K tomu lze – v plném souladu se státní zástupkyní – dodat, že v posuzovaném případě nebylo možno dospět ani k názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť již soud prvního stupně je vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Soudu rozhodně nelze vytýkat, pokud při hodnocení důkazů vyšel ze svědeckých výpovědí L. K. a J. M., podle nichž dovolatel prostřednictvím e-mailové korespondence odeslané na elektronickou adresu společnosti DACHSER Czech Republic a. s., zcela svévolně a bez vědomí jmenovaných svědků požádal tohoto zákazníka o úhradu vyfakturovaných částek na bankovní účet společnosti TRANSLOGICA SK s r. o., jehož jedinou společnicí a jednatelkou byla jeho manželka Mgr. I. K. a k němuž měl také on dispoziční právo; takto přitom postupoval, aniž by byla uvedená inkasující obchodní společnost v právním vztahu s poškozenou obchodní společnosti LOGIMPEX s. r. o., aniž by k takovému postupu získal souhlas jejího jednatele a aniž by tak případně činil na podkladě jakéhokoliv existujícího právního důvodu, a to při blíže nepodloženém tvrzení, že šlo o tzv. trojstranný zápočet. Pokud uvedená zákaznická obchodní společnost zčásti jednala podle jeho pokynů a odeslala vyfakturované finanční plnění na účet jím označené obchodní společnosti, pak takovým způsobem získal dispozici nad cizími finančními prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, a tedy si je přisvojil, když ve zbývajících případech se o takový trestný následek svého jednání toliko pokusil.
21. Argumentoval-li dovolatel shora citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu v obdobných věcech, pak je třeba doplnit, že nešlo o odkaz zcela přiléhavý, nehledě na to, že konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 381/2015, bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, který byl soudy pravomocně uznán vinným na obdobném skutkovém základě zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (správnost rozhodnutí soudů všech stupňů potvrdil i Ústavní soud, který usnesením ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2825/15, ústavní stížnost obviněného odmítl). Proto v posuzované věci ani Nejvyšší soud nemá pochybnost o tom, že obviněný zjištěným (shora popsaným) jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
22. Z těchto důvodů lze uzavřít, že pokud by dovolatel uplatnil jen výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
23. Obviněný se však ve svém podání rovněž domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Takto pojatá argumentace již spadá pod právní posouzení skutku a je tedy bez dalšího podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud ovšem současně shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
24. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
25. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
26. Zjištěné jednání obviněného ovšem takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana prostředky jiného než trestního práva v daném případě nepostačovala. Jednání obviněného nelze bagatelizovat, třebaže způsobená škoda není nikterak vysoká. Nelze totiž nevidět, že trestného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 54 T 1/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 5 To 14/2009, odsouzen mj. za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) a §248 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 5 let a 10 měsíců, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 13. 4. 2010. Dopustil-li se nové trestné činnosti již na počátku roku 2012, tedy necelé dva roky poté, nelze mít za to, že by si vzal z předchozího poměrně dlouhodobého výkonu trestu odnětí nějaké ponaučení. Už z těchto důvodů nepřicházela aplikace dovolávané zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio vůbec v úvahu.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu