Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2017, sp. zn. 8 Tdo 1719/2016 [ usnesení / výz-CD EU ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1719.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1719.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1719/2016-27 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovoláních obviněných M. Ž. a P. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 13 To 269/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 57/2014, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 13 To 269/2015, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 20 T 57/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 20 T 57/2014, byli obvinění M. Ž. a P. Ž. uznáni vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měli dopustit na podkladě skutkového zjištění popsaného tak, že dne 19. 1. 2013 v P., D., krátce poté, co byla Z. D., téhož dne převezena Zdravotnickou záchrannou službou Pardubického kraje do nemocnice v bezvědomí pro masivní krvácení do mozku, provedli prostřednictvím internetového bankovnictví neoprávněný bezhotovostní převod částky 650.000 Kč z bankovního účtu vedeného u Fio banky, a. s., na poškozenou Z. D., na bankovní účet vedený u Air Bank, a. s., na jméno M. Ž., a peníze následně po převedení obratem na běžný účet vedený u Air Bank, a. s., na jméno M. Ž. použili pro svoji potřebu, a když Z. D. v důsledku masivního krvácení do mozku dne 20. 1. 2013 zemřela, způsobili jí škodu ve výši 650.000 Kč, přičemž dědické řízení po této zemřelé vedené pod sp. zn. 32 D 190/2013, nebylo dosud ukončeno. 2. Za tento zločin byli obvinění M. a P. Ž. odsouzeni podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byly podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené Ing. T. F. a Mgr. V. Š. se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 13 To 269/2015, odvolání obviněných a poškozených T. F. a V. Š. podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Dovolání a vyjádření k nim Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění M. Ž. a P. Ž. prostřednictvím obhájce společné dovolání. K důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., o něž je opřeli, poukázali na skutkový stav věci, avšak s tím, že z něj neplyne žádný podklad pro právní závěr o subjektivní stránce ve formě úmyslného zavinění a protiprávnosti jejich jednání, neboť podle něj nelze dovodit, že by převod předmětných finančních prostředků, který nepopírají, učinili neoprávněně a s úmyslem přisvojit si cizí věc a způsobit tak škodu Z. D., matce obviněné, případně jejím sestrám. Převod peněz učinili s předchozím souhlasem a na žádost Z. D., a tedy bez úmyslu přisvojit si cizí věc. Jednali tudíž s předchozím dobrovolným, vážným, určitým a srozumitelným svolením poškozené ve smyslu §30 tr. zákoníku, které vylučuje protiprávnost činu, a nelze proto dovozovat úmyslné zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku k trestnému činu krádeže, který jim je kladen za vinu. 5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovali dovolatelé v extrémním nesouladu právních závěrů a provedených důkazů, což mělo za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy. 6. Skutečnost, že převod peněžních prostředků obvinění učinili se souhlasem Z. D., vyplynula z provedeného dokazování, podle jehož výsledků, zejména z výslechů svědků, byla prokázána starost a péče obviněných o matku obviněné Z. D. na straně jedné a na straně druhé i nevšímavost ostatních jejích dcer T. F. a V. Š., jakož i snaha Z. D. tuto skutečnost promítnout do způsobu rozdělení svého majetku. Celé trestní řízení obvinění považují za snahu sester T. F. a V. Š., které by jinak nic nezdědily, o zpochybnění dědické způsobilosti obviněné a platnosti závěti i listiny o vydědění, čímž nahrazují trestním řízením občanskoprávní spor, který mezi sestrami v rámci dědictví vznikl. Tvrzení obviněných, že předmětnou finanční částku jim dala Z. D. pro jejich dceru A. M., a to výslovnou žádostí, aby převedli 650.000 Kč ve prospěch této jejich dcery z důvodu, že další vnuci (synové jmenovaných sester) již dostali polovinu domu, jsou prokazována i svědeckými výpověďmi K. B., V. B. a E. R. a K. Z., které byly osobně přítomny tomu, když Z. D. sepisovala závěť a listinu o vydědění, doložené těmito listinami, na nichž nebyla zpochybněna pravost podpisu zemřelé. Zejména z těchto listin plyne záměr, jak chtěla matka obviněné se svým majetkem naložit, když ze všech uvedených důkazů vyplynul požadavek dcerám T. F. a V. Š. nepřenechat žádný majetek. Za účelová a nepravdivá považovali tvrzení poškozené V. Š., jejímž jediným cílem bylo získat z dědictví po matce co nejvíce, a za tím účelem vylíčit obviněnou v co nejhorším světle. 7. Obvinění se své beztrestnosti domáhali i s odkazem na tzv. předpokládaný souhlas ve smyslu §30 tr. zákoníku, protože s ohledem na prokázané a jim známé okolnosti se mohli domnívat, že by se jim k převodu peněz souhlasu od poškozené dostalo. Za nerozhodné obvinění považovali to, zda došlo či nedošlo k platnému darování, resp. uzavření darovací smlouvy, neboť tato skutečnost má právní význam občanskoprávní a nikoli trestní. Stejně tak je podle nich nerozhodné, jakým způsobem naložili se získanými prostředky, případně zda si vyžádali souhlas opatrovnického soudu. Zdůraznili, že na úmysl je třeba usuzovat ze širších souvislostí, o nichž vypovídali slyšení svědci, ze kterých je zřejmé, že obvinění jednali v dobré víře, že jsou oprávněni tak učinit, přičemž neměli v úmyslu si cizí věc přivlastnit. 8. V návaznosti na tyto výhrady obvinění poukázali na nesprávnost použití prostředků trestního práva, protože jeho prostřednictvím je nesprávně řešena občanskoprávní problematika, v čemž shledali porušování zásady subsidiarity trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Namísto toho, aby poškozená V. Š. řešila své nároky v rámci dědického řízení, použila k tomu zcela nepřípustně součinnosti orgánů činných v trestním řízení, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, z níž obvinění poukázali např. na nález sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 7 To 251/2011. Dovodili, že v daném případě je primárním prostředkem ochrany práva domnělého dědice řízení dědické, resp. civilní, a nikoli řízení trestní, protože se nejedná o společensky škodlivé jednání, když obvinění jednali v souladu s vůlí Z. D. Upozornili rovněž na důsledek, k němuž poškozená V. Š. nepochybně směřovala, neboť odsouzení obviněné M. Ž. by vedlo k její dědické nezpůsobilosti ve smyslu §469 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a tudíž k nemožnosti po matce dědit. 9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obvinění namítali, že jedním z důvodů, proč odvolací soud zrušil první (zprošťující) rozsudek soudu prvního stupně, byla skutečnost, že dostatečně neobjasnil procesní postavení T. F. a V. Š. jako potenciálních poškozených. Pokud jim byl status poškozených přiznán až dodatečně v průběhu řízení, když nejdříve nebyly tyto osoby předvolány k hlavnímu líčení a nebyl jim doručen ani opis obžaloby, měl okresní soud provést znovu všechny důkazy, případně vrátit věc do přípravného řízení, neboť poškozené nemohly uplatňovat veškerá svoje práva od počátku trestního řízení. Takto však soudy nepostupovaly, čímž zatížily trestní řízení další vadou. S tím podle dovolatelů souvisí i skutečnost, že až do veřejného zasedání o odvolání se trestní řízení vedlo v rozporu s trestním řádem, protože k trestnímu stíhání v posuzované věci bylo třeba souhlasu poškozených podle §163 odst. 1 tr. ř., který byl ovšem udělen až v rámci odvolacího řízení před soudem druhého stupně. 10. V závěru dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 13 To 269/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 20 T 57/2014, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž požádali o odklad výkonu dovoláními napadených rozhodnutí. 11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém sdělení k podaným dovoláním učiněným v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že po seznámení s obsahem zmíněného podání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. III. Přípustnost a další podmínky dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Po tomto zjištění zkoumal možnost odmítnutí dovolání z důvodů stanovených v §265i odst. 1 tr. ř., jakož i to, byla-li dovolání podána v souladu s podmínkami dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. 13. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že z obsahu usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, mohli obvinění tento dovolací důvod relevantně uplatnit pouze v jeho druhé alternativě, tzn. s poukazem na existenci jiného dovolacího důvodu, což splnili současným uplatněním důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání založit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. 15. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek podle uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být proto samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. 17. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Povinností Nejvyššího soudu v takovém případě, kdy je zjištěna disproporce mezi skutkovými zjištěními a právními závěry zakládající extrémní nesoulad v důsledku vad a nedostatků svědčících o zjevném nerespektování zásad a pravidel spravedlivého procesu, je napadené rozhodnutí zrušit a soudům nižších stupňů po vytknutí vad přikázat, aby uvedené zjištěné kardinální nedostatky napravily. IV. K existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci 18. Nejvyšší soud se zřetelem na námitky obviněných o nedostatcích v procesních postupech soudu prvního a druhého stupně zkoumal, zda došlo k namítaným pochybením. Posuzoval, zda v rámci dokazování a následném hodnocení důkazů jsou známky nedůslednosti pro nerespektování pravidel ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., event. zda jsou rozhodnutí řádně odůvodněna, jak stanoví §125, eventuálně §134 tr. ř., jak obvinění v dovoláních vytýkali [(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281), a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275)]. Zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně uvedené vady vykazuje, protože v něm není žádné hodnocení důkazů. V této souvislosti je třeba poukázat na stranu 4 přezkoumávaného nalézacího soudu, podle jehož obsahu a v návaznosti na opravné usnesení ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 20 T 57/2014 (č. l. 359 až 360) je patrné, že jakékoliv hodnocení důkazů v této věci chybí, což je zjevná vada, kterou odvolací soud v rámci jen paušálního, útržkovitého a jednostranného přezkoumání odvolacích důvodů nenapravil. 19. Při zjištění tohoto zcela evidentního pochybení Nejvyšší soud při závěru o existenci extrémního nesouladu, když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. 20. K uvedenému nedostatku je potřeba z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 20 T 57/2014, uvést, že právě hodnocení důkazů bylo v této věci již v předešlých fázích řízení významnou skutečností, jak plyne i z toho, že poté, co byla na obviněné podána dne 2. 6. 2014 obžaloba Okresního státního zastupitelství v Pardubicích sp. zn. 1 ZT 626/2013 (č. l. 254 až 256), soud prvního stupně o ní rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 20 T 57/2014, tak, že obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil pro skutek popsaný zcela shodně jako v nyní přezkoumávaných rozhodnutích, neboť podle výsledků provedeného dokazování shledal, že uvedený skutek není trestným činem. Aplikoval přitom i zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, což Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích neakceptoval a usnesením ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 13 To 563/2014 (č. l. 310 až 315), k odvolání státní zástupkyně a poškozených T. F. a V. Š. uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Za důvod tohoto postupu odvolací soud označil jednak nutnost upřesnění a precizace procesního postavení V. Š. a T. F. a od toho další postup, zejména ve smyslu §43 tr. ř. Požadoval doplnit dokazování o výslech svědkyně V. Š., případně o originály závěti a listin o vydědění, jakož i zjistit, zda se obvinění před dispozicí s převedenými penězi obrátili na opatrovnický soud, neboť peníze, jež obvinění získali, byly podle obviněných určené pro jejich nezletilou dceru (viz strany 4 až 6 cit. usnesení na č. l. 313 až 315). 21. Soud prvního stupně po splnění uvedených pokynů k doplnění dokazování (č. l. 330 až 336) dne 7. 4. 2015 vydal nyní dovoláním napadený odsuzující rozsudek sp. zn. 20 T 57/2014 (č. l. 338 až 343), jímž uznal obviněné vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. V jeho odůvodnění poté, co shrnul obsah nově provedených důkazů, kde – mimo jiné – shodně jako ve svém předchozím zprošťujícím rozsudku uvedl, že „Svědkyně Ing. T. F. a V. Š. výpověď obžalovaných ničím nevyvrátili. Svědkyně F. potvrdila, že jí její matka Z. D. odmítla jít na svatbu, což vypovídá o tom, že vztah mezi svědkyní a D. nebyl ideální“ (viz stranu 3 cit. rozsudku), na straně 4 popsal odstavec, týkající se hodnocení provedených důkazů, který však svým obsahem nedopadal na posuzovanou věc, ale na případ skutkově i právně zcela odlišný. Soud prvního stupně tuto skutečnost jako písařskou vadu sice napravil tak, že opravným usnesením ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 20 T 57/2014 (č. l. 359 až 360) podle §131 odst. 1 tr. ř. uvedený odstavec z odůvodnění vypustil, ale novým textem ji nenahradil. Žádnou jinou hodnotící pasáž odpovídající důkazům provedeným v přezkoumávané trestní věci do odůvodnění nedoplnil, protože ponechal ono „vypuštění“ bez náhrady. 22. Nejvyšší soud po tomto zjištění shledal, že přezkoumávaný rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje pasáž, která by se týkala hodnocení provedených důkazů, neboť k hodnocení důkazů a z nich vyvozené právní kvalifikaci v něm po opravném usnesení zbylo odůvodnění, v němž soud konstatoval pouze obsah provedených důkazů (strana 2 a 3) za kterým následuje na straně 4 odstavec, v němž jsou stručně uvedeny úvahy o správnosti použité právní kvalifikace podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, v jejichž rámci soud jen lakonicky konstatoval, že „Skutečnost, že obžalovaní si přisvojili finanční hotovost Z. D., vyplývá z výpovědi obžalovaných i z výpisu z účtu Z. D., z kterého zjistil, že částku 650.000 Kč si převedli na účet obžalované M. Ž.“. Následují úvahy vztahující se k výroku o trestu. 23. Soud prvního stupně se však vůbec v odůvodnění rozsudku nezabýval věrohodností jednotlivých osob, ani tím, proč a z jakých důvodů kterému ze svědků uvěřil a jak hodnotil další, zejména listinné důkazy, které jsou ve věci zajištěny, jako především podklady o tom, že poškozená Z. D. své dcery T. F. a V. Š. před svou smrtí vydědila, vyčítala jim, že k ní mají špatný vztah, apod. Soudy se nezabývaly ani tvrzeními uvedenými svědkyněmi V. B. a E. R., které potvrzovaly verzi obviněných, jak soud prvního stupně konstatoval na straně 2 v odůvodnění svého rozsudku. K tomu, jak s těmito důkazními prostředky, které podle něj potvrzovaly verzi obviněných, naložil, v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku nejsou uvedeny žádné úvahy. 24. K tomuto obsahu rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud konstatuje nedodržení náležitostí odůvodnění rozsudku podle §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Při absenci pasáže o tom, jak soud hodnotil provedené důkazy, chybí vlastní postup podle §2 odst. 6 tr. ř., jejž soud nedodržel, ač tak byl povinen podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V uvedené části je rozhodnutí nalézacího soudu nepřezkoumatelné, protože neobsahuje žádné hodnocení důkazů ani úvahy o tom, v čem byly shledány napadené znaky zločinu, jímž byli obvinění uznáni vinnými [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)]. Je to právě zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., která je jednou ze základních zásad trestního řízení, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63)]. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených ve smyslu §125 tr. ř. na odůvodnění rozsudku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. 25. V daném případě, kde tyto zásady nebyly dodrženy, nelze ani přezkoumat, zda skutková zjištění soudů vůbec mají obsahovou spojitost s důkazy, a nelze posoudit ani to, zda z provedených důkazů vyplývají, protože rozhodnutí při celkové absenci hodnocení důkazů nedává potřebný podklad pro to, zda jsou skutkové závěry logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 358/2011, ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1063/2011, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 797/2011, ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 54/2013, a další). 26. Taková vada zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, §26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře), a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61)]. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 a §134 odst. 2 tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)]. 27. Této povinnosti nebyl zbaven ani odvolací soud posuzující odvolání obviněných a poškozených, jenž však uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně zcela přehlédl, neboť se k ní vůbec nevyjádřil, a tudíž ji ani nenapravil. Naopak v usnesení o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu bez adekvátní opory v důkazním řízení a na něj navazujícím hodnocení důkazů. 28. Nejvyšší soud z těchto důvodů rozhodnutí odvolacího soudu považuje též za nepřezkoumatelné, protože k námitkám obviněných obsahově takřka identickým s těmi, které uplatnili i v nyní podaných dovoláních, v odůvodnění usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 13 To 269/2015 (č. l. 377 až 386), bez adekvátní reakce na skutečný obsah rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že skutkový děj odpovídá skutečnosti. Aniž by absenci hodnocení důkazů soudem prvního stupně vytkl a dovodil z tohoto nedostatku další důsledky, uvedl, zcela v rozporu se skutečným obsahem přezkoumávaného rozhodnutí, že mu nepřísluší přehodnocovat způsob hodnocení důkazů provedený soudem prvního stupně, který nevykazuje žádné nedostatky. Kromě jiných závěrů též konstatoval, že z okolností, za nichž ke spáchání činu došlo, neshledal ani důvod pro použití §12 odst. 2 tr. zákoníku, ale naopak považoval za správnou soudem prvního stupně použitou právní kvalifikaci (viz strany 6 až 8 citovaného usnesení). 29. K oběma rozhodnutím soudů nižších stupňů dovoláními napadeným Nejvyšší soud shledal, že jsou bez zhodnocení provedených důkazů nepřezkoumatelná pro nedodržení pravidel vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §120 odst. 3 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. V posuzované věci žádný ze soudů nerespektoval zásady představující součást práva na spravedlivý proces, neboť výsledky doplňujícího dokazování soudy neposuzovaly vůbec, natož důsledně v návaznosti na ta zjištění, která vyplynula z celého provedeného dokazování, jak bylo jejich povinností, tedy včetně dokazování učiněného v prvním hlavním líčení před vydáním zprošťujícího rozsudku. I přesto, že nedošlo k žádnému posunu ve směru toho, co svědčilo či nesvědčilo v neprospěch obviněných, se zejména soud prvního stupně v nyní přezkoumávaném odsuzujícím rozsudku nevypořádal s tím, proč změnil svůj původní postoj výlučně v neprospěch obviněných, když přitom nehodnotil důkazy, na nichž v nyní napadeném rozsudku založil svůj výrok o vině, ač jde v zásadě o tytéž důkazy, na jejichž podkladě obviněné předtím obžaloby zprostil. Soud prvního stupně nejen, že důkazy nehodnotil podle jeho vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 6 tr. ř.), ale nehodnotil je vůbec. Tím rezignoval na to, že hodnocení důkazů musí vykazovat značnou míru logiky, musí odpovídat zákonům a jiným právním předpisům, musí být zřetelné, že toto hodnocení zahrnuje zhodnocení jednotlivých důkazů nejen samostatně, ale rovněž i jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, ba dokonce rezignoval na jakékoli, byť stručné hodnocení. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že poté, co na stranách 2 až 4 shrnul obsah důkazů provedených v rámci doplnění dokazování nařízeného po zrušení prvního zprošťujícího rozhodnutí odvolacím soudem, přistoupil již k vyslovení vlastních závěrů vztahujících se k právnímu posouzení věci, které však nebyly ničím podloženy, neboť poté, co hodnotící část rozhodnutí obsaženou původně na straně 4 citovaného rozsudku vypustil, nenahradil ji jiným hodnocením odpovídajícím důkazům provedeným v dané trestní věci, ale ponechal ono „vypuštění“ bez odezvy a svůj rozsudek, kterým rozhodoval o vině a trestu obviněných, ponechal bez náležitého, resp. jakéhokoli odůvodnění. 30. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolacím námitkám obviněných, když shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a současně nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, zejména rozsudku soudu prvního stupně. Zrušil proto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 13 To 269/2015, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 20 T 57/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V. K dalšímu postupu soudů nižších stupňů 31. Nejvyšší soud pro zásadní vadu (absenci odůvodnění závěrů vyvozených z provedených důkazů) shora rozvedenou, která se projevila v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jež jsou dovoláními napadána, a měla za důsledek porušení pravidel spravedlivého procesu, neměl podklad pro to, aby mohl účinně a odpovědně reagovat na konkrétní námitky, které byly v podaných dovoláních obviněnými uplatněny k jejich vině uplatněny. I přes tuto výhradu, zejména s ohledem na to, aby Nejvyšší soud předešel zbytečným následným průtahům, jen ve zcela obecné rovině bez hodnocení provedených důkazů, na podkladě jejich obsahu, jak byl soudy v přezkoumávaných rozhodnutích konstatován, považuje za vhodné naznačit, že soud prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, bude povinen při hodnocení provedených důkazů, když nelze vyloučit, že některé důkazy bude případně vhodné provést i znovu, aby se objasnily všechny okolnosti, které vedly obviněné k tomu, že peníze poškozené na své účty převedli, důsledně postupovat zejména s ohledem na to, že sestry obviněné T. F. a V. Š. a obviněná o téže okolnosti vypovídají rozdílně, a jde tedy o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“. V této věci, kdy poškozená Z. D. jako klíčový svědek zemřela, a tedy stojí proti sobě dvě odlišné výpovědi, bude třeba důkazní nouzi rozhodnout ve prospěch obviněných v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady bude namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstanou pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, pak podmínky po využití zásady „v pochybnostech ve prospěch“ nebudou splněny. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy bude třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi poškozených, které budou v protikladu k výpovědím pachatelů trestného činu, bude nezbytné důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). 32. S ohledem na okolnosti, za nichž měl být čin obviněnými spáchán, kdy jde o rodinné vztahy, navíc podmíněné úmrtími v rodině, vyhrocené poměry mezi sourozenci na jedné straně a matkou na straně druhé, bude právě velmi pečlivé a důkladné prověření všech skutečností s činem souvisejících podstatné pro závěry o tom, komu a z jakých důvodů bude možné uvěřit, a komu naopak uvěřit z konkrétních a rozvedených důvodů nebude možné. Právě tato činnost soudu se neobejde bez uvážení obsahu a okolností, za nichž byla poškozenou sepsána závěť, v níž vydědila své další dvě dcery T. F. a V. Š. Nebude možné vzít do úvahy ani výpovědi svědkyň K. B., V. B., E. R. a K. Z., jejich vztah k zemřelé Z. D., kdy jejich výpovědi bude nezbytné hodnotit způsobem plně vyplývajícím ze zásad zakotvených v §2 odst. 6 tr. ř. Mimo jiné v dané situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout možnost, že u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, může být objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů bude ještě zvýrazněna v tomto případě, kdy důkazem proti výpovědi obviněných je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný)]. 33. Rovněž je třeba připomenout, že na soudu prvního stupně bude, aby v dalším řízení v rámci provádění důkazů měl na paměti povinnosti objasňovat i okolnosti subjektivního charakteru, jež lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněná pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněná pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. 34. Činnost soudu prvního stupně bude tedy spočívat především v tom, aby vysvětlil věrohodnost nejen obviněných, ale i poškozených sester obviněné, a to ne toliko k jejich vlastním tvrzením, ale zejména se zřetelem na všechny další okolnosti, které z provedeného dokazování buď již vyplynuly, nebo nadále vyplynou, a bude i s ohledem na ně obsah výpovědí všech muset konkrétně posuzovat. Zejména je bude muset konfrontovat s výpověďmi svědkyň K. B., V. B., E. R. Nebude možné, aby soud rezignoval na kompletní vyhodnocení všech okolností případu. Bude muset mít na zřeteli, že vinu pachatele soud musí prokázat zcela konkrétními důkazy, které objasňují vlastní čin tohoto pachatele či jeho podíl na něm, nemůže se jednat o důkazy pouze obecné, které dokazují, že k činu určitým způsobem došlo. 35. Pokud však soud prvního stupně po pečlivém zhodnocení důkazů při dodržení všech pravidel vymezených v §2 odst. 6 tr. ř. a §125 tr. ř. shledá, že výsledky provedeného dokazování doposud nedostačují k tomu, aby mohl být vysloven závěr o vině dovolatelů, pak bude muset vycházet ze zásad presumpce neviny a in dubio pro reo a v souladu s nimi volit další postup. Pokud shledá, že se skutek stal, bude jej muset na základě výsledků provedeného dokazování ve skutkové větě výroku o vině vyjádřit způsobem odpovídajícím zásadám vymezeným v §120 odst. 3 tr. ř. Rovněž bude jeho povinností mnohem důsledněji zvažovat možnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku na posuzovaný případ, neboť lze mít za to, že k jeho řešení se jeví jako mnohem přiléhavější prostředky civilního práva realizované v rámci dědického řízení, nežli trestní represe, která by měla být prostředkem ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatnit v případech méně společensky škodlivého jednání, ve kterém postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 36. Za tímto účelem bude vhodné posoudit např. též přepis SMS zpráv z mobilního telefonu zemřelé připojený k listinám o vydědění na č. l. 58 až 63 v návaznosti na případný obsah zaznamenaný v těchto telefonech, bude-li ještě k dispozici, a svědectví osob přítomných sepisování závěti a listin o vydědění, eventuálně se důkladněji zabývat též okolnostmi, za nichž obvinění získali přístupová hesla do internetového bankovnictví poškozené Z. D. Přitom bude nutné mít na paměti, že objasnění oprávněnosti či neoprávněnosti majetkových dispozic prováděných obviněnými, poškozenou ještě za jejího života, případně též dalšími osobami do té míry, zda k nim došlo právně platným a účinným způsobem či nikoli, není úkolem trestních soudů, které nedisponují ani k tomu potřebnými důkazními prostředky, a tudíž jim nepřísluší tyto otázky, jež jsou předmětem probíhajícího dědického řízení, hodnotit, naopak pro něj může význam jeho výsledek. 37. Nejvyšší soud upozorňuje, že soud prvního stupně bude povinen se vypořádat i s námitkou v dovolání obviněnými zaměřenou proti procesnímu postavení poškozených. K této otázce lze jen připomenout k nutnosti souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř., že právní nástupnictví (sukcese) v trestním řízení upravené v §45 odst. 3 tr. ř. je omezeno pouze a výslovně na dva nároky, a to uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Jenom ve vztahu k těmto nárokům přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, na jeho právního nástupce. Žádné další nároky, resp. žádná další práva, zejména právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním podle §163 odst. 1 tr. ř., nemohou plynout z takového nástupnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 682/2016). Za této situace nepřicházelo vyžadování souhlasu žijících poškozených T. F. a V. Š. k zahájení trestního stíhání ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř. v úvahu, neboť vztah tímto ustanovením předpokládaný, nastal mezi poškozenou Z. D. zemřelou dne 20. 1. 2013 a obviněnými, ale pro smrt poškozené v době zahájení trestního stíhání na základě usnesení ze dne 23. 12. 2013, již neexistoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005). Právo odepřít či udělit souhlas s trestním stíháním je osobním právem poškozeného a nemůže být předmětem dědického řízení. Na právní nástupce poškozeného přechází toliko nárok na náhradu škody podle §43 odst. 3 tr. ř. Z uvedeného tak plyne, že na daný případ se režim ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. nevztahuje. Nejvyšší soud proto v uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení vady namítané v dovolání z hledisek vymezených v §163 tr. ř. v podstatné rovině neshledal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. 1. 2017 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2017
Spisová značka:8 Tdo 1719/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1719.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Krádež
Rozhodnutí soudu
Souhlas poškozeného s trestním stíháním
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku
§2 odst. 5, 6 tr. ř.
§125, 134 tr. ř.
§12 odst. 2 tr. zákoníku
§163 odst. 1 tr. ř.
§45 odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Staženo pro jurilogie.cz:2017-04-24