ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1787.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1787/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněných E. K. a I. O. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 11 To 230/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 189/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. K. a I. O. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 3 T 189/2015, byly obviněné I. O. a E. K. uznány vinnými jako účastnice na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tak, že obviněná I. O. ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 tr. zákoníku a obviněná E. K. ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustily skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době v srpnu 2014 na nezjištěném místě na Č. M., v P., obviněná I. O. navrhla manželům R. a M. T. za účelem vyřešení jejich finanční situace a uhrazení veškerých dluhů, aby jejich syn obviněný M. T. požádal o poskytnutí hypotečního úvěru, ze kterého předstíraně koupí byt svých rodičů na adrese D. K. n. L., H., a dále byt své babičky I. M. na adrese D. K. n. L., V., dále že z úvěru bude hrazena rekonstrukce bytu manželů T. a finanční odměna obviněné I. O., která slíbila úvěr sama zařídit, následně v září 2014 ve svém bydlišti ve D. K. n. L., okres T., obviněná R. T. přesvědčila svého syna obviněného M. T., aby vystupoval ve věci jako žadatel o hypoteční úvěr, s čímž souhlasil, ač věděl, že při jednání o úvěru bude použita nepravdivá informace o tom, že je zaměstnán, a dále matce poskytl k pořízení kopií svůj občanský průkaz a rodný list, které obviněná R. T. včetně kopie svého občanského průkazu, občanského průkazu manžela a matky zaslala poštou obviněné I. O., která dne 30. 10. 2014 na nezjištěném místě v P., jménem obviněného M. T., vyplnila Žádost o přípravu návrhu smlouvy o úvěru ve výši 2.140.000 Kč, nepravdivě do ní uvedla, že obviněný M. T. je zaměstnancem a žádost doložila padělaným potvrzením o výši jeho pracovního příjmu ze dne 3. 11. 2014 vystaveného obviněnou E. K. a dosvědčujícím, že jmenovaný je zaměstnán od 1. 3. 2014 u společnosti JEKonstav, s. r. o., se sídlem Mořina 24 (dále jen „společnost JEKonstav“), s čistým měsíčním příjmem ve výši 28.714 Kč, k žádosti přiložila tři padělané výplatní pásky obviněného M. T. za měsíce červenec až září 2014 a 3 padělané příjmové pokladní doklady dokladující, že si mzdu převzal v hotovosti, které opět vystavila obviněná E. K., ač obviněný M. T. zde nikdy nepracoval a v dané době nebyl nikde zaměstnán, následně obviněná I. O. zajistila předání žádosti o úvěr a padělaných dokladů prostřednictvím další osoby Hypoteční bance, a. s., Radlická 333/150, Praha 5 (dále také „Hypoteční banka“), přičemž úvěr byl zamítnut.
2. Za toto účastenství byly obviněné E. K. i I. O. odsouzeny podle §211 odst. 1 tr. zákoníku každá k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných M. T. a R. T.
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 11 To 230/2016, odvolání obviněných E. K. a I. O. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly obviněně E. K. a I. O. prostřednictvím obhájců obě na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. dovolání, neboť ve věci rozhodl nepříslušný soud a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení.
a) Z obsahu dovolání obviněné I. O.
5. Obviněná I. O. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítala místní nepříslušnost Okresního soudu v Trutnově, a v návaznosti na to i Krajského soudu v Hradci Králové, protože podle ní v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 tr. ř. tyto soudy nebyly místně příslušnými proto, že v jejich obvodu nebyl čin, pro něž je stíhána, spáchán, neboť se veškerá relevantní jednání uskutečnila v P. Pokud soudy tuto skutečnost nerespektovaly, došlo k porušení článku 38 odst. 1 Listin základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná I. O. vytýkala nedostatky skutkové věty, protože ta nepopisuje všechny okolnosti způsobem, aby naplňovaly znaky účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) k přečinu úvěrového podvodu §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože podle ní v něm chybí zjištění, o jaké nepravdivé údaje se mělo jednat, i to, jak se na uvedení těchto nepravdivých údajů tato dovolatelka podílela, když z popisu skutku plyne jen to, že obviněná E. K. vystavila doklady o zaměstnání obviněného M. T., a není známo, zda o nepravdivosti údajů týkajících se pracovního poměru obviněného M. T. ve společnosti JEKonstav vůbec věděla. Z těchto důvodů nelze ze skutkové věty ani z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí dovodit, že by se dovolatelka I. O. úmyslně podílela na uvádění nepravdivých údajů. Skutková zjištění nedávají dostatečný podklad ani pro to, k čemu směřoval účel, pro který byl úvěr vyžadován. Pokud byl úvěr žádán z důvodů uhrazení kupní ceny za byty, o nichž skutková věta hovoří, pak nešlo o nepravdivé údaje, protože by peníze k úhradě směny těchto bytů skutečně sloužily. Jestliže je ve skutkové větě uvedeno, že obviněný M. T. koupi bytu svých rodičů a babičky „předstíral“, nebylo objasněno, co bylo touto předstíranou koupí myšleno. Z těchto důvodů se u obviněné nejedná o účastenství ve formě organizátorství k přečinu úvěrového podvodu, jak jí bylo kladeno za vinu.
7. Obviněná I. O. rovněž poukázala na to, že i podle skutkových zjištění její jednání směřováno vůči obviněné R. T., která byla rovněž uznána vinnou jako účastnice na skutku, jehož se měl dopustit její syn M. T., s nímž však dovolateleka nejednala a na jím spáchaném činu se nikterak neangažovala, resp. s ním nepřišla do styku. Její jednání tedy mohlo směřovat pouze vůči účastnici obviněné R. T., což odporuje možnosti uznat ji vinnou ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože účastenství k jiné formě účastenství v našem právním řádu není možné.
8. Další výhrady obviněná vznesla proti použité právní kvalifikaci i z hlediska nedodržení zásad subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nálezy ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/2005, a ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/2008 a zdůraznila, že pokud je objektem přečinu úvěrového podvodu majetek třetích osob, tento chráněný zájem neporušila, neboť ke sjednání úvěrové smlouvy vůbec nedošlo a žádná škoda třetím subjektům nevznikla, když by však došlo k čerpání úvěru, byl by s největší pravděpodobností řádně splacen. Podle dovolatelky by o uvedený přečin mohlo jít jen tehdy, kdyby obviněný M. T. usiloval o uzavření smlouvy o úvěru, aniž by byl reálně schopen řádně dostát svému závazku. Poukázala na to, že pro vyřešení finanční situace byl manželům T. úvěr ve vši 3.980.000 Kč poskytnut Českomoravskou stavební spořitelnou se zástavou na jejich nemovitostech. Uvedení nepravdivých údajů o zaměstnání M. T. nemělo na rozhodování Hypoteční banky žádný vliv, neboť tato banka s M. T. úvěr neuzavřela ani přes předložený vysoký příjem žadatele. Z uvedených důvodů jí za vinu kladený čin nedosahoval škodlivosti, jakou zákon předepisuje, když úmyslem obviněného M. T. bylo pomoci rodičům v tíživé finanční situaci a řádné splacení poskytnutého úvěru.
9. V dovolání obviněná I. O. soudům vytkla, že přestože navrhla objasnit skutkový stav, soudy jí navržené důkazy bez jasných a srozumitelných důvodů neprovedly pouze s tím, že jsou nadbytečné, ač šlo o důkazy podstatné pro řádné a spolehlivé zjištění skutkového stavu věci. Poukázala na navrhovaný znalecký posudek k ověření popisu žádosti o poskytnutí úvěrů, jenž soudy odmítly provést pro jeho nepodstatnost, jelikož postačovalo, že s vědomím M. T. byly nepravdivé údaje použity, s čímž se dovolatelka neztotožnila, protože posouzení pravosti podpisu mělo význam pro závěr o zavinění obviněného M. T., od něhož se odvíjela trestnost činu dovolatelky, protože až podpisem žádosti o poskytnutí úvěru došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Přitom z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný M. T. žádost o poskytnutí úvěru sám nepodepsal a že o podání této žádosti vůbec nevěděl. Pokud by se hlavní pachatel dopustil pouze přípravy k trestnému činu, o kterou by se jednalo do okamžiku podání žádosti o poskytnutí úvěru, nebylo by účastenství na přípravě k trestnému činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku trestné. Dalším důkazem, který soudy neoprávněně odmítly provést, byly smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 26. 6. 2015, a ze dne 2. 7. 2015, ve vztahu k hypotečnímu úvěru ve výši 3.980.000 Kč získanému manželi T. od Českomoravské stavební spořitelny, jenž měl doložit, že rodina T. byla schopna závazky ze smlouvy o úvěru plnit.
10. V závěru svého dovolání obviněná I. O. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 11 To 230/2016, zrušil, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
b) Z obsahu dovolání obviněné E. K.
11. Obviněná E. K. v dovolání vytýkala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku, protože ve skutkové větě absentují okolnosti, které jsou nezbytné pro vymezení znaků pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v něm není uvedeno, že by tato obviněná vystavila listiny tam specifikované v úmyslu, aby je použila jako podklad pro žádost o poskytnutí úvěru. Podle obviněné není ve skutku dostatečně popsáno, že pomoc hlavnímu pachateli poskytla v úmyslu, aby spáchal trestný čin, protože samotným vyhotovením dokumentů týkajících se pracovního poměru M. T. ve společnosti JEKonstav se nemohla dopustit pomoci podle §24 odst. 1 písm. c). tr zákoníku, neboť ve skutkové větě není specifikováno, za jakým účelem listiny vystavila, a zda se nějak podílela na tom, aby tyto listiny byly předloženy spolu s žádostí o úvěr. Okolnosti, z nichž soudy dovodily její úmysl, nejsou obsaženy ani v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně.
12. V dovolání obviněná E. K. brojila proti použité právní kvalifikaci i s ohledem na zásadu ultima ratio, ve vztahu k níž soudy neaplikovaly nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/2008, a ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/2005. Podle obviněné jí za vinu kladené jednání nelze považovat za natolik škodlivé, aby v něm bylo možné spatřovat trestný čin. V té souvislosti zejména poukázala na úvěr, který byl manželům T. poskytnut Českomoravskou stavební spořitelnou, ve výši 3.980.000 Kč za využití zajištění zástavním právem váznoucím na bytu manželů T. a bytu E. M., jenž je podle dostupných informací řádně splácen. Pokud šlo o žádost o úvěr, která je předmětem tohoto trestního řízení, nebyl na jejím podkladě vypracován ani návrh smlouvy o úvěru, nikomu nevznikla škoda a nebylo zasaženo ani do práv třetích osob. Soudy dále nevzaly při posuzování škodlivosti předmětného jednání v úvahu, že uvedení nepravdivých údajů o zaměstnaneckém poměru M. T. ve společnosti JEKonstav do žádosti o poskytnutí úvěru nemělo na rozhodování Hypoteční banky o poskytnutí úvěru žádný vliv, protože Hypoteční banka úvěrovou smlouvu neuzavřela i přes předložení potvrzení o vysokém příjmu M. T. Na základě těchto argumentů obviněná E. K. dovodila, že uvedení takovýchto nepodstatných nepravdivých údajů by s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nemělo být stíháno a sankcionováno v rámci trestního řízení.
13. Podle dovolatelky vedle těchto nedostatků došlo k porušení spravedlivého procesu formou tzv. opomenutých důkazů, a to s odkazem zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I ÚS 55/2004, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/2001, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, což vedlo k nedodržení článku 36 odst. 1 Listiny. Vytýkala, že nebyly soudem provedeny navrhované důkazy a že soudy dostatečně ve vztahu k rozvedené judikatuře řádně nevysvětlily, z jakých důvodů k zamítnutí došlo. V té souvislosti obviněná poukázala na svůj požadavek na zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví na posouzení podpisu na žádosti o poskytnutí úvěru a na důkaz zástavními smlouvami ve věci žádosti o úvěr, jenž byl posléze poskytnut Českomoravskou stavební spořitelnou, které soudy odmítly provést s tím, že jsou nadbytečné.
14. V daných souvislostech nelze ani opomíjet, že žádost o úvěr podepsala zcela jiná osoba, což je možné dovodit z výpovědi svědka P. R., podle níž nebyl oprávněn ověřovat podpisy na žádostech o poskytnutí úvěru, avšak z předtisku žádosti plyne, že byl oprávněným „ověřit totožnost“.
15. Ve vztahu k požadovanému provedení důkazu zástavními smlouvami ze dne 26. 6. 2015, č. 0982196801/2, a ze dne 2. 7. 2015, č. 0982196801/1, jimiž byl zajištěn úvěr poskytnutý Českomoravskou stavební spořitelnou, obviněná namítla, že mělo také podstatný vliv na posouzení, zda lze v tomto případě uplatňovat vůči obviněným prostředky stanovené trestním právem, neboť poskytnutí uvedeného úvěru bylo významným momentem, s nímž se měly soudy zabývat a ve vztahu k němu posuzovat společenskou škodlivost činu obviněné. Pokud odvolací soud s odkazem na správnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obviněnou vytýkané nedostatky v postupu nenapravil, porušil právo obviněné na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.
16. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněná E. K. rovněž vznesla výhrady proti místní příslušnosti Okresního soudu v Trutnově, protože podle ní byl místně příslušným soud v P., kde se podle popisu skutku ve skutkové větě udála veškerá relevantní jednání obviněných, což považovala za korespondující s dikcí ustanovení §18 odst. 1 tr. ř., podle něhož místně příslušným je ten soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Pokud je ve skutkové větě popsáno, že v září 2014 ve D. K. n. L., okres T., obviněná R. T. přesvědčila svého syna M. T., aby vystupoval ve věci, jako žadatel o hypoteční úvěr, není možné samotné přesvědčení syna posoudit jako trestné, když skutek popsaný ve skutkové větě se stal trestným až v okamžiku předložení žádosti o poskytnutí úvěru Hypoteční bance. Soud prvního stupně tak nebyl věcně ani místně příslušný, čímž podle obviněné E. K. došlo k porušení článku 38 odst. 1 Listiny, jelikož byla odňata svému zákonnému soudci.
17. Závěrem dovolání obviněná E. K. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 11 To 230/2016, zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
c) Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných
18. K podaným dovoláním se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím u něj působícího státního zástupce k místní příslušnosti Okresního soudu v Trutnově zdůraznilo, že ji nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítat, protože tento důvod slouží výlučně pro nápravu nedostatků věcné příslušnosti soudů.
19. Pokud obě obviněné shodně uplatnily námitky proti neúplnosti dokazování a neprovedení veškerých jimi požadovaných důkazů, podle státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
20. Výhrady obviněné I. O., jimiž vytýkala, že ve skutku nejsou vymezeny nepravdivé údaje, které byly v žádosti o úvěr poskytnuty, jež považoval za nekorespondující s obsahem skutkové věty, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsána, protože nepravdivé byly minimálně údaje o zaměstnání a vysokém pracovním příjmu obviněného M. T. I když vědomost obviněné I. O. o nepravdivosti uvedených údajů není ve skutkové větě přímo uvedena, vyplývá ze souhrnu skutkových zjištění soudů, neboť doklady týkající se zaměstnání obviněného M. T. právě obviněná I. O. sama zajistila ve spolupráci s obviněnou E. K. Protože lze na úmyslné zavinění usuzovat i z okolností, které se seběhly až po spáchání trestného činu, její zavinění plyne i z toho, že se snažila také instruovat obviněného M. T., jak má ve věci vypovídat. Státní zástupce poukázal též na to, že soudem zjištěné skutkové okolnosti ukazují, že jednání obviněné I. O. směřovalo k organizování spáchání trestného činu úvěrového podvodu skupinou dalších osob vystupujících jednak v postavení hlavního pachatele, jednak v postavení účastníků. Je bez významu, že s hlavním pachatelem M. T. nebyla v osobním kontaktu a do páchání trestné činnosti ho zapojila a jeho činnost řídila prostřednictvím obviněné R. T. Obdobně se vyjádřil k vytýkaným okolnostem ohledně subjektivní stránky u obviněné E. K., u níž poukázal na výpovědi svědkyně J. H., která zpracovávala pro společnost JEKonstav účetnictví a spolupracovala s obviněnou při vyhotovení nepravdivých podkladů o zaměstnání obviněného M. T.
21. Jestliže se obě obviněné domáhaly své beztrestnosti prostřednictvím subsidiarity trestní represe, státní zástupce shledal jejich požadavky nedůvodnými, protože skutečnost, že nevznikla škoda, není pro použitou právní kvalifikaci významná, neboť škoda není vůbec znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a názor dovolatelek, že výše příjmu pachatele nebyla důležitá pro nepřiznání úvěru, je pouze jejich spekulací, jelikož na ní závisí schopnost žadatele úvěr pravidelně splácet. Za nepodstatné považoval i to, že jiným peněžním ústavem byl následně úvěr poskytnut.
22. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných I. O. i E. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
23. Přestože bylo obhájcům obviněných vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství doručeno, do doby konání neveřejného zasedání k němu žádné připomínky Nejvyšší soud neobdržel.
III. Přípustnost dovolání obviněných
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve podaná dovolání přezkoumal z hledisek dodržení základních formálních podmínek a shledal, že obě jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla učiněna oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a podána v zákonné lhůtě i na místě, kde tak lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto kritérií posuzoval, zda důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., na nichž jsou dovolání založena, korespondují s podmínkami pro ně zákonem vymezenými, protože věcnému přezkoumání je možné podrobit napadená rozhodnutí jen na podkladě dovolání, které je relevantním způsobem opřeno o některý ze zákonem taxativně stanovených důvodů.
IV. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
25. Vzhledem k tomu, že jak obviněné I. O. i E. K. v dovoláních prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shodně namítaly místní nepříslušnost Okresního soudu v Trutnově, je možné k oběma těmto dovoláním uvést, že uvedený důvod těmito námitkami nenaplnily. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. slouží výhradně k nápravě vad týkajících se věcné příslušnosti soudů, což plyne z dikce jeho zákonného vymezení, podle kterého je jeho prostřednictvím možné podat dovolání, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže by místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
26. Pokud je v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. výslovně uvedeno, že dopadá na otázky spojené s věcnou příslušností soudů, nelze jej vztahovat na jiné případy nepříslušnosti, ale jen na nedodržení podmínek plynoucích z pravidel vymezujících věcnou příslušnost soudů v ustanoveních §16 a 17 tr. ř., tedy zejména případy, kdy rozhodoval v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř. ), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení krajský soud, apod. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Za uvedený dovolací důvod nelze považovat výhrady směřující proti místní příslušnosti soudu prvního stupně, která je upravena v §18 tr. ř. Jelikož se jedná o procesní ustanovení, nelze tuto výhradu namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží výhradně k nápravě právních vad, a ani na podkladě žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v §265b tr. ř. Navíc je v této trestní věci potřeba zdůraznit i to, že obviněný má možnost vznést námitku místní příslušnosti soudu jen do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě, tedy i po podání obžaloby, avšak pouze v průběhu hlavního líčení před závěrečnou poradou soudu (srov. §222 odst. 1 tr. ř.).
27. I když námitku proti místní nepříslušnosti soudů nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů a Nejvyšší soud proto nemohl její správnost v posuzované věci přezkoumávat, považuje za vhodné nad rámec podaného dovolání jen pro úplnost zmínit, že podle §18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Není přitom rozhodné, zda tak činil hlavní pachatel nebo účastníci (§24 tr. zákoníku). Z obsahu výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně (stejně i tak i podané obžaloby) je zřejmé, že takovým jednáním, které založilo místní příslušnost Okresního soudu v Trutnově, byla část jednání popsaného v skutkovém zjištění tak, že „obviněná R. T. ve svém bydlišti ve D. K. n. L., okres T. přesvědčila svého syna obviněného M. T., aby vystupoval ve věci jako žadatel o hypoteční úvěr, s čímž souhlasil (…) a dále matce poskytl k pořízení kopií svůj občanský průkaz a rodný list …“. Jestliže se tímto způsobem část činu, pro který jsou obvinění stíháni, udála v obvodu Okresního soudu v Trutnově, postačuje tato skutečnost pro založení místní příslušnosti tohoto soudu i přesto, že některé jiné části trestného jednání obviněných byly konány na jiných místech republiky. Tento závěr plyne z §22 tr. ř., podle něhož je-li dána příslušnost několika soudů, koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce mimo jiného obžalobu.
28. Tato pravidla pro založení místní příslušnosti podle §18 odst. 1 tr. ř. platí i v případě, že se trestní řízení vede proti účastníkovi na trestném činu hlavního pachatele (§24 tr. zákoníku), avšak v trestním řízení odděleném od trestního řízení hlavního pachatele. Pro procesní vymezení místní příslušnosti je ve smyslu §18 tr. ř. rozhodné místo spáchání trestného činu [srov. §177 odst. 1 písm. c) tr. ř.], za něž se považuje nejenom místo, ve kterém své trestné jednání realizoval hlavní pachatel (§22 tr. zákoníku), ale též i spolupachatel (§23 tr. zákoníku) a §účastník (§24 tr. zákoníku), protože všechny tyto osoby se podílejí různou formou své činnosti na trestné činnosti hlavního pachatele. Ve smyslu procesně právním jsou osobami, proti nimž se vede trestní řízení, resp. trestní stíhání (srov. §12 odst. 10 tr. ř.) ti, kdo spáchali trestný čin, čímž se má v procesně na mysli i účastník podle §24 tr. zákoníku, byť se sám trestného činu, jenž spáchal hlavní pachatel nedopustil a účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority.
29. Pokud se však vede společné trestní řízení (§20 odst. 1 tr. ř.) proti pachateli (§22 tr. zákoníku) a účastníkovi (§24 tr. zákoníku), toto společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu (§21 odst. 2 t. ř.). Pokud jsou tyto soudy různé, koná společné řízení proti účastníkovi a proti pachateli ten soud, který je místně příslušný k řízení proti pachateli (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 181).
30. V projednávané věci bylo pro založení místní příslušnosti Okresního soudu v Trutnově rozhodující to, že podle průběhu činu, jenž je kladen za vinu obviněnému M. T. jako hlavnímu pachateli a dovolatelkám jako účastnicím, že obviněný M. T. spáchal část svého trestného jednání ve svém bydlišti nacházejícím se v obvodu tohoto soudu. Tato jeho činnost spočívala v tom, že obviněná R. T. v něm vzbudila rozhodnutí spáchat trestný čin, jenž začal realizovat tím, že této obviněné předal k ofocení své doklady, jejichž kopie byly následně ke spáchání činu na území města P. použity.
31. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud mimo označený dovolací důvod konstatuje, že s ohledem na to, že v přezkoumávané věci byla dána místní příslušnost několika soudů, Okresní soud v Trutnově je jedním z nich, u něhož byla navíc podána obžaloba, a proto byl místně příslušným soudem k projednání uvedené věci.
V. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání použily obě obviněné a ve vztahu k němu obdobně namítaly, že čin, jak je popsán ve skutkových zjištěních výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není nedostatečný pro závěr o jejich vině účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (u obviněné I. O.) a pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (u obviněné E. K.) k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž podobně tvrdily, že jejich jednání nedosahovalo dostatečného stupně společenské škodlivosti a měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a že dokazování nebylo úplné, když některé jimi navrhované důkazy nebyly provedeny, což považovaly za tzv. opomenuté důkazy.
33. Obě dovolatelky takto vznesené výhrady podložily obsahově shodnými argumenty, a tudíž mohl Nejvyšší soud své závěry činit shodně k oběma současně, a proto nejprve v obecné rovině považuje za nutné zdůraznit, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
34. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
35. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
VI. K námitkám, které nejsou žádným dovolacím důvodem
36. V obsahu dovolání obě obviněné dostály uvedeným obecným podmínkám pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen v části, ve které se domáhaly své beztrestnosti tvrzeními, že nebyla skutkově objasněna subjektivní stránka jejich jednání a že v jejich případě nejde o čin, na něž by bylo nutné užít prostředky trestní represe, protože tyto výhrady jsou hmotněprávní povahy, a u nich Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou důvodné, jak bude uvedené níže. Pokud však obviněné brojily proti správnosti skutkových zjištění tím, že jsou neúplná anebo tvrdily, že soudy neprovedly dokazování způsobem korespondujícím se zásadami spravedlivého procesu pro existenci tzv. opomenutých důkazů, jde o procesní vady, které nekorespondují s vymezením žádného důvodu dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud proto není zásadně povinen tyto výhrady přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že obviněné námitky soustředily do ústavněprávní roviny spravedlivého procesu, Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy nižších stupňů v rámci provedeného dokazování dostály všem svým zákonným povinnostem.
37. Jestliže obviněná I. O. vytýkala, že popis skutku neobsahuje nepravdivé údaje, na kterých se měla podílet, o nepravosti uvedených údajů věděla, anebo když dovolatelka E. K. skutkovým zjištěním vytýkala, že ve skutku není uvedeno, že by vystavila nepravdivé listiny o zaměstnání obviněného M. T., anebo že v nich není žádná zmínka o jejím úmyslu pomoci někomu ke spáchání trestného činu, jde o výhrady, které nekorespondují s označeným dovolacím důvodem, protože těmito obviněné nevytýkaly vady právní, ale toliko nedostatky týkající se způsobu, jakým byl skutkový stav zjištěn, a to v návaznosti na neúplnosti provedeného dokazování, které vysvětlovaly vadností procesního postupu soudů obou stupňů. K těmto výhradám Nejvyšší soud shledal, že skutkový stav byl postačující pro právní závěry, soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné objasnění věci (§2 odst. 5 tr. ř.), důsledně posuzoval a hodnotil ve věci provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), a to také se zaměřením na objasněných obviněnými uplatňované obhajoby a obdobných výhrad, na nichž jsou založena i nyní podaná dovolání. Skutkový stav je výsledkem dostatečného rozsahu provedeného dokazování, které bylo zaměřeno na objasnění jednotlivých znaků nejen přečinu spáchaného hlavním pachatelem, ale zejména i na formu a povahu účasti dovolatelek, a to se zřetelem na podmínky organizátorství, tak i pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Nebylo proto možné přisvědčit dovolatelkám, že skutková zjištění jsou neúplná.
38. Nejvyšší soud posuzoval i procesní postupy soudů obou stupňů pro výhrady obviněných proti zamítnutí jimi navrhovaného znaleckého posudku z oboru písmoznalectví na autorství podpisu na žádosti o úvěr, event., zda ji podepsal obviněný M. T., a také smluv o zřízení zástavního práva k úvěru poskytnutého po spáchání posuzovaného trestného jednání jinou bankou (Českomoravskou stavební spořitelnou), a shledal jak z obsahu spisu, tak i z přezkoumávaných rozhodnutí, že soudy obou stupňů na tyto návrhy obviněných nerezignovaly, ale naopak, že soud prvního stupně se jimi zabýval a své postoje k nim vysvětlil na straně 8 rozsudku, kde uvedl, proč je považoval za nadbytečné. Smlouvy by nepřinesly žádné nové poznatky a znalecký posudek byl nevýznamný, neboť autorství podpisu obviněného M. T., resp. to, zda sám podepsal žádost o poskytnutí úvěru ze dne 30. 10. 2014, nebylo s ohledem na ostatní okolnosti, za nichž byl čin spáchán, podstatné. Této otázce se věnoval v rámci podaných odvolání i odvolací soud, jenž na straně 12 odůvodnění svého usnesení vysvětlil, z jakých důvodů soudem prvního stupně provedený rozsah dokazování plně postačoval ke správnosti závěrů o vině všech obviněných, a argumenty rozvedenými na straně 13 obecně analyzujícími ústavní rovinu povinností nalézacího soudu konstatoval dostatečnost rozsahu provedeného dokazování. Tím potvrdil i správnost postupu soudu prvního stupně, jestliže neprováděl další důkazy, které by do již dostatečně objasněného stavu věci nevnesly žádné podstatné nebo potřebné informace.
39. K těmto zásadně správným postupům soudů obou stupňů Nejvyšší soud shledal dodržení pravidel §2 odst. 5, 6 tr. ř. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněných vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. V procesním postupu nejsou žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností a nejedná se o nedostatky namítané v dovolání, ale ani nejde o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Je patrné, že soudy pečlivě zhodnotily všechny okolnosti, za kterých k činu došlo [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
40. V daných souvislostech se nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy ve významu stanoveném judikaturou Ústavního soudu, jenž v řadě svých nálezů [nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (N 200/39 SbNU 117) vyložil, že se o ně nejedná jen proto, že není akceptován důkazní návrh účastníka řízení, pokud tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo jde o jeho nadbytečnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009 (N 254/55 SbNU 455)]. Jak bylo uvedeno, v rozhodnutí soudů obou stupňů byl učiněn závěr, že návrhy obviněných jsou nadbytečné, a tedy nebylo povinností soudů takové důkazy provádět.
41. Rovněž soudy dostály i tomu, že vysvětlily, z jakých důvodů návrhy obviněných neakceptovaly, což rovněž splňuje stanovené podmínky, neboť soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)].
42. K námitkám obviněných proto Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené skutečnosti konstatuje, že se v přezkoumávané věci o takzvané opomenuté důkazy, nejedná, protože z textu přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy provedení navrhovaných důkazů v obou případech zvažovaly a důvody jejich neprovedení zdůvodnily. Nejvyšší soud tak nemohl shledat námitky obviněných týkající se jimi tvrzeného vadného opomenutí důkazů oprávněnými.
43. Pro úplnost lze jen zmínit, že ve skutkových zjištěních nejsou vady, jež obviněné v dovolání vytýkaly, a skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro právní závěry, které na nich soudy obou stupňů vystavěly.
VII. K výhradám obviněných proti správnosti použité právní kvalifikace
44. Obviněné v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkaly, že čin, jak je ve výroku popsán, nevykazuje znaky té formy účastenství, která u nich byla zjištěna, a tak obviněná I. O. brojila proti organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněná E. K. proti pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustily ve vztahu k přečinu úvěrového podvodu spáchanému obviněným M. T. podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, a že u obou nebylo prokázáno, že se na tomto činu účastnily úmyslně.
45. Soud prvního stupně k právním závěrům o vině obviněných své úvahy rozvedl na straně 11 odůvodnění rozsudku, kde poukázal na skutkové závěry, z nichž vzal za prokázané, že obě dovolatelky jednaly zaviněně, když obviněná I. O. celou trestní věc zorganizovala, vymyslela a zajistila její průběh a činnost ostatních spolupachatelů, a to i za pomoci obviněné E. K., která opatřila veškeré potřebné podklady pro uplatnění žádosti o úvěr obviněným M. T. Odvolací soud na straně 14 přezkoumávaného usnesení se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, neboť je považoval za správné.
46. V souladu se zákonem a judikaturou formuloval soud prvního stupně i skutkovou větu svého rozsudku, a to i ve světle námitek obviněných, podle kterých v ní absentuje přímo vyjádřený úmysl vedoucí k dokonání přečinu úvěrového podvodu. Podvodný úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě deklarován výslovně; postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence tohoto úmyslu na straně obviněného nepochybně vyplývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013).
47. Nejvyšší soud se se správnými, byť velmi stručnými závěry soudů obou stupňů ztotožnil a na základě výhrad obviněných, které nepovažoval za důvodné, jen pro úplnost doplňuje, že soudy ve svých závěrech správně při posuzování viny dovolatelek vycházely ze základní skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
48. K trestnosti tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru, neboť základní skutková podstata tohoto přečinu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je již naplněna jen tím, že pachatel uvede při sjednávání úvěrové smlouvy údaje, které nejsou pravdivé, rovněž pro jeho dokonání není třeba, aby byl úvěr skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena. Tento trestný čin je dokonán již tím, že pachatel uvede nepravdivé údaje, dojde-li k tomu v rámci úkonů, které mají povahu sjednávání úvěrové smlouvy [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2011, číslo sešitu 77, pod T 1406)].
49. K účastenství, jímž byly dovolatelky uznány vinnými, a to ve formě organizátorství a pomoci podle §24 odst. 1 písm. a) a c) tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Z hlediska subjektivní stránky platí, že účastenství [buď ve formě organizátorství [§24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], návodu [§24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] nebo pomoci [§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] je založeno na akcesoritě účastenství, tj. trestní odpovědnosti hlavního pachatele, která ve smyslu §24 odst. 2 tr. zákoníku znamená, že se na trestní odpovědnost účastníka užijí ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, protože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Trestné je pouze ve vztahu k úmyslnému trestnému činu, o který se u úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku jedná.
50. Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku „účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně“ naplní některou z podmínek uvedených pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení. Podle této dikce vyžadující pro subjektivní stránku pouze úmyslnou účast na trestném činu (arg. "…úmyslně…"), je zřejmé, že zákon slovem "úmyslně" předpokládá jak úmysl přímý, tak i nepřímý. Účastenství proto může být spácháno i v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
51. Pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil, a musí směřovat ke konkrétnímu trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních rysech. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. (viz. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 347, 349).
52. Ze samotného charakteru jednání dovolatelek je jejich úmysl zřejmý. Obviněná I. O. v první fázi navrhla manželům T., aby jejich syn M. T. požádal o poskytnutí hypotečního úvěru, ze kterého předstíraně koupí byt svých rodičů a byt své babičky, slíbila tento úvěr sama zařídit. Přijala od R. T. kopie občanských průkazů M. T. a jeho rodičů společně s rodným listem M. T., vyplnila žádost o úvěr, nepravdivě do ní uvedla údaje o zaměstnání M. T. u společnosti JEKonstav, přiložila k ní padělaná potvrzení o výši jeho pracovního přijmu, padělané výplatní pásky a padělané příjmové pokladní doklady, které vystavila obviněná E. K., ač obviněný M. T. u společnosti JEKonstav nikdy nepracoval a nebyl v dané době nikde zaměstnán, a zajistila předání zkompletované žádosti bance. Navíc podle výpovědi svědkyně J. H., obviněná E. K. sama za ní přišla „s tím, že potřebuje vyplnit potvrzení o výši příjmu pro banku“, což dokresluje, že obviněná E. K. jednala s plným vědomím a záměrem padělané podklady za konkrétním stanoveným účelem opatřit.
53. V posuzované věci s ohledem na povahu zkoumaného jednání obviněných jde o úmysl přímý, který podle §15 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Podle popsaných skutkových zjištění totiž obě obviněné svou činnost vykonávaly ve vztahu k hlavnímu pachateli vědomě se zaměřením na snahu, aby on získal úvěr, a tedy jejich jednání bylo chtěné, záměrně směřované přímo ke konkrétnímu cílu, jehož se snažili svou formou účastenství přispět k dokončení trestné činnosti hlavního pachatele.
54. Jednání obou obviněných směřovalo k tomu, aby obviněný M. T. při sjednávání smlouvy byl vybaven takovými podklady, které by vedly k tomu, aby mu banka úvěr přiznala, a to za cenu, že tyto podklady byly zcela vymyšlené, nepravdivé a vytvořené plně mimo faktický stav věci. Účastnily se proto na sjednávání úvěrové smlouvy [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2004)], včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, ale i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Obviněná E. K. tak pro tento účel zajistila, že byly vydány podklady, které u obviněného M. garantovaly, že je zaměstnán s poměrně vysokým měsíčním příjmem, ač tato skutečnost nebyla pravdou, protože tento obviněný v kritické době nikde zaměstnán nebyl. Jednalo se proto o nepravdivé údaje, za něž se považují takové okolnosti, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2014 a 2109).
55. Skutková zjištění, jak byla popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jsou dostatečným podkladem pro závěr, že obě obviněné byly osobami, které obviněnému M. T. jako straně uvěrové smlouvy vytvořily podmínky pro to, aby v postavení žadatele o úvěr mohl vystupovat, a to tím, že obviněná I. O. celou záležitost vymyslela, zorganizovala a zajistila i to, jak budou další osoby postupovat, mimo jiné, že obviněná E. K. potřebné nepravdivé podklady opatří. Tím se staly organizátorem a pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, neboť byla plněna i ta podmínka, že jednání pachatele dospělo do stadia dokonání přečinu úvěrového podvodu v jeho základní podstatě §211 odst. 1 tr. zákoníku.
56. Pro úplnost je možné jen s konkrétním odkazem na okolnosti projednávané věci zmínit, že ze skutkové věty, potažmo z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že obviněný M. T. poté, co byl přesvědčen svou matkou obviněnou R. T., souhlasil s tím, že bude ve věci vystupovat jako žadatel o hypoteční úvěr, ač věděl, že nemá prostředky a je bez zaměstnání. Tudíž věděl, že bude jeho žádost dokladována nepravdivými informacemi o tom, že je zaměstnán. Obviněná I. O. kromě toho, že věc naplánovala, zajistila i předání nepravdivých informací, „… žádost doložila padělaným potvrzením o výši jeho pracovního příjmu ze dne 3. 11. 2014 vystaveného obviněnou E. K. a dosvědčujícím, že obviněný M. T. je zaměstnán od 1. 3. 2014 u společnosti JEKonstav s čistým měsíčním příjmem ve výši 28.714 Kč, k žádosti přiložila tři padělané výplatní pásky a tři padělané příjmové pokladní doklady, které opět vystavila E. K., ač obviněný M. T. zde nikdy nepracoval a v dané době nebyl nikde zaměstnán …)“. Vzhledem k tomu, že žádost byla vystavena na jméno obviněného M. T., a s takto doloženými podklady u předmětné banky uplatněna, s tím, že obviněný o všech těchto krocích věděl, jde o žádost, kterou tento obviněný uplatnil. Lze přisvědčit závěru soudů, že bylo předpokladem, aby tuto žádost i podepsal, avšak pokud by tak neučinil a podpis jeho jménem by na formuláři provedl někdo jiný, nejde o rozhodnou okolnost, pokud je on fakticky tím, kdo tuto žádost podává. Pokud by podpis jeho pravým podpisem na žádosti nebyl, i to je dalším dokladem podvodného jednání ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku.
57. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných proti použitému právnímu posouzení nejsou důvodné, protože soudy s potřebnou důsledností uvážily všechny rozhodné okolnosti a správně určily, že obviněné spáchaly jako účastnice podle §24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku formou organizátorství a pomoci přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že po formální stránce tyto znaky uvedené právní kvalifikace byly naplněny.
VIII. Posouzení subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku
58. Jestliže obviněné ve svých dovoláních vytýkaly, že soudy jím za vinu kladený čin nesprávně právně posoudily proto, že nerespektovaly zásady plynoucí z principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio, uplatnily námitku, která s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž formálně koresponduje, jelikož jde o hmotněprávní výhrady mající podklad v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byla důvodně vznesena.
59. Obviněné se své beztrestnosti prostřednictvím tohoto principu domáhaly poukazem na malou škodlivost jim za vinu kladeného činu proto, že nedošlo ke sjednání úvěrové smlouvy, peněžní prostředky nebyly ve prospěch obviněného M. T. uvolněny, bankovnímu domu nevznikla žádná škoda, ani nebylo nijak zasaženo do práv třetích osob. Rovněž v této souvislosti zdůrazňovaly pozdější přiznání vyššího úvěru u jiné banky, jakož i motiv obviněného M. T., kterým bylo pomoci rodičům v tíživé finanční situaci a řádné splacení poskytnutého úvěru.
60. Nejvyšší soud podotýká, že obdobnou námitkou se zabýval již soud prvního stupně, který v jednání obviněných spatřoval porušení zájmu společnosti na ochraně nedotknutelnosti vlastnického práva, kterému se poskytuje trestněprávní ochrana, a tedy právům majetkovým i vztahům v rozsahu sjednávání úvěrových smluv, čímž je v konečném důsledku chráněn i cizí majetek v oblasti úvěrování. Prostředkem ochrany proti zásahům do těchto práv je mj. i aplikace trestního práva. Posuzované jednání každé z obviněných shledal nalézací soud natolik společensky škodlivým, že nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a je třeba za ně stanovit trestní sankci (viz strana 11 rozsudku). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a poznamenal, že podle jeho názoru nejsou splněny podmínky pro aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na skutečnost, jaké částky se týkaly nepravdivé informace, které byly předloženy v žádosti o úvěr (viz strana 11 usnesení).
61. Nejvyšší soud uvedené úvahy soudů obou stupňů považuje za správné, neboť je zřejmé, že zvážily všechny potřebné okolnosti, které vyplývají nejenom ze zjištěných a prokázaných skutkových, ale i dalších okolností, jež je nutné hodnotit ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy na podkladě zejména průběhu činu, do něhož byly zapojeny čtyři osoby, jejich role, které měly přesně určeny, jakož odhodlanosti, s níž se snažily dostát svému záměru, zcela správně shledaly vyšší závažnost, než je obvyklá u tohoto druhu trestných činů, neboť jejich snahou bylo vylákat částku ve výši 2.140.000 Kč.
62. Soudy se vypořádaly v potřebné míře a ze všech rozhodných hledisek i s materiálním korektivem společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu [viz odůvodnění Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].
63. Pro závěr o tom, že jde i bez vzniku škody o jednání společensky velmi škodlivé, je třeba vycházet v projednávané věci zejména z toho, že jde o dopředu domluvenou činnost více osob. Šlo též o organizovaný postup, kde dohoda vznikla nejprve mezi obviněnou I. O. s R. T., která přesvědčila k účasti na trestném činu svého syna M. T. Rozhodným byl i motiv, jímž byla snaha zajistit si finanční prostředky podvodným jednání, neboť rodina T. nebyla jinak schopna své závazky, jimiž byla zatížena, plnit. Podvodné vylákání peněz bylo základním cílem celé skupiny pachatelů, kteří se na tomto činu podíleli za použití nepravdivých údajů. Šlo tak o předem naplánované jednání s cílem se obohatit o částku přesahující dva miliony Kč, jíž by jinak poctivou cestou obvinění nezískali. Rafinovanost a vzájemná kooperace všech pachatelů je rovněž skutečností, která společenskou škodlivost zvyšuje (přesvědčení M. T. ze strany jeho matky, zajištění občanských průkazů rodných listů, fiktivních výplatních pásek ze společnosti JEKonstav, které musely být vytvořeny zpětně, spolupráce dalších lidí, např. P. R., J. H., apod.) Ze spisového materiálu je zřejmé, že nebýt obezřetnosti bankovní instituce, škoda na majetku banky reálně hrozila. Obviněný M. T. nebyl ze svého tehdejšího skutečného platu schopen požadovaný úvěr splácet. Pokud mu v tomto měli vypomáhat jeho rodiče, nebo měli-li dokonce splátky hradit sami, jejich zadluženost, ve které se v předmětné době nacházeli, vypovídá o tom, že své dluhy nezvládali a naprosto reálně vznikalo i nebezpečí, že by předmětný úvěr nemohli splácet. Soudy tak ze všech uvedených důvodů dostály požadavkům vyplývajících z podmínek §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/2008, a nálezu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/2005).
64. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem je třeba konstatovat, že obviněné zjištěným jednáním naplnily nejen všechny formální znaky skutkové podstaty účastenství podle §24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z hlediska závažnosti tohoto činu pro společnost, bylo nutné obviněné prostředky trestního práva potrestat − uložit trest.
IX. Závěr
65. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolací námitky obviněných E. K. i I. O. za zčásti stojícími mimo označené, ale i jakýkoli jiné dovolací důvody, zčásti pak neopodstatněnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu