Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2017, sp. zn. 8 Tdo 845/2017 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.845.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.845.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 845/2017-32 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání obviněného P. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 7 To 99/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 134/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá . Odůvodnění: 1. Obviněný P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 2 T 134/2016, uznán vinným, že I. 1. dne 19. 12. 2014 na neznámém místě prostřednictvím Online půjčky Home Credit, společnosti Home Credit, a. s., IČ: 269 78 636, se sídlem Nové sady č. 996/25, Brno, sjednal spotřebitelský úvěr č. 4412236691 ve výši 65 000 Kč, když do žádosti uvedl osobní údaje poškozeného R. H., trvale bytem H., P. – B., a to včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, které získal bez jeho vědomí, finanční hotovost si nechal zaslat na bankovní účet poškozeného R. H., odkud ji následně poškozený vybral a finanční hotovost obviněnému předal, 2. dne 24. 3. 2015 na neznámém místě sjednal u společnosti CETELEM ČR, a. s., IČ: 250 85 689, se sídlem Karla Engliše 5/3208, Praha 5, spotřebitelský úvěr č. 42318996100001 ve výši 500 000 Kč, když do žádosti uvedl osobní údaje poškozeného R. H., trvale bytem H., P. – B., a to včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, které získal bez jeho vědomí, finanční hotovost si nechal zaslat na bankovní účet poškozeného R. H., odkud ji následně poškozený vybral a finanční hotovost obviněnému předal, 3. dne 24. 3. 2015 na neznámém místě sjednal u společnosti CETELEM ČR, a. s., IČ: 250 85 689, se sídlem Karla Engliše 5/3208, Praha 5, revolvingový úvěr č. 42318996101100 ve výši 50 000 Kč, z něhož nejprve vyčerpal 49 000 Kč a po úhradě jedné splátky ve výši 2 000 Kč poté vyčerpal ještě 1 400 Kč, když do žádosti uvedl osobní údaje poškozeného R. H., trvale bytem H., P. – B., a to včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, které získal bez jeho vědomí, 4. dne 12. 5. 2015 na neznámém místě prostřednictvím internetového bankovnictví S24 sjednal u společnosti Česká spořitelna, a. s., IČ: 452 44 782, se sídlem Olbrachtova 1929, Praha 4, hotovostní úvěr č. 5825097823/0800 ve výši 299 999 Kč, když do žádosti uvedl osobní údaje poškozeného R. H., trvale bytem H., P. – B., a to včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, které získal bez jeho vědomí, finanční hotovost si nechal zaslat na bankovní účet poškozeného R. H., odkud ji následně poškozený vybral a finanční hotovost obviněnému předal, 5. dne 5. 6. 2015 na neznámém místě prostřednictvím internetového bankovnictví S24 sjednal u společnosti Česká spořitelna, a. s., IČ: 452 44 782, se sídlem Olbrachtova 1929, Praha 4, hotovostní úvěr č. 5845853833/0800 ve výši 250 000 Kč, když do žádosti uvedl osobní údaje poškozeného R. H., trvale bytem H., P. – B., a to včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu, které získal bez jeho vědomí, finanční hotovost si nechal zaslat na bankovní účet poškozeného R. H., odkud ji následně poškozený vybral a finanční hotovost obviněnému předal, čímž došlo k omezení práva poškozeného svobodně vstupovat do závazkových vztahů, a jednání pod body 2, 3, 4, 5 se dopustil, přestože byl dne 4. 11. 2014 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 79/2014, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2015, odsouzen pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž tento trest byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 3 T 246/2013, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2015, kdy byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 66 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. II. 1. dne 12. 10. 2015 v P. – B., H., využil nepozornosti poškozeného R. H. a z volně odložené peněženky mu odcizil finanční hotovost ve výši 40 000 Kč, čímž způsobil poškozenému R. H., škodu ve výši 40 000 Kč, 2. v období od 24. 7. 2015 do 8. 10. 2015 z blíže nezjištěného místa po předchozím neoprávněném zpřístupnění bezpečnostních přihlašovacích údajů k bankovnímu účtu vedenému u spol. Česká spořitelna, a. s., si přisvojil finanční prostředky na tomto bankovním účtu vedené a tyto dále užil k bezhotovostním platbám pro svou potřebu, kdy se jedná o následující transakce: - dne 24. 7. 2015 zaslal na bankovní účet platbu ve výši 8 944 Kč jako splátku úvěru, - dne 24. 8. 2015 zaslal na bankovní účet platbu ve výši 2 659,07 Kč jako úhradu účtu za telefon, - dne 29. 9. 2015 zaslal na bankovní účet platbu ve výši 30 000 Kč jako úhradu škody vzniklé Úřadu práce ČR z důvodu neoprávněného čerpání příspěvku na dietní stravování, - dne 8. 10. 2015 zaslal na bankovní účet platbu ve výši 2 934,05 Kč jako úhradu účtu za telefon, čímž způsobil poškozenému R. H., škodu v celkové výši 44 537,12 Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl dne 4. 11. 2014 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 79/2014, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2015, odsouzen pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž tento trest byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 3 T 246/2013, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2015, kdy byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 66 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. III. dne 5. 8. 2015 v 14:26 hod. prostřednictvím SMS zprávy uvedl v omyl poškozenou V. Ch., kdy na této pod záminkou půjčky finančních prostředků na zakoupení společného víkendového pobytu s R. H. vylákal částku 20 000 Kč, kterou se zavázal vrátit do konce srpna 2015 ze své výplaty, ačkoli žádný pobyt zakoupit nechtěl a věděl, že zapůjčené finanční prostředky nebude schopen vrátit, jelikož byl bez zaměstnání či jiného příjmu; předmětné finanční prostředky byly dne 11. 8. 2015 poškozenou Ch. zaslány na bankovní účet patřící R. H., odkud je následně R. H. na žádost obviněného vybral a finanční hotovost mu předal, čímž způsobil poškozené V. Ch., škodu v celkové výši 20 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl dne 4. 11. 2014 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 79/2014, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2015, odsouzen pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž tento trest byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 3 T 246/2013, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2015, kdy byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 66 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. 2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem I. jednak jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a jednak jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem II. jednak jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a jednak jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem III. jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným společnosti Home Credit, a. s., Brno, Nové sady 996/25, částku ve výši 39 890 Kč, České spořitelně, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, částku ve výši 231 047 Kč, poškozenému R. H., bytem P., H., částku ve výši 64 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Home Credit, a. s., Brno, Nové sady 996/25, se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou BNP Paribas Personal Finance, odštěpný závod BNP Paribas Personal Finance SA, se sídlem Praha 5, Karla Engliše 3208/5, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 7 To 99/2017, tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem II./1. a 2. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a náhradě škody poškozenému R. H., a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že trestní stíhání pro skutky, kterých se měl obviněný dopustit jednáním popsaným pod bodem II./1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (srov. výše), zastavil. Za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod I.) a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod III.), zrušením nedotčené, obviněnému uložil podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Denise Mitroviće proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. 5. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel namítl, že proti němu bylo nesprávně vedeno trestní stíhání pod bodem III. rozhodnutí, ačkoliv toto bylo podle zákona nepřípustné, neboť byl dán důvod k jeho zastavení podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy, že trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Konkrétně poukázal na to, že při hlavním líčení konaném dne 1. 2. 2017 bylo soudu předloženo prohlášení poškozené V. Ch. (dále převážně jen „poškozená“), jímž tato bere zpět svůj souhlas, resp. vyslovuje svůj nesouhlas s trestním stíháním obviněného podle §163 tr. ř. s tím, že vzhledem k osobním poměrům se považuje ve vztahu k obviněnému za osobu uvedenou v §100 odst. 2 tr. ř., tedy za osobu, která trestní stíhání obviněného považuje za újmu vlastní. Zdůraznil, že poškozená toto tvrzení odůvodnila tím, že obviněného poznala asi před dvěma lety skrze svého souseda R. H., k němuž se přistěhoval, s oběma partnery udržuje nadstandardní přátelské vztahy, když je oslovuje zdrobnělými jmény „P.“ a „R.“, neváhala půjčit obviněnému relativně vysokou částku 20 000 Kč, když věděla, že bude použita na společnou dovolenou obou partnerů a udělá jim tím radost, a dokonce snad považuje obviněného de facto téměř za svého syna. Vyslovil proto názor, že soud měl poškozenou posoudit jako osobu, která má právo ve vztahu k obviněnému odepřít svou výpověď podle ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. 6. Dále obviněný vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, pokud mu za skutky uvedené pod bodem I. rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl uložen souhrnný trest, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 2 T 174/2015. Uvedeným pochybením měl být zřejmě, s ohledem na zmíněnou formulaci vytýkané vady napadeného rozhodnutí, naplněn druhý z jím tvrzených dovolacích důvodů v úvodu jeho podání, tj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedeném směru poukázal na to, že trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným, páchal v období od prosince 2014 do října 2015, přičemž skutky uvedené v bodě I. rozhodnutí soudu prvního stupně spáchal v období od 19. 12. 2014 do 5. 6. 2015, tedy předtím, než byl předmětným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce odsouzen pro jiný skutek. Ve vztahu k tomuto jednání, kdy se jednalo o vícečinný souběh, mu měl tudíž být uložen souhrnný trest, resp. podle §44 tr. zákoníku mělo být od jeho uložení upuštěno, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem lze považovat za dostatečný (na podporu svého tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 12. 1970, sp. zn. 4 Tz 31/70, publikované pod č. 52/1971 Sb. rozh. tr.). 7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 7 To 99/2017, a současně všechny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 2 T 134/2016, a dále aby postupoval ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 8. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), se ve svém podrobném vyjádření nejprve zaměřil na námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k nimž uvedl, že sice odpovídají deklarovanému důvodu dovolání, avšak nejsou důvodné. 9. V podrobnostech rozvedl, že soudy obou stupňů se danou věcí z hlediska důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku o vině ve svých rozhodnutích nezabývaly, ovšem dovolatel ani takové námitky ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nevznesl; bez ohledu na tuto skutečnost však poškozenou V. Ch. nelze ve vztahu k obviněnému považovat za osobu, jejíhož souhlasu by bylo třeba k zahájení nebo pokračování v trestním stíhání. S poukazem na ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. a §100 odst. 2 tr. ř. uvedl, že o poškozené by v obecné rovině bylo možno uvažovat pouze jako o jiné osobě v poměru rodinném nebo obdobném, která by újmu obviněného právem pociťovala jako újmu vlastní, když v žádném ze vztahů v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. výslovně uvedených k obviněnému nebyla. U jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném však musí být orgány činnými v trestním řízení posuzován zvlášť bedlivě jednak konkrétní příbuzenský nebo jiný obdobný vztah mezi obviněným a poškozeným, jakož i otázka, do jaké míry újmu obviněného, způsobenou jeho trestním stíháním, by právem pociťoval poškozený jako újmu vlastní, přičemž existenci těchto okolností je třeba opřít o objektivní skutečnosti (zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob). Existenci takového vztahu je nutno pečlivě posuzovat i mezi osobami, které se prohlásí za snoubence, nebo mezi milenci, neboť ani vztah milenců, kteří spolu vedli příležitostný intimní život, jestliže spolu nesdíleli společnou domácnost a nesdružovali finanční prostředky ke společné úhradě potřeb, nelze na zmíněný vztah povýšit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011); rovněž blízký kamarádský vztah pachatele ke svědkovi (poškozenému) neodůvodňuje závěr o rodinném nebo jiném obdobném poměru ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016). V takovém případě není svědek oprávněn odepřít vypovídat, neboť zde neexistuje ani objektivní důvod pro to, aby újmu obviněného právem pociťoval jako újmu vlastní. 10. Státní zástupce vyslovil názor, že ve světle uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolatelem tvrzený vztah blízkého přátelství mezi ním a poškozenou, i kdyby objektivně existoval, nelze považovat za vztah, který by byl obdobný např. vztahu manželů, druha a družky nebo vztahu partnerů, na jehož základě by poškozená újmu obviněného mohla oprávněně pociťovat jako újmu vlastní; podotkl přitom, že partnerem obviněného byl poškozený R. H., u kterého odvolací soud ustanovení §163 tr. ř. aplikoval. Poškozená tedy vůbec nebyla osobou, která by podle §100 odst. 2 tr. ř. měla právo odepřít proti obviněnému výpověď, trestní stíhání dovolatele vůbec nebylo podmíněno jejím souhlasem a aplikace §163 a §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. v předmětné trestní věci vůbec nepřicházela v úvahu. 11. Ve vztahu k dalším námitkám obviněného uplatněným s poukazem na ovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že rovněž tyto byly z hlediska obsahového vymezení citovaného důvodu dovolání uplatněny relevantně, avšak ani takové výhrady nejsou důvodné. Zdůraznil, že ve vztahu souhrnnosti mohou být jen takové trestné činy, mezi jejichž spácháním nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, a v posuzované věci je pak z tohoto hlediska významné nikoliv datum 30. 9. 2015, jak se mylně domnívá dovolatel, ale datum 4. 11. 2014, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek v trestní věci vedené proti obviněnému u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 79/2014. Dne 30. 9. 2015 sice byl vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 2 T 174/2015, obviněný však byl odsouzen za skutek spáchaný již dne 5. 12. 2013, tj. ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7, a ve věci Okresního soudu v Nymburce bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu (před datem 4. 11. 2014 byla spáchána i trestná činnost, za kterou byl dovolatel souzen ve věci Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 246/2013). Skutek pod bodem I. výroku o vině spáchaný dne 5. 6. 2015 (datum posledního dílčího útoku) tudíž nebyl ve vztahu souhrnnosti k trestné činnosti stíhané ve věci Okresního soudu v Nymburce a uložení souhrnného trestu nepřicházelo v úvahu. Dovolatel přitom zcela pomíjí výklad uvedené problematiky na str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu, a současně cituje rozhodnutí, které řeší zcela jinou problematiku (stanoví, za jakých podmínek se stává mezníkem rozhodným pro ukládání souhrnného trestu takový odsuzující rozsudek, který byl v následujícím řízení zrušen) a na danou trestní věc nedoléhá. 12. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, a s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 13. 7. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 16. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že proti němu bylo nesprávně vedeno trestní stíhání pod bodem III. rozhodnutí, ačkoliv toto bylo podle zákona nepřípustné, neboť byl dán důvod k jeho zastavení podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy, že trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Konkrétně poukázal na to, že při hlavním líčení konaném dne 1. 2. 2017 bylo soudu předloženo prohlášení poškozené, jímž tato bere zpět svůj souhlas, resp. vyslovuje svůj nesouhlas s trestním stíháním obviněného podle §163 tr. ř. s tím, že vzhledem k osobním poměrům se považuje ve vztahu k obviněnému za osobu uvedenou v §100 odst. 2 tr. ř., tedy za osobu, která trestní stíhání obviněného považuje za újmu vlastní. 17. Nejvyšší soud ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce shledal, že taková námitka dovolatele sice odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, avšak současně se jedná o výhradu zjevně neopodstatněnou. 18. Citovaný důvod dovolání je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. 19. Obviněný přitom namítaný důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání spatřoval v důvodu podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět . Podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného upravují ustanovení §163 a §163a tr. ř. Ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. mimo jiné stanoví, že trestní stíhání pro trestné činy tam vyjmenované – včetně trestného činu (přečinu) podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl pod bodem III. výroku o vině ve vztahu k poškozené obviněný uznán vinným – lze proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného . 20. Za osoby podle §100 odst. 2 tr. ř. se považují příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé, partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní . Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně uvedených v §163 tr. ř. dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má vést. 21. V praxi se za poměr rodinný nebo obdobný v tomto smyslu může považovat zejména vztah mezi osobami sešvagřenými, snoubenci, bratranci, mezi strýcem a synovcem, mezi osobami vychovanými ve společné domácnosti apod. Existenci poměru těchto jiných osob (konkrétní příbuzenský nebo jiný vztah mezi nimi) i důvodnost pociťované újmy (jako újmy vlastní) je třeba opřít o objektivní skutečnosti; zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až §156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1477). Podle soudní judikatury se za poměr obdobný rodinnému v tomto smyslu podle okolností může považovat vztah, kdy osoby spolu dříve žily jako druh a družka a mají spolu děti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 21. 8. 1985, sp. zn. 4 To 52/85, publikované pod č. 52/1986 Sb. rozh. tr.). V každém případě musí jít o silný vztah, který, pokud není založen na pokrevním příbuzenství nebo odvozen od manželství pokrevních příbuzných (švagrovství), vzniká zpravidla dlouhodobě (osoby vychované ve společné domácnosti), případně jsou zde jiné okolnosti dodávající takovému vztahu na významu, jako očekávání budoucího uzavření manželství nebo společné děti. Vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní, by tak měl vykazovat podobné charakteristiky, jako vykazují ostatní vztahy vyjmenované v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Proto také nelze do této kategorie zpravidla zařadit vztah milenců, kteří spolu vedli příležitostný intimní život (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011), běžný kamarádský vztah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 785/2002), resp. přátelský vztah nebo vztah „dobrého sousedství“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 280/2016). 22. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu a ustálenou judikaturu dopadající na posuzovaný případ je zřejmé, že v teoretické rovině by obviněný ve vztahu k poškozené mohl být pouze „jinou osobou v poměru rodinném nebo obdobném, jehož újmu by poškozená právem pociťovala jako újmu vlastní“ (když v žádném ze vztahů výslovně vyjmenovaných v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. vůči poškozené nebyl), vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď. Za této situace je pak třeba posoudit, zda mezi obviněným a poškozenou je skutečně natolik blízký vztah, obdobný příbuzenskému a rodinnému, a zda by poškozená újmu obviněného pociťovala jako újmu vlastní. Jestliže obviněný v tomto směru tvrdil, že poškozená je sousedka jeho partnera, k němuž se přistěhoval, s oběma je v nadstandardním přátelském vztahu, když je oslovuje zdrobnělými jmény, půjčila mu peněžní prostředky na jejich dovolenou, protože jim chtěla udělat radost, a snad jej považuje téměř za svého syna, nelze takový přátelský a sousedský vztah považovat za tak intenzivní vztah blízkých osob, na jehož základě by poškozená újmu obviněného mohla právem pociťovat jako újmu vlastní (ze zmíněné charakteristiky vztahu obviněného a poškozené rozhodně nevyplývá, z jakého důvodu by poškozená právem pociťovala újmu obviněného jako újmu vlastní). Obviněný tudíž není ve vztahu k poškozené osobou, vůči níž by poškozená jako svědek měla právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., a pak ani zahájení trestního stíhání proti němu nebo pokračování trestního stíhání proti němu nebylo podmíněno souhlasem poškozené podle §163 odst. 1 tr. ř. V důsledku toho nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. jako namítaný důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, z čehož plyne, že v dané věci nebylo proti němu vedeno nepřípustné trestní stíhání, a tedy nebyl naplněn dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 23. Další dovolací důvod, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). 24. Naplnění tohoto dovolacího důvodu, tj. nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dovolatel spatřoval v tom, že mu za skutky uvedené pod bodem I. rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl uložen souhrnný trest, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 2 T 174/2015 (jak bylo podrobněji zmíněno již výše). 25. Takovou argumentaci obviněného (jak uvedl též státní zástupce ve svém vyjádření) je třeba rovněž ve vztahu k jím tvrzenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněnou, nicméně Nejvyšší soud současně shledal, že ani taková jeho námitka není opodstatněná. 26. Podle §43 odst. 2 věty první tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. 27. Z tohoto hlediska je v dané věci významné vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, tj. datum 4. 11. 2014 (sp. zn. 3 T 79/2014), nikoliv den 30. 9. 2015, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Nymburce (sp. zn. 2 T 174/2015). Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byl totiž obviněný odsouzen za skutek spáchaný již dne 5. 12. 2013, a tedy spáchaný ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 7, přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Trestnou činnost pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však obviněný páchal v období od prosince 2014 do června 2015, tedy po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 7, a tato pak není ve vztahu souhrnnosti k trestné činnosti, pro niž byl odsouzen Okresním soudem v Nymburce, a uložení souhrnného trestu tak nepřicházelo v úvahu. Pro úplnost je vhodné zmínit, že obviněný byl odsouzen ještě rozsudkem Obvodního soudu v Trutnově ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 3 T 246/2013, jímž mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, avšak zde byl odsouzen za skutky, které spáchal v období od 26. 10. 2010 do 14. 7. 2011, tj. přede dnem 4. 11. 2014 (jako v případě skutku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce). 28. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soud druhého stupně, jenž v dané věci rozhodoval v konečné podobě, uložil obviněnému správně samostatný úhrnný trest odnětí svobody, a nikoliv souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Nymburce, jak se toho obviněný dovolával. Plně se tak v tomto směru ztotožnil se závěrem a odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (srov. jeho stranu 7; obviněný zcela shodnou námitku totiž uplatnil již ve svém odvolání), a též s přiléhavým vyjádřením státního zástupce k této otázce, a nemá, co by postupu obou soudů nižších instancí při ukládání předmětného trestu mohl vytknout. 29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 9. 2017 JUDr. Jan Bláha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/27/2017
Spisová značka:8 Tdo 845/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.845.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Poškození cizích práv
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§209 odst. 1, 2 tr. zákoníku
§181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
§211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 4081/17
Staženo pro jurilogie.cz:2018-05-30