Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2017, sp. zn. 8 Tdo 919/2017 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.919.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.919.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 919/2017-56 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání obviněného Š. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 To 8/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 6/2015, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. K. odmítá . Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 28 T 6/2015, byl obviněný Š. K. v bodě 1) až 3) uznán vinným pokusem těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4) pokusem těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 T 167/2015, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 T 167/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a také o vině a trestu spoluobviněného R. W., jenž dovolání nepodal. 2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 To 8/2017, z podnětu odvolání obviněných Š. K. a R. W. podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Š. K v bodě 1) uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2) pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným R. W., a to na skutkovém základě, že ad 1) obviněný Š. K. dne 13. 5. 2014 kolem 18.35 hod. v O. – K. H., na ulici Č. c. před bývalým objektem opravny vozidel, poblíž cvičiště autoškoly, s obviněným R. W. společně fyzicky napadli teleskopickým obuškem či kovovou tyčí poškozeného Z. Ž., kterého nejprve obviněný Š. K. udeřil do oblasti čela a pravého oka, vzápětí se k němu přidal obviněný R. W., a společně poškozeného opakovaně, nejméně však čtyřikrát, udeřili do oblasti temene hlavy, přičemž poškozený se pokoušel chránit si hlavu rukou, a oba obvinění v útoku pokračovali až do té doby, než poškozenému přišel na pomoc J. P. a J. Š., které poté napadli níže popsaným způsobem, čímž poškozenému způsobili tržně zhmožděnou ránu na čele vpravo na kůži délky 5 cm, pronikající celou tloušťkou měkkých pokrývek lebních až ke kosti, tržně zhmožděnou ránu v temenní krajině vlevo na kůži délky 3 cm, tržně zhmožděnou ránu na vrcholu hlavy na kůži délky 2 cm, zhmoždění přední stěny hrudní, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržně zhmožděných ran na hlavě, přičemž poškozený byl v den předmětné události významně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění s následným nejvýše týden trvajícím částečným omezením v obvyklém způsobu života, a takto jednali, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě úderů a lokalitě, kam útok směřoval, si museli být vědomi, že mohou poškozenému Z. Ž. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, dále kolem 18.40 hod. na stejném místě v návaznosti na útok vůči poškozenému Z. Ž. obviněný Š. K. fyzicky napadl poškozeného Josefa Pavelku, který přišel Z. Ž. na pomoc a opakovaně, nejméně však šestkrát jej udeřil teleskopickým obuškem či kovovou tyčí do hlavy a následně po útoku poškozeného slovně urážel, a způsobil mu tržně zhmožděnou ránu levého ušního boltce na kůži délky 4 cm s poraněním chrupavky, podkožní krevní výron a zhmoždění v oblasti bradavkového výběžku spánkové kosti vlevo a zhmoždění hřbetní plochy pravého předloktí, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržně zhmožděné rány na hlavě, přičemž poškozený byl v den předmětné události významně omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění s následným částečným omezením v obvyklém způsobu života, přetrvávajícím v prvních dnech po zranění a takto jednal, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě a lokalitě, kam útok směřoval, si musel být vědom, že poškozenému Josefu Pavelkovi může způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, a současně kolem 18.40 hod. na stejném místě v návaznosti na útok vůči poškozenému Z. Ž. obviněný R. W. fyzicky napadl poškozeného J. Š., který přišel Z. Ž. na pomoc, a teleskopickým obuškem či kovovou tyčí jej nejprve udeřil do oblasti levého oka, druhý úder směřující na hlavu pak poškozený vykryl pravou rukou a ze strachu poté utekl do garáže, přičemž obviněný R. W. za ním do garáže vběhl a opět jej udeřil do zad, následně útoku zanechal a z garáže utekl, čímž poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu levého obočí, zhmoždění pravé ruky a zad a takto jednal, ačkoli vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě útoku a lokalitám, kam útoky směřovaly, si musel být vědom, že poškozenému Jánu Šťastnému může způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku, případně poranění páteře s různě závažným poškozením míchy, ad 2) dne 2. 8. 2014 v době od 3.30 do 3.40 hod. v O., na ulici J., před hernou situovanou v přízemí hotelu Clarion, společně s obviněným R. W. po předchozí verbální hádce oba obvinění fyzicky napadli poškozeného L. V., kterého nejprve obviněný Š. K. udeřil levou rukou do oblasti pravé tváře, a poté, co poškozený ze strachu na svoji obranu použil zámek na jízdní kolo s lankem, a tímto začal kolem sebe točit, obviněný R. W. přistoupil k poškozenému zezadu a povalil ho na zem, opakovaně ho kopal do hlavy, a obviněný Š. K. na poškozeného současně útočil nejprve rukama, následně ho oba obvinění opakovaně kopali a bili rukama do oblasti hlavy, čímž poškozenému způsobili tržně zhmožděnou ránu na horním víčku levého oka přibližně délky 1,5 cm, otoky a podkožní krevní výron víček levého oka, zhmoždění levé oční koule s krvácením do přední komory oka s paralýzou svěrače duhovky a úrazovým šedým zákalem, tržně zhmožděnou ránu na hřbetu nosu délky cca 1 cm, zlomeniny nosních kůstek bez vzájemného posunu kostních úlomků, tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině délky cca 3 cm, otřes mozku a zhmoždění levé boční stěny hrudníku v úrovni přední podpažní čáry v rozsahu 4. až 6. žebra, což si vyžádalo ošetření poškozeného na traumatologické ambulanci a chirurgickou revizi a sešití tržně zhmožděných ran, následnou jeho hospitalizaci na traumatologickém oddělení, přičemž poškozený byl po dobu hospitalizace v době od 2. 8. do 7. 8. 2014 významně omezen v obvyklém způsobu života, které přetrvávalo v důsledku mlhavého vidění na levé oko a poškození prostorového vidění, a takto obvinění jednali, ačkoli vzhledem k intenzitě úderů a kopů a k lokalitám, kam své útoky směřovali, si museli být vědomi, že mohou poškozenému L. V. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či zhmoždění mozku a takto jednali poté, co se dopustili jednání popsaných pod bodem 1) výroku tohoto rozsudku. 3. Odvolací soud obviněného za tyto trestné činy a dále za sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 T 167/2015, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl též o náhradě škody a vině i trestu obviněného R. W. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Š. K. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti celému výroku o vině, protože jemu za vinu kladené jednání soudy nesprávně právně posoudily, a vytýkal i vadnost výroku o uložení souhrnného trestu. 5. Výroku o vině pod bodem 1) obviněný vytýkal, že soudy porušily zásadu ústnosti trestního řízení podle §2 odst. 11 tr. ř., pokud vycházely z výpovědi poškozeného J. Š., kterou učinil v přípravném řízení, kdežto jeho výpověď z hlavního líčení zcela přehlížely a nesprávně z ní dovodily, že nebyl ochoten vypovídat, aby neuškodil obviněným, což je závěr, s nímž se neztotožnil. S poukazem na to, že těžiště dokazování je ve smyslu zásady ústnosti v řízení před soudem, měly soudy brát do úvahy, že svědci a poškození nebyli schopni označit, popsat ani řádně reprodukovat událost ze dne 13. 5. 2014. 6. Z uvedených důvodů obviněný shledal v postupu soudů extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedeného dokazování, protože nebylo prokázáno, který útočník měl vůči poškozeným jakým způsobem jednat, případně s jakým nástrojem. Podle obviněného nebyl opatřen žádný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů svědčících o jeho vině, a pokud byl uznán vinným, stalo se tak za porušení principu presumpce neviny ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, na který odkázal, a spatřoval v řízení porušení pravidel spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 Listiny. Obviněný nadto poukázal i na neobvykle a nestandardně prováděné výslechy poškozených opakovaně podle §158 tr. ř., přičemž jim byly ukazovány fotografie obviněných a vyšetřovatel před poškozenými, kteří ho jako pachatele nepoznali, opakovaně označoval obviněného jménem. 7. K činu pod bodem 2) obviněný vytýkal vadnost použité právní kvalifikace, protože jemu za vinu kladený čin nelze považovat za pokus těžkého ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, protože znak opětovnosti nebyl v řízení prokázán, s tím, že tento skutek měl být posouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byly zpočátku úkony přípravného řízení vedeny. Kromě těchto výhrad obviněný vytýkal i vadnost závěru o hrozící těžké újmě ve smyslu §122 tr. zákoníku, protože popis skutku, že „si museli být vědomi, že mohou poškozenému L. V. způsobit mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou…“ nemá oporu v obsahu spisu. 8. Podle obviněného nebylo možné dovodit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu, protože nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně a současně by jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, ani to, do jaké míry byl poškozený omezen při běžném životě a jaký byl jeho „obvyklý způsob života“. V té souvislosti odkázal na závěry znalce MUDr. Ilji Šína, jenž u hlavního líčení uvedl, že je u levého oka možná náprava až do 90-ti procentního obnovení zraku, avšak tento dobrý výsledek bude záviset na aktivitě a snaze poškozeného. Obviněný proto namítal, že pokud jde uvedeným způsobem vzniklou újmu na zdraví odstranit, pak se nejedná o zmrzačení či jinou těžkou újmu, jestliže poškozený potřebné kroky k jeho zlepšení nepodniká. Podle obviněného nemůže nést na vzniklém zranění vinu, jak soudy dovodily, protože znalec připustil, že zranění oka mohlo být způsobeno před projednávaným konfliktem i D. Š., což soudy nebraly do úvahy. Ze všech těchto důvodů označil použitou právní kvalifikaci za nesprávnou, protože z obecného hlediska každý útok směřující na hlavu nemusí způsobit závažnější zranění, a proto bylo nutné se zabývat všemi okolnostmi případu a zkoumat každou i jednotlivě. 9. Výhradami proti nesprávnosti uloženého souhrnného trestu obviněný vytýkal, že do něj ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku opomněly zahrnout i odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 6 T 142/2016, kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit dne 13. 4. 2016, nechat tedy před vyhlášením uvedeného rozsudku, a za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Mělo se přihlížet k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně k datu 29. 11. 2016, tj. k druhému vyhlášení odsuzujícího rozsudku, neboť bylo nutné ctít zásadu presumpce neviny . 10. V závěru svého dovolání obviněný Š. K. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací, napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 To 8/2017, zrušil. 11. K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství shledal výhrady obviněného nedůvodnými. Námitky ke skutku 1) považoval za uplatněné mimo dovolací důvod, protože šlo pouze o skutkové argumenty, jimiž s poukazem na zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny obviněný toliko polemizoval s provedenými důkazy a soudům vytýkal jejich hodnocení. Zdůraznil, že nesouhlas obviněného se závěry soudů neznamená, že by byl soud povinen ho automaticky obžaloby zprostit. 12. Za námitku související s označeným dovolacím důvodem státní zástupce považoval ve vztahu ke skutku v bodě 2) zpochybnění znaku spáchání takového činu opětovně podle písmene g) odstavce 2 §145 tr. zákoníku, anebo výhrady ohledně absence subjektivní stránky a požadavek na posouzení činu jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k trestu obviněný důvod dovolání naplnil pochybnostmi o správnosti uloženého souhrnného trestu. Tyto výhrady však státní zástupce shledal nedůvodnými, protože s ohledem na charakter útoku, četnost úderů, jejich síly, a míst na těle poškozeného, na něž směřovaly, si musel být dovolatel vědom, že závažné zdravotní následky zejména v podobě poškození důležitého orgánu či delší dobu trvající porucha zdraví reálně mohou vzniknout. To, že k těžké újmě na zdraví u poškozeného L. V. nedošlo, bylo jen shodou náhod na jeho vůli nezávislých, neboť oba pachatelé učinili vše pro to, aby ke zmíněnému následku došlo. Závěr o zavinění ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku státního zástupce považoval za správný. 13. Vady státní zástupce neshledal ani ve výroku o trestu, a požadavky obviněného k ukládání souhrnného trestu. Nedůvodným označil požadavek obviněného uplatněný k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 6 T 142/2016, za čin, jenž spáchal dne 13. 4. 2016, protože tento nebyl k projednávané trestné činnosti ve vztahu souběhu, ale šlo o recidivu, která uložení souhrnného trestu v daných souvislostech vylučovala. 14. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného k případné replice. Z její strany však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci. III. K formálním náležitostem dovolání 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze zásadně podávat z jiných než takto stanovených důvodů. 17. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Procesní vady a nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. 18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Uvedený důvod je určen zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 19. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je však širší, jestliže obviněný namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. IV. K výhradám o procesních vadách 20. Jak bylo již výše naznačeno, námitky týkající se procesních nedostatků, tzn. přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. nebo prověřování úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jsou postupy upravené normami procesního práva, a proto je nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného důvodu v rámci dovolacího řízení uplatňovat. Pod tento dovolací důvod nespadají ani jiné výhrady vztahující se k problematice procesního práva, a proto jeho prostřednictvím nelze vytýkat ani to, že soudy porušily ustanovení upravující způsob provedení výslechů svědků, a to ani z hlediska obecných zásad vyjádřených v trestním řádu. Princip ústnosti v §2 odst. 11 tr. ř. vymezuje obecné pravidlo, že se důkazy výpověďmi svědků, znalců a obviněného provádí zpravidla tím, že se tyto osoby vyslýchají. Přitom však tuto zásadu nelze chápat tak, že by bránila využití písemností v řízení či písemnému styku se stranami, anebo absolutně, protože trestní řád připouští výjimky, když např. v §211 tr. ř. dovoluje za podmínek tam stanovených v hlavním líčení číst místo výslechu svědka protokol o jeho výpovědi, obdobně lze takový postup ze zákonných důvod připustit i u znalce či osob mladších patnácti let, apod. 21. Z těchto důvodů se tvrzení o porušení zásady ústnosti vyjádřené v §2 odst. 11 tr. ř., až na výjimku představovanou zjištěním extrémního nesouladu anebo porušení pravidel spravedlivého procesu, neslučuje s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 22. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal vadnost i dalších procesních postupů, a to ve vztahu k výroku o vině v bodě 1) tím, že brojil proti průběhu výslechu J. Š., anebo že chybí přímý důkaz a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, či poukázal na vadný způsob provedení rekognice, nebo že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo , nebylo možné tyto námitky považovat za naplňující důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto uplatněné výhrady nemají právní povahu, protože jsou zaměřené proti skutkovým okolnostem a způsobu jejich zjišťování, jimiž se obviněný domáhal změny v prokázaných skutkových okolnostech tak, aby tyto korespondovaly s jeho obhajobou. 23. Přestože těmito námitkami obviněný obsahově dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, Nejvyšší soud nad rámec jeho zákonného vymezení posuzoval, zda soudy při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině postupovaly v souladu se všemi procesními pravidly, a zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněného zabývaly a obhajobu obviněného objasňovaly a zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Své závěry rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a ve stručnosti na ně lze odkázat. Je pro úplnost možné poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl kromě obviněného Š. K., poškozené Z. Ž. (č. l. 542 verte), J. P. (č. l. 310 až 313) a J. Š. (č. l. 520 verte až 521), jemuž byla přečtena i jeho výpověď z přípravného řízení (č. l. 300 až 304). U něj je proto nutné poznamenat, že soud postupoval v souladu se zásadou ústnosti podle §2 odst. 11 tr. ř., protože i tohoto poškozeného u hlavního líčení vyslýchal. Dále s ohledem na jím uváděné skutečnosti postupoval způsobem, který trestní řád pro případ, že se svědek od své dřívější výpovědi odchyluje, předepisuje, a tedy umožňuje. K žádnému porušení obecných zásad v této souvislosti nedošlo. Kromě toho soud vyslechl nejen poškozeného L. V. (č. l. 478 až 478 verte), ale i řadu svědků [M. V. (č. l. 477v až 478), M. M. (č. l. 521 až 521 verte), L. V. (č. l. 543), M. Z. (č. l. 691 verte až 692 verte), J. Č. (č. l. 692 verte až 693), R. M. (č. l. 693 verte až 694), J. Š. (č. l. 751 verte až 752), a další]. Provedl důkazy znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaného znalcem MUDr. Martinem Dobiášem, Ph.D. (č. l. 170 až 199), z oboru zdravotnictví odvětví oční lékařství zpracovaného znalcem MUDr. Iljou Šínem (č. l. 202 až 214) a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie zpracovaným znalci MUDr. Bohumilem Navrátilem a PhDr. Pavlem Koldou (č. l. 351 až 370). V souladu s trestním řádem konstatoval i obsah zajištěných listin včetně protokolu o provedení dechové zkoušky (č. l. 4), protokolu o ohledání místa činu spolu s fotodokumentací a plánkem (č. l. 5 až 10), lékařské zpráv Fakultní nemocnice Olomouc (č. l. 81 až 82, 120, 135 až 138), fotografiemi z kamerového záznamu hotelu Clarion (č. l. 131 až 134), a další důkazy. Tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 16 až 20 svého rozsudku. 24. Soudy se zabývaly i tvrzením obviněného Š. K., že dostatečně nezjistily, že nebyl v bodě 1) útočníkem, protože nebyl nikým ani při rekognicích poznán. Lze ve vztahu k této otázce poukázat na rozsudek soudu prvního stupně, kde vysvětlil, že za situace, kdy nebyl dán souhlas obviněných se čtením rekognice z přípravného řízení, nebylo možné z tohoto důkazu vycházet (viz strana 17 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto názorem nižšího soudu neztotožnil a uvedl, že nalézací soud měl možnost a povinnost provést obsah těchto výpovědí v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť se jednalo o úkon splňující všechny formální podmínky neopakovatelného a neodkladného úkonu ve smyslu §158 tr. ř. a provedené rekognice bezezbytku splňovaly i všechny zákonné podmínky ve smyslu §104b tr. ř. Toto pochybení odvolací soud napravil a za zcela nesprávné považoval námitky obviněných právě o nedostatečném průběhu rekognice. Skutečnost, že svědek J. Š. neoznačil obviněného Š. K. jako dalšího z útočících osob (mimo obviněného R. W.), nezpochybňuje podle odvolacího soudu věrohodnost svědka ani výsledky rekognice a závěr o souběžném pachatelství obou obviněných, protože z popisu trestného jednání je zřejmá dynamika útoku pachatelů a to, že uvedený poškozený se především soustředil jen na konkrétního útočníka, jenž jej napadl. Za takové situace podle názoru odvolacího soudu byl obsahem tohoto poznávacího řízení potvrzen komplexní hodnotící závěr soudu prvního stupně (viz podrobné vyjádření odvolacího soudu na stranách 18 až 20 jeho rozsudku). 25. Odvolací soud označil postup soudu prvního stupně správným i v dalších skutečnostech, zejména při provádění důkazů jej označil za provedený v souladu s procesními pravidly. Pokud zjistil, že nebyl zcela důsledný postup soudu prvního stupně při provedení protokolu o rekognici svědkem J. Š. ze dne 17. 2. 2015 jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, sám toto pochybení napravil, jak bylo uvedeno v bodu 24. výše, když obsah protokolu v rámci veřejného zasedání přečetl (č. l. 851). Doplnil dokazování i o videozáznam dokumentujícím jednání a chování obviněných a poškozeného v bodě 2). Vysvětlil po takto doplněném dokazování všechny své úvahy a závěry vážící se jak ke skutkovým, tak i k právním závěrům, že učinil, zejména z jakých důvodů přeformuloval a strukturálně pozměnil činy obviněného nesprávně soudem prvního stupně v bodě 1) rozdělené do tří samostatných skutků, ač se jednalo o jedno pokračující jednání. Odvolacím námitkám odvolatelů obdobným těm, jež obviněný Š. K. užil v nyní přezkoumávaném dovolání, nepřisvědčil a jednání obviněných kvalifikoval ve shodě s tím, jak to učinil nalézací soud (podrobně na stranách 17 až 24 rozsudku odvolacího soudu). 26. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a obsah spisového materiálu nemohl přisvědčit tvrzení obviněného o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. 27. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, a provedly potřebné dokazování, na jehož základě byla vina obviněného v nezbytném rozsahu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. objasněna, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. 28. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. 29. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). 30. Ze všech uvedených důvodů jsou soudy učiněná skutková zjištění výsledkem zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu a jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. VI. K výhradám proti nesprávně použité právní kvalifikaci 31. Výhrady proti nesprávnosti právní kvalifikace obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soustředil u výroku o vině pouze proti činu pod bodem 2) rozsudku soudu druhého stupně, a to námitkami proti správnosti znaku hrozby těžké újmy, opětovnosti či absenci subjektivní stránky. Tvrdil proto, že se mělo jednat jen o přečin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv o pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. 32. Obviněný konkrétně k otázce možnosti vzniku těžké újmy u poškozeného L. V. zmínil, že nebylo prokázáno, jak byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, a především, že pokud by poškozený v rámci léčby spolupracoval, mohl se jeho zrak téměř na 90 procent vylepšit, a že nebyl omezen v běžném životě ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. 33. K této námitce obviněného je třeba zdůraznit, že podle učiněných skutkových zjištění soudů poškozený L. V. utrpěl řadu zranění na levém oku, mimo jiných zhmoždění levé oční koule s krvácením do přední komory oka s paralýzou svěrače duhovky a úrazovým šedým zákalem, s přetrvávajícím omezením v obvyklém způsobu života v důsledku mlhavého vidění na levé oko a poškození prostorového vidění. Utrpěl i další poranění na nosu, mimo jiné zlomeniny nosních kůstek bez vzájemného posunu kostních úlomků, ale i tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině a zhmoždění levé boční stěny hrudníku, a otřes mozku. Ošetření si vyžádalo chirurgickou revizi a sešití tržně zhmožděných ran, jeho následnou hospitalizaci na traumatologickém oddělení, přičemž poškozený byl po dobu hospitalizace v době od 2. 8. do 7. 8. 2014 významně omezen v obvyklém způsobu života. 34. Takto zjištěná zranění, s ohledem na jejich léčení a průběh hojení i přístup poškozeného, soud prvního stupně nepovažoval za poranění a újmu takové povahy, která by vedla k faktickému způsobení některého ze zranění zakládající těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale spatřoval v nich ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Dovodil však, že těžká újma na zdraví u poškozeného L. V. hrozila, a to podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, protože jednáním obviněných mohlo dojít k poškození mozku jako důležitého orgánu (strana 20 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací, který doplnil, že přestože samotné následky na zdraví poškozeného nebyly tak závažné, aby naplňovaly podmínky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku, jednání obviněných nebylo možno kvalifikovat jen jako prosté ublížení na zdraví, neboť s ohledem na charakter útoku naplnily zákonné znaky pokusu k závažnějšímu trestnému činu, jehož následky jen díky náhodě nenastaly. Skutek spáchali v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť si byli vědomi, že zdravotní následky ve formě těžké újmy na zdraví mohly poškozenému takovým způsobem vzniknout, byť k dokonání, tedy vzniku takového následku, nedošlo (strana 24 rozsudku odvolacího soudu). 35. S ohledem na to, že soudy obou stupňů dospěly k závěr, že těžká újma u poškozeného L. V. jen hrozila, čin pod bodem 2) odvolací soud posoudil jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, neboť se obviněný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, tento čin spáchal poté, co spáchal jiný pokus zvlášť závažného zločinu spojeného s úmyslným způsobením těžké újmy, když jednal v úmyslu takový čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. 36. Obecně je třeba k výhradám obviněného uvést, že pro závěr, že pachatel způsobil těžkou újmu na zdraví úmyslně, není nutné, aby chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, podle něhož pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění alespoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu (srov. zhodnocení publikované pod č. II/1965, s. 27 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem pachatel útočil a jaké nebezpečí pro napadeného hrozilo z útoku (srov. rozhodnutí pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). 37. Z uvedeného není pochyb o tom, že obviněný Š. K. musel být minimálně srozuměn s tím, že může dojít k vážnému zranění poškozeného L. V., zvláště když bylo učiněno skutkové zjištění, že „udeřil levou rukou do oblasti pravé tváře, a poté, co poškozený ze strachu na svoji obranu použil zámek na jízdní kolo s lankem, a tímto začal kolem sebe točit, obviněný R. W. přistoupil k poškozenému zezadu a povalil ho na zem, opakovaně ho kopal do hlavy, a obviněný Š. K. na poškozeného současně útočil nejprve rukama, následně ho oba obvinění opakovaně kopali a bili rukama do oblasti hlavy“. 38. Povaha zranění jako hrozící těžké újmy byla prokázána ze znaleckého posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., podle něhož poškozenému hrozilo mnohem závažnější poranění hlavy, např. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových či pohmoždění mozku. Nejvyšší soud připomíná rovněž i povahu zranění na oku, vytvářející vážnou poruchu zdraví s ohledem na jeho povahu, která sice výslovně nenastala, nebo pokud nenastala, tak ji s ohledem na možnost jejího odstranění dostupnými léčebnými metodami není možno klást obviněnému k tíži. V této souvislosti lze jen připomenout, že za poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek, což je stav, který odpovídá těžké újmě na zdraví jiného druhu [např. podle písmen b) nebo i)] [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. II/1965)]. Za poškození důležitého orgánu je proto možno považovat i rozsáhlé pohmoždění svalové tkáně spojené s následným život ohrožujícím masivním krvácením mezi svalové snopce na více místech těla [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 1970, sp. zn. 1 To 25/70 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/1973)]. Jak soudy správně dovodily, hrozila v daných poměrech i delší dobu trvající porucha zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, za níž soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Stojí též za připomenutí, že díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté „ublížení na zdraví“ [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. II/1965), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 13/1966), či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1968, sp. zn. 7 Tz 64/68 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 18/1969)]. Naproti tomu, jestliže porucha zdraví je spojena s takovými obtížemi, které sice trvají delší dobu, přičemž však postiženému vážněji nepřekážejí v jeho povolání či zaměstnání, ani v obvyklém způsobu jeho života, nejde o těžkou újmu na zdraví, např. menší poranění, které v důsledku hnisání rány se zahojí teprve po delší době (srov. k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1320 až 1322). 39. Na základě uvedených skutečností je třeba shrnout, že s ohledem na charakter útoku, který obviněný Š. K. společně s obviněným R. W. vůči poškozenému vedli zejména proti hlavě poškozeného, kam ho obviněný Š. K. udeřil rukou a následně ho oba obvinění opakovaně kopali a bili rukama, je zřejmé, že hrozil vznik závažných zdravotních následků v podobě zejména poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku či delší dobu trvající porucha zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jak shledal odvolací soud. Tomuto závěru přisvědčuje i četnost úderů, jejich intenzita, jakož i lokalizace ran na těle poškozeného, a význam má i to, že k těžké újmě u poškozeného nedošlo pouze shodou náhod. 40. Z hlediska subjektivní stránky soudy správně shledaly, že obviněný s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti byl s možností vzniku uvedeného těžšího následku nejméně srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (strana 24 rozsudku odvolacího soudu). O nepřímý úmysl jde tedy, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. 41. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry a v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích vyslovenými názory ztotožnil a pro úplnost poznamenává, že subjektivní vztah obviněného Š. K. a spoluobviněného R. W. byl dán mimo jiné tím, že jednali jako spolupachatelé s vědomím a znalostí toho, jak se celé jednání odvíjí, jaké útoky vůči poškozenému užili a jak vzájemně na celou situaci reagovali. Je tak vhodné zmínit, že pro zavinění je dostačující, že obviněný ze své vnitřní stránky, byl dostatečně se všemi okolnostmi, za nichž k činu došlo, obeznámen a s možnými těžkými následky srozuměn. Na takové srozumění bylo možné usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použitého násilí o intenzity útoku, jakož i ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. II/1965) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 16/1964)]. 42. Nejvyšší soud se ztotožnil ze všech uvedených důvodů se závěry soudů obou stupňů o tom, že obviněný Š. K. jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku s obviněným R. W. spáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. 43. Ke kvalifikované skutkové podstatě uvedeného pokus trestného činu podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný čin spáchal opětovně poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví, proti níž obviněný brojil tvrzením, že tato nebyla naplněna, protože čin uvedený v bodě 1), od něhož odvolací soud uvedenou zvlášť přitěžující okolnost odvíjel, nebyl prokázán, Nejvyšší soud uvedené výhrady obviněného neshledal rovněž důvodnými. 44. Pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, tedy především souběh trestných činů podle §145 tr. zákoníku, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Patří sem však samozřejmě i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Není důležité, zda některý z činů posuzovaných z hlediska opětovnosti byl pokusem nebo přípravou k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví. Nepatří sem však případy pokračování, tedy části pokračujícího skutku ve vztahu k předchozímu útoku, a to i s přihlédnutím k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1990, sp. zn. 3 To 20/90 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 12/1991)]. Tím je logicky doplněno opětovné spáchání nejen z hlediska samotného těžkého ublížení na zdraví, ale i jakéhokoli jiného předchozího dokonaného nebo pokusu zvlášť závažného zločinu, který byl spojen s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrtí. Musí být tedy splněny dvě podmínky, že jde o zvlášť závažný zločin nebo jeho pokus a že tento čin byl spojen s úmyslným. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu ke znaku opětovně nedbalost [srov. §17 písm. b) tr. zákoníku]. 45. Na základě takto vymezených hledisek je zřejmé, že v přezkoumávané věci, když obviněný byl v bodě 1) uznán jiným skutkem, jenž byl posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jsou všechny podmínky dány, protože pokus takového činu v naplnění opětovnosti nebrání a šlo o zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy. 46. V uvedené souvislosti právě tato právní úprava předpokládá, že může jít i o čin, pro který obviněný nebyl odsouzen jiným rozsudkem, a tedy se může o opětovně spáchaný čin jednak i v téže trestní věci, v níž jsou posuzované dva skutky (jde o vícečinný souběh). Zcela pro úplnost k výhradě obviněného, že spáchání takového činu nebylo prokázáno, lze uvést, že je z daného dovolacího důvodu zcela nepřípadná, jak bylo uvedeno výše, když takovou vadu, jak vysvětlil shora, Nejvyšší soud nezjistil, naopak jak po skutkové, a v návaznosti na to i právní stránce, považoval závěry soudů obou stupě ve vztahu k činu pod bodem 1) za správné. 47. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal vady ve výroku o vině, a protože použitou právní kvalifikaci pod bodem 2) shledal ze všech hledisek správnou, námitky obviněného vůči ní užité posoudil jako nedůvodné. VI. K výhradám proti výroku o souhrnném trestu 48. Vůči výroku o trestu obviněný v dovolání namítal nesprávně uložený souhrnný trest, neboť se dožadoval toho, aby mu byl uložen i za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný dne 13. 4. 2016, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 6 T 142/2016. Vzhledem k tomu, že takto uplatněná námitka je „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je dovolání obviněného v této části důvodné. 49. Vrchní soud v Olomouci, který obviněnému přezkoumávaným rozsudkem trest sám uložil, obviněného odsoudil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu za trestné činy, pro něž obviněného uznal sám vinným a rovněž za sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 T 167/2015. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku se Vrchní soud v Olomouci zabýval i shodným požadavkem obviněného jako uvedl nyní v dovolání, jejž nepovažoval za důvodný, protože čin ze 13. 4. 2016 posouzený jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není ve vztahu souhrnnosti k trestnému jednání, pro které je obviněný nyní odsuzován, protože jej spáchal až poté, co mu byl 29. 12. 2015 doručen trestní příkaz vydaný Okresním soudem v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 T 167/2015 (viz strany 24 až 25 rozsudku odvolacího soudu). 50. Nejvyšší soud se s posouzením odvolacího soudu ztotožnil, protože jeho závěry korespondují s podmínkami, za nichž je možné souhrnný trest ukládat, a proto je vhodné připomenout, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad pro ukládání trestu úhrnného uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženému pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. 51. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, jenž je u souhrnného trestu dán, pokud se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů, přičemž v období mezi jejich spácháním nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. mu nebyl doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. 52. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). 53. Z uvedeného je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem (doručeným trestním příkazem) soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek (trestní příkaz) o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. 54. Vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže odsuzující rozsudek též posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. rozhodnutí č. 19/2007-II. Sb. rozh. tr.) 55. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že obviněný skutky, pro něž je odsuzován, spáchal ve dnech 13. 5. 2014 a 2. 8. 2014. Původní rozsudek v této věci vydaný Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 28 T 6/2015, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 3 To 32/2016 (č. l. 619 až 628). Nyní byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2016, č. j. 28 T 6/2015-773, v konečné podobě však rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 To 8/2017. 56. Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 167/2015, který si Nejvyšší soud za účelem rozhodnutí o dovolání vyžádal, plyne, že obviněný byl pro skutek spáchaný dne 10. 10. 2015 uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 T 167/2015, který byl obviněnému doručen dne 29. 12. 2015 (č. l. 44 uvedeného spisu) a nabyl právní moci dne 7. 1. 2016 (č. l. 46 uvedeného spisu). 57. Nejvyšší soud si pro posouzení námitek obviněného vyžádal rovněž i spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 142/2016, z jehož obsahu zjistil, že obviněný skutek kvalifikovaný jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchal dne 13. 4. 2016, a odsouzen za něj byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 6 T 142/2016 (č. l. 311 uvedeného spisu), který nabyl právní moci téhož dne. 58. Z takto zjištěných skutečností a též i z nově vyžádaného opisu rejstříku trestů, Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů zcela správně dospěly k závěru, že jediným odsouzením, k němuž může být v přezkoumávané věci ukládán souhrnný trest, je odsouzení ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 167/2015, protože v ní dne 25. 11. 2015 vyhlášený a obviněnému dne 29. 12. 2015 doručený trestní příkaz je ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku prvním odsuzujícím rozsudkem (zde doručeným trestným příkazem), a proto ve vztahu souhrnnosti jsou skutky spáchané před dnem 29. 12. 2015, což je vedle trestných činů ze dne 13. 5. 2014 a 2. 8. 2014, pro něž se v projednávané věci vede, jen skutek ze dne 10. 10. 2015, pro který byl obviněný zmíněným trestním příkazem uznán vinným a odsouzen. Jen tyto tři skutky byly spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen první odsuzující rozsudek (zde doručen trestní příkaz) za jiný čin obviněného. 59. Ve vztahu souhrnnosti z těchto důvodů nemůže být skutek ze dne 13. 4. 2016, v němž byl shledán zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože ten byl spáchán poté, co byl dne 29. 12. 2015 doručen trestní příkaz vydaný dne 25. 11. 2015, sp. zn. 6 T 167/2015. Soudy proto správně odsouzení za zločin loupeže podle §173 odst. 1, ve věci sp. zn. 6 T 142/2016, vedené u Okresního soudu v Olomouci, považovaly za recidivu, a ve vztahu k němu souhrnný trest obviněnému neukládaly. VII. Závěr 60. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání posoudil jako celek nedůvodným, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 27. 9. 2017 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/27/2017
Spisová značka:8 Tdo 919/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.919.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Pokus trestného činu
Souhrnný trest
Spolupachatel
Ublížení na zdraví úmyslné
Úmysl nepřímý
Dotčené předpisy:§2 odst. 5, 6 tr. ř.
§21 odst. 1 tr. zákoníku
§145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
§358 odst. 1 tr. zákoníku
§23 tr. zákoníku
§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§43 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Staženo pro jurilogie.cz:2017-12-30