ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5238.2017.3
sp. zn. 21 Cdo 5238/2017-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka v řízení o pozůstalosti po K. Č. , zemřelé dne 4. června 2016, za účasti A. F. , zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, o dovolání A. F. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2017, č. j. 11 Co 143/2017-125, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. ledna 2017, č. j. 18 D 461/2016-103, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po K. Č., zemřelé dne 4.6.2016 (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 16.6.2016, č.j. 18 D 461/2016-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena D. S., notářka se sídlem v S.
Do protokolu o předběžném šetření, který byl sepsán 23.8.2016, uvedla babička zůstavitelky K. Č., že „zůstavitelka byla svobodná, invalidní důchodkyně, že matka nežije, o otci nic neví, že nejsou osoby, které žily se zůstavitelkou ve společné domácnosti, a že závěť zůstavitelka nezanechala“. Prostřednictvím informačního systému evidence obyvatel soud zjistil, že jako „otec osoby s rodným číslem (rodné číslo zůstavitelky)“ je uveden A. F. Po poučení o dědickém právu A. F. do protokolu sepsaného dne 31.10.2016 pověřenou notářkou prohlásil, že dědictví po zůstavitelce neodmítá. Podáním doručeným soudu dne 8.12.2016 K. Č., babička zůstavitelky, namítla dědickou nezpůsobilost A. F. „dle ustanovení §1482 odst. 2 a §1481 zákona č. 89/2012 Sb.“, neboť „se se zůstavitelkou de facto nikdy nestýkal, nestaral se o ni, dlouhodobě neplnil svou vyživovací povinnost, za což byl v minulosti opakovaně trestně stíhán, mimo jiné bylo proti němu vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 63/85 pro trestný čin zanedbání povinné výživy, v roce 1993 byl opětovně stíhán za tento trestný čin vůči zůstavitelce, jak vyplývá ze zprávy Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22.3.1993 sp. zn. 20 E 853/86, opakovaně byly proti němu vedeny výkony rozhodnutí k vymožení dlužného výživného v exekučním řízení, a dopouštěl se trestné činnosti také vůči matce zůstavitelky M. Č., kterou v minulosti opakovaně fyzicky napadal a obtěžoval“. Současně tímto podáním K. Č. oznámila svou pohledávku za zůstavitelkou „dle §245 zákona č. 292/2013 Sb.“ ve výši 450.000 Kč, vzniklou z titulu ústní smlouvy o zápůjčce, a sdělila, že „v souvislosti s vypravením pohřbu zůstavitelky uhradila označené pohřební službě částku 8.845,- Kč“.
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 18.1.2017, č.j. 18 D 461/2016-103, rozhodl, že se ukončuje účast pozůstalého otce A. F. v řízení. Vycházel ze závěru, že A. F. je dědicky nezpůsobilý podle §1481 o.z., když se podle rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.6. 1985, č.j. 6 T 63/85, dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstavitelce tím, že „na ni (jako nezletilou) neplatil výživné od 11.3.1984 do 11.3.1985 (s výjimkou doby od 11.5.1984 do 11.7.1984), tento skutek byl kvalifikován jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 trestního zákona, a na této skutečnosti nic nemění ani to, že byl zproštěn obžaloby vzhledem k tomu, že při hlavním líčení dne 12.6.1985 předložil doklad o úhradě dlužného výživného“.
K odvolání A. F. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.5.2017, č.j. 11 Co 143/2017-125, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se neztotožnil s odvolací námitkou, že „jestliže se jednání, které má zakládat dědickou nezpůsobilost, stalo v roce 1984/1985, pak nemůže být posuzováno z pohledu ustanovení §1481 občanského zákoníku, který vstoupil v účinnost 1.1.2014“, a že „měl soud vycházet z ustanovení §469 zákona č. 40/1964 Sb., které pro závěr o dědické nezpůsobilosti vyžadovalo prokázání, že se dědic dopustil trestného činu, za který byl odsouzen pravomocným rozsudkem, k čemuž v dané věci nedošlo“. Podle odvolacího soudu „vztah přechodných ustanovení §3028 a §3069 občanského zákoníku je vztahem speciality a subsidiarity“, ustanovení §3069 jako ustanovení speciální tak vylučuje v případě dědického práva užití ustanovení §3028.
Proti usnesení odvolacího soudu podal A. F. dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které „ve svém důsledku znamená zpětnou účinnost nového občanského zákoníku“. Dědická nezpůsobilost ze zákona nastává okamžikem, kdy se dědic dopustí vůči zůstaviteli jednání zakládajícího jeho dědickou nezpůsobilost, nevzniká tedy smrtí zůstavitele. Jestliže jednání, které má zakládat jeho dědickou nezpůsobilost, nastalo „v období let 1984 až 1985“, pak toto jednání nemůže být posuzováno podle ustanovení §1481 zákona č. 89/2012 Sb., neboť tento občanský zákoník vstoupil v účinnost až ke dni 1.1.2014. Aby zákon působil retroaktivně, musí být zpětná účinnost v zákoně zakotvena. Z ustanovení §3028 občanského zákoníku však vyplývá, že právní poměry vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Proto, pokud by měla být dědická nezpůsobilost posuzována podle ustanovení §1481 občanského zákoníku, pak výhradně pro jednání na úkor zůstavitelky učiněné ode dne účinnosti tohoto občanského zákoníku, tedy od 1.1.2014 do dne smrti zůstavitelky. V projednávané věci tak měly soudy vycházet výhradně z ustanovení §469 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Dovolatel má za to, že aby bylo možno učinit závěr o jeho dědické nezpůsobilosti podle §469 zákona č. 40/1964 Sb., muselo by být prokázáno, že se vůči zůstavitelce dopustil úmyslného trestného činu, za který byl odsouzen pravomocným a vykonatelným rozsudkem, k takovému odsouzení však nedošlo, naopak obžaloby byl zproštěn a došlo k zániku trestní odpovědnosti za uvedené jednání přímo ze zákona. Trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 trestního zákona zaniká podle §214 trestního zákona, když trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Tyto zákonné podmínky byly podle dovolatele u něho splněny, a jestliže právní řád České republiky deklaruje zánik trestnosti skutku, pak na takové jednání nelze pohlížet jinak, než, že vůbec nenastalo. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 315/1997 vyplývá, že při posuzování, zda se dědic dopustil úmyslného trestného činu, který zakládá dědickou nezpůsobilost, je podle §135 odst. 1 o.s.ř. soud v řízení o dědictví vázán rozhodnutím příslušného orgánu, tj. v daném případě zprošťujícím rozsudkem. Soud v takovém případě již znovu nemohl rozhodovat o tom, zda předmětné jednání je trestným činem. Pokud by tato otázka měla být znovu řešena jako předběžná otázka, muselo by být vedeno důkazní řízení, to však vedeno nebylo, soud neměl k dispozici ani soudní spis, rozhodoval výlučně na základě „kopie zprošťujícího rozsudku z roku 1985“, přesto dospěl k závěru, že „došlo k trestnému činu“. Takový závěr považuje dovolatel za „paradoxní“. S dcerou se až do její smrti stýkali, v dřívější době žili ve společné domácnosti, jejich vztah byl takový, jak je běžné mezi otcem a dcerou, v chování dcery nebyla patrná žádná zášť či nepřátelství, z jejího vystupování bylo zřejmé, že pokud kdysi existoval problém s placením výživného (vzniklý tím, že nebyl schopen prokázat placení výživného, když sdílel společnou domácnost i s matkou zůstavitelky, a bylo proto pro něho jednodušší znovu zaplatit), nemá to žádný vliv na jejich vztahy, a lze proto tvrdit, že byť to zůstavitelka nevyjádřila žádnou listinou, dřívější jednání mu prominula a odpustila. Uvedené skutečnosti jsou důvody k tomu, aby byly dovolacím soudem posouzeny otázky, které ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, a to: zda jednání zakládající dědickou nezpůsobilost učiněné za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. je možno právně hodnotit podle zákona č. 89/2012 Sb., zda podle zákona č. 89/2012 Sb. lze hodnotit jen jednání zakládající dědickou nezpůsobilost učiněné po 31.12.2013, a zda prominutí činu učiněné zůstavitelkou vůči dědici ústně za platnosti zákona č. 40/1964 Sb. je možno právně hodnotit podle zákona č. 89/2012 Sb., který vyžaduje výhradně písemnou formu takového úkonu. Nakonec dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 11 Co 143/2017-125 ze dne 31.5.2017 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s..ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitelka nezanechala pořízení pro případ smrti, podle zákonné posloupnosti přicházel v úvahu jako dědic ve druhé třídě dědiců (§1636 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“) otec zůstavitelky A. F., ten po poučení o dědickém právu prohlásil, že dědictví neodmítá. Dále soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.6.1985, sp. zn. 6 T 63/85, byl A. F. zproštěn obžaloby z dvojnásobného trestného činu zanedbání povinné výživy, kterého se měl dopustit „v době od prosince 1983 do konce dubna 1984 a od prosince 1984 do konce března 1985“ tím, že „neplatil výživné na nezletilého syna K. N., a v době od 11. března 1984 do března 1985, s výjimkou doby od 11.5. do 11.7.1984, neplatil výživné na nezletilou dceru K. Č.“; ke zproštění došlo pro zánik trestnosti podle §213 trestního zákona, když obžalovaný při hlavním líčení dne 12.6.1985 předložil prostřednictvím obhájce „poštovní poukázky, ze kterých vyplynulo, že dlužné výživné bylo dne 16.5.1985 uhrazeno rodiči obžalovaného, se souhlasem obžalovaného“. Z tohoto zjištění soud prvního stupně i soud odvolací dovodily, že otec zůstavitelky je dědicky nezpůsobilý podle ustanovení §1481 o.z., neboť se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstavitelce.
Pro rozhodnutí soudů o ukončení účasti A. F. v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce pro jeho dědickou nezpůsobilost bylo významné posouzení, zda chování vůči zůstavitelce, pro které byl obviněn z trestného činu zanedbání povinné výživy v letech 1984/1985, lze hodnotit podle ustanovení §1481 o.z., který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, bez ohledu na právní úpravu dědické nezpůsobilosti v době, kdy k zanedbání povinné výživy došlo. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul (§1481 o.z.).
Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům a nebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil (§469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2013, dále jen „obč. zák.“).
Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 1 o.z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 o.z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 3 o.z.).
Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (§3069 o.z.).
Ustanovení §469 obč. zák. i ustanovení §1481 o.z. upravují institut tzv. dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí. Právní úprava podle uvedených předpisů není stejná. Občanský zákoník účinný od 1.1.2014 v ustanoveních §1481 a §1482 jednak konkretizoval a rozšířil důvody dědické nezpůsobilosti dříve upravené v obč. zák., jednak dřívější důvod „kdo se dopustil úmyslného trestného činu….“, nově formuloval: „ kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu….“; tato formulace by měla odstranit pochybnosti, zda i osoby trestně neodpovědné (pro nedostatek věku nebo nepříčetnost v době, kdy k činu došlo) jsou z dědění vyloučeny. Odlišně je upraveno také prominutí (odpuštění) závadného chování, které způsobilo dědickou nezpůsobilost, zůstavitelem. Zatímco dřívější úprava umožňovala odpuštění, aniž by byl stanoven způsob takového odpuštění (z toho bylo judikaturou dovozováno, že se tak může stát i konkludentně), nová právní úprava zakotvila výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve vztahu k němu nebo k vyjmenovaným osobám potencionální dědic dopustil.
Ke znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. např. právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996, I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České publiky ze dne 4.2.1997, sp.zn. Pl ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zásada, že při dědění se použije právo platné v době smrti zůstavitele (zakotvená v ustanovení §3069 o.z.), bývá pravidlem při každé změně právní úpravy dědění, má význam pro rozhodování o dědění po osobách zemřelých před novou právní úpravou, pokud k rozhodování dochází až za účinnosti právní úpravy nové. Pokud v projednávané věci zůstavitelka zemřela po 1.1.2014, je použití právní úpravy dědění podle nového občanského zákoníku samozřejmé, aniž by bylo třeba odkazovat na jeho ustanovení §3069, které je součástí ustanovení přechodných a závěrečných. Podle nové právní úpravy se tak posuzují dědické tituly, okruh dědiců, velikost dědických podílů, správa pozůstalosti, přechod pozůstalosti na dědice, apod. Zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního předpisu (viz shora) však neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly posuzovány i vztahy vzniklé (nebo dokonce i již zaniklé) za právní úpravy předcházející, byť mají či mohou mít vliv na dědění po 1.1.2014. V dosavadní soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že v případě závětí učiněných za a podle dřívější právní úpravy, které zakládají poměry (dědění), k nimž dojde až za nové právní úpravy, se jejich platnost posuzuje podle dřívější právní úpravy. Obč. zák. stanovil toto pravidlo v přechodných ustanoveních výslovně (§859), v nyní platném občanském zákoníku to lze dovodit z ustanovení §3070 až 3072, podle nichž se za platné považují i pořízení pro případ smrti, smlouva o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, které odporují právním předpisům v době, kdy byly učiněny, pokud vyhovují nyní platnému a účinnému o.z. a zůstavitel zemřel po 1.1.2014 (v těchto taxativně vyjmenovaných případech zákon sám zakládá od 1.1.2014 platnost úkonů, které v době svého vzniku platné nebyly). Není žádného důvodu k tomu, aby se stejně jako platnost závěti posuzovalo i chování potencionálního dědice vedoucí k případné dědické nezpůsobilosti, tedy podle právní úpravy tohoto institutu v době, kdy k závadnému chování došlo. K dědické nezpůsobilosti totiž nedochází až smrtí zůstavitele, ale již tím, že se potencionální dědic zákonem definovaného chování vůči zůstaviteli, resp. dalším osobám, dopustil. To vyplývá především z toho, že ještě za života zůstavitele může z jeho strany dojít k odpuštění (prominutí) takového chování a tím k „obnovení dědické způsobilosti“.
Vzhledem k tomu, že zákonodárce neupravil v o.z. pro dědickou nezpůsobilost obdobnou výjimku jako pro výše uvedené případy pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, pro danou věc a soudem zjištěné chování dovolatele vůči zůstavitelce v letech 1984/1985 to znamená, že je třeba věc posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti. Jestliže ještě za účinnosti obč. zák. byl dovolatel zproštěn obvinění z trestného činu zanedbání povinné výživy vůči tehdy nezletilé zůstavitelce, nebyl za tento trestný čin odsouzen, trestnost podle §214 trestního zákona č. 141/1961 Sb. zanikla, a nebyly tak naplněny předpoklady ustanovení §469 obč. zák. pro dědickou nezpůsobilost, opětovné posuzování uvedeného činu dovolatele nyní podle ustanovení §1481 o.z. by nepochybně znamenalo pravou zpětnou účinnost nového právního předpisu - dědická nezpůsobilost podle nového právního předpisu by byla dovozována z činu, který v době, kdy k němu došlo, dědickou nezpůsobilost nezaložil.
Pokud tedy odvolací soud učinil závěr o dědické nezpůsobilosti dovolatele výlučně na základě zjištění z „rozsudku soudu v trestní věci, z něhož vyplývá jeho obvinění pro trestný čin zanedbání povinné výživy vůči zůstavitelce v letech 1984/1985, jehož byl zproštěn“, a na toto zjištění aplikoval ustanovení §1481 o.z., není usnesení o ukončení účasti dovolatele v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto usnesení a podle ustanovení §243e odst. 2 věta druhá o.s.ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s..ř.).
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že s ohledem na vázanost zjištěným stavem věci v době rozhodování odvolacího soudu (včetně účastenství v řízení), nemohlo být v dovolacím řízení přihlíženo k tomu, že podáním doručeným soudu dne 29.6.2017 (tj. po rozhodnutí odvolacího soudu) uplatnila K. Č., dědické právo po zůstavitelce „ve druhé třídě dědiců dle ustanovení §1636 OZ“; tím se bude zabývat soud prvního stupně v dalším řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu