ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4227.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4227/2017-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně České unie sportu, z.s., se sídlem v Praze 6, Břevnově, Zátopkova 100/2, PSČ 169 00, IČO 00469548, zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, PSČ 110 00, proti žalovanému A. H., P., zastoupenému JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, PSČ 120 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 11/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2017, č. j. 3 Cmo 83/2016-369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku
21 901 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. ledna 2016, č. j. 2 Cm 11/2013-289, zamítl žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč (I. výrok), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému omluvit se žalobkyni „za poškození její dobré pověsti, které způsobil svým řízením společnosti Sazka a.s., kde měla Česká unie sportu většinový podíl“ (II. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení (III. výrok).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, ve III. výroku o nákladech řízení co do výše náhrady nákladů přiznané žalovanému změnil a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému též náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle žalobkyně poškodil žalovaný její dobrou pověst jednak tím, že „řídil společnost SAZKA a.s. v rozporu s péčí řádného hospodáře“ a dále tím, že „nepodával objektivní informace o stavu této společnosti jejím akcionářům“. Na základě těchto tvrzení žalobkyně požadovala zadostiučinění v penězích a ve formě omluvy. Žalovaný se měl omluvit za poškození dobré pověsti, které způsobil svým „řízením společnosti Sazka a.s., kde měla Česká unie sportu většinový podíl“. Důsledkem toho, jak žalovaný řídil společnost Sazka, a.s., bylo podle tvrzení samotné žalobkyně prohlášení konkurzu na majetek společnosti Sazka a.s. a snížení majetku žalobkyně jako jejího majoritního akcionáře. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že „řízením společnosti“ nastaly důsledky, které se projevily v majetkové sféře žalobkyně, nikoli v její sféře nemajetkové, zadostiučinění požadované za následky tohoto jednání (tedy omluva) tudíž nepřísluší. Odvolací soud konstatoval, že nárok na zadostiučinění ve formě omluvy byl „nevhodně“ uplatněn; žalobkyně určitě a srozumitelně zformulovala nesprávný nárok. Podle odvolacího soudu byl prokázán druhý aspekt jednání žalovaného, totiž že žalovaný podával „zkreslené informace“ o stavu společnosti, toto jednání bylo způsobilé poškodit dobrou pověst žalobkyně, nebylo však možné posoudit přiměřenost požadovaného zadostiučinění, protože žalobkyně přes poučení soudu, jehož se jí opakovaně dostalo, nesplnila svou povinnost tvrdit k tomu potřebné skutečnosti.
Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (zmiňuje v té souvislosti usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, rozsudku ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, a rozsudku ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008), když petit požadované omluvy nezformuloval tak, aby odpovídal prokázanému závadnému jednání žalovaného. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že zasáhnout dobrou pověst žalobkyně mohl způsob, jakým žalovaný prezentoval ekonomické výsledky Sazky jejím akcionářům, měl tomu odpovídajícím způsobem požadovaný nárok na omluvu upravit, tj. petit obsahově zúžit či výrok přeformulovat.
Žalobkyně dále, co se požadavku na zadostiučinění v penězích týče, namítá, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou cituje, nebyla řádně poučena podle §118a o. s. ř. o nutnosti doplnit potřebná skutková tvrzení.
Oproti mínění žalobkyně však je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, Nejvyšší soud uvedl, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Zdůraznil však, že musí dbát na to, aby výrok z obsahového hlediska vyjadřoval to, čeho se žalobce žalobou domáhal, a to s poukazem na ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. (v tehdy účinném znění), podle něhož překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Z uvedeného plyne, že závěr právě uvedeného rozhodnutí, na něž ve svém dovolání poukazovala žalobkyně, totiž že soud „může upravit znění navržené omluvy tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalovaných a smyslu institutu omluvy jako takovému. Může tedy vypustit určité slovní spojení či celou větu či znění omluvy zkonkretizovat,“ je potřeba vztáhnout ke skutkovým tvrzením, která (ve spojení s žalobním petitem) vymezují předmět řízení. Pouze tehdy totiž, ctí-li skutkovými tvrzeními a žalobním petitem vymezený předmět řízení, nerozhodne soud o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal, i když text rozhodnutí zformuluje (po stylistické stránce upraví) odlišně od žalobního petitu.
Jestliže žalobkyně tvrdila, jak uvedeno, že žalovaný poškodil její dobrou pověst jednak tím, že „řídil společnost SAZKA a.s. v rozporu s péčí řádného hospodáře“ a dále tím, že „nepodával objektivní informace o stavu této společnosti jejím akcionářům“, vymezila dva konkrétní skutky, za jejichž důsledky žádala zadostiučinění, ovšem pouze za jeden z nich (za řízení společnosti Sazka a.s.) žádala zadostiučinění ve formě omluvy. Změnil-li by soud výrok rozhodnutí tak, že by se týkal též omluvy za informace poskytované akcionářům společnosti Sazka a.s., rozhodl by o jiném nároku, než který žalobkyně skutkovými tvrzeními ve spojení s určitě a jasně formulovaným žalobním petitem uplatnila. Teprve tehdy by se také dostal do rozporu s žalobkyní zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Důvodná není ani námitka, že žalobkyně nebyla ve vztahu ke svému požadavku na zadostiučinění v penězích řádně poučena podle §118 o. s. ř. Žalobkyně tvrdí, že poučení se jí dostalo až těsně před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a neměla tak dostatek času, aby mohla svá tvrzení doplnit. Přehlédla však, že odvolací soud, který se též touto její námitkou podrobně zabýval, ve svém rozhodnutí zdůraznil, že žalobkyně byla o potřebě doplnit skutková tvrzení poučena opakovaně, tj. nejen při jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek, ale též při jednáních dne 15. 7. 2014 a 26. 5. 2015. Touto námitkou navíc žalobkyně napadá jen vady řízení, které však samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyní podané podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (resp. exekuci).
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu