ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3681.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3681/2018-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti žalovanému: město Vodňany, IČO 00251984, se sídlem Městského úřadu Vodňany, nám. Svobody 18, zastoupenému Mgr. Tomášem Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2649/7, o zaplacení 148 566 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 479/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2018, č. j. 19 Co 129/2017-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním výroky II., III. a IV. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterými byl výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 9. 2016, č. j. 8 C 479/2013-322, zčásti změněn tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci částku 148 566 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Dovoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku odvolacího soudu pak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v té části výroku I., v níž byla žaloba co do částky 39 949 Kč s příslušenstvím zamítnuta.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel vznáší otázku výkladu přípisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 3. května 1996, č. j. 521/301/96, coby předchozího souhlasu s rozhodnutím příslušného okresního úřadu o přechodu stavby (stodoly) umístěné na stavební parcele č. XY v katastrálním území XY – z jejíhož bezesmluvního užívání žalovaným (formou neoprávněné dispozice se stavbou, již přenechal k užívání třetí osobě) žalobce dovozuje uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení – ze státu na obec ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), maje přitom za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 331/98 a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/99. Předestírá rovněž otázku, zda námitka promlčení pohledávky z titulu bezesmluvních investic vložených do předmětné stavby, uplatňované dovolatelem v rámci procesní obrany, nekoliduje s dobrými mravy. Mínil, že odvolací soud řešil danou otázku v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 1020/16 a sp. zn. II. ÚS 2062/14 a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2016. Konečně předložil otázku, zda dobrým mravům neodporuje již jen samotné uplatnění žalobcova nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovozoval, že řešení této otázky prezentované odvolacím soudem koliduje blíže neupřesněné judikatuře.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Zpochybňuje-li ovšem dovolatel prostřednictvím otázky výkladu přípisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 3. května 1996, č. j. 521/301/96, jakožto předchozího souhlasu s rozhodnutím příslušného okresního úřadu o přechodu předmětné stavby ze státu na obec ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., závěr odvolacího soudu o tom, že z uvedené listiny udělení takovéhoto předchozího souhlasu nevyplývá, napadá tím zjevně skutkové a nikoliv právní závěry odvolacího soudu, když předestírá vlastní, od závěrů odvolacího soudu odlišnou, verzi obsahu interpretované listiny. Zjišťuje-li totiž soud obsah listiny, jde o skutková zjištění, zatímco dovozuje-li z jejího obsahu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je jen taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění (o obsahu určitých právních skutečností) dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4747/2009, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3255/2010, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5198/2008). Skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů je pak dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne
9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli tedy dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – prostřednictvím shora položené otázky zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím přednesené otázky výkladu přípisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze (§237 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze přitom dodat, že ani dovolatelem zastávaný výklad obsahu posuzované listiny (ve smyslu, že předchozí souhlas s rozhodnutím o přechodu předmětné stavby ze státu na obec byl Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci udělen) by sám o sobě (bez příslušného – stavby se dotýkajícího – rozhodnutí okresního úřadu dle §5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) k závěru o přechodu vlastnického práva k dotčené stavbě na dovolatele nevedl.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka, zda námitka promlčení dovolatelem uplatňované pohledávky z titulu bezesmluvních investic vložených do předmětné stavby, nekoliduje s dobrými mravy. Nevyhovění procesní obraně dovolatele vystavěné na uplatnění předmětné pohledávky totiž odvolací soud neodůvodnil toliko závěrem o promlčení této pohledávky, nýbrž, a z logiky věci zejména, též závěrem, že dovolatel k uplatnění předmětné pohledávky není aktivně věcně legitimován, neb investice vložil do nemovitosti jiný od dovolatele odlišný subjekt. Spočívá-li pak napadený rozsudek na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke stejnému výsledku sporu, nemůže být dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno či zpochybněno být nemohlo (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud je přitom vázán tzv. kvalitativním vymezením dovolacích důvodů, tedy může přezkoumávat napadené rozhodnutí jen v právních otázkách, které vymezí sám dovolatel (§242 odst. 3 o. s. ř.). Za tohoto stavu tedy otázka správnosti závěru o promlčení pohledávky uplatňované dovolatelem v rámci jeho procesní obrany přípustnost dovolání založit nemůže, neboť její řešení se za situace, kdy dovolatel ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, jejímž prostřednictvím by napadal závěr odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace k uplatnění takovéto pohledávky, který obstojí jako samostatný důvod pro nevyhovění jeho procesní obraně, nemůže projevit ve výsledku sporu.
Judikatura Nejvyššího soudu se konečně ustálila v závěru, že smyslem ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jímž se v situaci, kdy je uplatňován nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 12. 2. 2010 do 31. 5. 2013, řídí posuzovaný právní vztah (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Ustanovení §3 odst. 1 zákona obč. zák. je přitom právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn.
28 Cdo 3186/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Jestliže tedy odvolací soud, poukazuje na okolnost, že předmětná stavba zůstávala po dobu 16 let od své rekonstrukce (na níž se žalobce nepodílel) v držbě dovolatele, jenž nebyl v dobré víře o tom, že mu tato stavba patří (vždyť i z obsahu dovolání plyne, že mu byly známy kroky, jež byly již od června 1996 činěny za účelem dodatečné realizace přechodu dotčené stavby do obecního vlastnictví), uzavřel, že vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem případu uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním cizí věci (jejím neoprávněným přenecháním do užívání třetí osoby) za dobu od 12. 2. 2010 do 31. 5. 2013 dobrým mravům neodporuje, nelze jeho úvahám očividně vytknout zjevnou nepřiměřenost. Uplatnění nároku státu, coby vlastníka, na náhradu za bezesmluvní užívání jeho majetku obcí by totiž za dané situace bylo lze jen stěží označit za šikanózní či společensky nepřijatelné. Nelze přitom přehlédnout, že žalovaná obec si zejména poté, co katastrální úřad na základě darovací smlouvy ze dne 26. 10. 2007 zamítl provedení vkladu jejího vlastnického práva k dotčené stavbě do katastru nemovitostí, musela být velice dobře vědoma své povinnosti hradit za smluvně nedořešené užívání stavby, jež zjevně zůstávala ve státním vlastnictví, úplatu. Odvolací soud se tudíž svým závěrem o souladu žalobcem uplatněného nároku s dobrými mravy od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nijak neodchýlil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) a písm. i) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu