ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2290.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2290/2016-147
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M. , advokátky, se sídlem Praze 4, V Luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 46357017, proti žalovanému ARDO Mochov s. r. o. , se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Klánovická 601/40, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 27251861, zastoupenému Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, o zaplacení 3 407 358 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 315/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č. j. 15 Co 338/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti těm částem prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č. j. 15 Co 338/2015-94, jimiž odvolací soud potvrdil body III. a IV. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. září 2014, č. j. 15 C 315/2013-48, jakož i v části, ve které směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 15 C 315/2013-48, Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalovanému (ARDO Mochov s. r. o.) zaplatit do konkursní podstaty úpadce Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci (dále též jen „úpadce“) částku 3 407 358 Kč s úrokem z prodlení od 11. února 2012 do zaplacení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., jako správkyně konkursní podstaty úpadce) domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 3 407 358 Kč za dobu od 20. prosince 2011 do 10. února 2012 (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 1. prosince 2005, č. j. 40 K 59/2003-1201, Krajský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Davida Uhlíře (dále jen „D. U.“).
2/ Žalovaný a společnost ARDO IMMO CZ s. r. o. (nyní ARDO IMMO CZ s. r. o. v likvidaci) [dále jen „společnost A“] přihlásili do konkursního řízení pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území M. zapsaným na listu vlastnictví (dále jen „nemovitosti“) ve vlastnictví úpadce. Tyto pohledávky byly v konkursním řízení zjištěny.
3/ D. U. sepsal nemovitosti do konkursní podstaty úpadce a následně je zpeněžil.
4/ Usnesením ze dne 2. května 2010, č. j. 40 K 59/2003-1636, vyslovil konkursní soud souhlas, aby D. U. vydal odděleným věřitelům - společnosti A částku 8 177 282 Kč a žalovanému částku 9 093 170,50 Kč jako výtěžek zpeněžení nemovitostí. Šlo o 70 % výtěžku zpeněžení připadajícího na oddělené věřitele.
5/ Dne 25. května 2010 odeslal D. U. peněžní prostředky ve výši 8 177 282 Kč a 9 093 170,50 Kč na příslušné bankovní účty oddělených věřitelů (společnosti A a žalovaného), čímž splnil povinnost uloženou usnesením ze dne 2. května 2010.
6/ Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 2 Ko 7/2006-1714, k odvolání úpadce zrušil usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek úpadce. Toto rozhodnutí bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu dne 10. prosince 2010.
7/ Konkursní soud usnesením ze dne 9. prosince 2010, č. j. 40 K 59/2003-1726, zprostil D. U. funkce správce konkursní podstaty.
8/ Konkursní soud uložil D. U. usnesením ze dne 23. února 2011, č. j. 40 K 59/2003-1790, povinnosti v souvislosti se zrušením konkursu a dále aby z prostředků na účtu konkursní podstaty ve výši 9 443 678,31 Kč (zbytek výtěžku zpeněžení nemovitostí) uspokojil nároky oddělených věřitelů – žalovaného a společnosti A – a dále splnil daňovou povinnost úpadce (dlužníka).
9/ D. U. složil částku ve výši 7 196 109 Kč (zůstatek čistého výtěžku zpeněžení nemovitostí) u Okresního soudu Praha-východ společně s návrhem na přijetí do úschovy. Návrh na přijetí do úschovy byl pravomocně zamítnut.
10/ Dne 20. prosince 2011 byla Okresním soudem Praha-východ na žádost D. Ú. ze dne 1. prosince 2011 poukázána částka ve výši 3 788 751 Kč na účet společnosti A a částka ve výši 3 407 358 Kč na účet žalovaného.
11/ Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. ledna 2012, č. j. 3 Ko 22/2011, 3 Ko 23/2011-2350, mimo jiné zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 23. února 2011, č. j. 40 K 59/2003-1790. V odůvodnění uvedl, že účinností rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen konkurs na majetek úpadce, zanikly účinky prohlášení konkursu. V takovém případě měl správce konkursní podstaty předložit zprávu o výsledcích zrušeného konkursu s vyúčtováním své odměny a soud měl o této zprávě a o odměně správce rozhodnout. Zproštění správce funkce pak mělo následovat poté, co rozhodnutí o zprávě a odměně správce nabylo právní moci, správce si vyplatil svou odměnu a splnil ostatní povinnosti, k nimž je povolán v době od zrušení konkursu do zproštění funkce. Mezi tyto povinnosti patří rovněž vyplacení dosud nevypořádaných nároků zajištěných konkursních věřitelů, jimž v konkursu náleželo právo na oddělené uspokojení, které však po zpeněžení předmětu zajištění jejich pohledávky nebylo v konkursu (jelikož dříve došlo k jeho zrušení) vydáním příslušné části výtěžku tohoto zpeněžení (70 % čistého výtěžku) vypořádáno. Zrušením konkursu se vrací dlužníku dispoziční oprávnění k jeho majetku, proto správce konkursní podstaty není oprávněn s tímto majetkem (mimo způsobu a rozsahu shora uvedeném) jakkoliv nakládat a výtěžek použít jinak. V tomto případě nebylo žádných nevypořádaných nároků společnosti A a žalovaného, neboť příslušná část čistého výtěžku zpeněžení dlužníkových nemovitostí zajišťujících pohledávky těchto věřitelů jim byla vydána v rámci konkursu, před jeho zrušením, podle §28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Nebylo tak možné využít ani závěry uvedené v „R 72/2007“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 72/2007“), neboť ty se vztahují k situaci, kdy po zpeněžení zástavy dojde ke zrušení konkursu dříve, než správce v konkursu postupem podle §28 odst. 4 ZKV vyplatil zajištěnému věřiteli 70 % čistého výtěžku zpeněžení na něj připadajícího, ani závěry uvedené v „R 41/2007“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 41/2007“), které řeší nevypořádané nároky zajištěného konkursního věřitele pro případ zrušení konkursu vedeného na majetek osobního dlužníka, do nějž zástavní dlužník plnil podle §27 odst. 5 ZKV, zatímco v tomto případě jde o zrušení konkursu vedeného na majetek současně zástavního a osobního dlužníka.
12/ Dopisem ze dne 1. prosince 2011 (odeslaným dne 31. ledna 2012) vyzval D. U. společnost A, aby do konkursní podstaty vrátila částku 3 788 751 Kč a žalovaného, aby do konkursní podstaty vrátil částku 3 407 358 Kč s tím, že zrušením usnesení ze dne 23. února 2011 zanikl důvod, pro který byly tyto částky vyplaceny. Obě společnosti vrácení částek odmítly dopisem ze dne 10. února 2012.
13/ Konkursní soud usnesením ze dne 5. prosince 2012, č. j. 40 K 59/2003-2480, opětovně prohlásil konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty ustavil žalobkyni.
Na tomto základě soud prvního stupně, odkazuje zejména na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012, uvedl, že vyplacení částky 3 407 358 Kč žalovanému bylo plněním nad rámec již uskutečněného odděleného uspokojení a představuje tak majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, které je žalovaný podle §451 odst. 1 a 2, §456 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), povinen vydat do konkursní podstaty úpadce. S námitkami žalovaného v tomto řízení se ve svém rozhodnutí vypořádal již Vrchní soud v Praze. K námitce, že šlo o úhradu pohledávky dlužníkem, za něhož jednala oprávněná osoba v době, kdy neexistovalo konkursní řízení, soud prvního stupně uvedl, že po zrušení konkursu musí správce konkursní podstaty nezpeněžený majetek neprodleně vydat dosavadnímu úpadci a získaný výtěžek může použít toliko k uspokojení své soudem určené odměny a hotových výdajů a k vyplacení dosud nevypořádaných nároků zajištěných věřitelů; žádné jiné pohledávky platit nemůže.
K odvolání žalovaného, které směřovalo proti bodům I., III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odkázal především na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012 a zdůraznil, že vyplacení částky 3 407 358 Kč žalovanému nad rámec již uskutečněného odděleného uspokojení představuje majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, které je žalovaný povinen vydat do konkursní podstaty. Právním důvodem plnění této částky totiž nebylo uspokojení pohledávky dlužníkem, nýbrž usnesení Krajského soudu v Praze, které bylo následně pro nezákonnost zrušeno. Nešlo o splnění dluhu dlužníkem, ale o plnění poskytnuté správcem konkursní podstaty z finančních prostředků úpadce, které mu měl vydat neprodleně po skončení konkursu. Po skončení konkursu totiž neexistoval žádný nevypořádaný nárok žalovaného, neboť příslušná část čistého výtěžku zpeněžení dlužníkových nemovitostí zajišťujících jeho pohledávku mu byla vydána.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti oběma výrokům, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek dílem řešených v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K řešení předkládá dovolatel následující otázky:
1/ Zda plnění na existující dluh může představovat bezdůvodné obohacení na straně příjemce plnění jako oprávněného věřitele?
2/ Zda je rozhodnutí konkursního soudu, kterým se ukládá správci konkursní podstaty pokyn k uspokojení nároků oddělených věřitelů, rozhodnutím v rámci dohledové činnosti soudu?
3/ Zda je proti rozhodnutí konkursního soudu, kterým ukládá správci konkursní podstaty pokyn k uspokojení nároků oddělených věřitelů, přípustný opravný prostředek, tedy „zda je dána pravomoc odvolacího soudu rozhodnout o odvolání podaném proti takovému rozhodnutí“?
4/ Zda platí omezení uvedené v §28 odst. 4 ZKV, o uspokojení oddělených věřitelů do výše 70 % výtěžku zpeněžení, i za situace, kdy usnesení o prohlášení konkursu bylo zrušeno a došlo ke zrušení konkursu bez vydání rozvrhového usnesení, a tedy není vůbec možné hovořit o věřitelích dlužníka jako oddělených věřitelích?
5/ Zda může dlužník, za něhož jedná správce konkursní podstaty uspokojit pohledávku odděleného věřitele v případě, kdy bylo usnesení o prohlášení konkursu zrušeno a došlo ke zrušení konkursu bez vydání rozvrhového usnesení?
6/ Zda rozhodnutím konkursního soudu, kterým se ukládá správci konkursní podstaty pokyn k uspokojení nároků oddělených věřitelů, mohou být založena práva a povinnosti věřitelů ve vztahu k úpadci?
7/ Zda dispoziční oprávnění k výtěžku zpeněžení předmětu zajištění po zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu náleží dlužníku nebo věřiteli jako oprávněnému z pohledávky zajištěné zástavním právem váznoucím na předmětu zajištění?
Dovolatel tvrdí, že byl při přijetí plnění v dobré víře a nemůže tak jít na jeho straně o bezdůvodné obohacení. Titul pro plnění, existující pohledávka dovolatele, neodpadl, nebyl zrušen a dovolatel přijal plnění v dobré víře v jednání dlužníka skrze správce konkursní podstaty, které bylo navíc v souladu s výslovným pokynem konkursního soudu. I kdyby konkursní soud nebyl oprávněn tento pokyn vydat a správce konkursní podstaty nebyl oprávněn provést výplatu, šlo by o odpovědnost těchto subjektů za škodu způsobenou dlužníku, nikoliv o bezdůvodné obohacení dovolatele.
Rozhodnutí konkursního soudu, kterým se správci konkursní podstaty ukládá uspokojit nároky oddělených věřitelů, je rozhodnutím vydaným v rámci dohledové činnosti, proti němuž není přípustný opravný prostředek. V tomto směru odkazuje dovolatel i na četnou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud proto nemá pravomoc o takovém odvolání rozhodnout a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012 je z uvedeného důvodu nicotné.
Dovolatel dále tvrdí, že omezení podle §28 odst. 4 ZKV, na jehož základě se oddělení věřitelé uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího, nemůže platit za situace, kdy usnesení o prohlášení konkursu bylo zrušeno a ke zrušení konkursu došlo bez vydání rozvrhového usnesení. V tomto směru dovolatel cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008, uveřejněného pod číslem 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 102/2009“), závěry, podle nichž v případě, kdy výtěžek zpeněžení nebyl před zrušením konkursu rozvržen mezi konkursní věřitele, má zástavní věřitel, který právo na oddělené uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v konkursu neuplatnil, právo požadovat vyplacení čistého výtěžku zpeněžení zástavy v rozsahu, v němž nebyl za trvání konkursu spotřebován na úhradu jiných pohledávek, např. pohledávek za podstatou. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že pokud mají právo na vyplacení čistého výtěžku zpeněžení zástavní věřitelé, kteří právo na oddělené uspokojení neuplatnili, pak zástavní věřitelé, kteří toto právo uplatnili, musí mít nárok na vyplacení čistého výtěžku zpeněžení bez jakéhokoliv omezení.
Za zásadní pak dovolatel považuje R 41/2007, podle něhož má zástavní věřitel právo na vyplacení výtěžku zpeněžení i v případě, že ke zrušení konkursu na majetek osobního dlužníka dojde dříve, než mu správce konkursní podstaty osobního dlužníka vyplatí (postupem podle §28 odst. 4 ZKV) 70 % čistého výtěžku zpeněžení na něj připadajícího. Tuto částku vyplatí zástavnímu věřiteli i po zrušení konkursu správce konkursní podstaty osobního dlužníka, a to již bez omezení daného 70% klauzulí uvedenou v §28 odst. 4 ZKV. Obdobný závěr přijal Nejvyšší soud také v R 72/2007.
Z uvedeného tak podle dovolatele plyne, že dispoziční oprávnění k výtěžku zpeněžení předmětu zajištění po zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu náleží věřiteli jako oprávněnému z pohledávky zajištěné zástavním právem váznoucím na předmětu zajištění.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s posouzením žalobou požadovaného nároku jako bezdůvodného obohacení. Samotné usnesení konkursního soudu totiž nebylo titulem pro vznik pohledávky (jde pouze o procesní úkon), jeho případné zrušení nemůže být právně významné z hlediska existence pohledávky (nemůže mít hmotně právní účinky) a jeho důsledkem nemůže být zánik pohledávky ani vznik bezdůvodného obohacení. Okamžikem zpeněžení zajištění vznikl dovolateli nárok na vyplacení čistého výtěžku zpeněžení bez omezení, když toto omezení je možné uplatnit pouze tehdy, je-li „zpeněžena nemovitost“ a je-li „prohlášen konkurs“. Právním titulem plnění je samotná pohledávka, řádně přihlášená a zjištěná v konkursním řízení, která nebyla uspokojena v plné výši. V době, kdy není prohlášen konkurs, pak správci konkursní podstaty nic nebrání uspokojit pohledávku odděleného věřitele bez omezení stanovených prohlášením konkursu. Jde o obdobnou situaci jako v případě plnění dluhu třetí osobou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti části prvního výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil body III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a dále v části, v níž směřuje proti druhému výroku napadeného rozsudku, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu ke shora vymezeným výrokům, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Důvodem pro odmítnutí dovolání v této části jsou proto jeho vady, spočívající v nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nadto nelze přehlédnout, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) k těmto částem napadeného rozhodnutí neobsahuje žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. a IV. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, ani závěry, jimiž odvolací soud odůvodnil výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve zbylém rozsahu shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., pro řešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla zcela vyřešena, konkrétně otázky, zda konkursní věřitel zjištěné pohledávky s právem na oddělené uspokojení, který byl v průběhu konkursu uspokojen ve výši 70 % výtěžku zpeněžení, má, poté, co je usnesení o prohlášení konkursu zrušeno v rámci řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí, právo na další uspokojení pohledávky z dosud nespotřebovaného výtěžku zpeněžení zajištění.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §28 ZKV věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky (dále jen "výtěžek zpeněžení") vydá správce odděleným věřitelům se souhlasem soudu. Nebyla-li zajištěná pohledávka plně uspokojena, považuje se její neuspokojená část za pohledávku přihlášenou podle §20 (odstavec 2). Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doba, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení (odstavec 3). Oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří (odstavec 4). Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci, práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé nepřihlásili své pohledávky (odstavec 5).
Podle §44a ZKV usnesením, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, se konkurs zrušuje; o jeho doručení a zveřejnění platí totéž, co o usnesení o prohlášení konkursu (odstavec 1). Pro doručení a zveřejnění tohoto usnesení odvolacího soudu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu; potřebné úkony provede soud prvního stupně. Zánik účinků prohlášení konkursu (§14) nastane vyvěšením usnesení odvolacího soudu na úřední desce soudu prvního stupně, nerozhodne-li soud jinak (odstavec 2). O zproštění funkce správce, o nákladech konkursu, popřípadě o vrácení zálohy na náklady konkursu rozhodne soud prvního stupně (odstavec 3).
Podle §45 odst. 1 ZKV zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 písm. a/ až e/, g/, i/ a l/; platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena.
V uvedeném znění (pro věc rozhodném) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době do jeho zrušení, tj. do 31. prosince 2007.
Ohledně uspokojování zástavních věřitelů v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na těchto závěrech:
1/ Oddělenými věřiteli jsou jen věřitelé, jejichž pohledávka byla zajištěna zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva nebo postoupením pohledávky. Jde o kogentní úpravu a výčet situací, kdy lze konkursnímu věřiteli přiznat postavení odděleného věřitele, je taxativní. Srov. rozsudek ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1194/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2009, pod číslem 12.
2/ Předmět zajištění, případně výtěžek zpeněžení zajištění, tvoří do značné míry oddělenou konkursní podstatu. Inspiračním zdrojem institutu odděleného věřitele v zákoně o konkursu a vyrovnání byla úprava obsažená v §1 a násl. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, jež oddělený režim posilovala i tím, že v souvislosti s odděleným majetkem hovořila o zvláštní podstatě a která výslovně předpokládala, že do společné konkursní podstaty připadne to, co ze zvláštní podstaty zbude po uspokojení oddělených věřitelů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 540/2010, uveřejněný pod číslem 34/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2013“)].
3/ Zajištění věřitelé se mohou podílet na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku náležícího do konkursní podstaty úpadce, jen jestliže přihlásili svou (zajištěnou) pohledávku do konkursu postupem podle §20 a násl. ZKV. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006, uveřejněný pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či R 34/2013.
4/ Zástavní právo zajištěného věřitele zaniká v konkursu zpeněžením zástavy, bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel právo na uspokojení ze zajištění v konkursu uplatnil či nikoliv (srov. §28 odst. 5 ZKV a R 102/2009).
5/ Konkursní právo poskytuje oddělenému věřiteli možnost uspokojení ze zajištění pouze v rozsahu 70 % (čistého) výtěžku zpeněžení na něj připadajícího (§28 odst. 4 ZKV). Částka, o kterou v důsledku sedmdesátiprocentní klauzule obdrží zajištěný věřitel na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění méně, než by mu náleželo mimo konkurs, se rozvrhne mezi nezajištěné věřitele, ke kterým, v rozsahu, v němž jeho pohledávka nebyla uspokojena ze zajištění, patří i zajištěný věřitel (§28 odst. 4 věta druhá ZKV). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 707/2004, uveřejněné pod číslem 40/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
6/ Přihlášený zástavní věřitel má právo na vyplacení výtěžku zpeněžení zástavy i v případě, že ke zrušení konkursu na majetek úpadce došlo dříve, než mu správce konkursní podstaty vyplatí (postupem podle §28 odst. 4 ZKV) 70 % čistého výtěžku zpeněžení na něj připadajícího. V takovém případě vyplatí správce konkursní podstaty zajištěnému věřiteli čistý výtěžek zpeněžení na něj připadající bez omezení daného 70 % klauzulí. Viz R 41/2007, R 72/2007 nebo R 102/2009.
7/ Právo na vyplacení čistého výtěžku zpeněžení bez omezení daného 70% klauzulí uvedenou v §28 odst. 4 ZKV má v případě, že nedošlo v průběhu konkursu k rozvrhu výtěžku zpeněžení zajištění i zajištěný věřitel, který do konkursu svou pohledávku nepřihlásil, nebo u ní neuplatnil právo na oddělené uspokojení. Srov. R 102/2009.
8/ Nárok zástavního (odděleného) věřitele na uspokojení ze zástavy může v průběhu konkursu zaniknout pouze vyplacením příslušné části čistého výtěžku zpeněžení zástavy, respektive – pokud dosud k vyplacení části výtěžku zpeněžení nedošlo – vyplacením částky připadající na něj v rozvrhu (§28 odst. 4 ZKV). Srov. R 102/2009.
V takto ustaveném judikatorním rámci lze uvést, že věřitelé s právem na oddělené uspokojení se mohou vzhledem k době, kdy byl konkurs zrušen (aniž došlo k jeho zrušení po splnění rozvrhového usnesení), nacházet v různé situaci.
První je situace, v níž dojde ke zrušení konkursu, aniž by bylo zajištění zpeněženo – v takovém případě oddělenému věřiteli zůstává zachováno zástavní právo.
Další situace nastává, je-li zpeněžen předmět zajištění, čímž zástavní právo zaniká (§28 odst. 5 ZKV) a nárok věřitele na uspokojení ze zástavy se přeměňuje v nárok na vydání výtěžku zpeněžení. Tento nárok se váže pouze k právu na vydání (příslušné části) výtěžku zpeněžení, tj. může existovat pouze do doby, než je tento výtěžek vypořádán. K vypořádání (uspokojení nároku na oddělené uspokojení) dochází na základě rozhodnutí konkursního soudu (podle §28 odst. 2 ZKV nebo v rámci rozvrhového usnesení) vyplacením části (70 %) čistého výtěžku zpeněžení. Pouze v případě, že k uspokojení nároku na oddělené uspokojení nedojde do doby zrušení konkursu (než pominou účinky konkursu), je nutno vypořádat (uspokojit) nároky odděleného věřitele po zrušení konkursu tím, že bude na základě rozhodnutí konkursní soudu vydán výtěžek zpeněžení věřiteli s právem na oddělené uspokojení již bez omezení stanoveného §28 odst. 4 ZKV. Hmotně právní úprava participace na výtěžku zpeněžení pouze v omezené míře (70 % z čistého výtěžku zpeněžení) se v takovém případě neuplatní.
Konečně, třetí situace nastává, dojde-li k vypořádání práva na oddělené uspokojení (vyplacení 70 % čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na odděleného věřitele), čímž toto právo zaniká, a nevyplacený zbytek výtěžku zpeněžení (30 %) se stává součástí „obecné“ konkursní podstaty. Věřitel tak právo na uspokojení ze zajištění, resp. z výtěžku zpeněžení, již nemá.
Jinými slovy řečeno, vyplacením 70% čistého výtěžku zpeněžení zajištění zaniká právo věřitele na oddělené uspokojení jeho zajištěné pohledávky. Věřitel, jehož pohledávka byla zajištěna zpeněženým majetkem, již má pouze právo uspokojit svou (původně zajištěnou) pohledávku (její neuspokojenou část) v rámci rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty spolu s ostatními (nepřednostními) věřiteli. Zbytek čistého výtěžku zpeněžení (30 %) se po vyplacení 70% čistého výtěžku zpeněžení stává součástí té části konkursní podstaty, z níž jsou uspokojování všichni věřitelé (včetně bývalého odděleného věřitele).
Zbývá vyřešit, zda se výše popsaná situace mění, jestliže konkursní soud uložil správci konkursní podstaty (D. U.) vyplatit zbytek výtěžku zpeněžení (30 % čistého výtěžku zpeněžení) žalovanému a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno.
Cílem konkursu je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání (§2 odst. 3 ZKV). Podkladem (titulem) pro jakékoliv plnění na pohledávky uplatněné v konkursním řízení je zákon nebo rozhodnutí soudu, jinými slovy jakákoliv výplata výtěžku zpeněžení může být učiněna pouze na základě zákona či rozhodnutí soudu. Bez takového zákonného či soudního příkazu nesmí správce konkursní podstaty plnit, a pokud tak činí, jde o plnění bez právního důvodu (pokud důvod neexistuje) nebo z důvodu, který odpadl (např. pokud existovalo rozhodnutí, na základě něhož bylo plněno, a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno) [srov. závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 519/2001, uveřejněném pod číslem 18/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, uveřejněný pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. To platí i pro plnění, která správce konkursní podstaty činí poté, co byl konkurs zrušen a jeho účinky pominuly (titulem pro výplatu výtěžku zpeněžení, který vypořádán nebyl a má být uspokojen bez omezení daného 70% klauzulí uvedenou v §28 odst. 4 ZKV je rovněž zákon o konkursu a vyrovnání, případně rozhodnutí soudu).
Jak plyne z výše uvedeného, nárok na výplatu výtěžku zpeněžení zajištění má oddělený věřitel v případě zrušení konkursu pouze v případě, kdy tento výtěžek zpeněžení není vypořádán v konkursním řízení. V posuzované věci tak zákonný titul chybí a tímto titulem nemůže být ani rozhodnutí konkursního soudu ze dne 23. února 2011, neboť bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze.
V tomto směru není důvodná ani výhrada dovolatele, že „Vrchní soud v Praze neměl pravomoc ke zrušení tohoto rozhodnutí konkursního soudu, když odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo nepřípustné“. Touto námitkou dovolatel nesprávně zaměňuje pojmy pravomoc k rozhodování a přípustnost opravného prostředku. Konkursní soud (Krajský soud v Praze) byl oprávněn (měl pravomoc) rozhodnout o vydání výtěžku zpeněžení (srov. §7 odst. 1, §9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007). O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (§10 odst. 2 o. s. ř.). Pravomoc odvolacího soudu rozhodnout o opravném prostředku (bez ohledu na to, zda takové odvolání je či není přípustné) byla dána a nemůže tak jít o tzv. nicotné rozhodnutí. Ostatně, kdyby odvolací soud neměl pravomoc o podaném odvolání rozhodnout, pak by ani nemohl, jak uvádí dovolatel, takové odvolání odmítnout.
Protože nešlo o rozhodnutí nicotné, mohlo jít (kdyby odvolací soud věcně rozhodl o odvolání proti rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání přípustné) pouze o rozhodnutí věcně nesprávné, jehož závěry nelze přezkoumat jinak než cestou (řádných či mimořádných) opravných prostředků, upravených v procesních předpisech. Pravomocné rozhodnutí vrchního soudu, které nebylo na základě opravného prostředku zrušeno, je závazné pro účastníky řízení a též pro všechny orgány (včetně Nejvyššího soudu) [srov. §159a odst. 4 o. s. ř.]. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012 zrušeno nebylo a je tak závazné, je nadbytečná úvaha o tom, zda rozhodnutí konkursního soudu bylo činěno v rámci dohlédací činnosti a zda proti němu bylo přípustné odvolání.
Úspěšná pak nemůže být ani námitka dovolatele, že předmětné plnění přijal v dobré víře.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, ale objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem právním řádem neuznávaným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 373/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2520/2010), a dobrá víra obohaceného má vliv na jeho povinnost vydat užitky, které z bezdůvodného obohacení získal, nikoli však na jeho povinnost vrátit samotné bezdůvodné obohacení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4698/2010).
Žalovaný tak byl uspokojen v rámci odděleného uspokojení na základě rozhodnutí konkursního soudu ze dne 2. května 2010, a v souladu s tímto rozhodnutím mu bylo vyplaceno 70 % čistého výtěžku zpeněžení. Vyplacením této částky jeho nárok na oddělené uspokojení zanikl (byl vypořádán) a zbytek pohledávky žalovaného mohl být uspokojen buď v rozvrhu, nebo v případě neexistence konkursu plněním (dobrovolným nebo vynuceným) samotného dlužníka (úpadce). Správce konkursní podstaty, kterému zrušením konkursu zaniklo oprávnění nakládat s majetkem úpadce (srov. §14 odst. 1 písm. a/, §45 odst. 1 věta před středníkem ZKV), mohl s tímto majetkem nakládat pouze v rozsahu, v němž to zákon o konkursu a vyrovnání po zrušení konkursu připouští, případně na základě rozhodnutí konkursního soudu. Zákon o konkursu a vyrovnání však vydání výtěžku zpeněžení zástavy věřiteli, jehož právo na oddělené uspokojení již zaniklo (vyplacením výtěžku zpeněžení ve výši 70 %), nepřipouští, a rozhodnutí, kterým konkursní soud výplatu takového výtěžku přikázal, bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze. Důvod, pro který došlo k výplatě výtěžku zpeněžení, tak odpadl, a žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které byl povinen vydat – v případě neexistence konkursu dlužníku, a v případě nového prohlášení konkursu (jako v tomto případě) do konkursní podstaty úpadce k rukám správkyně konkursní podstaty (žalobkyně). Neučinil-li tak, pak se žalobkyně důvodně domáhala vydání takového bezdůvodného obohacení žalobou na plnění.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu