ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.330.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 330/2017-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové , se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Velká 2984/23, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25 05 38 92, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) LINEMA SK, s. r. o. , se sídlem v Dubnici nad Váhom, Lieskovec 593/70, PSČ 018 41, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36 78 37 81, 2) J. B. , a 3) M. K. , všem zastoupeným Mgr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem v Holasicích, J. Fučíka 154, PSČ 664 61, o zaplacení částky 544.087,- EUR s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 45/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2016, č. j. 7 Cmo 162/2016-83, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2016, č. j. 7 Cmo 162/2016-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 21. července 2015, č. j. 17 Cm 45/2015-22, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 544.087,- EUR s 6% úrokem od 26. května 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.813,62 EUR a náhradu nákladů řízení.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky, v nichž (mimo jiné) uplatnili výhradu nedostatku pravomoci soudů České republiky, a to s ohledem na skutečnost, že z obsahu uplatněné směnky lze zjistit, že jde o tzv. zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru reg. č. 0021400207 ze dne 7. října 2010 (dále jen „smlouva o úvěru“). Ve smlouvě o úvěru si (pozdější) dlužník a první žalovaná (výstavce směnky) sjednali tzv. prorogační doložku ohledně výlučné pravomoci soudů Slovenské republiky.
Usnesením ze dne 14. března 2016, č. j. 17 Cm 45/2015-63, Krajský soud v Ostravě směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Předmětem sporu je zaplacení směnky vlastní vystavené první žalovanou dne 7. října 2010 v Ostravě na částku 544.087,- EUR, splatné dne 25. května 2014, na řad dlužníka (UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo), avalované druhým a třetím žalovanými; směnka byla vystavena „ke smlouvě o úvěru“. Žaloba byla soudu prvního stupně doručena 19. února 2015.
2) Ve smlouvě o úvěru si smluvní strany (dlužník a první žalovaná) mimo jiné sjednaly, že závazky vyplývající z této smlouvy jsou zajištěny dvěma vlastními blankosměnkami, vystavenými první žalovanou na řad dlužníka, avalovanými J. P. a druhým a třetím žalovanými, které budou použity v případě, že první žalovaná nesplní závazky ze smlouvy o úvěru řádně a včas. V bodě VII.10. smlouvy o úvěru je uvedeno, že „smlouva se řídí slovenským právním řádem“ a že k řešení sporů z tohoto smluvního vztahu smluvní strany podpisem smlouvy zakládají pravomoc slovenského soudu.
3) Dlužník a žalovaní „uzavřeli“ dne 7. října 2010 směnečné prohlášení ke (dvěma) blankosměnkám, vystaveným k zajištění závazku první žalované vrátit peněžní prostředky a zaplatit úroky podle smlouvy o úvěru; avalisté prohlásili, že jim je znám obsah smlouvy o úvěru.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §103 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vycházeje z článku 5 odst. 1 a článku 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí o občanských a obchodních věcech (přepracované znění) [dále jen „nařízení Brusel I bis“] – uzavřel, že v dané věci není dána pravomoc českých soudů, když „prorogační dohoda“ je součástí smlouvy o úvěru, jejíž obsah byl znám (i) druhému a třetímu žalovaným (jako směnečným rukojmím); vztahuje se tak i na projednávanou věc, tj. na spor o zaplacení směnky, která sloužila „k zajištění smlouvy o úvěru“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. července 2016, č. j. 7 Cmo 162/2016-83, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „se směnečný platební rozkaz nezrušuje a řízení se nezastavuje“.
Odvolací soud především konstatoval, že „pravomocí je třeba rozumět oprávnění toho kterého státního orgánu řešit věci a otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudu věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních a obchodních vztahů. Občanský soudní řád především zdůrazňuje, že nedostatek pravomoci je takovým nedostatkem podmínky řízení, které nelze odstranit, tudíž soud v takové situaci nemůže zvolit jiný postup, než řízení zastavit“.
V posuzované věci dlužník a první žalovaná ve smlouvě o úvěru sjednali, že „případné spory z této smlouvy rozhodne věcně a místně příslušný slovenský soud“.
Za tohoto stavu odvolací soud – odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1141/2006“ (správně jde o rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 77/2009“) − zdůraznil, že prorogační doložka sjednaná ve smlouvě o úvěru „se automaticky nevztahuje i na spor směnečný, byť předmětná směnka slouží k jejímu zajištění, přičemž stran sporu směnečného nebyla žádná prorogační doložka tvrzena, natož pak prokázána“.
„Pravomoc soudu Slovenské republiky nebyla v tomto případě dohodou stran sjednána, naopak je dána pravomoc soudu České republiky“.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že na směnce „absentuje“ údaj místa platebního, proto nastupuje tzv. zákonné platební místo, jímž je místo, kde byla směnka vystavena (čl. I. §76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), a protože, dle údaje na směnce napsaného, byla směnka vystavena v Ostravě, je zákonným platebním místem Ostrava, tudíž místně (i věcně) příslušným soudem je Krajský soud v Ostravě [§9 odst. 2 písm. j), §85a , §87 písm. e) o. s. ř].
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. namítajíce, že při řešení právní otázky pravomoci soudů České republiky k projednání věci se odvolací soud odchýlil od (v dovolání specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, podle něhož se prorogační doložka obsažená ve smlouvě o úvěru nevztahuje na spor směnečný, přičemž poukazují na vztah mezi smlouvou o úvěru a směnečným prohlášením a současně akcentují, že ujednání v nich obsažená je nutno vykládat ve vzájemné souvislosti.
Dovolatelé nepolemizují se závěry obsaženými v R 77/2009 ohledně povahy zajišťovací směnky, nýbrž akcentují, že „nevidí žádnou souvislost mezi abstraktním, neakcesorickým charakterem směnečného závazku“ a odvolacím soudem „tvrzenou nemožností sjednat si prorogační dohodu prostřednictvím smlouvy o úvěru a vyplňovacího směnečného prohlášení, jsou-li ustanovení těchto dvou listin spolu v logickém souladu a vzájemně na sebe navazují“. K formě směnečné dohody přitom poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp. zn. 29 Odo 896/2002.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení čl. 25 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.
Nejvyšší soud v důvodech usnesení ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 3215/2016, shrnul, že:
1) Již v usnesení ze dne 29. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015 (schváleném následně dne 17. ledna 2018 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovodil, že výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 3. 1992, ve věci C-214/89, P. proti W. P. , body 33 a 35-37; ze dne 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, F. B. proti D.. , bod 31; a ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, C. (CDC) proti E. D. a dalším , bod 67]. Doložka o mezinárodní příslušnosti se může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem. To omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta [srov. výše citované rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věci C-214/89, P. proti W. P. , bod 31, a ve věci C-352/13, C. (CDC) proti E. a dalším , bod 68].
2) Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. Vodítkem pro interpretaci jsou zejména znění prorogační doložky, úmysl stran, předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní ustanovení nařízení Brusel I bis a judikatura Soudního dvora Evropské unie k němu. Pokud tato vodítka nestačí, užije soud taktéž interpretační pravidla podle lex fori (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels I Regulation. Second Revised Edition. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 501-502, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5260/2015).
Sporná prorogační doložka (viz bod VII.10. smlouvy o úvěru) zní:
„Ostatné práva a povinnosti zmluvných strán sa riadia príslušnými ustanoveniami Obchodného zákonníka (zákon č. 513/119 Zb. v znení neskorších predpisov). Táto zmluva sa spravuje slovenským právnym poriadkom. Na riešenie sporov z tohoto zmluvného vzťahu zmluvné strany podpisom tejto zmluvy zakladajú právomoc slovenského súdu. Prípadné spory z tejto zmluvy zakladajú právomoc slovenského súdu. Prípadné spory z tejto zmluvy rozhodne vecne a miestne príslušný slovenský súd“.
Jelikož z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zjevně neplyne, že by se odvolací soud vypořádal se všemi kritérii, významnými pro přijetí závěru, zda sporná prorogační doložka vskutku nevylučuje pravomoc soudů České republiky (a naopak zakládá pravomoc soudů Slovenské republiky) k projednání a rozhodnutí dané věci (odvolací soud se především nijak nevyjádřil k vazbě mezi smlouvou o úvěru a směnečným prohlášením, k úmyslu stran a k dalším shora konkretizovaným pravidlům výkladu prorogační doložky), Nejvyšší soud shledává jeho právní posouzení věci neúplným a tudíž i nesprávným.
Proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu