ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3478.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3478/2016-124
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně B. V., zastoupené Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Dvouletky 1821/16, PSČ 100 00, proti žalované Olivova dětská léčebna, o. p. s. , se sídlem v Říčanech, Olivova 224/108, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 25689371, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 35 C 218/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č. j. 23 Co 49/2016-99, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 35 C 218/2015-45, zamítl žalobu o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru žalovanou, resp. o určení trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaná je obecně prospěšnou společností. Podle její zakládací smlouvy a statutu jsou jejími orgány ředitel, správní rada a dozorčí rada. Ředitel je statutárním orgánem a řídí činnost společnosti. Ředitele jmenuje a odvolává správní rada, která taktéž určuje jeho mzdu a výši odměny jakožto nepovinné součásti mzdy. Ředitel je v pracovním poměru ke společnosti.
2) Dne 29. 1. 2014 byla žalobkyně s účinností ke dni 3. 2. 2014 jmenována rozhodnutím správní rady žalované do funkce ředitelky žalované.
3) Dne 3. 2. 2014 uzavřela žalobkyně jako zaměstnanec se žalovanou jako zaměstnavatelkou pracovní smlouvu s druhem práce „ředitelka Olivovy dětské léčebny“, datem nástupu do práce 3. 2. 2014 a místem výkonu práce „Olivova dětská léčebna Říčany“. Dodatkem ze dne 30. 5. 2014 bylo místo výkonu práce s účinností od 1. 6. 2014 změněno na „Česká republika“.
4) Mzdovým výměrem z téhož dne byla žalobkyni vyměřena hrubá měsíční mzda 40.000 Kč.
5) Dne 9. 4. 2015 byla žalobkyně rozhodnutím správní rady žalované odvolána z funkce ředitelky. Žalovaná informovala žalobkyni o jejím odvolání přípisem z téhož dne, označeným jako „zrušení smlouvy ze dne 3. února 2014“. V tomto přípise žalovaná žalobkyni sdělila, že byla odvolána z funkce ředitelky a dále že byla „zrušena“ smlouva označená jako pracovní, jež však dle obsahu je smlouvou příkazní a smlouvou o výkonu funkce statutárního orgánu.
6) Žalobkyně sdělila žalované (dopisem ze dne 8. 6. 2015), že jejími úkony nedošlo k ukončení pracovního poměru a že trvá na tom, aby ji žalovaná i nadále zaměstnávala.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně s odkazem na §9a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ustálenou judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod číslem 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1781/2012) uzavřel, že mezi účastníky řízení nemohl platně vzniknout pracovní poměr, neboť výkon funkce ředitelky (jakožto statutárního orgánu společnosti) vykonávané žalobkyní není druhem práce ve smyslu §34 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
Soud prvního stupně posoudil právní jednání („pracovní smlouvu“) podle jeho obsahu jako smlouvu o výkonu funkce statutárního orgánu bez ohledu na to, že vykazovalo „určité atributy pracovněprávního ujednání“ a že „rovněž v zakladatelských dokumentech žalované bylo stanoveno, že ředitel vykonává svou funkci v pracovním poměru“.
Jelikož mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, nemá podle soudu prvního stupně nárok uplatněný žalobou (že takový pracovní poměr nezanikl, resp. že jeho ukončení je neplatné) „opodstatnění“.
Rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 23 Co 49/2016-99, Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok),
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že funkci člena statutárního orgánu nelze v obecně prospěšné společnosti (stejně jako je tomu v případě obchodních společností a družstev) vykonávat v pracovním poměru a na její výkon nelze platně uzavřít pracovní smlouvu. Na tomto závěru pak podle odvolacího soudu „nemění nic ani skutečnost, že se žalovaná i žalobkyně nejen v době před ustavením žalobkyně do funkce ředitelky obecně prospěšné společnosti, ale i v pozdější době, chovaly tak, jakoby se jednalo o standardní pracovní poměr.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené) otázky, zda ředitel obecně prospěšné společnosti může vykonávat svoji funkci v pracovněprávním poměru.
Dovolatelka má oproti soudům nižších stupňů za to, že ředitel obecně prospěšné společnosti může vykonávat svou funkci v pracovněprávním poměru. Podrobně rozebírajíc průběh projednávání zákona č. 231/2010 Sb., jímž bylo s účinností od 1. 1. 2011 vloženo do zákona o obecně prospěšných společnostech ustanovení §9a, uzavírá, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit výkon funkce ředitele i v pracovním poměru.
Na výkon takové funkce proto nelze podle dovolatelky analogicky vztáhnout judikaturu týkající se tzv. souběhů statutárních orgánů obchodních společností a družstev.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že na jmenování ředitele správní radou obecně prospěšné společnosti lze vztáhnout §33 odst. 3 zákoníku práce; za zvláštní právní předpis lze pro účely jeho aplikace považovat i zákon o obecně prospěšných společnostech.
Jde-li o §10 odst. 5 in fine a §9a odst. 4 in fine zákona o obecně prospěšných společnostech, má dovolatelka za to, že nebrání aplikaci zákoníku práce, včetně ustanovení o odpovědnosti zaměstnance, neboť ta nepředstavují ujednání mezi ředitelem a obecně prospěšnou společností, ale jsou omezeními plynoucími z jiného právního předpisu (zákoníku práce).
Současně dovolatelka poukazuje na to, že na místo ředitelky byla přijata na základě inzerátu, v němž žalovaná nabízela „zaměstnanecký pracovní poměr“ na pozici ředitele, a po celou dobu s ní zacházela jako se zaměstnankyní. I kdyby Nejvyšší soud neakceptoval její názor ohledně možnosti vykonávat funkci ředitele obecně prospěšné společnosti v pracovním poměru, neměl by jednání žalované, jež podle přesvědčení dovolatelky odporuje zákonnému požadavku na poctivost jednání a zákazu těžit z vlastního nepoctivého jednání, poskytnout ochranu. V této souvislosti pak dovolatelka odkazuje na §6 odst. 1 a 2 a §7 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), majíc za to, že i jejich výklad představuje v poměrech projednávané věci právní otázku, jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena a na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda ředitel obecně prospěšné společnosti může vykonávat svoji funkci v pracovněprávním poměru.
S ohledem na datum jmenování dovolatelky do funkce ředitelky žalované, jakož i datum uzavření sporné „pracovní“ smlouvy, je třeba projednávanou věc posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§3028 a §3041 o. z.), a podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů (§3050 o. z.).
Podle §151 odst. 1 o. z. zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli.
Podle §163 o. z. statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.
Podle §164 odst. 1 o. z. člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.
Podle §3050 věty první o. z. práva a povinnosti obecně prospěšných společností se i nadále řídí dosavadními právními předpisy.
Podle §9a zákona o obecně prospěšných společnostech je ředitel statutárním orgánem obecně prospěšné společnosti, jenž řídí činnost obecně prospěšné společnosti a jedná jejím jménem. Ředitele jmenuje a odvolává správní rada (odstavec první). Ředitelem může být pouze fyzická osoba, která je bezúhonná a má způsobilost k právním úkonům; pro posuzování bezúhonnosti platí obdobně §10 odst. 3 (odstavec druhý). Ředitel nemůže být členem správní rady ani dozorčí rady, je však oprávněn se zúčastnit jednání správní rady a dozorčí rady s hlasem poradním (odstavec třetí). Ředitel vykonává funkci ve smluvním poměru. Pro výkon funkce ředitele platí obdobně §10 odst. 5 (odstavec čtvrtý). Úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti činí správní rada (odstavec pátý).
Podle §10 odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnostech členové správní rady jsou povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení by mohlo způsobit obecně prospěšné společnosti škodu. V případě pochybností, zda člen správní rady jednal s péčí řádného hospodáře, musí tento člen správní rady prokázat, že s péčí řádného hospodáře jednal. Ti členové správní rady, kteří společným jednáním způsobili obecně prospěšné společnosti porušením povinností při výkonu funkce škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Ujednání mezi členem správní rady a obecně prospěšnou společností vylučující nebo omezující odpovědnost člena správní rady za škodu je neplatné.
Možností podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (dále jen „rozsudek velkého senátu“), v němž pro poměry akciové společnosti a právní úpravy účinné před 1. 1. 2014 (resp. před 1. 1. 2012) uzavřel, že:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce.
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).
3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.
4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) [podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě] i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
6) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
Uvedené závěry se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.
I v jejich případě totiž platí, že jsou to právě členové statutárního orgánu, kdo řídí činnost právnické osoby, vytváří její vůli (resp. slovy ustanovení §151 odst. 1 o. z. „za ni rozhodují a nahrazují její vůli“) a zastupují ji ve všech záležitostech. Ani oni tuto činnost (logicky) nevykonávají ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů právnické osoby a jejich činnost není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce.
To však neznamená, že by si právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu (nezakazuje-li to zákon výslovně; srov. §1 odst. 2 část věty před středníkem o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016) nemohli sjednat, že se jejich vztah při výkonu funkce řídí zákoníkem práce.
Učiní-li tak, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zákoníku práce) a právnickou osobu za zaměstnavatele (§7 zákoníku práce), a jejich vztah (z výkonu funkce člena statutárního orgánu) nelze považovat za pracovněprávní. Tento vztah i nadále zůstává vztahem občanskoprávním, jenž se řídí občanským zákoníkem (a případně zvláštním právním předpisem, jako je tomu v případě obecně prospěšných společností) a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu právnické osoby a jeho vztah s právnickou osobou. Jinými slovy, ani sjednáním „režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení občanského zákoníku, popř. v úvahu připadajících zvláštních právních předpisů (např. zákona o obecně prospěšných společnostech), u nichž to zákon (přímo či nepřímo) výslovně zakazuje (srov. opět §1 odst. 2 část věty před středníkem o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 387/2016).
Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně.
Ještě jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah.
Příkladem může být úprava povinnosti člena statutárního orgánu vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře (§159 o. z.). Tato povinnost stíhá člena statutárního orgánu právnické osoby bez ohledu na to, jakým právním režimem se řídí (podle vůle stran) smlouva o výkonu funkce. Ani tehdy, ujednají-li si strany režim zákoníku práce, není povinnost člena statutárního orgánu k náhradě jím způsobené škody omezena čtyřapůlnásobkem jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (§257 odst. 2 zákoníku práce) [srov. rozsudek velkého senátu, bod 44].
Nelze proto přisvědčit názoru, že člen statutárního orgánu právnické osoby (ředitel obecně prospěšné společnosti) může být chráněn jako zaměstnanec posledně označeným ustanovením zákoníku práce, neboť má jít o ochranu plynoucí ze zvláštního právního předpisu. Naopak, jak zdůrazněno shora, pravidla obsažená v zákoníku práce neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na vztah se vztahují nikoliv ex lege , ale jen proto, že si to strany ujednaly). To, zda jejich aplikaci nebrání kogentní právní normy regulující vztah člena statutárního orgánu a právnické osoby, je nutné posuzovat stejně, jako kdyby si strany tato pravidla ujednaly výslovně (tedy jako kdyby do své smlouvy o výkonu funkce „opsaly“ text zákoníku práce). Ustanovení §9a odst. 4 in fine a §10 odst. 5 věty třetí zákona o obecně prospěšných společnostech se tudíž prosadí vždy bez ohledu na to, zda si ředitel a společnost sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce, neboť ujednání o podřízení zákoníku práce bude v rozsahu, v němž odkazuje na §257 odst. 2 zákoníku práce, neplatné pro rozpor s těmito ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech.
Žalovaná je obecně prospěšnou společností, a jelikož nezměnila svoji právní formu na ústav, nadaci nebo nadační fond, řídí se i nadále dosavadními právními předpisy, tj. zákonem o obecně prospěšných společnostech (§3050 o. z.).
Dovolatelce lze přisvědčit, že zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí (§9a odst. 4 věta první zákona o obecně prospěšných společnostech). Mohou si tudíž pro svůj vztah sjednat i režim zákoníku práce. Z důvodů výše vysvětlených však takové ujednání z jejich vztahu neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem.
Neurčuje-li zakládací listina či statut obecně prospěšné společnosti jinak, může správní rada ředitele odvolat kdykoliv i bez udání důvodu (§9a odst. 1 in fine zákona o obecně prospěšných společnostech).
To však neznamená, že tím vždy bez dalšího skončí i vztah ze smlouvy o výkonu funkce. Nelze totiž přehlédnout, že „součástí“ zákoníku práce, jehož režim si strany pro svůj vztah sjednaly, jsou i ustanovení §73 a 73a upravující odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance a vzdání se tohoto místa, jakož i jejich důsledky.
Pro případy uvedené v §33 odst. 3 zákoníku práce a dále tehdy, je-li možnost odvolání z pracovního místa a současně možnost vzdání se tohoto místa dohodnuta, platí, že odvoláním výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí (§73a odst. 1 zákoníku práce), nicméně nekončí pracovní poměr (vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem). Jak se podává z §73a odst. 2 zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny. Ustanovení §73a odst. 3 zákoníku práce pak určuje, že byl-li pracovní poměr vedoucího zaměstnance jmenováním založen nebo změněn na dobu určitou, neskončí-li jeho pracovní poměr dříve, skončí uplynutím doby.
Ve vztahu mezi ředitelem a obecně prospěšnou společností není nutné možnost odvolání ředitele a vzdání se této funkce sjednávat, neboť obojí plyne ze zákona (srov. §160 o. z. a §9a odst. 1 in fine zákona o obecně prospěšných společnostech). Za této situace však lze mít předpoklady, za nichž může podle výše citovaných ustanovení zákoníku práce zaměstnavatel odlišný od zaměstnavatele uvedeného v §33 odst. 3 zákoníku práce odvolat vedoucího zaměstnance, za naplněné.
Jestliže se strany dobrovolně podřídily zákoníku práce, lze odkaz na zákoník práce v rozsahu, v němž směřuje na ustanovení §73 a 73a zákoníku práce, považovat za ujednání o tom, že bude-li ředitelka společnosti ze své funkce odvolána, bude jí nabídnuta jiná práce, popř. s ní bude vztah následně ukončen postupem předvídaným v ustanovení §73a odst. 2 a 3 zákoníku práce, které strany učinily (spolu s celým zákoníkem práce) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce.
V takovém případě by sice dovolatelce zanikla funkce ředitelky k okamžiku jejího odvolání, nicméně její vztah se společností by tím neskončil. Přijala-li by dovolatelka jinou práci nabízenou společností, pokračoval by dále (zpravidla – byť nikoliv nutně – již jakožto vztah pracovněprávní), v opačném případě by skončil až způsobem sjednaným prostřednictvím odkazu na §73a odst. 2 a 3 zákoníku práce.
Zda tomu tak opravdu je, záleží na výkladu smlouvy o výkonu funkce, tj. v prvé řadě na skutečné vůli jejích stran (srov. §555 a násl. o. z.). Nepodaří-li se skutečnou vůli stran (jež mohla být seznatelná i pro stranu druhou) zjistit, je třeba ujednání o podřízení vztahu zákoníku práce (v rozsahu, v jakém odkazuje i na §73 a §73a zákoníku práce) posoudit podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z., tedy přisoudit mu takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala strana smlouvy o výkonu funkce s ohledem na konkrétní okolnosti (§556 odst. 2 o. z.). K výkladu právních jednání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017.
V projednávané věci se však dovolatelka domáhala postupem podle §72 zákoníku práce určení neplatnosti ukončení pracovního poměru žalovanou, resp. určení trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované. Jelikož smlouva uzavřená mezi účastníky řízení dne 3. 2. 2014 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce ředitelky není vztahem pracovněprávním, je závěr odvolacího soudu (podle něhož nelze z uvedeného důvodu žalobě vyhovět) správný. Domáhá-li se totiž dovolatelka určení, že vztah mezi ní a společností nadále trvá a je vztahem pracovněprávním (tedy vztahem s určitou, zákonem definovanou „kvalitou“), nelze na základě takové žaloby rozhodnout o tom, že mezi dovolatelkou a společností (případně) trvá (existuje) vztah jiný než pracovněprávní (tedy vztah odlišný); takovým rozhodnutím by bylo dovolatelce přisouzeno něco jiného, než čeho se domáhala (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř., proto dovolání žalobkyně zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu