Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2018, sp. zn. 29 ICdo 103/2016 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.103.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.103.2016.1
MSPH 95 INS XY 95 ICm XY sp. zn. 29 ICdo 103/2016-186 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Gabriely Jandové , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka H., zastoupené Mgr. Monikou Cihelkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, proti žalovanému H. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Petrská 1133/6, PSČ 110 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 2188/9, PSČ 150 00, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS XY, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 95 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 95 INS XY), takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 1. října 2015, č. j. 95 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka H.) domáhala vůči žalovanému (H. T.) určení, že právní úkony dlužníka spočívající v úhradě celkové částky 10.250.000 Kč, uskutečněné dlužníkem ve prospěch žalovaného dne 15. ledna 2010 ve výši 750.000 Kč, dne 14. července 2010 ve výši 10.000.000 Kč (správně 1.000.000 Kč), dne 16. července 2010 ve výši 1.000.000 Kč (správně 4.000.000 Kč) a dne 10. srpna 2010 ve výši 4.500.000 Kč, jsou vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinné, a současně uložení povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 10.250.000 Kč (bod I. výroku). Dále insolvenční soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalovaný (jako věřitel) uzavřel dne 18. září 2006 s dlužníkem smlouvu o úvěru, v níž se zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky do výše 50.000.000 Kč, které byl dlužník oprávněn čerpat do 31. prosince 2015, a to postupně v částkách nepřesahujících 5.000.000 Kč. Úvěr byl dlužník povinen vrátit spolu s úroky a „roční odměnou“ nejpozději do 31. prosince 2016. 2/ Žalovaný poskytl na základě smlouvy o úvěru dlužníku v době od 17. října 2007 do 14. června 2010 celkem částku 10.720.000 Kč. 3/ Dlužník poukázal ze svého účtu vedeného u Komerční banky, a. s. žalovanému dne 15. ledna 2010 částku ve výši 750.000 Kč, dne 14. července 2010 částku výši 1.000.000 Kč, dne 16. července 2010 částku ve výši 4.000.000 Kč a dne 10. srpna 2010 částku ve výši 4.500.000 Kč (dále jen „sporné platby“). 4/ V době od 3. května 2007 do 15. září 2010 byl žalovaný členem dozorčí rady dlužníka. 5/ Předsedou představenstva dlužníka byl v době, kdy byly sporné platby provedeny, bratr žalovaného A. T. (dále též jen „A. T“); jeho manželka byla v rozhodné době členkou představenstva dlužníka. A. T. byl (minimálně) v srpnu 2010 také většinovým společníkem (akcionářem) dlužníka. 6/ Dne 14. března 2011 bylo u insolvenčního soudu k návrhu společnosti C. zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka. Insolvenční soud usnesením ze dne 16. listopadu 2011, č. j. MSPH 95 INS XY, zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni. Na takto ustaveném základě odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že žalovaný byl v době provedení sporných plateb osobou dlužníkovi blízkou, když na základě skutečností, jež vyplynuly z provedeného dokazování, lze usuzovat, že žalovaný by důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěl dlužník, jako újmu vlastní. Potud odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněného pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“). Za tohoto stavu pak nemohl obstát závěr insolvenčního soudu, podle kterého žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že dlužník byl v době provedení sporných plateb v úpadku (nebo že tyto úkony vedly k jeho úpadku), když podle ustanovení §241 odst. 2 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením §7 insolvenčního zákona a §133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), se má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Bude proto na žalovaném, aby tuto domněnku případně vyvrátil. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž: 1/ Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101, jakož i usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014. 2/ Právnická osoba se ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (srov. R 53/2004). Takové pojetí pojmu osoba blízká se uplatní i při posuzování neúčinnosti právních úkonů dlužníka v poměrech insolvenčního řízení. Srov. např. rozsudek ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech. 3/ Okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013). Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu (z R 553/2004 výslovně vychází) a důvod přikročit na základě obsahu dovolání ke změně judikatury Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud přitom závěr, že žalovaný byl v době provedení sporných plateb osobou dlužníkovi blízkou, nezaložil (jak nesprávně namítá dovolatel) pouze na skutečnosti, že 1/ žalovaný je v příbuzenském vztahu k A. T. a jeho manželce (kteří v rozhodné době byli členy představenstva dlužníka, A. T. dokonce jeho předsedou) a 2/ že žalovaný v době, kdy byly uskutečněny sporné platby, byl členem dozorčí rady dlužníka. Odvolací soud svůj úsudek opřel také o další zjištěné skutečnosti, jež hodnotil v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jeho úvahy (ústící v závěr, podle něhož žalovaný byl v době provedení sporných plateb osobou dlužníkovi blízkou) nelze mít v poměrech dané věci za zjevně nepřiměřené. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 12. 2018 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2018
Spisová značka:29 ICdo 103/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.103.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Osoba blízká
Dotčené předpisy:§243c odst. 1 o. s. ř.
§243c odst. 2 o. s. ř.
§241 odst. 2 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2019-05-17