ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.117.2016.1
KSPA 59 INS XY
59 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 117/2016-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) BANKRUPCY TRUSTEES v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Pernerova 168, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 28978617, jako insolvenčnímu správci dlužníků P. K. a R. K., zastoupenému Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, 2) P. K. , narozenému XY a 3) R. K. , narozené XY, oběma bytem XY, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků P. K. a R. K. , vedené u Krajského soudu Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2016, č. j. 59 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 59 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2016, č. j. 59 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 59 INS XY), o věci samé, se odmítá.
II. V rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se dovolání žalobce zamítá.
III. Rozsudek odvolacího soudu se ve třetím výroku mění tak, že žalobce je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 34.068 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. června 2015, č. j. 59 ICm XY, doplněným rozsudkem ze dne 15. července 2015, č. j. 59 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o žalobách (spojených ke společnému řízení), jimiž se žalobce (D. M.) domáhal vůči insolvenčnímu správci dlužníků P. K. a R. K. a dále vůči oběma dlužníkům určení pravosti, výše a pořadí pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dlužníků, tak, že žalobcem uplatněnému nároku zčásti vyhověl a zčásti jej zamítl (výroky I. až VIII. a výrok XI.). Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IX.) a státu (výrok X.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a druhého a třetího žalovaných ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žaloba o určení pravosti pohledávek přihlášených žalobcem do insolvenčního řízení dlužníků a vedených pod čísly P1/1, P1/2, P1/3, P1/4, P5/1, P5/2, P5/3 a P5/4 se pro předčasnost zamítá (první výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 68.136,76 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování přihláškami pohledávek č. P1 a č. P5, dospěl – odkazuje na ustanovení §173 odst. 4, §174 odst. 2, §176, §188 odst. 2 a §198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – na rozdíl od insolvenčního soudu k závěru, že obě přihlášky, jimiž žalobce uplatňoval v insolvenčním řízení dlužníků své pohledávky, jsou vadné.
Přitom zdůraznil, že podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má obdobně jako podání žaloby „povahu uplatnění práva“, zákon proto upravuje obdobně rovněž obsahové náležitosti přihlášky, včetně postupu, „jak odstranit její nedostatky“. Důvody, pro které soud může odmítnout žalobu, se tak „do jisté míry překrývají s těmi, pro něž se k přihlášce pohledávky nepřihlíží“. Přihláška pohledávky přitom musí obsahovat skutečnosti, jež pohledávku individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen v takovém případě může být kvalifikovaně přezkoumána nejen insolvenčním správcem, ale také věřiteli. Řádné uplatnění pohledávky přihláškou je také předpokladem pro závěr, že věřitel popřené pohledávky se domáhá podanou incidenční žalobou určení pohledávky na základě skutečností, jež byly předmětem přezkumu (§198 odst. 2 insolvenčního zákona).
V poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, je z obsahu podaných přihlášek zřejmé, že „u všech jimi přihlašovaných pohledávek žalobce nepřípustně uplatnil dva různé důvody jejich vzniku, a to jednak z titulu směnky, jednak z titulu půjčky. Pohledávky jsou tedy neurčité, jelikož není zřejmé, z jakého důvodu měly vzniknout.“ Taková vada přitom brání přezkumu a žalobce ji měl před přezkumem odstranit, k čemuž jej měl insolvenční správce vyzvat. K tomu však v poměrech dané věci nedošlo, když první žalovaný nezaslal žalobci výzvu podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona a žalobce sám vadu přihlášek (ani v podáních, jimiž přihlášky doplňoval) neodstranil.
Jelikož nebyly splněny podmínky pro přezkum přihlášek žalobcových pohledávek, je nutné podle odvolacího soudu považovat jak samotný přezkum, tak incidenční spor za předčasný.
Výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil odvolací soud ustanovením §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který nepřiznal jinak procesně úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení, považoval skutečnost, že první žalovaný (insolvenční správce dlužníků) nevyzval žalobce k odstranění vad přihlášek podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona.
O nákladech řízení státu pak odvolací soud rozhodl podle §148 odst. 1 o. s. ř., přičemž uložil procesně neúspěšnému žalobci nahradit státu jím placené náklady, které sestávají jednak z vyplaceného svědečného (ve výši 3.455 Kč), jednak z nákladů, které stát vynaložil na zaplacení odměny za zastupování a hotových výdajů ustanoveného zástupce druhého a třetí žalovaných (v celkové výši 64.681,76 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, respektive, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu specifikované v dovolání.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že:
1/ První výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta pro předčasnost, je nepřezkoumatelný „z důvodu absence právní kvalifikace“. Potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013.
2/ Podle dovolatele není „nepřesnost právního důvodu vzniku pohledávky“ neodstranitelnou vadou (podmínkou řízení) a bylo ji možné v průběhu řízení o žalobě na určení pravosti popřených pohledávek odstranit. Takovému postupu přitom nebrání ani ustanovení §192 odst. 4 insolvenčního zákona. Přihlášky pohledávek dovolatele navíc nebyly ani vadné, když z jejich obsahu je zřejmé, že za právní důvod přihlášených pohledávek dovolatel považoval vždy vystavené směnky vlastní, jež uváděl jako první v pořadí.
3/ Jestliže by byl výklad zastávaný odvolacím soudem správný, bylo na místě řízení o incidenční žalobě zastavit podle §160 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť projednání podané žaloby by bránil nedostatek podmínky řízení.
4/ Při rozhodování o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok napadeného rozhodnutí) odvolací soud opomenul posoudit všechna kritéria rozhodná pro využití moderačního práva soudu obsaženého v §150 o. s. ř., zejména zcela pominul skutečnost, že žalobce podal žalobu na základě vyrozumění insolvenčního správce, který spolu s dlužníky popřel přihlášené pohledávky. Zamítnutí žaloby tak způsobil svým postupem (porušením svých povinností) právě první žalovaný (insolvenční správce), který by měl žalobci podle ustanovení §202 odst. 2 insolvenčního zákona nahradit účelně vynaložené náklady řízení. Jde-li o výklad ustanovení §150 o. s. ř., dovolatel poukázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014.
5/ Také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok napadeného rozhodnutí) vychází z nesprávného závěru odvolacího soudu o procesně neúspěšném žalobci. Podle dovolatele by měl rovněž náklady placené v průběhu řízení státem nahradit výlučně první žalovaný (insolvenční správce). Potud dovolatel odkázal též na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 70/76 (jde o rozsudek ze dne 24. září 1976, uveřejněný pod číslem 34/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, maje dovolání za nedůvodné. Zdůrazňuje, že ať již „byla předčasnost žaloby způsobena kýmkoliv a z jakéhokoliv důvodu, odvolací soud za dané situace nemohl o sporných přihláškách rozhodovat a neměl jinou možnost než žalobu zamítnout, dokud nebudou přihlášky řádně doplněny“.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o určení pravosti popřených pohledávek pro předčasnost zamítl, Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž měnící rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno (co do závěru, že přihlášky pohledávek žalobce mají vady, jež brání jejich přezkumu), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Důvodem vzniku popřené pohledávky (§174 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, které – ač přijaté při výkladu ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se v tomto směru uplatní i v poměrech založených insolvenčním zákonem).
2/ Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (k tomu srov. rozsudek ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. července 2001, sp. zn. 32 Cdo 544/99, uveřejněný pod číslem 29/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3057/2011, usnesení ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1899/2012, či rozsudek ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 893/2013). Rovněž tyto závěry jsou přitom nepochybně pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona plně využitelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014).
3/ V přihlášce popsaný skutek neumožňuje jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku také tehdy, když z něj není zřejmé, zda věřitel přihlašuje do insolvenčního řízení pohledávku ze směnky, nebo pohledávku (jen) směnkou zajištěnou, příp. obě pohledávky současně. K tomu srov. opět důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 56/2014, k možnosti souběžného uplatnění pohledávky směnkou zajištěné i pohledávky ze zajišťovací směnky pak např. závěry formulované v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007).
V poměrech projednávané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že obě přihlášky pohledávek žalobce (č. P1 a č. P5) jsou zjevně – z hlediska vymezení právního důvodu vzniku přihlašovaných pohledávek – neurčité (vadné), když z jejich obsahu není zřejmé, jaký nárok žalobce v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníků uplatňuje (na jedné straně označení konkrétních směnek vlastních, poukaz na vydané směnečné platební rozkazy a uplatnění požadavku na 6% úrok ze směnečných sum by nasvědčovalo tomu, že žalobce přihlašuje do insolvenčního řízení pohledávky ze směnek, oproti tomu na druhé straně označení smluv o půjčce jako důvodu vzniku přihlašovaných pohledávek, uplatnění smluvených úroků a tvrzené zajištění pohledávek by naznačovalo, že přihlašovány jsou pohledávky, jejichž důvodem vzniku směnky nejsou).
Takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihláškách pohledávek pak vskutku činí bez dalšího přihlášky vadnými a tudíž nezpůsobilými řádného přezkumu (§188 odst. 2 insolvenčního zákona). Za tohoto stavu nebylo možné o podané žalobě na určení pravosti pohledávek rozhodnout jinak, než ji pro předčasnost zamítnout.
Také ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění měnícího výroku rozsudku, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, je rozsudek odvolacího soudu souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně k výkladu ustanovení §192 odst. 4 insolvenčního zákona srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 191/2016. Ani jim se právní posouzení věci odvolacím soudem nijak neprotiví.
Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným v rozsahu, v němž směřuje proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Potud totiž rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva (jak má být rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, popř. mezi účastníky a státem, v situaci, kdy žaloba o určení pravosti přihlášené nevykonatelné pohledávky byla zamítnuta pro předčasnost), v judikatuře Nejvyššího soudu dosud beze zbytku neřešené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2).
Podle §148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Z ustanovení §150 o. s. ř. se podává, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Podle §202 insolvenčního zákona ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci (odstavec 1). Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit (odstavec 2).
Nejvyšší soud předně poznamenává, že pro výsledek dovolacího řízení má za právně bezcenné výhrady dovolatele k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. na poměry projednávané věci odvolacím soudem. I kdyby závěr odvolacího soudu o tom, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusí výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení žalovaným, kteří by podle jeho názoru měli na tuto náhradu právo podle výsledku řízení, nebyl správný, nevedla by tato okolnost ještě (bez dalšího) k opačnému rozhodnutí o nákladech řízení. Jinak řečeno, okolnost, že v poměrech dané věci by nebylo na místě aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., ještě neodůvodňuje přiznání práva na náhradu nákladů řízení dovolateli.
Podstatná není ani okolnost, že formulace druhého výroku rozsudku odvolacího soudu (podle kterého „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“) neodpovídá tomu, že odvolací soud v projednávané věci aplikoval při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky právě ustanovení §150 o. s. ř. (srov. v této souvislosti např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 903/2018).
Zbývá posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, podle kterého na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků řízení, je s ohledem na výsledek daného řízení věcně správné.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 1953/2016 a judikaturu v něm citovanou) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. V poměrech dané věci však s ohledem na výsledek řízení nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovodit úspěch ani jedné strany. Přestože byla podaná žaloba zamítnuta a žalobce (přihlašující věřitel) zjevně se svým žalobním nárokem neuspěl, nelze ani žalované (insolvenčního správce a dlužníky) – se zřetelem k důvodu, pro který byla žaloba zamítnuta – považovat za účastníky, kteří by byli v řízení úspěšní.
Současně zjevně nejde ani o situaci předvídanou ustanovením §202 odst. 2 insolvenčního zákona, když případný vznik nákladů řízení (spojený s nutností podat incidenční žalobu) zčásti zavinil jak přihlašující věřitel (tím, že podal vadnou přihlášku), tak žalovaný insolvenční správce (tím, že nepostupoval podle ustanovení §188 odst. 2 insolvenčního zákona a žalobce nevyzval, aby vady přihlášek odstranil).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že výsledku daného řízení (zamítnutí žaloby o určení pravosti přihlášených nevykonatelných pohledávek pro předčasnost) odpovídá takové rozhodnutí o nákladech řízení, podle kterého na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků řízení.
Jinak řečeno, jestliže soud, který rozhoduje o pravosti (popř. výši nebo pořadí) nevykonatelné pohledávky, v řízení zjistí, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky a z tohoto důvodu žalobu pro předčasnost zamítne, rozhodne o nákladech řízení mezi účastníky zásadně tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je výroku o nákladech řízení mezi účastníky (co do výsledku) věcně správné, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání žalobce zamítl podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř.
Výše uvedené závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, se pak v projednávané věci musí nutně projevit také při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu podle ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. (obecně k rozhodování o náhradě nákladů řízení státu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 33 Cdo 2467/2013).
Jelikož podle výsledku řízení byl procesní (ne)úspěch obou stran sporu stejný, měl být správně žalobce zavázán podle ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. pouze k náhradě poloviny nákladů řízení placených v průběhu řízení státem. Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení státu nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné v tomto rozsahu o věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve třetím výroku změnil tak, že uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 34.068 Kč.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se (s ohledem na výsledek dovolacího řízení) opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 2 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 12. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu