ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.158.2018.1
MSPH 78 INS 8504/2014
178 ICm 4557/2014
sp. zn. 29 ICdo 158/2018-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Sylvy Rychtalíkové , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57, PSČ 101 00, jako insolvenční správkyně dlužníka ECO-SUN s. r. o., zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalovanému PT servis konzervárna spol. s r. o. , se sídlem v Táboře, Purkyňova 1000/4, PSČ 390 02, identifikační číslo osoby 46352481, zastoupenému Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, PSČ 500 02, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm 4557/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ECO-SUN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Paroplavební 50/10, PSČ 159 00, identifikační číslo osoby 26723611, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 8504/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014, 103 VSPH 416/2018-181 (MSPH 78 INS 8504/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 238,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. února 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014-145, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), určil, že právními úkony, kterými dlužník ECO-SUN s. r. o. převáděl na žalovaného (PT servis konzervárna spol. s r. o.) ve výroku specifikovaný užitkový automobil XY, jsou vůči věřitelům neúčinné (bod I. výroku), a zamítl žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, kterým převáděl na žalovaného ve výroku specifikovaný nákladní automobil XY (bod II. výroku).
Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku podal žalovaný dne 5. března 2018 odvolání (č. l. 154).
Usnesením ze dne 27. dubna 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014-173, insolvenční soud zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, dodávaje, že se odvolací soud odchýlil „od tendence vývoje právního názoru dovolacího soudu“, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (20. června 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. září 2017 [srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 296/2017 Sb.“)].
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že ve výkladu a aplikaci §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a článku VI zákona č. 296/2017 Sb. je napadené usnesení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V usnesení ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil tyto závěry:
Zákon o soudních poplatcích v §4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a/ vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b/ podáním odvolání, podle písm. c/ podáním dovolání, podle písm. d/ podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání jde – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho se podává závěr, že poplatková povinnost založená odvoláním (§4 odst. 1 písm. b/ zákona o soudních poplatcích), které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb.
V projednávané věci z obsahu spisu plyne, že dovolatel podal odvolání dne 5. března 2018, usnesením insolvenčního soudu ze dne 15. března 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014-163, byl vyzván k úhradě soudního poplatku ve lhůtě 15 dní, přičemž rozhodnutí mu bylo doručeno prostřednictvím jeho zástupce dne 21. března 2018 (č. l. 163). Lhůta k zaplacení mu uplynula dne 5. dubna 2018 a soudní poplatek za podané odvolání zaplatil až dne 15. května 2018 (č. l. 178).
Za těchto okolností nemohl odvolací soud dospět k jinému závěru, než že soudní poplatek byl zaplacen opožděně, což mělo správně za následek dle §9 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. září 2017 zastavení odvolacího řízení, neboť k opožděně uhrazenému soudnímu poplatku se nepřihlíží (§9 odst. 1 věta třetí zákona o soudních poplatcích shodného znění).
Jak plyne ze závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, je nepodstatné, kdy bylo zahájeno řízení u soudu prvního stupně (u insolvenčního soudu), ale kdy bylo zahájeno odvolací řízení. Daný okamžik je rozhodující, neboť je podkladem pro závěr, kdy vznikla poplatková povinnost. Argumentace dovolatele s odkazem na jednotnost a nedílnost civilního řízení podpořená odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu tak v dané věci (při výkladu dotčených ustanovení zákona o soudních poplatcích) není na místě.
Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů pochybení v poučení, namítá tím procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přičemž vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Nadto nelze než poznamenat, že výtka dovolatele v tomto směru není opodstatněná. Rozhodnutí odvolacího soudu a předcházející řízení vytýkanými vadami zjevně netrpí.
Obecně platí, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci nestanoví §5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto rozhodnutí – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Zákon o soudních poplatcích (ani občanský soudní řád, a to ani ve spojení s §5 o. s. ř.) nepředjímá, že by měl být účastník řízení poučen způsobem a v rozsahu, jehož se domáhá dovolatel. Uvedené nelze dovodit ani z dovolatelem citovaného §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, neboť toto ustanovení se nevztahuje na soudní poplatky za řízení (týká se poplatků za provedení úkonu). Poučení, které byl insolvenční soud povinen učinit, bylo poučení podle §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (tj. o tom, že v případě, nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno), a v tomto směru insolvenční soud svou povinnost splnil.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., přičemž dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. listopadu 2018), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč. S ohledem na to, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím ve věci samé, odpovídá pak dle §11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu polovině mimosmluvní odměny částka 1 550 Kč. Dále přisouzené náklady sestávají z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 388,50 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobkyni částku 2 238,50 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobkyně podle advokátního tarifu, pak srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 12. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu