ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.90.2016.1
KSOS 36 INS XY
36 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 90/2016-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Jiřího Hanáka , se sídlem v Ostravě, Hradeckého 309, PSČ 720 00, jako insolvenčního správce dlužníka D. R., zastoupeného JUDr. Klárou Tomaierovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, proti žalovanému Z. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou Zinrákovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Palachovo nám. 620/1, PSČ 779 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2016, č. j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2016, č. j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2014, č. j. 36 ICm XY, v bodě I. výroku v části, jíž bylo určeno, že právní úkon dlužníka, kterým dne 6. srpna 2012 došlo k poskytnutí (vydání) peněžních prostředků žalovanému (platbě) ve výši 65 070 Kč, je vůči věřitelům dlužníka a majetkové podstatě dlužníka neúčinný, v bodě II. výroku v části, kterou zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 65 070 Kč do majetkové podstaty, a v bodě III. výroku, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se dovolání zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 36 ICm XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní úkony dlužníka D. R., kterými došlo ke změně platebního místa původně specifikovaného v dohodě o finančním vyrovnání uzavřené dne 21. října 2010 mezi dlužníkem a společností Z. (dále jen „společnost Z“), ve dvou kupních smlouvách uzavřených dne 12. listopadu 2010 mezi dlužníkem a společností Z, a ve smlouvě o postoupení pohledávek uzavřené dne 31. prosince 2010 mezi dlužníkem a společností Z, tak, že společnost Z neměla plnit své závazky přímo dlužníkovi, ale žalovanému Z. D. na jeho osobní účet č. XY (dále jen „účet žalovaného“ nebo „účet dovolatele“) vedený u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „banka“), a na jejichž základě společnost Z plnila své závazky vůči dlužníkovi ve výši 381 508 Kč a ve výši 58 635 Kč na účet žalovaného, a právní úkon dlužníka, kterým dne 6. srpna 2012 došlo k poskytnutí (vydání) peněžních prostředků žalovanému (platbě) ve výši 65 070 Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka a majetkové podstatě dlužníka neúčinné (bod I. výroku), zavázal žalovaného k úhradě částky 505 213 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 16. února 2005 byl JUDr. Vlastou Audyovou sepsán notářský zápis č. N 77/2005, NZ 73/2005, jehož obsahem byla smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, a to žalovaného a J. D. (dále jen „J. D.“) [dále také jen „manželé D.“].
2/ Dne 16. května 2005 byla zápisem do obchodního rejstříku založena společnost D. R. Jednatelkou byla v období od 16. května 2005 do 31. ledna 2011 J. D. a žalovaný je jednatelem od založení dosud.
3/ Dne 24. dubna 2006 uzavřeli manželé D. s bankou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 002145191R, na jejímž základě byl manželům D. stanoven úvěrový limit ve výši 200 000 Kč s tím, že se banka zavázala peněžní prostředky poskytnout na účet žalovaného.
4/ Smlouvou o půjčce ze dne 27. dubna 2006, uzavřenou mezi žalovaným a pozdějším insolvenčním dlužníkem, se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 100 000 Kč splatnou do 31. prosince 2009, přičemž půjčka byla poskytnuta na účet č. XY Kč (dále jen „účet dlužníka“) a pozdější insolvenční dlužník se zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl vysloven s půjčkou souhlas.
5/ Dne 5. května 2006 byla mezi pozdějším insolvenčním dlužníkem a společností ČSOB Leasing, a. s. (dále jen „společnost Č“) uzavřena leasingová smlouva č. 3670395; předmětem leasingu bylo rypadlo – nakladač V.
6/ Dne 18. května 2006 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s bankou smlouvu o úvěru č. 6/05612/5154, podle níž se banka zavázala poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku peněžní prostředky formou kontokorentního úvěru až do výše úvěrového limitu 120 000 Kč na účet dlužníka. Dne 24. května 2010 byl ke smlouvě uzavřen dodatek (dále jen „smlouva o kontokorentním úvěru“).
7/ Dne 19. května 2006 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a žalovaný smlouvu o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 38 000 Kč splatnou dne 31. prosince 2009, přičemž půjčka byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník se zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl vysloven s půjčkou souhlas.
8/ Žalovaný tvrdil, že se dohodl s pozdějším insolvenčním dlužníkem tak, že od ledna 2007 začal používat pozdější insolvenční dlužník výhradně pro své podnikatelské účely účet žalovaného. Mělo tak jít o „faktický“ účet pozdějšího insolvenčního dlužníka. Cílem bylo minimalizovat dopad blokace kontokorentního účtu v důsledku postupu banky na základě smlouvy o kontokorentním úvěru, podle kterého musel být kontokorent jednou za tři měsíce „vyrovnán do nuly“, přičemž pokud se tak nestalo, banka si ve prospěch kontokorentního účtu strhávala zůstatek na účtu dlužníka, a jestliže nepostačoval, tak i následující příchozí platby, a to dokud nebyl vyrovnán úvěrový rámec 120 000 Kč. Do té doby nemohl pozdější insolvenční dlužník s peněžními prostředky nakládat. Z tohoto důvodu hrozilo, že kvůli blokaci dojde zcela k přerušení a následnému ukončení podnikatelské činnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka. Používání osobního účtu žalovaného pozdějším insolvenčním dlužníkem tak bylo alternativním řešením.
9/ Dne 21. prosince 2007 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a žalovaný smlouvu o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 92 000 Kč splatnou dne 31. prosince 2009, přičemž půjčka byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník se zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl vysloven s půjčkou souhlas.
10/ Dne 21. března 2008 uzavřeli manželé D. se společností TGI Money, a. s. (dále jen „společnost T“) smlouvu o úvěru č. 12622, na jejímž základě se společnost T zavázala poskytnout manželům D. úvěr ve výši 966 800 Kč (dále jen „smlouva o úvěru č. 12622“). Téhož dne byla mezi společností T a J. N. uzavřena zástavní smlouva č. 12622 k nemovitostem zástavce, a to k zajištění pohledávky společnosti T vůči manželům D. ze smlouvy o úvěru č. 12622.
11/ Dne 16. dubna 2008 uzavřeli žalovaný a pozdější insolvenční dlužník smlouvu o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 950 000 Kč splatnou dne 31. března 2009, přičemž půjčka byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník se zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl vysloven s půjčkou souhlas.
12/ Dne 5. června 2008 uzavřeli žalovaný a pozdější insolvenční dlužník smlouvu o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 85 000 Kč splatnou dne 31. prosince 2009, přičemž půjčka byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník se zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl vysloven s půjčkou souhlas.
13/ Společnost Z byla zapsána do obchodního rejstříku dne 27. září 2010; jejími jednateli byli od založení syn žalovaného K. D.(dále jen „K. D.“) a J. D., a to i v roce 2010.
14/ Dne 29. září 2010 vystavil pozdější insolvenční dlužník zálohovou fakturu č. 82/10, jíž společnosti Z vyfakturoval za odkoupení strojů, zařízení a pohledávek dohodnutou zálohu ve výši 547 000 Kč. U dodavatele bylo uvedeno číslo účtu žalovaného.
15/ Dne 21. října 2010 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a společnost Z dohodu o finančním vyrovnání, na jejímž základě společnost Z převzala leasingové smlouvy č. 3670395 a č. 3802579 a smluvní strany se zavázaly uzavřít se společností Č dohodu o změně subjektu těchto leasingových smluv. Společnost Z se zavázala uhradit pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku za převod leasingových smluv částku 282 683 Kč, a to převodem na bankovní účet dlužníka (dále jen „dohoda o finančním vyrovnání“). Dne 15. října 2010 (správně 21. října 2010) uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a společnosti Z a Č dvě smlouvy o změně subjektu leasingových smluv č. 3670395 a č. 3802579, podle nichž se stala společnost Z novým leasingovým nájemcem namísto pozdějšího insolvenčního dlužníka.
16/ Shodného dne vystavil pozdější insolvenční dlužník (jednající J. D.) společnosti Z fakturu č. 83/10 se splatností dne 15. listopadu 2010, jíž byla vyúčtována částka 381 508 Kč za prodej strojů a zařízení, a to z titulu dohody o finančním vyrovnání částka 282 683 Kč bez daně z přidané hodnoty a podle kupních smluv částka 16 550 Kč bez daně z přidané hodnoty (staveništní unimobuňka, srovnávací lopata a pes) a částka 18 690 Kč bez daně z přidané hodnoty (nářadí). U dodavatele byl uveden peněžní ústav „ČSOB Litovel“ a číslo účtu žalovaného (dále jen „faktura č. 83/10“). Mezi účastníky nebylo sporné, že fakturovaná částka byla uhrazena na účet žalovaného.
17/ Znaleckým posudkem č. 9393-165/10 ze dne 5. listopadu 2010 (vyhotoveným Ing. Ivanem Krejsou, znalcem v oboru doprava, ekonomika, strojírenství a podniky) byla stanovena celková cena dlouhodobého hmotného majetku pozdějšího insolvenčního dlužníka ke dni 30. září 2010 ve výši 913 400 Kč. Podle jeho přílohy byl traktor V. (leasing) oceněn částkou 432 360 Kč, nakladač A. (leasing) částkou 450 800 Kč, staveništní buňka částkou 5 250 Kč, „svahovačka“ částkou 6 300 Kč a nářadí celkem částkou 18 690 Kč.
18/ Dne 12. listopadu 2010 uzavřel pozdější insolvenční dlužník se společností Z dvě kupní smlouvy. Předmětem koupě byly podle jedné kupní smlouvy stavební unimobuňka, srovnávací lopata a pes za kupní cenu celkem 16 550 Kč bez daně z přidané hodnoty (5 250 Kč + 6 300 Kč + 5 000 Kč); podle druhé kupní smlouvy nářadí za kupní cenu celkem 18 690 Kč bez daně z přidané hodnoty. U obou kupních smluv se kupující společnost Z zavázala uhradit kupní ceny na bankovní účet dlužníka (dále jen „kupní smlouvy“).
19/ Dne 31. prosince 2010 uzavřel pozdější insolvenční dlužník se společností Z smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě byl postoupen soubor pohledávek v celkové hodnotě 58 635 Kč, a to za úplatu ve výši 58 635 Kč (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“).
20/ Shodného dne vystavil pozdější insolvenční dlužník (jednající J. D.) společnosti Z fakturu č. 88/10 za postoupení souboru pohledávek dle smlouvy o postoupení pohledávek, jíž byla vyúčtována částka 58 635 Kč. Dodavatel (pozdější insolvenční dlužník) uvedl číslo účtu žalovaného (dále jen „faktura č. 88/10“). Mezi účastníky nebylo sporné, že fakturovaná částka byla uhrazena na účet žalovaného.
21/ Žalovaný doložil do spisu výpisy z účtu o platbách mezi účtem dlužníka a účtem žalovaného tak, jak tyto platby jsou vedeny ve vyjádření žalovaného na č. l. 27 až 30 spisu.
22/ Společnost Z vystavila dne 9. července 2012 výdajový doklad, na jejímž základě byla pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku vydána (uhrazena) částka ve výši 65 070 Kč; účelem platby bylo odkoupení pohledávky.
23/ Dne 10. července 2012 pozdější insolvenční dlužník vystavil výdajový pokladní doklad, na jehož základě vyplatil žalovanému částku ve výši 65 070 Kč, přičemž účelem platby byla „vratka půjčky společníka ze dne 18. dubna 2008“ (dále jen „výdajový doklad ze dne 10. července 2012“).
24/ Účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 20. července 2012.
25/ Konečný stav hlavní knihy účtů ke dni 7. srpna 2012 byl 65 070 Kč. Daňová poradkyně sdělila, že faktická úhrada částky 65 070 Kč byla učiněna dle výdajového pokladního dokladu dne 10. července 2012, přičemž zaúčtována byla s datem 6. srpna 2012 z důvodu, že až ten den zadávala tuto položku do počítače.
26/ Usnesením ze dne 8. srpna 2012, č. j. KSOS 36 INS XY, Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.
27/ Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2013, č. j. 11 C 429/2012-10, který nabyl právní moci dne 15. února 2013, bylo rozvedeno manželství žalovaného a J. D., rozené N.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že ve výroku specifikované právní úkony jsou neúčinné vůči věřitelům a majetkové podstatě dlužníka. Podle insolvenčního soudu napadené právní úkony dlužník učinil ve prospěch osoby blízké a v době, kdy byl v úpadku. Zkrátil tak možnost uspokojení svých věřitelů, potažmo zvýhodnil žalovaného, pokud by snad žalovaný byl věřitelem dlužníka, jak tvrdil.
Žalovaný byl osobou dlužníku blízkou, neboť podle insolvenčního soudu bylo nepochybné, že mezi dlužníkem, žalovaným a společností Z byla osobní propojenost. Na této skutečnosti nemohla nic změnit ani argumentace žalovaného s odkazem na své osobní poměry ve vztahu k bývalé manželce J. D., zejména ohledně zúžení společného jmění manželů v roce 2005. Odkazuje na §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), považoval takové námitky za irelevantní, neboť se na manžele D. hledělo jako na osoby blízké až do právní moci rozsudku, jímž bylo jejich manželství rozvedeno, tj. do 15. února 2013, tedy i v době učinění napadených právních úkonů.
Insolvenční soud měl pro daný spor za relevantní vztah dlužníka a žalovaného. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 7, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu, konstatoval, že pokud J. D. byla v době realizace sporných právních úkonů jednatelkou dlužníka i společnosti Z, byli dlužník a žalovaný osobami blízkými. K tomu insolvenční soud též (zejména z vyjádření žalovaného) dovodil, že žalovaný měl přehled o činnosti a aktivitách společnosti Z, tedy ji nepřímo řídil, měl možnost ovlivnit její činnost a byl osobou ovládající společnost Z.
Insolvenční soud konstatoval, že žalovaný netvrdil ani neprokázal, že není osobou dlužníkovi blízkou a že dlužník v době učinění předmětných právních úkonů nebyl v úpadku. Za irelevantní považoval argumenty žalovaného ohledně závazků dlužníka vůči O. P. (dále jen „O. P.“) a společnosti Z a leasingových smluv.
K právním úkonům, jimiž dlužník změnil platební místo původně specifikované v dohodě o finančním vyrovnání, kupních smlouvách a smlouvě o postoupení pohledávek tak, že společnost Z neměla plnit své závazky dlužníku, ale žalovanému na jeho osobní účet, uvedl, že jimi dle §235 a §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zkrátil možnost uspokojení věřitelů, neboť šlo o právní úkony bez přiměřeného protiplnění. Došlo jimi totiž „k odklonu peněz“ od dlužníka k žalovanému bez jakéhokoli protiplnění.
Za podstatnou považoval insolvenční soud skutečnost, že účet, na nějž mělo být po změně platebního místa plněno, byl osobním účtem žalovaného jako fyzické osoby. Jako účelovou a nelogickou odmítl argumentaci žalovaného, že bylo nutné zřídit účet vedený na žalovaného jako na fyzickou osobu pro dlužníka pro účely a potřeby jeho obchodních aktivit a že dohodl s dlužníkem jeho užívání pro podnikatelské účely dlužníka od ledna 2007 z důvodu, že dlužník nemohl s peněžními prostředky na svém účtu disponovat proto, že účet dlužníka byl blokován kontokorentním úvěrem ve výši 120 00 Kč.
Podle insolvenčního soudu šlo o zanedbatelnou částku ve srovnání s finančními prostředky, které měly být dlužníku plněny. Pokud totiž sám žalovaný dle svých tvrzení dlužníku poskytl na jeho účet (tedy na ten „zablokovaný kontokorentem“) několik půjček, které v souhrnu činily částku ve výši 1 265 000 Kč, nebyl důvod pochybovat o tom, že s ohledem na výši těchto prostředků bylo z nich (popřípadě i z dalších „formou půjčky“) možné „douhradit“ kontokorentní rámec 120 000 Kč.
K tomu zdůraznil, že nebyl důvod poskytnout pro obchodní aktivity dlužníka soukromý účet žalovaného jako fyzické osoby. Jestliže by totiž existovaly objektivní důvody, mohl být zřízen další účet dlužníka, na který by byly poukazovány finanční prostředky a se kterým mohl dlužník bez problému hospodařit. Na tom nic nemohlo změnit ani tvrzení žalovaného, že s účtem vedeným na žalovaného jako fyzickou osobu bylo v účetnictví dlužníka i účetní běžně nakládáno. Dlužník jako osoba odlišná od žalovaného se nemohl ani teoreticky dohodnout s žalovaným (jednatelem dlužníka), že dlužník bude pro své podnikatelské aktivity používat účet žalovaného (kdy navíc prostředky poukázané na účet žalovaného dlužník od žalovaného nikdy neobdržel).
Konečně vyplacení částky 65 070 Kč považoval insolvenční soud podle §235 a §241 insolvenčního zákona za zvýhodňující právní úkon na úkor ostatních věřitelů. Šlo o splátku půjčky bez jakéhokoli protiplnění učiněnou v době, kdy se předpokládalo, že se dlužník nacházel v úpadku. K tomu uvedl, že bylo prokázáno, že platba proběhla dne 10. července 2012, tedy nikoli 6. srpna 2012 po zahájení insolvenčního řízení, a nevztahovala se tak na ni úprava §111 insolvenčního zákona.
Insolvenční soud současně s odkazem na §236 odst. 1 a §237 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 505 213 Kč (381 508 Kč + 58 635 Kč + 65 070 Kč).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. května 2016, č. j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování a vyšel dále z toho, že:
1/ Insolvenčním návrhem ze dne 18. července 2012, doručeným insolvenčnímu soudu dne 19. července 2012, se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a v návrhu kromě jiného uvedl, že měl splatné závazky vůči sedmi věřitelům, přičemž závazky vůči nejméně dvěma nezajištěným věřitelům byly splatné již před 21. říjnem 2010, a to např. vůči věřiteli společnosti D&I CONSULTING LIMITED (dále jen „věřitel D“), který byl „splatný“ na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2009, č. j. 18 C 92/2009-34, na jehož základě byla dne 15. října 2009 nařízena exekuce; a vůči věřiteli společnosti RANDYSEK s. r. o. (dále jen „věřitel R“) na základě faktury ze dne 16. srpna 2010 se splatností dne 30. srpna 2010.
2/ Do insolvenčního řízení se přihlásili se svými pohledávkami čtyři věřitelé, jejichž pohledávky byly na přezkumném jednání dne 6. listopadu 2012 zjištěny. Jde o tyto věřitele:
- Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen „věřitel V“) uplatnila přihláškou pohledávky č. P1 dílčí pohledávku ve výši 1 371 Kč z titulu nezaplacení penále za pozdní odvody pojistného a zdravotní pojištění a za dosud neuhrazené pojistné na zdravotní pojištění v období od 1. listopadu 2007 do 31. prosince 2010; pohledávka je vykonatelná na základě výkazu nedoplatků ze dne 31. července 2012;
- Věřitel D uplatnil přihláškou pohledávky č. P2 vykonatelnou (na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2009, č. j. 18 C 92/2009-34) pohledávku ve výši 153 460 Kč;
- O. P. uplatnil přihláškou pohledávky č. P3 dílčí vykonatelnou (na základě rozhodčího nálezu ze dne 21. listopadu 2011, č. j. RsP 1810/10, jenž měl nabýt právní moci 27. listopadu 2011) pohledávku č. 1 ve výši 1 162 900 Kč z titulu náhrady škody a smluvních pokut a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 35 159 Kč představující náhradu nákladů rozhodčího řízení; dlužník byl v prodlení s úhradou předmětných pohledávek nejméně od 21. září 2010;
- Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „finanční úřad“) uplatnil přihláškou pohledávky č. P4 pohledávky v celkové výši 137 410,71 Kč, přičemž jejich splatnost nastala v období od 5. února 2010 do 4. července 2012.
Odvolací soud se nejprve zabýval vyplacením částky 65 070 Kč. Cituje §235 a §241 odst. 1 až 4 insolvenčního zákona dovodil, že šlo o zvýhodňující právní úkon, neboť v jeho důsledku se žalovanému jako věřiteli dlužníka z titulu smlouvy o půjčce ze dne 18. dubna 2008 dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, a to s ohledem na soupis majetkové podstaty, z něhož vyplynulo, že nezajištění věřitelé budou v konkursu uspokojeni jen poměrně. Tento právní úkon byl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké, jeho jednatele – žalovaného. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že v době, kdy dlužník tento právní úkon učinil, byl bez pochyb v úpadku ve formě platební neschopnosti podle §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
Dále odvolací soud posuzoval právní úkony, jimiž došlo ke změně platebního místa původně specifikovaného v dohodě o finančním vyrovnání, kupních smlouvách a smlouvě o postoupení pohledávek tak, že společnost Z měla plnit své závazky na osobní účet žalovaného.
Odvolací soud předeslal, že tyto právní úkony považuje za dodatky k předmětným čtyřem smlouvám uzavřeným mezi dlužníkem a společností Z, jež spočívaly ve změně platebního místa. Tuto změnu navrhl dlužník (viz faktury č. 83/10 a č. 88/10 vystavené J. D., která v té době byla jednatelkou dlužníka a současně jednatelkou společnosti Z), přičemž společnost Z tento návrh přijala tím, že na nově navržené platební místo (ve prospěch jednatele dlužníka jako třetí osoby) tyto faktury zaplatila. Důvody, které vedly dlužníka ke změně platebního místa, vysvětlil žalovaný jako jednatel dlužníka ve vyjádření k žalobě. Zcela nepochybně o těchto důvodech věděla též J. D. jako další jednatelka dlužníka a současně jednatelka společnosti Z, takže rovněž druhé smluvní straně byl úmysl dlužníka znám.
Vycházeje ze shora uvedených skutkových zjištění a tvrzení samotného žalovaného obsažených v jeho podáních, jimiž popisoval okolnosti, které vedly dlužníka k předmětným právním úkonům, a cituje §242 insolvenčního zákona spolu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 81/2014, odvolací soud uzavřel (na rozdíl od insolvenčního soudu), že zmíněné dodatky nejsou neúčinnými právními úkony bez přiměřeného protiplnění podle §240 insolvenčního zákona, ale právními úkony, kterými dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele (minimálně banku).
Odvolací soud neměl žádných pochyb o tom, že o úmyslu zkrátit věřitele věděla též J. D. jako další jednatelka dlužníka v té době, která návrh dodatků vypracovala a jež byla v rozhodné době současně jednatelkou společnosti Z. I druhé straně tak byl úmysl dlužníka znám, přičemž odvolací soud nepochyboval ani o tom, že tento úmyslný zkracující právní úkon dlužníka, který byl učiněn ve prospěch jednatele dlužníka, byl právním úkonem učiněným ve prospěch osoby dlužníku blízké. Konstatoval, že tyto úmyslně zkracující právní úkony byly učiněny v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že s ohledem na skutkovou podstatu dle §242 insolvenčního zákona bylo pro úspěšnost odpůrčí žaloby zcela nerozhodné, zda osobní účet žalovaného jako jednatele dlužníka byl fakticky druhým (tajným) účtem dlužníka; podstatné bylo, že dodatky obsahující dohodu o změně platebního místa byly právními úkony, kterými dlužník úmyslně zkrátil uspokojení banky, u které měl kontokorent ve výši 120 000 Kč.
Konečně, vzhledem k nesporné skutečnosti, že dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů bylo učiněno ve prospěch osobního účtu žalovaného, cituje §237 odst. 1 insolvenčního zákona, odvolací soud uzavřel, že žalovaný měl povinnost předmětné dlužníkovo plnění ve výši celkem 505 213 Kč vydat do majetkové podstaty. Obranu žalovaného, podle něhož mělo být zohledněno, že účet žalovaného byl ve skutečnosti účtem dlužníka, odvolací soud odmítl s tím, že s ohledem na zjištěné skutečnosti by takový výklad byl v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, uváděje, že dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho tvrzeními a důkazy a že se nezabývaly vzniklou situací a skutkovým stavem jako celkem a ve všech souvislostech, ale že pouze vyšly z tvrzení žalobce. Zejména zdůrazňuje svá tvrzení ohledně půjček a úvěrů, které si bral „na svou osobu“ a jež dále poskytoval dlužníku a o opakovaném dotování dlužníka z osobních prostředků dovolatele, a uvádí přehled plateb, jež poskytl dlužníku a které mu dlužník vracel jako splátky, jakož i přehled plateb (splátek) z obou účtů na úvěr manželů D. ve prospěch společnosti T.
Ohledně otázky propojení dovolatele a společnosti Z, tedy k argumentaci ohledně osob blízkých a vztahů mezi jednotlivými subjekty, uvádí, že soudy nezohlednily „faktické ukončení“ manželského soužití s J. D. v roce 2005 zúžením společného jmění manželů a že jejich manželství bylo „následně“ rozvedeno. Z toho dovozuje, že nebyli s J. D. osobami blízkými. Současně má za to, že ani dlužník a společnost Z nebyli osobami blízkými, neboť nelze z účasti jedné osoby ve více společnostech usuzovat, že by taková skutečnost zakládala mezi jednotlivými společnostmi vztah osob blízkých, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012. Dlužník a společnost Z podle něj vedle sebe pouze existovali ve společném sektoru trhu, aniž by nějakým způsobem dlouhodobě mezi sebou rozvíjeli své obchodní vztahy. V roce 2010 již nebylo možné na tyto dvě společnosti pohlížet jako na osoby blízké, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 808/2012, uveřejněný pod číslem 38/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tuto otázku považuje pro daný spor za irelevantní.
Stěžejní argumentace dovolatele spočívá v námitce, že se soudy nevypořádaly s tvrzeními o faktickém hospodaření dlužníka, které nebylo vedeno snahou zkrátit uspokojení věřitelů, ale naopak udržet dlužníka jako fungující společnost.
Dovolatel tvrdí, že nejméně od roku 2007 sloužil jeho osobní účet výhradně pro potřeby dlužníka, neboť jiné transakce než týkající se dlužníka na daném účtu neprobíhaly. Skutečnost, že účet byl veden pod jménem dovolatele, nemůže automatiky vyloučit možnost, že finanční operace na něm prováděné byly činěny ve prospěch dlužníka. Dovolatel namítá, že argumentace, že měl být zřízen nový účet vedený pod jménem dlužníka a nikoli pod jménem dovolatele, vyvrací skutečnost, že proti dlužníku, jak tvrdil sám žalobce, byla vedena řada exekucí, přičemž exekucí by mohl být postižen také každý další účet vedený na dlužníka. Uhrazením „kontokorentu“ a využíváním účtu vedeného na dlužníka by i nadále pro dlužníka bylo v dané situaci nevhodným řešením, protože dlužník potřeboval disponovat s finančními prostředky, které by mu v rámci úhrady kontokorentu nebyly již k dispozici, resp. neustále udržovat tzv. cash-flow společnosti v takové míře, aby se postupně vymanil ze zhoršené finanční situace. Dovolatel nesouhlasí s tím, že dlužník odklonil tok peněz od dlužníka k dovolateli.
Kdyby dovolatel nepostupoval zmíněným způsobem, „počet věřitelů dlužníka by byl podstatně větší a výše dlužných částek by pak pochopitelně vedla k nižší pravděpodobnosti takového počtu věřitelů“. Tento postup měl vliv na zlepšení postavení věřitelů dlužníka a vedl alespoň k částečnému uspokojení jejich pohledávek. Považuje za nelogické, aby mařil uspokojení věřitelů dlužníka čerpáním úvěrů na svou osobu a poskytováním půjček dlužníku.
Způsob úhrady napadených plateb se dle dovolatele nedá posuzovat jako úkony vedoucí ke zkrácení věřitelů, neboť platby proběhly na účet běžně používaný pro potřeby dlužníka. Právní úkony, jimiž došlo ke změně platebního místa z dohody o finančním vyrovnání, kupních smluv a smlouvy o postoupení pohledávek, a jednání dovolatele nelze hodnotit jako snahu zkrátit věřitele.
Dovolatel též namítá vadu řízení spočívající v tom, že nebyl soudy nižších stupňů poučen podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., neboť měl být vyzván k doplnění a vylíčení rozhodných skutečností, které by byly dostačující k závěru, že osobní účet dovolatele byl používán pouze pro účely dlužníka. Má za to, že kdyby byl poučen, označil by důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru účetnictví, jenž mohl jednoznačně posoudit, jakým způsobem a pro jaké účely byl účet dovolatele dlouhodobě používán a že transakce jeho prostřednictvím realizované se týkaly výhradně činnosti dlužníka. Namítá tak vadu řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti a napadené rozhodnutí i rozsudek insolvenčního soudu tak má za nepředvídatelné. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000, a ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011.
Konečně k platbě ve výši 65 070 Kč uvádí, že se soudy nevypořádaly s okolnostmi vyplacení této částky, přičemž trvá na tom, že z provedeného dokazování je nepochybné, že tato platba byla realizována před tím, než nastaly účinky spojené „s prohlášením rozhodnutí o úpadku“ a současně nedošlo touto platbou ke zkrácení věřitelů, resp. ke zvýhodnění dovolatele jako věřitele. Zdůrazňuje, že spornou částku uhradila společnost Z dlužníku a ten ji dovolateli následně vyplatil jako splátku půjčky, tedy bylo zcela „evidentní“, že dovolatel dlužníkovi poskytl půjčky a dlužník se zavázal mu je vrátit.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zejména uvádí, že dovolání nemá zákonem stanovené náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. a je pouhou rekapitulací skutkových tvrzení dovolatele. Navrhuje tak dovolání odmítnout.
Bude-li dovolání věcně projednáno, navrhuje jeho zamítnutí. Poukazuje na osobní provázanost dlužníka, společnosti Z a dovolatele a zejména na skutečnost, že manželé D. byli dle §116 obč. zák. osobami blízkými až do 15. února 2013, kdy nabyl právní moci rozsudek o jejich rozvodu. Žalobce podotýká, že K. D. je jejich synem a že dlužník, společnost Z a manželé D. i se synem mají sídla a bydliště na stejné adrese. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3852/2007, uzavírá, že je zřejmá velmi úzká osobní, věcná i obchodní provázanost obou společností, jakož i dlužníka a dovolatele, přičemž veškerá jednání dlužníka, společnosti Z, dovolatele a J. D. byla vedena zcela ve shodě. J. D. byla velmi dobře známa finanční situace dlužníka, neboť byla s dovolatelem spoludlužníkem ze smluv o úvěru uzavřené se společností T a s bankou.
Napadené právní úkony byly učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku, neboť byly učiněny ve prospěch jeho osoby blízké – dovolateli jako jeho jednateli (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3301/2012). K tomu poukazuje na to, že byl v úpadku ve formě platební neschopnosti pro závazky minimálně vůči věřitelům D a R.
K argumentaci dovolatele o fakticitě užívání účtu dovolatele dlužníkem poukazuje na to, že dovolatel sám opakovaně připustil, že důvodem pro odklon finančních prostředků z účtu dlužníka byla snaha dlužníka a žalovaného vyhnout se úhradě závazku dlužníka vyplývajícího z kontokorentního úvěru, tj. šlo o úmyslné zkrácení věřitele, a to nejenom banky, ale – jak sám dovolatel uvádí – i vůči dalším věřitelům z důvodu exekucí na majetek dlužníka. Má za to, že kdyby byl účet dovolatele fakticky účtem dlužníka, nemusel by dovolatel převádět své finanční prostředky nebo prostředky z úvěru na účet dlužníka, neboť by dle tvrzení dovolatele na dlužníkem využívaném účtu už byly. Ostatně v takovém případě by žalovaný nemusel uvádět jako účet pro vrácení půjček právě svůj účet. Dlužník by tím totiž fakticky hradil půjčku sám sobě a nikoli dovolateli. Na účet dovolatele zákon pohlíží jako na jeho „výlučné vlastnictví“, neboť dlužníkovi žádný zákonem uznávaný nárok k danému účtu nesvědčí. Transakce údajně realizované prostřednictvím účtu dovolatele svědčí o zkracování věřitelů dlužníka, neboť šlo o utajení některých finančních prostředků na účtu dovolatele, ke kterému nemá dlužník žádná dispoziční oprávnění natož vlastnické právo.
Ve vztahu k platbě 65 070 Kč žalobce přisvědčuje odvolacímu soudu, že šlo o zvýhodnění věřitele dle §241 insolvenčního zákona a konstatuje, že, jestliže byl dovolatel skutečně věřitelem dlužníka, měl být uspokojován poměrně s ostatními věřiteli v rámci insolvenčního řízení, které mělo být zahájeno daleko dříve.
Konečně k námitce absence poučení dovolatele dle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. žalobce uvádí, že soudy nižších stupňů nijak nepochybily, neboť dovolatel sám tvrdil a prokazoval rozhodné skutečnosti ohledně svého účtu a jeho užívání dlužníkem. Dovolatelem zmíněná judikatura není přiléhavá, neboť v projednávané věci soudy nevycházely z toho, že by snad žalovaný neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.
Přestože dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
2/ K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé potvrzující rozsudek insolvenčního soudu v části bodů I. a II. výroku ohledně platby částky ve výši 65 070 Kč a povinnosti tuto částku zaplatit do majetkové podstaty dlužníka.
Nejvyšší soud dovolání v této části, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v tomto rozsahu v souladu s konstantními judikatorními závěry Nejvyššího soudu (na nichž nemá důvodu ničeho měnit ani v posuzovaném případě) přijatými při výkladu §241 insolvenčního zákona.
Tyto závěry jsou ustáleny následovně:
1/ Podle §235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen „právním úkonům“ dlužníka (včetně opomenutí). Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu §34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Srov. rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“).
2/ Ustanovení §241 odst. 3 insolvenčního zákona představuje pouze demonstrativní výčet úkonů, které mohou být považovány za neúčinné zvýhodňující právní úkony. Neúčinným právním úkonem tak může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit) [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016]. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména §296 a §298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle §241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům. Dále je podstatné, zda je splněna podmínka stanovená v odstavci druhém (že jde o úkon učiněný v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo o úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku) a současně není dána skutková podstata v odstavci pátém označeného ustanovení. Nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám v odstavci pátém je osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (žalovaný). Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, či ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015.
3/ V situaci, kdy je dlužník v úpadku, není namístě, aby jakkoli uspokojoval pohledávky věřitelů (predikoval, jakou část dluhu může uhradit tomu kterému věřiteli ze skupiny věřitelů stejného postavení), ale aby řešil uspokojení pohledávek věřitelů prostřednictvím insolvenčního řízení. V takovém případě by věřitel byl uspokojen podle pravidel uspokojení stavených v insolvenčním zákoně pro ten který zvolený způsob řešení úpadku. Srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3815/2014.
4/ K naplnění skutkové podstaty §241 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Obecně platí závěr, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu [v poměrech §241 insolvenčního zákona se takto zkoumá, zda v době vzniku zvýhodňujícího právního úkonu byl dlužník v úpadku, nebo zda takový právní úkon k jeho úpadku vedl (§241 odst. 2 insolvenčního zákona)]. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 72/2014.
5/ Pro posouzení, zda je právní úkon neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu §241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů:
a/ V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
b/ Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.
c/ Na právní úkon nedopadá žádná z výjimek zakotvených v §241 odst. 5 insolvenčního zákona.
Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016.
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že dlužník na základě výdajového dokladu ze dne 10. července 2012 stejného dne vyplatil dovolateli částku ve výši 65 070 Kč, přičemž účelem platby byla „vratka půjčky společníka ze dne 18. dubna 2008“. Dovolatel (což i sám opakovaně tvrdí) poskytl dlužníku řadu půjček v souhrnné výši minimálně 1 265 000 Kč, přičemž dlužník měl dovolateli vrátit celkem 836 468 Kč. Ke dni 10. července 2012 měl dlužník více věřitelů (minimálně věřitele D, R a V, O. P. a finanční úřad) s pohledávkami více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti a nebyl je schopen je plnit (jak plyne z přihlášek pohledávek a dlužníkova insolvenčního návrhu). Současně ve shodnou dobu byl dovolatel jednatelem dlužníka. Účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 20. července 2012 (§109 odst. 4 insolvenčního zákona).
Odvolací soud tedy nijak nepochybil, pokud měl stejně jako insolvenční soud sporný právní úkon za neúčinný dle §241 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud nemá žádných pochybností o tom, že jde o typický příklad zvýhodňujícího právního úkonu.
Dlužník vyplatil částku 65 070 Kč dovolateli jako svému věřiteli (skutečnost, že byl věřitelem dlužníka, dovolatel nejenže nijak nezpochybňuje, ale navíc to sám tvrdí – viz bod IV. dovolání; současně tato skutečnost plyne z nikým nezpochybňovaného účelu platby dle výdajového dokladu ze dne 10. července 2012). Tento právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl již v úpadku ve formě platební neschopnosti [nadto současně ani nebyla vyvrácena domněnka úpadku z důvodu – též nezpochybňovaného – vztahu dlužníka a dovolatele jako osob blízkých – k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“), či ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136]. Závěr o tom, že v důsledku daného právního úkonu se dostalo dovolateli na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, není dovoláním nijak zpochybněn, stejně tak není (ani nikdy nebyla) dovolatelem tvrzena žádná z výjimek dle §241 odst. 5 insolvenčního zákona.
Pokud má dovolatel za to, že jej dlužník nezvýhodnil proto, že mu vracel poskytnuté půjčky, pak tím zcela popírá výslovnou dikci §241 insolvenčního zákona a výše uvedené judikatorní závěry. Původ těchto finančních prostředků je pak v poměrech projednávané věci pro posouzení neúčinnosti sporného právního úkonu zcela lhostejný.
K obraně, že nešlo o platbu neúčinnou dle §111 insolvenčního zákona, nelze než poznamenat, že ke shodnému závěru dospěly soudy obou stupňů, a to mimo jiné i vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, podle kterého k platbě došlo před tím, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení.
Namítá-li dovolatel, že touto platbou nedošlo ke zkrácení věřitelů, pak pomíjí, že odvolací soud (i soud insolvenční) neměl předmětnou platbu za zkracující právní úkon dlužníka, nýbrž jej vyhodnotil jako zvýhodňující právní úkon dle §241 insolvenčního zákona.
3/ K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé potvrzující rozsudek insolvenčního soudu v části bodů I. a II. výroku ohledně právních úkonů měnících místo plnění (platební místo) a povinnosti zaplatit částku ve výši 440 143 Kč do majetkové podstaty.
Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části přípustným podle §237 o. s. ř., pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí dovolací soud dosud v dotčených souvislostech nezabýval.
Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle §235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
Podle §237 odst. 1 insolvenčního zákona mají povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.
Podle §242 insolvenčního zákona lze odporovat rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odstavec 3).
V této podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době jeho přijetí a později nedoznala změn.
V projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda je zkracujícím právním úkonem dlužníka jednání spočívající v pokynu druhé smluvní straně, aby zaplatila pohledávky dle sjednaných smluv na bankovní účet, jehož majitelem je jednatel dlužníka, přičemž ve smlouvách bylo sjednáno uhrazení na bankovní účet dlužníka, příp. způsob placení nebyl sjednán, a to za situace, kdy v té době byla vedena exekuce na majetek dlužníka a kdy jediný bankovní účet dlužníka byl provázán s kontokorentním úvěrem způsobujícím blokace účtu dlužníka v případě jeho neuhrazení ve sjednaných lhůtách.
Pro zodpovězení předložené otázky jsou přiléhavé následující judikatorní závěry:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v §240 až §242 insolvenčního zákona. Ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z §240 až §242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení §241 insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, §242 pak neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§240 insolvenčního zákona) jsou pak ve výsledku též zkracujícími právními úkony. Srov. důvody R 60/2014.
2/ Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v §235 až §243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v §42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, či ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek (dále jen „R 106/2016“).
3/ Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (§42a obč. zák.), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Srov. rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2013, pod číslem 25.
4/ Odlišnost úprav §42a obč. zák. a §235 až 243 insolvenčního zákona nic nemění na obecné (i pro poměry insolvenční neúčinnosti právních úkonů dlužníka uplatnitelné) platnosti závěru, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 72/2014, či k tomu obdobně (pro výklad §240 insolvenčního zákona) R 106/2016.
5/ Skutková podstata dle §242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou podstatou zabývající se neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v §240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace §242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
6/ Ustanovení §237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako pasivně legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů) osoby, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“ nebo osoby, „které z něho měly prospěch“. Zjednodušeně řešeno, odpůrčí nároky jsou koncipovány tak, že pasivní věcná legitimace postihuje osoby, jimž se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015, uveřejněný pod číslem 93/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
7/ Kde se zkoumá úmysl smluvních stran, jimiž jsou právnické osoby, se tato subjektivní stránka jednání zkoumá (dovozuje) podle úmyslu fyzických osob, jež za tyto právnické osoby jednají. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 16. května 2018 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovanou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 94/2018.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že:
1/ Dlužník uzavřel se společností Z postupně dohodu o finančním vyrovnání (21. října 2010), kupní smlouvy (12. listopadu 2010) a smlouvu o postoupení pohledávek (31. prosince 2010). S výjimkou smlouvy o postoupení pohledávek (v ní obdobné ujednání chybělo) obsahovaly tyto smlouvy ujednání, podle něhož měla společnost Z uhradit smluvené ceny na účet dlužníka.
2/ Fakturami č. 83/10 a 88/10 ze dne 21. října 2010 a 31. prosince 2010 vyfakturoval dlužník, za nějž jednala J. D., sjednané ceny dle zmíněných smluv a sdělil společnosti Z, aby je uhradila na osobní účet dovolatele (vedený na jeho jméno). Společnost Z ceny v celkové výši 440 143 Kč zaplatila na účet dovolatele dle vystavených daňových dokladů.
3/ V době vystavení faktur č. 83/10 a 88/10 byli jednateli dlužníka dovolatel a J. D. a jednateli společnosti Z byla J. D. spolu s K. D. (synem J. D. a dovolatele).
4/ V době vystavení daňových dokladů měl dlužník (minimálně) pohledávky po splatnosti vůči věřitelům R a V, vůči O. P. i finančnímu úřadu (ti krom věřitele R následně uplatnili své pohledávky v insolvenčním řízení a jejich pohledávky byly zjištěny) a věřitel D v té době svou pohledávku vymáhal již od 15. října 2009 exekučně, přičemž ji nevymohl zcela, jak plyne z jeho přihlášky pohledávky č. P2 (též zjištěna).
5/ Účet dlužníka býval blokován z důvodu včasného neuhrazení kontokorentního rámce na základě smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené s bankou.
6/ Z účtu dovolatele byly (mimo jiného) hrazeny částky na exekuci dlužníka (pohledávka věřitele D) a úhrady na úvěr vůči společnosti T, z účtu dlužníka byly (mimo jiné) hrazeny platby vůči společnosti T a dne 18. listopadu 2010 došlo k bezhotovostnímu převodu částky ve výši 135 410,13 Kč z účtu dlužníka na úhradu exekuce (pohledávka věřitele D), přičemž tento účet následně ke dni 30. listopadu 2010 vykazoval nulový zůstatek.
Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle §242 insolvenčního zákona je nutné, aby byly splněny následující předpoklady:
1/ Dlužník daným právním úkonem musel skutečně a objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele, tedy postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného věřitele. Pouhý úmysl zkrátit není dostačující (jako tomu bylo v případě §42a obč. zák. – viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 104, či ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Musel tak učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Nestačí pouze zkrácení z nedbalosti [k rozdílům mezi nedbalostí a úmyslem (lhostejno, že při výkladu odpovědnosti za škodu) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
3/ Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám.
4/ Takový právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného stejně jako odvolací soud nemá pochyb o tom, že napadené právní úkony, kterými dlužník změnil místa plnění dle §339 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, původně sjednaná dle dotčených smluv, jsou neúčinné dle §242 insolvenčního zákona.
Dlužník je učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení a nepochybně jimi zkrátil uspokojení minimálně věřitele D. Ten v té době svou pohledávku již přes rok vymáhal exekučně a k jejímu plnému vymožení (či zaplacení) nedošlo do zahájení insolvenčního řízení (ani později), jak plyne z přihlášky pohledávky č. P2, jíž přihlašoval věřitel D ještě zbývající část pohledávky ve výši 153 460 Kč (z původní výše 559 420,66 Kč exekutor vymohl 409 960,13 Kč). Současně dovolatel netvrdil ani nebylo nijak prokázáno, co se s předmětnými prostředky ve výši 440 143 Kč následně stalo, zejména netvrdil ani neprokazoval, že by prostředky zaslané na jeho osobní účet vyplatil dlužníku (k tvrzení o tom, že účet dovolatele byl fakticky účtem dlužníka, viz níže) či věřiteli D nebo že by za to dlužníku poskytl nějaké protiplnění stejné hodnoty (viz závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněného pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněného pod číslem 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; není podstatné, že byly přijaty při výkladu §42a obč. zák.; aplikovatelné jsou v daných souvislostech i zde). Přitom nelze přehlédnout, že finanční prostředky zaslané na účet dovolatele značně tuto pohledávku převyšovaly a současně že k tomuto úkonu došlo poté, co byl z běžného účtu dlužníka již odeslán zbylý zůstatek (135 410,13 Kč) na úhradu exekučně vymáhané pohledávky. K tomu lze dodat (v návaznosti na argumentaci dovolatele k blokaci účtu kontokorentem), že částka zaslaná na účet dovolatele (440 143 Kč) by pokryla nejen zbývající část pohledávky věřitele D, ale i celý kontokorent (120 000 Kč), pokud by byl v rozhodné době vyčerpán.
Těmito úkony dlužník zjevně chtěl zkrátit uspokojení minimálně věřitele D, neboť motivem pro změnu platebního místa byla mimo jiné právě snaha dlužníka, aby dané prostředky nebyly postiženy exekucí. Jestliže dlužník změnil platební místo tak, že úhrady měly být učiněny na osobní účet dovolatele, znemožnil tím exekutorovi tyto prostředky postihnout dle §303 a násl. o. s. ř. ve spojení s §65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť ty se nacházely na účtu, jehož majitelem nebyl dlužník, o čemž nemohl mít exekutor (ani žádný z věřitelů) bez dalšího informace. Společnost Z v souladu s touto změnou následně na nové místo plnění (jiný bankovní účet) fakturované částky uhradila. Dlužník tímto postupem tak zatajil a skryl své finanční prostředky před věřitelem D i ostatními věřiteli. Úmyslu dlužníka nasvědčuje i argumentace dovolatele, který výslovně uvádí, že kvůli exekucím a problémy se splácením kontokorentního úvěru vůči bance (důsledkem čehož byly opakované blokace účtu dlužníka) byly transakce dlužníka vedeny přes jeho osobní účet.
Dále nelze pochybovat o tom, že úmysl dlužníka byl druhé straně – společnosti Z – znám, neboť jednatelkou obou společností byla v době učinění sporných právních úkonů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 72/2014) stejná osoba – J. D., která je za dlužníka učinila (viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2015). Za takové situace je nadbytečné zkoumat, zda byli dlužník a společnost Z osobami blízkými. Námitky dovolatele k této problematice jsou tak irelevantní. Pro úplnost lze dodat, že dovolatel je osobou dlužníku blízkou (viz např. R 53/2004).
Výše uvedené platí bez ohledu na to, zda dlužník využíval osobní účet dovolatele pouze pro své potřeby, jak tvrdí dovolatel. Je tedy lhostejné, zda finanční operace prováděné na účtu dovolatele měly být (dle jeho tvrzení) činěny ve prospěch dlužníka. Takový – ač ne zcela standardní – přístup k podnikání a využívání běžných účtů by bez existence splatných závazků a zejména bez existence exekuce (exekucí) nebyl nijak zvláště problematický. V opačném případě – jako zde – však jde o jednání omezující věřitele, zkracující jejich uspokojení, neboť tím dlužník ve spolupráci se svým jednatelem (dovolatelem) zatajil finanční prostředky před věřiteli a odklonil je tak z jejich dosahu, resp. z možností exekutora je postihnout. Přitom nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by prostředky z účtu dovolatele obdržené od společnosti Z byly zaslány dlužníku, bylo mu za to poskytnuto nějaké protiplnění či byly použity v souladu se zásadou poměrného uspokojení věřitelů k úhradě jejich pohledávek.
Nadto nelze přehlédnout, že hlavní argumentaci obsaženou v dovolání, spočívající na námitce, že osobní účet dovolatele byl fakticky účtem dlužníka a že byl dlužníku výhradně k dispozici, popírá sám dovolatel.
Dovolatel totiž v dovolání tvrdí (v souladu s tím, co uváděl již v předchozím průběhu řízení – viz č. l. 27 až 30), že z jeho účtu byly hrazeny různě vysoké finanční částky na úhradu úvěru dle smlouvy o úvěru č. 12622 uzavřené mezi manželi D. a společností T. Dovolatel netvrdí a nikdy netvrdil, že by dlužník jakkoli k danému závazku přistoupil, nebo že by se zavázal jej hradit za manžele D. Šlo tedy čistě o závazek manželů D. a byl-li hrazen z účtu dovolatele, jak tvrdí dovolatel a jak i plyne z předložených výpisů (provedených k důkazu na jednání dne 15. října 2014, viz č. l. 42), pak tento účet nebyl používán výhradně pro potřeby dlužníka. Tomu nasvědčují i ujednání smluv o půjčkách uzavřených mezi dovolatelem a dlužníkem ze dne 27. dubna 2006, 19. května 2006, 21. prosince 2007, 16. dubna 2008 a 5. června 2008, podle kterých byly půjčky poskytnuty na účet dlužníka a měly být vráceny na účet dovolatele. Kdyby bylo pravdivé tvrzení dovolatele, že od roku 2007 využíval dlužník osobní účet dovolatele výhradně pro své potřeby, byl by dlužník povinen půjčky vracet „sám sobě“. To je však nelogické.
Námitky dovolatele, že kdyby takto nepostupoval, vedlo by to k vyššímu počtu věřitelů, jsou pro posouzení neúčinnosti právních úkonů dle §242 insolvenčního zákona irelevantní, neboť pro závěr o neúčinnosti postačí úmyslné zkrácení byť jen jediného věřitele.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že z obsahu spisu se žádné vady řízení nepodávají.
Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesplnily poučovací povinnost dle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., přičemž tvrdí, že jeho argumentace nebyla zohledněna a že měl být vyzván k doplnění a vylíčení rozhodných skutečností, které by podle něj byly dostačující k závěru, že účet dovolatele byl používán pouze pro účely dlužníka. Rozhodnutí považuje za nepředvídatelné. Také namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho tvrzeními a důkazy, které podle jeho názoru řádně doložil.
Nejvyšší soud již vysvětlil výše, že pro posouzení neúčinnosti předmětných právních úkonů bylo nadbytečné se zabývat účelem účtu dovolatele a jeho využíváním dlužníkem, tedy včetně posouzení jednotlivých transakcí, což velmi přiléhavě vysvětlil již odvolací soud (str. 9 napadeného rozsudku). Samotná tvrzení dovolatele a jím předložené důkazy (smlouvy o půjčkách poskytnutých dlužníkovi a výpisy z účtů) totiž postačovaly k závěru o nedůvodnosti této obrany.
Lze dodat, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nezaložily na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Nebylo ani povinností soudů nižších stupňů dovolateli poskytovat „návod“, jak mohl být ve sporu úspěšný.
Nadto nelze přehlédnout, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi tvrzeními dovolatele ohledně jeho osobního účtu a provedly k důkazu všechny jím navržené důkazy, včetně předložených výpisů z obou účtů. Řízení tak není zatíženo ani vadou tzv. opomenutých důkazů.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení netrpí žádnými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. října 2016), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 12. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu