ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.100.2018.1
KSPL 53 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 100/2018-B-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v insolvenční věci dlužníka J. B. narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, PSČ 301 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 53 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č. j. KSPL 53 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. srpna 2016, č. j. KSPL 53 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil souhlas a/ s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli VENOLI Solution s. r. o. ve výši 491 873 Kč, b/ s vyplacením zálohy na odměnu insolvenčního správce ve výši 87 229 Kč a c/ s vyplacením hyperochy dlužníku ve výši 149 808 Kč.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Důvodem zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu byla vada řízení, která podle odvolacího soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když insolvenční soud dlužníku a ostatním věřitelům neposkytl poučení o možnosti podat proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení námitky. Nad rámec toho měl odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu za nedostatečně odůvodněné, neboť z něho není patrné, jak insolvenční soud dospěl k jednotlivým částkám uvedeným v rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky dosud neřešené, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu „nepovažuje dlužník za nesprávné“. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že dlužník a ostatní věřitelé nebyli řádně poučeni o možnosti podat proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení námitky. Dovolatel rovněž přitakává názoru odvolacího soudu, že rozhodnutí insolvenčního soudu nebylo dostatečně odůvodněné. Žádá však, aby dovolací soud „přezkoumal i tu skutečnost, zda je skutečně po právu a na místě, aby se zajištěný věřitel domáhal zpeněžení předmětné nemovitosti“.
Nejvyšší soud dovolání dlužníka podle §243c odst. 3 věty první, §218 písm. b/ a §243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází vždy posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Zrušil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nemohla být dlužníkovi způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu ke zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu, které pro něj bylo nepříznivé.
Dovolatel se navíc ztotožňuje s právním názorem, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (že insolvenční soud zatížil řízení vadou, když neposkytl účastníkům insolvenčního řízení poučení o možnosti podat námitky proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění), jakož i s názorem učiněným odvolacím soudem nad rámec (že není patrné, jak insolvenční soud dospěl k jednotlivým částkám v rozhodnutí uvedeným) a nebrojí ani proti tomu, jakým způsobem odvolací soud o jeho odvolání rozhodl, tj. nenamítá, že měl odvolací soud rozhodnout jinak (např. změnit rozhodnutí insolvenčního soudu). Dovolatel naopak požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (tj. domáhá se stejného výsledku, k jakému vedlo napadené rozhodnutí).
Pro úplnost zbývá dodat, že námitku, podle níž se soudy měly zabývat i další okolností (zda se zajištěný věřitel vůbec mohl domáhat zpeněžení předmětných nemovitostí), může dovolatel uplatnit v dalším průběhu řízení.
K podáním samotného dovolatele ze dne 11. dubna 2017 (B-21), ze dne 19. června 2017 (B-26) a nedatovanému, doručenému Nejvyššímu soudu dne 13. listopadu 2017 (B-33) nelze – vzhledem k §241a odst. 5 o. s. ř. – přihlížet.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu