ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.55.2017.1
KSPL 56 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 55/2017-B-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka R. D. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS XY, o přeměně oddlužení v konkurs, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, PSČ 326 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 11. února 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zrušil schválené oddlužení (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
3/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku).
4/ Uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 10 dnů od doručení usnesení předložil zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod IV. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. srpna 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku a odmítl odvolání proti bodům III. a IV. usnesení insolvenčního soudu.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník, posléze zastoupen advokátem (B-87), dovolání (B-76, B-88), jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Konkrétně jde o následující otázky:
1/ Lze rozhodnout o návrhu na zrušení schváleného oddlužení bez předchozího nařízeného jednání?
2/ Je pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení relevantní míra uspokojení věřitelů v rámci probíhajícího schváleného způsobu oddlužení?
3/ Je pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení relevantní skutečnost, že majetková hodnota, kterou dlužník neuvedl v seznamu svého majetku v rámci insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, by nebyla použita pro uspokojení přihlášených věřitelů v rámci zvoleného způsobu oddlužení?
[4] Otázky č. 1/ a 2/ klade dovolatel jako dovolacím soudem nezodpovězené a otázku č. 3/ jako tu, již má dovolací soud vyřešit jinak (než dříve).
[5] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i v té části výroku, kterou odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
[7] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež (opět) může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle §418 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2016 (pro věc rozhodném), je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[8] Námitkou, že odvolací soud nenapravil pochybení insolvenčního soudu, jenž rozhodl o přeměně oddlužení v konkurs, aniž nařídil jednání (ač to výslovně přikazuje §418 odst. 4 insolvenčního zákona) [otázka ad 1/] , vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[9] Judikaturu Nejvyššího soudu rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání citoval přiléhavě již insolvenční soud. Jde o tyto závěry:
1/ Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“) ].
2/ V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/2013).
3/ Dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSCR 88/2013, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“) ].
4/ Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále jen „ R 24/2016“)].
[10] Judikatorní závěry plynoucí z R 86/2013 a z R 24/2016 lze shrnout tak, že dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá (ani nemá být chráněn zvoleným režimem oddlužení), což vystihuje odpověď na otázku ad 2/.
[11] Odpověď na otázku ad 3/ plyne především z R 46/2014. Soudy při rozhodování, zda přemění oddlužení v konkurs, nemají spekulovat o tom, jak by se věřitelé rozhodli, kdyby měli informace o té části dlužníkova majetku, který jim dlužník před rozhodnutím o schválení oddlužení zamlčel v důsledku své lehkomyslnosti, nedbalosti nebo dokonce nepoctivosti; podstatné je, že dlužník věřitele práva volby zbavil.
[12] Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
[13] Pro úplnost budiž dodáno, že v dané věci bylo vyloučeno uvažovat o odkladu právní moci usnesení odvolacího soudu (dle §243 písm. b/ o. s. ř.), jak dovolatel navrhl v dovolání, jelikož aplikaci tohoto ustanovení na rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení zapovídá ustanovení §90 insolvenčního zákona.
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu