ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.8.2018.1
KSBR 47 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 8/2018-A-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka D. T. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 47 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Bazcom, a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 39 70 50, zastoupeného Mgr. Evou Kolářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ječná 1321/29, PSČ 621 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. KSBR 47 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 30. března 2017, č. j. KSBR 47 INS XY, rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele (Bazcom, a. s. − dále jen „věřitel B“) tak, že mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (D. T.), na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ilonu Chládkovou.
Insolvenční soud – cituje ustanovení §3, §105 a §143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – vyšel především z toho, že:
1) Dne 3. listopadu 2016 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh, kterým se věřitel B domáhal zjištění úpadku dlužníka a řešení jeho úpadku konkursem.
2) Usnesením ze dne 11. listopadu 2016, doručeným dlužníku zvláštním způsobem dne 28. listopadu 2016, insolvenční soud vyzval dlužníka, aby (mimo jiné) sestavil seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů a přesných dat splatnosti jednotlivých závazků, a dále seznam svých zaměstnanců, s povinností předložené seznamy podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné tak, aby splňovaly náležitosti ustanovení §104 insolvenčního zákona.
3) Věřitel B označil v insolvenčním návrhu jako další věřitele dlužníka: 1/ Gomanold, a. s., identifikační číslo osoby 27 93 15 36 (dále jen „věřitel G“) [pohledávka ve výši 109.760.368,53 Kč, splatná od 1. března 2014], 2/ M - SOFT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 49 43 48 53 (dále jen „věřitel M“) [pohledávka ve výši 11.484.787,50 Kč, splatná od 31. prosince 2016] a 3/ M. H. (dále jen „věřitel M. H.“) [pohledávka ve výši 1.000.000,- Kč, splatná 1. února 2014]. Současně tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem ve výši 211.951.206,45 Kč, splatné od 1. března 2014.
Insolvenční soud s odkazem na skutková zjištění a shodná tvrzení dlužníka, věřitele B a věřitelů G, M a M. H. – uzavřel, že:
a) V řízení byly osvědčeny pohledávky za dlužníkem, a to pohledávka věřitele B ve výši 199.705.872,- Kč, splatná „nejprve 1. března 2014“, pohledávka věřitele G ve výši 54.880.164,- Kč, splatná od 1. března 2014, pohledávka věřitele M ve výši 11.484.783,50 Kč, splatná nejpozději 31. prosince 2016 a věřitele M. H. ve výši 1.000.000,- Kč, splatná 1. února 2014.
b) Dlužník nepředložil „řádně a včas“ seznamy vyžadované soudem usnesením ze dne 11. listopadu 2016, pročež nastala vyvratitelná domněnka, že není schopen plnit své peněžité závazky podle ustanovení §3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona.
c) Dlužník byl k 10. červnu 2016 akcionářem společnosti S. C. identifikační číslo XY (dále jen „společnost“); podle znaleckého posudku ze dne 7. února 2013, č. 1488-49/2013, měly dlužníkem vlastněné akcie (56 ks) označené společnosti hodnotu 198.000.000,- Kč.
d) Společnost vykázala čistý zisk za rok 2014 ve výši 34.475.000,- Kč a za rok 2015 ve výši 48.289.000,- Kč.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že v řízení byly osvědčeny pohledávky čtyř věřitelů, které dlužník uznal do výše 267.070.839,50 Kč. Dlužník neunesl důkazní břemeno a nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti podle ustanovení §3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona; je v úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení (souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 12. července 2017, č. j. KSBR 47 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích o zjištění úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek.
Odvolací soud − po doplnění dokazování protokolem o jednání před insolvenčním soudem ze dne 16. února 2017, seznamem majetku a závazků dlužníka, smlouvou o zastavení cenných papírů ze dne 7. března 2012, ve znění dodatku č. 1, úplným výpisem z obchodního rejstříku společnosti a znaleckými posudky ze dne 8. července 2017 (ocenění 56 ks akcií společnosti ke dni 31. prosince 2016 částkou 292.000.000,- Kč) a ze dne 30. června 2017 (ocenění nemovitostí ve vlastnictví dlužníka k témuž datu částkou 11.197.000,- Kč) − shledal rozhodnutí insolvenčního soudu věcně správným.
Odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, a ze dne 26. října 2010 sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněných pod čísly 88/2010, 26/2011 a 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usneseních ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, a ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněných pod čísly 80/2011, 43/2012 a 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „R 80/2011“, „R 43/2012“ a „R 83/2012“), jakož i v usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož je dlužník v úpadku, jelikož má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.
Současně zdůraznil, že se dlužníku nepodařilo vyvrátit domněnku platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, a to ani v rovině „vlastního tvrzení“, když uznal závazky po splatnosti ve výši 267.070.839,50 Kč, a vlastní majetek představující nemovitosti (ať už v hodnotě 5.000.000,- Kč, jak uvádí insolvenční správkyně, nebo v hodnotě 11.197.000,- Kč, jak je uvedeno ve znaleckém posudku) a 56 ks akcií (na jméno dlužníka) emitovaných společností ve jmenovité hodnotě 100.000,- Kč. S těmito akciemi dlužník v současné době nedisponuje, když byly předány při podpisu zástavních smluv (původnímu) zástavnímu věřiteli (Metropolitnímu spořitelnímu družstvu); dlužník není schopen těchto akcií využít k úhradě svých závazků, které má za svými dlužníky, jelikož je nemůže opatřit rubopisem a předat kupujícímu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), maje za to, že závisí na řešení otázek „hmotného a/nebo procesního“ práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, respektive, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nemá-li dlužník věc ve svém držení, nemůže s ní disponovat ve smyslu s věcí nakládat (prodat, darovat a podobně). V této souvislosti zdůrazňuje, že skutečnost, že akcie byly předány zástavnímu věřiteli, dlužníku nebrání v jejich prodeji třetí osobě. Chtěl-li by dlužník tyto akcie prodat a z výtěžku prodeje své věřitele uspokojit (což má v úmyslu), pak je zástavní věřitel povinen dlužníkovi umožnit provedení rubopisu (akcie by však až do doby zániku zástavního práva zůstaly v držení zástavního věřitele) a poskytnout v tomto směru dlužníku potřebnou součinnost, když tohoto práva by se dlužník mohl případně domáhat i soudní cestou. To, že dlužník nemá akcie ve svém držení, nemění nic na skutečnosti, že je jejich vlastníkem a může s nimi bez omezení disponovat a z jejich prodeje uspokojit pohledávky svých věřitelů. Zástavní věřitel je pak oprávněn (jen) mít cenný papír u sebe, tento držet a opatrovat a jednat přitom s péčí řádného hospodáře.
Dlužník je tak bez problémů schopen využít majetek ve svém vlastnictví (56 ks akcií společnosti a nemovitosti) k úhradě svých závazků; odvolací soud se tak měl zabývat celkovou výší dlužníkových závazků i celkovou výší jeho majetku a měl dospět k závěru, že dlužník domněnku platební neschopnosti vyvrátil.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (kterou v dovolání zmiňuje) a vyslovuje názor, že insolvenční navrhovatel (věřitel B) „neunesl důkazní břemeno“, a to v situaci, kdy „dlužník tvrdil, že závazky schopen hradit je, ale tyto nechtěl hradit za situace, kdy nebylo postaveno najisto“, že věřitel B a věřitel M jsou věřiteli „oprávněnými“.
Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnosti týkající se výše dosud nerozděleného zisku společnosti, s tím, že valná hromada této společnosti může kdykoli rozhodnout o jeho rozdělení mezi akcionáře; přitom podíl dlužníka činí přibližně 65.759.000,- Kč. Konečně namítá, že věřitel G „účelově“ nabyl pohledávku od věřitele B.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, respektive aby napadené usnesení změnil tak, že insolvenční návrh zamítne.
Věřitel B považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné. Potud odkazuje (mimo jiné) na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 124/2015, jakož i na skutečnost, že akcie společnosti má ve svém držení (a svědčí mu zástavní právo k nim).
Současně zpochybňuje správnost ocenění majetku dlužníka (akcií a nemovitostí) a jako právně nevýznamnou hodnotí i námitku ohledně účelového postoupení (části) pohledávky věřiteli G.
Následně se ve věci vyjádřil dlužník (podáním datovaným 18. června 2018) a (opětovně) věřitel B (podáním ze dne 9. července 2018).
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§133 o. s. ř.), tímto účastníkem (srov. rozsudky ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, a ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127 a č. 7, ročník 2003, pod číslem 113).
2) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. R 83/2012, jakož i usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)].
3) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (viz R 80/2011 a R 45/2014). Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (usnesení ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, R 43/2012, R 83/2012 a R 45/2014).
4) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
O tom, že dovolatel (dlužník) nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti [§3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], ani o tom, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. To platí též o obtížné zpeněžitelnosti akcií společnosti, a to především vzhledem k jejich zatížení zástavním právem pro pohledávky převyšující částku 250.000.000,- Kč, jakož i k tomu, že zmíněné akcie dovolatel nebyl schopen využít po dobu výrazněji přesahující 30 dní od splatnosti pohledávek a že předmětné akcie neměl (od okamžiku jejich předání původnímu věřiteli – Metropolitnímu spořitelnímu družstvu) ve svém držení.
Současně Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nezaložil své právní posouzení věci na závěru, podle něhož dovolatel nemohl akcie společnosti převést (prodat), nýbrž na tom, že těchto akcií není schopen využít k úhradě svých závazků. Jinými slovy, dovolací argumentace dlužníka, podle níž byl oprávněn (z titulu vlastnického práva) s akciemi společnosti nakládat (a tyto akcie „prodat“), nemá bez dalšího vypovídací hodnotu o tom, zda byl schopen těchto akcií využít k úhradě svých závazků.
Konečně Nejvyšší soud shledává právně nevýznamnými výhrady dovolatele týkající se (aktivní) věcné legitimace věřitele B, „účelovosti“ postoupení pohledávky věřiteli G, jakož i „pohledávky“ za společností z titulu nerozděleného zisku. K tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, a ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněných pod čísly 96/2011 a 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Samotná existence „nerozděleného zisku“ společnosti, která se nepochybně promítla (i) do obvyklé ceny akcií společnosti, je rovněž z hlediska (ne)vyvrácení domněnky platební neschopnosti dovolatele irelevantní.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu