ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1303.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1303/2018-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný Z. R. , nar. XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 35/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2017 pod sp. zn. 5 T 3/2017 byl obviněný Z. R. uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 1 T 118/2016, který mu byl doručen dne 23. 9. 2016 a nabyl právní moci dne 4. 10. 2016, podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice se ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 1 T 118/2016, který mu byl doručen dne 23. 9. 2016 a nabyl právní moci dne 4. 10. 2016, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku a deseti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 35/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Poté znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 1 T 118/2016, který mu byl doručen dne 23. 9. 2016 a nabyl právní moci dne 4. 10. 2016, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku a deseti měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Soud druhého stupně přiznal poškozené D. P. nemajetkovou újmu v celkové výši 300 000 Kč. Oproti rozsudku soudu prvního stupně tak nemajetkovou újmu snížil, neboť rozsudkem prvostupňového soudu byla poškozené přiznána nemajetková újma v celkové výši 500 000 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 14. 6. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a trestního řádu. Obviněný zpochybnil, že rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím nalézacího soudu, co do jeho viny, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl vadné zjištění a právní posouzení znaků bezbrannost, vážně míněný odpor a násilí. Popsal průběh událostí ze svého úhlu pohledu. Namítl, že v rozsudku nalézacího soudu je skutek popsán na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozené D. P. Jako důležité hledisko při posuzování případu označil to, že svědkyně P. P., která byla méně opilá a ležela vedle, neviděla ani neslyšela žádný pohlavní styk, násilí nebo jakoukoli obranu poškozené. Nic takového nezaznamenaly ani další osoby v domě. Následující den poté, kdy mělo dojít k jednání obviněného, se poškozená dle výpovědi všech přítomných chovala normálně, nikoho o pohlavním styku ani násilí neinformovala. Jevila se jako člověk po požití alkoholu, hodně kouřila s ostatními a bavila se i s obviněným. Poškozená oznámila pohlavní styk s obviněným své matce P. P. až 29. 5. 2016 . Obviněný v dovolání také poukázal na to, že poškozená D. P. byla toho dne pod vlivem marihuany a alkoholu. U hlavního líčení byl přehrán videozáznam z vyšetřovacího pokusu, který však soud vyhodnotil jako nulitní důkaz. Na tomto záznamu bylo jasně patrné, že si poškozená nebyla jistá, jak k pohlavnímu styku mělo dojít, a žádný konkrétní pohyb nebyla sama schopna určit. Dále namítl, že ve výpovědi poškozené jsou rozpory, což od začátku zakládalo pochybnosti, ke kterým se ale soud nijak nevyjádřil. Také upozornil na skutečnost, že D. P. neměla obviněného ráda a vzdorovala proti jeho výchově. Možný vliv této averze na výpověď poškozené však nebyl zkoumán. Poškozená pod vlivem alkoholu a marihuany, nebyla schopna v ranních hodinách vnímat události objektivně. Ve vztahu ke znaleckému posudku týkajícího se věrohodnosti poškozené D. P. namítl, že tento posudek byl vypracován za jejího střízlivého stavu. V žádném znaleckém posudku tak není hodnoceno, jak vnímá děj v nestřízlivém stavu, a zda je schopna ho objektivně reprodukovat. Obviněný se domnívá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , v důsledku čehož nebylo realizováno jeho právo na spravedlivý proces. Také se domnívá, že poškozená nevyvinula vážně míněný odpor a popisuje, jaký odpor by bylo možno považovat za vážně míněný. Důkladně popsal, proč nelze jeho jednání označit za násilí směřující k sebeuspokojení. Domnívá se, že skutková zjištění neumožňují závěr, že v důsledku znásilnění ze dne 3. 1. 2016 byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví. Dále namítl, že znalec ani soud nepřihlédli k dalším traumatům, která poškozená v životě utrpěla, a nezabývali se tím, do jaké míry vývoj posttraumatické stresové poruchy ovlivnila závislost na alkoholu a drogách. V rámci dovolání obviněný napadl také výrok týkající se nemajetkové újmy. Poukázal na ustanovení občanského práva týkající se spoluzavinění a povinnosti předcházet škodám, z čehož dovozoval, že poškozená tvrzenému následku nepředešla. Popsal také rodinné finanční otázky, které dle jeho názoru souvisí s určením výše nemajetkové újmy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o vině, trestu i náhradě škody i celé předchozí řízení zrušil a věc přikázal zpět soudu, který ji v potřebném rozsahu znovu projedná a rozhodne.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že plně souhlasí s názorem soudů obou stupňů. Výpověď poškozené D. P. je podpořena výpovědí P. P., matky poškozené, N. H., babičky poškozené, K. P., B. D., M. H., L. V., M. H., T. P. a G. V. Dále je výpověď poškozené potvrzena i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Znalkyně nezjistila u poškozené sklony ke zkreslování, konfabulaci nebo lhaní. Poškozená není mstivá a z hlediska znaleckého posouzení se její výpověď jevila jako věrohodná. Ze znaleckého posudku rovněž vyplynula příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem posttraumatické stresové poruchy. Znalkyně také uvedla důvod, proč se posttraumatická stresová porucha u poškozené rozvinula až v květnu 2016, přičemž k útoku došlo v lednu 2016. V souladu se zjištěným skutkovým stavem je i zpráva o obsahu počítače obviněného stran incestní tématiky. Ohledně námitek obviněného o neexistenci bezbrannosti, odvolací soud správně dovodil, že tento znak není součástí právní kvalifikace jednání obviněného. Ke zpochybnění odporu poškozené, státní zástupkyně uvedla, že její odpor byl adekvátní jejímu stavu, neboť byla opilá a prochladnutá a snažila se, aby nevzbudila svou matku, která by byla jednáním obviněného zasažena. Rozvoj posttraumatické stresové poruchy po čtyřech až pěti měsících od útoku je zcela obvyklý a znalkyně tuto skutečnost vysvětlila. To, že poškozená nebyla motivována ke křivému obvinění, vyplynulo z uvedených důkazních prostředků. Jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Státní zástupkyně se tedy domnívá, že rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání nebyl naplněn.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněný Z. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Hradci Králové netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry (např. posouzení znaků bezbrannosti, vážně míněného odporu a násilí, dále skutečnost, že ho poškozená neměla ráda, že si další osoby v domě ničeho nevšimly nebo že poškozená nebyla pod vlivem alkoholu a marihuany schopna v ranních hodinách vnímat události objektivně a že její úsudek mohly ovlivňovat dřívější traumata). Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do hodnocení důkazu, kdy tyto důkazy rozporoval a záměrně vykládal ve svůj prospěch (videozáznam, který byl soudem označen za nulitní či výpověď poškozené). Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ještě dodává, že námitka obviněného, že poškozená nepředešla následku, neboť si sama lehla do jeho postele poté, co jí dělal sexuální návrhy, je zcela irelevantní. Poškozená dle zjištěného skutkového stavu do postele obviněného ulehla kvůli tomu, že si šla lehnout k matce, neboť v jejím pokoji byla zima. Snižování závažnosti jednání obviněného tvrzením, že za dané jednání může částečně sama poškozená, musí Nejvyšší soud odmítnout. Za daných skutkových zjištění je taková námitka zcela nedůvodná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu