ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1358.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1358/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné H. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 241/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 8/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018 sp. zn. 7 To 241/2018.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 4 T 8/2018 byla obviněná H. S. uznána vinou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byla podle §208 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku s užitím §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu pak byla poškozená J. R. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2018 sp. zn. 7 To 241/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil návrhu na potrestání.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněné, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dovolatel uvedl, že se neztotožňuje s právním závěrem Městského soudu v Praze. Dle něj nelze nález Ústavního soudu, o který opřel své rozhodnutí odvolací soud, aplikovat na danou trestní věc. Tento nález totiž stanovil, že povinnost vyklizení bytu lze vázat na zajištění bytové náhrady, to však pro starou právní úpravu. Od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) již není povinností pronajímatele při skončení nájemního vztahu k bytu zajistit bytovou náhradu. Z nájemní smlouvy uzavřené mezi obviněnou a poškozenou plyne, že nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou, a to do 31. 5. 2017. Povinnost nájemkyně vyklidit byt po uplynutí dohodnuté doby pronájmu tedy nebyla vázána na poskytnutí přiměřené bytové náhrady. Obviněná navíc byla s předstihem informována o skončení nájemního vztahu. Státní zástupce také namítl, že samotná skutečnost, že se poškozená svých nároků domáhala u civilního soudu, nezakládá překážku pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. 7 Tdo 1195/2004 a usnesení ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1532/2014. V posuzovaném případě byly podmínky trestní odpovědnosti obviněné splněny dne 1. 6. 2017, kdy jí skončila smluvně dohodnutá doba nájmu bytu. Sama obviněná si byla vědoma skutečnosti, že užívá byt neoprávněně. Dále namítl, že úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Existence jiné netrestní normy, byť obecně umožňující určitou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, sama o sobě nezakládá povinnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio. Odvolacímu soudu vytkl, že svůj závěr o beztrestnosti jednání obviněné přijal, aniž by zohlednil podstatné okolnosti mající vliv na posouzení jeho závažnosti. Soud nevzal v potaz, že se obviněná úmyslně dopouštěla protiprávního jednání po dobu nejméně pěti měsíců. Zdůraznil, že obviněná po celou dobu od skončení nájemního vztahu poškozené neplatila za užívání bytu, čímž jí způsobila platební obtíž. I tato skutečnost zvyšuje závažnost jejího jednání. Neakceptoval závěr odvolacího soudu o nízké společenské škodlivosti jednání obviněné, který soud odůvodnil tím, že poškozená svého cíle již dosáhla mimotrestními právními prostředky. Naopak zastává názor, že jde o natolik společensky škodlivé jednání, které si žádá uplatnění trestněprávní odpovědnosti. Státní zástupce namítl, že zprošťující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Vedle přesného důvodu zproštění ve smyslu §226 písm. b) trestního řádu ve zprošťujícím výroku totiž chybí tomu odpovídající citace právní věty -dovětek, podle něhož „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“. Zprošťující výrok je proto neúplný, byť tato vada sama o sobě neodůvodňuje podání dovolání.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 241/2018, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl také, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněné s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla obviněná zproštěna obžaloby.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Konkrétní dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, jak byla výše rekapitulována, dává učinit závěr, že uplatnění tohoto důvodů dovolání bylo odůvodněno relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud připomíná, že přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku se pachatel dopustí, pokud protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil zejména porušením zásady subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 trestního zákoníku a v souvislosti s tím argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 413/04, č. 40/2005 Sb. a tím, že se poškozená nápravy domohla již v občanskoprávním řízení.
Nutno podotknout, že zmiňovaný nález Ústavního soudu, který byl vydaný ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, vázal povinnost vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. Od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) však již není povinností pronajímatele při skončení nájemního vztahu k bytu zajistit bytovou náhradu. Jak vyplývá z nájemní smlouvy uzavřené mezi obviněnou a poškozenou, nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou, a to do 31. 5. 2017. Obviněná proto měla povinnost vyklidit byt po uplynutí dohodnuté doby pronájmu a její povinnost nebyla vázána na poskytnutí přiměřené bytové náhrady ze strany poškozené. Je potřeba také zmínit, že obviněná navíc o skončení nájemního vztahu byla s předstihem informována. Odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu tedy nelze na danou věc aplikovat.
V dané trestní věci byly splněny podmínky pro trestní odpovědnost obviněně dnem 1. 6. 2017, kdy jí skončila nájemní smlouva k bytu. Obviněná si navíc této skutečnosti byla dobře vědoma a svého protiprávního jednání se i přes to dopouštěla úmyslně dál, a to nejméně po dobu pěti měsíců, přičemž po celou tuto dobu poškozené za užívání bytu neplatila. Kromě toho její chování vůči poškozené postrádalo dostatek respektu vzhledem k nastalé situaci, neplnila své sliby ohledně vyklizení a předání bytu, mrhala časem poškozené a v jejím postoji nebylo možno nalézt elementární znaky slušnosti. I k těmto skutečnostem měl odvolací soud přihlédnout při zvažování závažnosti jednání obviněné v souvislosti s kriteriem společenské škodlivosti jejího jednání.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že svůj závěr o beztrestnosti jednání obviněné přijal bez toho, aniž by zohlednil všechny významné okolnosti mající vliv na posouzení společenské škodlivosti jednání. Není pak podstatné, zda existuje jiná netrestní norma, byť obecně umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem. Existence jiných netrestních norem umožňujících určitou nápravu totiž sama o sobě nezakládá povinnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio. K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. 7 Tdo 1195/2004 a ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, na které odkazuje státní zástupce ve svém dovolání a které lze plně aplikovat na danou věc. Závěr odvolacího soudu o nízké společenské škodlivosti jednání obviněné, který byl odůvodněn tím, že poškozená již svého cíle dosáhla mimotrestními právními prostředky, je potřeba odmítnout.
Státní zástupce ve svém dovolání namítl, že ve zprošťujícím výroku chybí dovětek, podle něhož „ v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem “. I s touto námitkou lze souhlasit a označit zprošťující výrok za neúplný, byť sama o sobě by tato vada podání dovolání neodůvodňovala.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 věta první trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018 sp. zn. 7 To 241/2018. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby náležitě posoudil závažnost a společenskou škodlivost jednání obviněné a přihlédl při tom ke všem relevantním okolnostem případu. Z hlediska právního posouzení skutku bude nezbytné, aby se soud vypořádal se všemi výše popsanými okolnostmi. Pokud za této situace dospěje k závěru o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba, aby své úvahy konkrétně rozvedl ve svém rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu