ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1373.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1373/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. L., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 14/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 30/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný J. L. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 3 T 30/2016, uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 1 T 219/2013, byl podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a devíti měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to střelné zbraně – brokovnice dvojky, v. č. XY, ráže 20/20. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 1 T 219/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podali obviněný a státní zástupce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 14/2018, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že zpřesnil formulaci popisu skutku ve výroku o vině a opětovně obviněného odsoudil za přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 1 T 219/2013, podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému dále uložil rovněž trest propadnutí věci, a to střelné zbraně – brokovnice dvojky, v. č. XY, ráže 20/20. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 1 T 219/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
3. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění předstíráním události, s níž je spojeno právo na pojistné plnění z pojištění, dne 22. 1. 2010 nepravdivě oznámil policejnímu orgánu Policie ČR, obvodní oddělení Holice, okres Pardubice, za společnost A. G. P., XY, se sídlem XY, XY, odcizení motorového vozidla Mercedes-Benz C200 CDI, rz XY, VIN: XY, ke kterému mělo údajně dojít téhož dne v H., okres Pardubice, a následně dne 27. 4. 2010 telefonicky z titulu pojistné smlouvy číslo 8010044528, uzavřené se společností ČSOB Pojišťovna, a. s., Praha, DIČ: CZ699000761, uplatnil na toto vozidlo pod žádostí ev. č. 1004270179 pojistné plnění ve výši 431.494 Kč, ačkoliv předmětné vozidlo se dne 22. 1. 2010 v H., okres Pardubice, vůbec nenacházelo a předtím, nejpozději ode dne 18. 6. 2009, již nebylo v jeho dispozici, přičemž k vyplacení pojistného plnění ze strany pojišťovny nedošlo na základě provedeného auditu k pojistné události, čímž společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., Praha, DIČ: CZ699000761, škoda nevznikla.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dovolání, které opřel o ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. Po zaslání výzvy k odstranění vad dovolání vznesené námitky podřadil pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný namítl, že výpovědi svědků K. a N., z nichž považoval odvolací soud za možné vycházet, označoval obviněný od počátku za naprosto nevěrohodné. Okolnosti údajného dluhu obviněného souvisejícího s vozidlem zn. Audi popsali tito svědci zcela rozdílně. Svědek K. měl zřejmě v minulosti problémy s užíváním drog. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědka B., který potvrdil užívání vozidla ještě těsně před krádeží, naopak soud založil na zdůraznění pouhých drobností. Sám odvolací soud teoreticky připustil možnost existence dvou stejných vozidel se stejným VIN kódem a podle obviněného skutečně mohlo dojít k tomu, že svědci, kteří opakovaně prováděli tzv. legalizace většího množství vozidel, mohli udělat chybu a legalizovat dvě vozidla tak, že je opatřili stejným VIN kódem.
6. Obviněný opakovaně poukazoval na to, že nemohl mít žádnou motivaci ke spáchání podobného jednání, když celé pojistné plnění by náleželo leasingové společnosti a jeho majetkový prospěch by byl nulový. Úvaha o tom, že by se tak do jeho dispozice dostalo samo vozidlo použitelné k další manipulaci, nebyla podpořena ani jediným důkazem.
7. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 14/2018, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 3 T 30/2016, a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že uplatněné dovolací námitky reálně nesměřují do nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, nýbrž do skutkových zjištění, jež nalézací a odvolací soud učinily na základě provedeného dokazování, a vycházejí z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily, právně kvalifikovaly a poté ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Obviněný se svými námitkami domáhá změny výroku o vině rozsudku odvolacího soudu tím, že důkazy měly být podle jeho verze vyhodnoceny jinak. Tyto námitky jsou vesměs výhradně procesního charakteru, vztahují se k procesu dokazování a nelze je proto podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl coby dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 14/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřují pouze do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil, resp. jeho vina nebyla dostatečně přesvědčivě prokázána. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje ani konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
16. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří. Lze zdůraznit, že odvolací soud ve svém rozsudku plně dostál svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z §2 odst. 6 tr. ř. V daném případě rozhodně nelze postup soudů nižších stupňů při provádění důkazů a jejich vyhodnocení označit za svévolný, dezinterpretující provedené důkazní prostředky a porušující tak právo obviněného na spravedlivý proces, pokud se soudy nižších stupňů nepřiklonily k výkladu prezentovanému obviněným. Je proto možné odkázat na zhodnocení důkazů, zjištění skutkového stavu a právní posouzení věci, jak vyplývá zejména z rozhodnutí odvolacího soudu. Ten v odůvodnění svého rozsudku nejprve zrekapituloval pro posouzení věci podstatné skutečnosti vyplývající z jednotlivých výpovědí a listin, které souvisely s žalovaným protiprávním jednáním, a současně velice podrobně a pečlivě vysvětlil, z jakých zjištěných okolností dospěl k jednoznačnému závěru o fingování pojistné události. Odvolací soud se patřičně vypořádal i s otázkou věrohodnosti jednotlivých svědků. Úvahy odvolacího soudu netrpí žádnými nelogickými rozpory, je v nich zohledněno vše podstatné, co mohlo sloužit k objasnění skutečností, jež jsou významné pro právní kvalifikaci posuzovaného skutku.
18. Dovolatel ve svých námitkách zcela pominul zásadní zjištění, že jedno a totéž vozidlo nejprve sloužilo jeho potřebám, přičemž k jeho pořízení bylo využito služeb leasingové společnosti a také existence obchodní společnosti A. G. P., v níž obviněný figuroval jako jediný společník a jednatel, načež stejné vozidlo bylo využito ještě k jednomu prodeji bez vědomí kupujícího S. Do dispozice tohoto kupujícího, uvedeného v omyl v otázce identifikačních znaků vozidla, se předmětné vozidlo dostalo v době předcházející momentu, kdy obviněný nahlásil odcizení vozidla. Hypotetickou verzi o existenci dvou zcela totožných vozidel s přeraženým stejným VIN kódem odvolací soud odmítl jako zcela nepravděpodobnou. Lze pokládat za vyloučené, aby se na jednom místě a ve stejném časovém období vyskytla dvě vozidla naprosto stejného typu, provedení a barvy. Souhlasit nelze ani s námitkou, že v jeho případě nebylo možno dohledat žádnou motivaci k nahlášení fiktivní pojistné události na vozidle. I s touto problematikou se odvolací soud výstižně vypořádal (str. 5, bod 15. rozsudku). Přestože motiv není v případě trestného činu pojistného podvodu znakem skutkové podstaty a není jej tudíž nutno prokazovat, je v případě obviněného možná motivace vzhledem ke zjištěným skutečnostem zcela zjevná. Obviněný sledoval jednoznačně vlastní majetkový prospěch. I v případě, že by celé pojistné plnění připadlo leasingové společnosti, obviněný mohl těžit z nelegálního nakládání s motorovým vozidlem. Pokud se tak již stalo v době předcházející jednání, které je mu kladeno za vinu, byl jeho zájem na tom, aby v souvislosti s neplacením leasingových splátek nemusel být vyzván k vydání vozidla, kterým již nedisponoval, a byl tedy motivován k zakrytí případného zjištění předchozího nakládání s vozidlem, které bylo v rozporu minimálně s leasingovou smlouvou (eventuálně hrozilo i trestní řízení pro trestný čin zpronevěry, v němž by obviněný figuroval jako první podezřelý). I motivace majetkového prospěchu, který spočíval v ukončení povinnosti společnosti A. G. P., splácet leasingové splátky v nemalé výši je zcela zřejmá. Nelze totiž pominout, že v uvedené společnosti obviněný figuroval nejen jako jednatel, nýbrž vlastnil i stoprocentní obchodní podíl ve společnosti. To, zda obchodní společnost má povinnost plnit závazek či nikoli, by se samozřejmě odrazilo na hospodářském výsledku společnosti a tedy i na hodnotě vlastního jmění. Obviněný přitom zjevně uvažoval o prodeji svého obchodního podílu ve společnosti, který převedl dne 12. 4. 2010 za částku 200.000 Kč, přičemž na výši prodejní ceny za takový obchodní podíl má vliv nejen majetek společnosti, ale i celková výše závazků společnosti.
19. Námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění tedy nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybnil pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – zejména z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze proto dovozovat, že by skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Z obsahu dovolání obviněného je tedy zřejmé, že jeho námitky neodpovídají požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou s to deklarovaný dovolací důvod naplnit. Takto formulované námitky proto nejsou ani způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
21. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík