ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1497.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1497/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podala obviněná S. K. R., roz. K., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10 To 169/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 14/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněná S. K. R. (dále zpravidla jen „obviněná“, či „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 2 T 14/2016, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. R. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila obviněná zkráceně řečeno tím, že ve dvou případech, dne 7. 11. 2014 na Obvodním oddělení Policie ČR v Kostelci nad Labem při oznámení a dne 17. 12. 2014 na Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Mělníku při podání vysvětlení úmyslně nepravdivě uvedla na svého manžela J. R., nar. XY, že od roku 2006 týral a fyzicky napadal jejich tři syny AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) a dále že si na obviněné násilím vynucoval pohlavní styk souloží i přes její nesouhlas v intervalech zhruba každých 14 dnů v době od března 2005 do prosince 2013.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10 To 169/2018, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podala obviněná proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poté, co obviněná shrnula obsah rozhodnutí nalézacího soudu, svého odvolání a rozhodnutí soudu odvolacího, zpochybnila skutkové závěry obou těchto soudů, které podle ní náležitě nezohlednily řadu důkazů podporujících verzi obviněné. Opětovně namítla, že veškeré údaje, které před orgány činnými v trestním řízení uvedla o napadání nezletilých synů ze strany otce, byly pouze citací opakovaných sdělení ze strany jejich synů. Vždy také uvedla, že u popisovaného jednání poškozeného vůči dětem nebyla přítomna a že pouze čerpá z jejich sdělení. Podle obviněné jsou právní závěry soudů prvního a druhého stupně v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
5. Tento tzv. extrémní nesoulad měl nastat především v otázce posouzení věrohodnosti výpovědí obviněné a poškozeného. Celá řada provedených důkazů přitom podle obviněné potvrzovala násilné chování otce vůči dětem. V nevyhodnocení těchto důkazů obviněná spatřuje existenci tzv. opomenutých důkazů, přičemž v další části odůvodnění dovolání konkrétně označila jednotlivé pasáže výpovědí slyšených svědků a listinných důkazů, které podle ní měly být soudem prvního stupně opomenuty. Ač tyto opomenuté důkazy obviněná zmínila v odvolání, odvolací soud je nezmínil vůbec a nevypořádal se tedy s nimi, nebo je bagatelizoval.
6. Obviněná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož si měla pečlivě ověřit informace pocházející od nezletilých synů o nevhodném, či dokonce trestném jednání poškozeného, než se rozhodla podat trestní oznámení. Žádný další způsob prověření těchto tvrzení, kromě pohovorů nezletilých s pracovnicemi OSPOD, ke kterým došlo, však podle obviněné neexistoval. Nesprávného posouzení zjištěných skutků se soud prvního stupně i soud odvolací dopustily, pokud o vině obviněné rozhodly pouze na základě úvahy o pravdivosti výpovědi poškozeného oproti nepravdivosti výpovědi obviněné, aniž byly k dispozici jiné důkazy. Z výčtu opomenutých důkazů, který obviněná uvedla, přitom má jasně vyplývat nevěrohodnost výpovědi poškozeného.
7. Výslovně pak obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestné činu, kdy znovu zdůraznila, že veškeré údaje, které před orgány činnými v trestním řízení uvedla, byly jen citací opakovaných sdělení jejích synů, není proto možné u ní dovozovat úmysl poškozeného lživě obvinit. Skutková věta pak neobsahuje ani v náznaku popis vědomostní stránky jejího psychického vztahu k trestné činnosti, zejména k jejímu následku.
8. S ohledem na shora uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10 To 169/2018, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání připomněl, že námitky uváděné v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích řízení a odvolací soud se s nimi adekvátně vypořádal. Obviněná sice napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání, vůbec však v dovolání nezmínila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve vztahu k uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze souhlasit s námitkou údajně opomenutých důkazů. Soud prvního stupně provedl dostačující dokazování a provedené důkazy náležitě vyhodnotil. Obviněná se fakticky domáhá přehodnocení některých důkazů v rozporu s jejich hodnocením provedeným soudem prvního stupně. Takovéto námitky jsou ryze procesní a nemohou deklarovaný dovolací důvod naplnit.
10. Pod deklarovaný dovolací důvod by formálně bylo možné podřadit námitku zpochybňující zavinění dovolatelky, která údajně jen tlumočila informace získané od svých dětí. Rozsah nepravdivých a dehonestujících tvrzení o bývalém manželovi obviněné však významně přesahoval to, co mohla případně obviněná pochytit od svých synů. Soud prvního stupně přitom podrobně vyhodnotil celý kontext vývoje událostí a vyvodil přesvědčivý a podložený závěr, že obviněná si byla nepravdivosti svých sdělení vědoma a poškozeného chtěla křivě obvinit v souvislosti s probíhajícím sporem mezi rodiči o další výchovu nezletilých dětí. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10 To 169/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná je podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněné však Nejvyšší soud konstatuje, že její námitky směřují převážně do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje (s výjimkou námitky vztahující se k naplnění subjektivní stránky) konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti obviněná spatřuje převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
18. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána taková vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněné alespoň ve stručnosti vyjádří.
20. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
21. Námitky obviněné ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybnila pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze proto dovozovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, podle něhož Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
23. Námitku vztahující se k údajně opomenutým důkazům však v posuzované věci založila obviněná na argumentaci, že k určitým důkazům, či spíše jednotlivým tvrzením obsaženým v rozsáhlejších výpovědích či listinách, soudy nepřihlížely a nebraly je v úvahu, ač šlo o údaje svědčící ve prospěch obviněné. Obviněná ovšem z kontextu vytrhla jednotlivé dílčí okolnosti a přehlížela či zamlčela celý obsah zmíněných svědeckých výpovědí, jako výpovědi svědkyně K. Š., I. K. i obsah celého znaleckého posudku Mg. Leoše Vítka stran hodnocení poškozeného jako otce nezletilých dětí. Zmíněný znalec přitom celkově hodnotil poškozeného jako klidnějšího, vyrovnaného, schopného korigovat své reakce, a i když v zátěži může poškozený reagovat afektivně, je jeho reaktivita ovládána intelektem a silnou osobností a schopnost korekce chování je u něj velmi dobrá. Ve vztahu k zasazení facky nezl. BBBBB sám poškozený připustil, že synovi uštědřil facku, šlo ale o spontánní reakci na vulgární nadávku, kterou mu nezletilý adresoval.
24. Znovu lze připomenout, že námitky uváděné obviněnou v dovolání již byly z její strany uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení, včetně odvolání. Odvolací soud se přitom těmito námitkami zabýval, vyhodnotil je a své úvahy promítl do odůvodnění usnesení ze dne 19. 6. 2018. To se týká i závěrů o vědomosti obviněné, že záměrně lživě obvinila poškozeného z trestné činnosti (viz str. 5, 6 odůvodnění usnesení). Odvolací soud se adekvátním způsobem vyrovnal i s námitkou údajných opomenutých důkazů, které podle obviněné nespočívaly v tom, že důkazy nebyly vůbec provedeny, nýbrž v tom, že jednotlivé skutečnosti zjištěné z těchto provedených důkazů nebyly předmětem vyhodnocení v rozhodnutích soudů nižších stupňů (viz opět str. 5, 6 usnesení odvolacího soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
25. Rozhodně tak nelze přisvědčit námitce obviněné ohledně opomenutých důkazů. Jde o námitku, v níž obviněná napadá úplnost dokazování, resp. úplnost vyhodnocení dokazování, a tím i skutkových zjištění, což jsou otázky procesní, které zásadně nelze podřadit nejen pod obviněnou uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný vymezený v §265b odst. 1 tr. ř. O opomenutý důkaz půjde, pokud se jedná o stěžejní důkaz a není o něm v řízení soudem rozhodnuto, případně jde o důkaz, jímž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, a v důsledku tohoto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. O opomenuté důkazy ve vztahu k důkazům, resp. jejich vybraným pasážím, jak byly označeny dovolatelkou, však v daném případě nejde. V předmětné věci soud prvního stupně provedl vyčerpávající dokazování, s jehož rozsahem se zcela správně ztotožnil i soud odvolací. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je patrné, že všechny důkazy, označené v dovolání, se staly předmětem důkazního vyhodnocení, ať již šlo o výpovědi svědků (včetně svědků K. Š., I. K. a L. V.), či důkazy listinné. Není možné samozřejmě po nalézacím soudu požadovat, aby ve výčtu provedených důkazů doslovně citoval veškerý obsah jednotlivých důkazů, včetně svědeckých výpovědí, takový postup ani ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nevyžaduje a nepředpokládá. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, není ovšem nezbytné rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.
26. Oba soudy, zejména pak soud nalézací, pak přiléhavě zhodnotily všechny provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, že hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Na základě provedeného hodnocení důkazů pak soudy konstatovaly zjištěný skutkový stav a vyvodily také příslušné právní závěry, které podřadily pod obecné právní předpisy. Právě vyhodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech, zejména z pohledu časového vývoje a sledu událostí, jak se postupně měnily postoje a sdělení do věci zainteresovaných osob (obviněné, poškozeného, nezletilých dětí), však absentuje v argumentaci dovolání obviněné, která vytrhává pouze jednotlivosti z některých důkazů, aniž by zohlednila další obsah těchto důkazů a zejména jejich vzájemné propojení a návaznost. Obviněná tak fakticky nenamítá existenci opomenutých důkazů, ale přistupuje k přehodnocení některých důkazů v rozporu s hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem, jež bylo učiněno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pouze tímto způsobem obviněná následně dospívá k jiným skutkovým zjištěním, pro ni výhodnějším, než jaká učinily oba soudy nižších instancí. Takové námitky jsou výlučně procesní a pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
27. Pod deklarovaný dovolací důvod by formálně bylo možno podřadit obviněnou uplatněnou námitku týkající se údajného deficitu v jejím úmyslném zavinění. I v tomto ohledu se však obviněná ke zpochybnění správnosti závěru o její vědomosti nepravdivosti skutečností o poškozeném, z její strany sdělených orgánům činným v trestním řízení, propracovala za přispění přehodnocení provedených důkazů. Rozsah nepravdivých sdělení týkajících se jejího bývalého manžela se rozhodně neomezil jen na ty skutečnosti, které údajně měla obviněná pochytit od svých nezletilých dětí a pouze tlumočit nabytá zjištění orgánům činným v trestním řízení. Rozsah nepravdivých a dehonestujících tvrzení o manželově počínání vůči dětem ve sděleních obviněné co do rozsahu, charakteru, závažnosti a intenzity ataků poškozeného vůči nezletilým synům zcela zásadně přesahoval to, co mohla obviněná pochytit od svých dětí. Opět lze připomenout celkový kontext vývoje událostí, jak byl popsán nalézacím soudem na str. 6 až 9 odůvodnění rozsudku a rozveden odvolacím soudem na str. 5, 6 odůvodnění usnesení. Rovněž nelze souhlasit s tím, že by v popisu skutku ve výroku o vině zahrnujícím formulaci „úmyslně nepravdivě uvedla“, nebyla dostatečně zahrnuta intelektuální složka obviněné a její vztah k trestnému činu křivého obvinění. Obviněná si podle zjištěných skutečností byla nepravdivosti tvrzení vědoma a poškozeného také chtěla křivě obvinit, zjevně v souvislosti s probíhajícím sporem mezi rodiči o další výchovu nezletilých dětí.
28. Nepravdivá tvrzení obviněné přitom ani nemohla vycházet výlučně jen z informací čerpaných od jejích synů. Dovolání zcela pomíjí původní tvrzení samotné obviněné, že už po narození syna poškozený třásl s kojencem způsobem, který mu mohl zlomit vaz, stejně jako její další tvrzení, že poškozený měl obviněnou po řadu let soustavně znásilňovat.
29. Převážná část námitek uplatněných v dovolání tak nebyla podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. Ohledně námitky zpochybňující zavinění s odkazem na výhrady k dovozované záměrné lživosti tvrzení pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík