ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1521.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1521/2017-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 2 To 60/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 52 T 1/2017, byl obviněný P. H. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (spáchaného 41 dílčími útoky popsanými pod body 1 až 28). Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu způsobené škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 2 To 60/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 8. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů měly na základě zjištěného skutkového stavu dojít k závěru, že jednotlivá jednání, která se mezi sebou výrazně liší jak způsobem provedení, tak i časovými rozestupy až v řádu měsíců, nejsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu. U skutků pod body 8, 24 a 27 nebylo podle obviněného prokázáno, že by poškozené uváděl v omyl nebo neměl v úmyslu finanční prostředky nevrátit. U těchto skutků spočívajících ve sjednávání drobných půjček od nebankovních institucí nelze žádným z logických způsobů výkladu výsledků provedeného dokazování dojít k závěru, že byly od počátku vedeny stejným záměrem a provedeny stejným způsobem jako zbývající skutky spočívající v přijímání finančních prostředků od fyzických osob. U jednání pod bodem 12 se jednalo o nahodilé využití příležitosti spáchat trestný čin, nejde však o dílčí útok pokračujícího trestného činu vedeného jednotným záměrem. Skutky pod body 4, 8, 13, 19 a), b), 28 a), b), 23, 25, 26 a 27 naplňují podle obviněného skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 trestního zákoníku. Posouzení otázky časové blízkosti jednotlivých skutků se odvolací soud nezabýval. V případě skutku pod bodem 3 neexistuje relevantní důkaz o jeho vině, když vůči sobě stojí pouze tvrzení jeho a poškozené. V případě jednání 8, 24 a 27 vůbec nejde o trestný čin, pouze využil zákonným způsobem možnosti získat půjčky k zajištěné své obživy. U bodu 13 pak poškozená poskytla finanční prostředky panu M., nikoliv jemu, nemůže tedy být subjektem trestného činu. Obviněný dále namítl, že odvolací soud sám posuzoval otázku jeho příčetnosti a závislosti, aniž by k tomu přibral příslušného znalce. Obviněný nesouhlasí s tím, že by způsobil škodu v celkové výši 6.009.971 Kč, jelikož část jednání není dílčím útokem pokračujícího trestného činu. Soudy rovněž takto nesprávně vyčíslily způsobenou škodu, když poškození se k trestnímu řízení připojili s částkou jen ve výši 5.794.971 Kč. Uložený trest pak obviněný považuje za nepřiměřený.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu a §265l trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2017, č. j. 2 To 60/2017-2318, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2017, č. j. 52 T 1/2017-2215, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně navrhl, aby mu byl podle §265h odst. 3 trestního řádu přerušen výkon trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný kontinuálně podváděl poškozené z řad fyzických osob prostřednictvím klamavých příslibů zhodnocení jejich finančních prostředků či jejich uváděním v omyl presentováním smyšlených důvodů akutní potřeby finančních prostředků a rovněž využil další možnosti řešit nastalý nedostatek finančních prostředků, a to prostřednictvím nebankovních půjček do částky 5.000 Kč. Způsob provedení dílčích útoků pod body 8, 24 a 27 v případech nebankovních půjček se od způsobu vylákání finančních prostředků za tvrzeným účelem jejich zhodnocení podstatně nelišil ve způsobu provedení, když se jednalo toliko o takovou variantu použitého modu operandi, která korespondovala s předmětem podnikání poškozených smluvních partnerů s tomu odpovídajícím právním rámcem. Státní zástupkyně k tomu odkázala na rozhodnutí R 29/1977, podle kterého stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele, který byl v dovolatelově případě založen na jeho vůli podvodně získávat finanční prostředky jak od fyzických osob, tak i od osob právnických, přičemž způsob, jakým tak v jednotlivých případech činil, byl vždy adekvátní povaze uvedených skupin poškozených. Kritérium společného záměru pak bylo naplněno rovněž v případech pod body 12 a 13 výroku o vině. Podle státní zástupkyně je otázkou, zda skutky pod body 8, 23, 24, 25, 26 a 27 skutečně naplňují skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §211 trestního zákoníku. Podstatným však je, že celková výše škody, způsobená tzv. obecným podvodem ve smyslu §209 trestního zákoníku ve výši 6.009.971 Kč, by při svém ponížení o součet škodlivých následků v celkové výši 20.499 Kč v těchto případech nemohla nabýt právního významu v tom namítaném směru, že by již nebyl dán kvalifikační znak škody velkého rozsahu podle §209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. K takové případné dílčí změně v právní kvalifikaci dovolatelova jednání pak nemohl odvolací soud přistoupit také z důvodu jím poukazovaného zákazu reformace in peius, jehož dodržení se ostatně nemůže stát přípustným předmětem dovolacích námitek (§265a odst. 3 trestního řádu). K hledisku blízké časové souvislosti státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr., podle kterého čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Proto přerušení na dva až tři měsíce mezi jednotlivými útoky dovolatelovy trestné činnosti, která byla páchána po velmi dlouhé časové období od 16. 9. 2011 do 1. 7. 2014, tj. téměř po tříleté období, nebrání v právní kvalifikaci jeho jednání jako pokračující trestné činnosti. K otázce posouzení duševního stavu obviněného odkázala státní zástupkyně na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 17 zdola, kde se soud tímto důkazním návrhem pečlivě zabýval. Zcela mimo rámec dovolacího řízení pak byla podle státní zástupkyně uplatněna námitka posouzení přiměřeného trestu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného P. H. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Námitky obsažené v dovolání uplatnil obviněný již v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s těmito výhradami zevrubně a přesvědčivě vypořádal. Na odůvodnění jeho rozhodnutí lze plně odkázat. Nad rámec tam uvedených úvah lze z hlediska dovolacího přezkumu uvést, že deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají ty výhrady dovolatele, jež směřují výlučně ke zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Ať už tedy obviněný namítal neexistenci relevantního důkazu o jeho vině (skutek 3), neprokázání subjektivní stránky trestného činu (skutky 8, 24 a 27) či nedostatečnou důkazní oporu pro posouzení příčetnosti, tyto námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Obdobně podstatou námitky obviněného, že nemůže být subjektem trestného činu v případě skutku pod bodem 13, jelikož smluvní stranou smlouvy o půjčce byl svědek M., není výhrada hmotněprávní, nýbrž nerespektování skutkových závěrů soudů. Trestná činnost obviněného totiž spočívala v tom, že v úmyslu vylákat od poškozené finanční prostředky s ní uzavřel ústní smlouvu o půjčce pod záminkou zhodnocení peněz v nespecifikovaných fondech za účelem splacení dluhů jejího přítele pana M., přičemž peníze si nechal zaslat na svůj bankovní účet, použil je pro svoji potřebu a půjčku poškozené nevrátil. Stejně tak pod deklarovaný ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu nelze podřadit námitku obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu, když námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 ve Sb. rozh. tr.).
Za relevantní ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze považovat námitku obviněného, podle které všechny jednotlivé skutky nejsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu. Nejedná se však o námitku opodstatněnou. Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (§116 trestního zákoníku). Nalézací soud kvalifikoval veškeré jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Do jisté míry lze obviněnému přisvědčit, že nalézací soud se otázce právního posouzení jednotlivých skutků nevěnoval zcela důsledně, když skutečně u některých skutků (body 8 a 23 až 27) se jako přiléhavější jeví naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 trestního zákoníku. K tomu je však třeba zdůraznit, že se jedná pouze o marginální část trestné činnosti obviněného, která z hlediska způsobené škody (v desítkách tisíc korun z celkových více než šesti milionů korun) nemůže mít vliv na naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Naopak případná změna právního posouzení u těchto skutků by vedla k mnohosti trestných činů obviněného s nepříznivými důsledky i z hlediska ukládání trestních sankcí, nehledě na nemožnost takového postupu ze strany odvolacího soudu vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius. Pokud obviněný v dovolání (oproti odvolání) rozšířil bez jakékoliv bližší argumentace výčet skutků, které podle něj měly být posouzeny jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 trestního zákoníku, lze oponovat, že trestní odpovědnost podle §211 trestního zákoníku o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, nikoliv v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o půjčce). U takto rozšířeného okruhu skutků přitom nelze v jednotlivých případech závazků nalézt všechny podstatné náležitosti smlouvy o úvěru, když se podle obsahu jednalo o smlouvy o půjčce, a proto lze považovat nalézacím soudem užitou právní kvalifikaci za přiléhavou.
Přisvědčit nelze obviněnému ani v tom, že mezi jednotlivými skutky není dána subjektivní ani objektivní souvislost a že skutky nejsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení. Jednotný záměr (subjektivní souvislost) je v projednávané věci představován snahou obviněného podvodně získávat finanční prostředky ke škodě jiných osob, kterou realizuje prostřednictvím uzavírání různých smluv s fyzickými či právnickými osobami pod rozličnými záminkami, vždy doprovázenými tvrzením nepravdivých či zamlčováním podstatných skutečností za účelem vylákání peněz. Konkrétní způsob páchání trestné činnosti obviněného odpovídal povaze jednotlivých skupin poškozených a navenek se projevoval pouze v různých konstrukcích sjednaných závazků, způsob provedení dílčích útoků se však v jednotlivých případech podstatně nelišil. Pokud obviněný dále namítal absenci časové souvislosti, pak lze poukázat na příhodný odkaz státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr., podle kterého čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců. Z těchto důvodů bylo posouzení jednotlivých skutků jakožto dílčích útoků pokračujícího trestného činu správné.
Za liché je konečně třeba označit i výhrady obviněného ohledně rozdílů mezi výši trestným činem způsobené škody a souhrnem výše náhrady škody, se kterou se poškození připojili k trestnímu řízení. Obviněný zde nerozlišuje mezi následkem v podobě škody jakožto znakem objektivní stránky trestného činu a rozhodováním v adhezním řízení. Podvod ve smyslu §209 trestního zákoníku je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Tato skutečnost pak má význam i pro stanovení výše škody. Způsobenou škodou je tak celá skutečně vylákaná peněžní částka, bez ohledu na to, že obviněný některým poškozeným vylákané peníze, resp. jejichž část vrátí. Takové jednání obviněného je jen náhradou nebo částečnou náhradou škody a má význam pouze z hlediska §41 písm. j) trestního zákoníku a při rozhodování podle §228 odst. 1 trestního řádu (srov. posledně citované usnesení Nejvyššího soudu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu