ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.487.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 487/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2018 o dovolání, které podala obviněná právnická osoba IVKOM, s. r. o., IČ: 292 55 724, se sídlem Solniční 145/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 9 To 440/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 99/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 9 To 440/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 5 T 99/2017, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 5 T 99/2017, byla obviněná právnická osoba IVKOM, s. r. o., uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku na podkladě skutkových zjištění, spočívajících v tom, že prostřednictvím dosud nezjištěné osoby, buď zmocněnce O. H. nebo jednatelky K. H., případně některého ze zaměstnanců společnosti IVKOM, s. r. o., IČ: 29255724, se sídlem v Brně, Solniční 145/27, případně jiné osoby, jednající vědomě v zájmu společnosti IVKOM, s. r. o., a z pokynu některé ze shora uvedených osob, v úmyslu získat pro ni neoprávněný prospěch ve formě snížení nákladů za elektrickou energii, v blíže nezjištěné době v období od 26. 6. 2013 do 4. 4. 2014 u odběrného místa na adrese Kounicova 944/1, provedla neoprávněný zásah do elektroměru, typ TK 420/NNs, spočívající ve stočení číselníku elektroměru, s cílem předstírat nižší spotřebu elektrické energie, kdy takto při pravidelném odečtu dne 4. 4. 2014 vykazoval zápornou spotřebu ve výši 0,058 MWh oproti reálnému odebranému množství ve výši 89,897 MWh, přičemž na základě takto předstíraného odebraného množství společnost IVKOM, s. r. o., uhradila pouze elektřinu odpovídající tomuto nižšímu stavu, a tímto jednáním způsobila poškozené společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., IČ: 257 33 591, se sídlem v Brně, Lidická 36, škodu ve výši nejméně 290.000 Kč.
Za to byla podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výši 50 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 1.000 Kč, tedy celkem 50.000 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
O odvolání obviněné právnické osoby proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 9 To 440/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 11. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná právnická osoba dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání obviněná namítla, že subjektivní stránka trestného činu nebyla nijak prokázána, závěr o vině vyplývá pouze z předpokladu, že zásah do elektroměru byl v zájmu obviněné. Podle zjištění soudu musela zásah do elektroměru učinit osoba, která má elektrotechnické znalosti a schopnosti. Tyto vlastnosti však nebyly u žádné z osob na straně obviněné zjištěny, proto chybí propojení oné neznámé a zkušené osoby s obviněnou. Obviněná provozuje deset obchodních prostor, avšak poškození elektroměru se vyskytlo pouze u dvou elektroměrů, které byly volně přístupné. Obviněná dále poukázala na rozpory v tvrzeních poškozené a jejích zaměstnanců a subdodavatelů, rozpory v datech odečtů, výši škody, číslech odběrných míst a číslech elektroměrů, které se vyskytují i v odborných posudcích. Obviněná dále namítla, že kontrolní měřidlo, z jehož údajů poškozená vypočítávala škodu, mělo propadlou kalibraci. Poškozená podle obviněné bezdůvodně nekonala po velmi dlouhou dobou, ačkoliv k prokázání neoprávněného odběru stačila doba několika měsíců. Jelikož nebylo zjištěno, kdy k zásahu do elektroměru došlo, mohlo k tomu dojít před účinností zákona 418/2011 Sb. Odvolací soud se s námitkami obviněné právnické osoby nijak nevypořádal a jeho rozhodnutí nesplňuje náležitosti řádného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, č. j. 9 To 440/2017-354, a současně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2017, č. j. 5 T 99/2017-327, zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že dovolací argumentace obviněné se opírá výlučně o námitky skutkové povahy, a to z toho hlediska, zda jsou provedené důkazy dostačující pro závěr o její vině, resp. zda na podkladě výsledků provedeného dokazování nejsou dány důvodné pochybnosti o rozhodných skutkových okolnostech jednání její jednatelky K. H., popř. jejího tehdejšího zmocněnce O. H., event. jiné osoby, jednající vědomě v jejím zájmu z pokynu jmenovaných osob (§9 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob) a zakládajících tak skutkový podklad přičitatelnosti takového jednání právě jí tak, jak vyplývá z ustanovení §8 odst. 2 téhož zákona. Takto namítaná nesprávnost právního posouzení přisouzeného skutku není podle státní zástupkyně po věcné stránce založena na hmotněprávních důvodech presumovaných v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněnou namítaná chybějící skutková zjištění o konkrétní osobě či osobách, které přisouzeným způsobem jednaly, nebrání podle státní zástupkyně ve vyvození trestní odpovědnosti (§8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Proto soudy zcela správně zaměřily svoje dokazování na to, zda ona neznámá osoba (v přisouzených variantách jejího formálního i neformálního vztahu k obviněné) jednala při spáchání protiprávního činu za podmínky §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v zájmu obviněné. A právě taková okolnost spáchaného protiprávního jednání byla z výsledků provedeného dokazování nade vší pochybnost dovozena. Státní zástupkyně dále uvedla, že výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nebyl spojen s objektivní potřebou zásadního přehodnocení skutkových zjištění. Vzhledem k časovému rozmezí jednání od 26. 6. 2013 do 4. 4. 2014 nemohl odvolací soud přisvědčit ani té nyní opakovaně uplatněné námitce, že nebylo prokázáno, kdy k zásahu do elektroměru vlastně došlo, přičemž rozhodné jednání mohlo nastat ještě před datem 1. 1. 2012, resp. před nabytím účinnosti zákona č. 418/2011 Sb. K námitce obviněné, že kontrolní měřidlo PMC – MCU, z jehož údajů vypočítávala poškozená společnost svou škodu, nebylo způsobilé k jejímu určení, neboť jeho kalibrace byla v době odečtu propadlá, státní zástupkyně uvedla, že soudy považovaly za určující, že se z hlediska totožnosti takto manipulovaného přístroje elektroměru jednalo o jeden a tentýž, který byl instalován v odběrním místě provozovny obviněné, na kterém bylo po zjištění nestandardních rozdílů v historii uskutečněných odběrů prováděno kontrolní měření a který byl odebrán za součinnosti policie a pracovníků poškozené společnosti a jako takový předán ke znaleckému zkoumání; to se po stránce odborné vypořádalo i s otázkou platné kalibrace použitého kontrolního měřidla. V uvedené spojitosti současně nebylo možno přehlédnout, že výše způsobené škody byla v posuzovaném případě vypočtena v souladu s požadavky §137 trestního zákoníku jakožto škoda přímá podle faktur založených ve spise v porovnání s fakturami za období předcházející tomu sledovanému a tedy takto bylo postupováno, aniž by došlo k jejímu navýšení podle tabulek ERÚ ve zvláštních sazbách za neoprávněný odběr (srov. vyhl. MPO č. 82/2011 Sb.).
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné IVKOM, s. r. o., tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
V replice na vyjádření státní zástupkyně obviněná uvedla, že nesouhlasí s uvedenými argumenty. Zejména jde o její právní (nikoliv skutkový) závěr (shodující se se soudem prvního stupně a soudem odvolacím), že pro odsouzení odsouzené postačuje prokázání spáchání protiprávního činu v zájmu odsouzené s odkazem na §8 odst. 1, odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Tento právní závěr totiž evidentně popírá právní úpravu v §8 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, která konkrétně vymezuje kategorie osob, jejichž jednání se při splnění stanovených podmínek trestněprávně přičítá právnické osobě. V projednávané věci však nebylo zjištěno zhola nic o tom, která osoba a případně v jakém postavení, měla zjištěný protiprávní stav spáchat. Za této situace tedy nelze uzavřít, že stačí zjištění jednání v zájmu odsouzené pro výrok o jejím odsouzení, a to na základě §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Zákonné stanovení kategorií osob v příslušném postavení by tak postrádalo jakýkoliv smysl. Z tohoto důvodu je naprosto zřejmé, že právní výklad §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob musí vycházet z toho, že za účelem odsouzení právnické osoby musí být prokázáno alespoň, že protiprávní čin spáchala osoba náležející do příslušné a zákonem stanovené kategorie, když už ne konkrétní a individuálně určená osoba, případně že se tohoto protiprávního činu nemohla dopustit jiná osoba, než která do souhrnu příslušných kategorií náleží. Soudy obou nižších stupňů si podle obviněné velmi zjednodušily situaci a postavily její odsouzení pouze na hledisku cui bono.
Obviněná IVKOM, s. r. o., je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídaly námitky obviněné, jimiž poukazovala na rozpory v tvrzeních poškozené a jejích zaměstnanců a subdodavatelů, rozpory v datech odečtů, výši škody, číslech odběrných míst a číslech elektroměrů, které se vyskytují i v odborných posudcích. Taková argumentace byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejně tak do oblasti právního posouzení ve skutečnosti nesměřovaly pochybnosti obviněné ohledně spáchání činu již za účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, jelikož se podle jejího názoru nepodařilo prokázat, kdy k zásahu do elektroměru došlo. Tyto výhrady však nereflektují jednoznačný skutkový závěr soudů, že k zásahu došlo v období od 26. 6. 2013 do 4. 4. 2014, a tudíž polemizují nikoliv s právním posouzením skutku, nýbrž se skutkovými závěry soudů. Související skutkové závěry soudů přitom nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněná nenaplnila.
Jinak je tomu ohledně výhrad obviněné, podle nichž přijaté skutkové závěry soudy nedovolují učinit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, když zavinění obviněné dovodily soudy pouze ze zjištění, že zásah do elektroměru byl v zájmu obviněné. Taková námitka směřuje do oblasti právního posouzení skutku, je proto relevantní ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je v rámci relevantně uplatněných námitek důvodné.
Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, a to příp. ve spojení s podmínkami uvedenými v §8 odst. 3 a 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 160 a násl.)
Podle §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (ve znění účinném v době spáchání skutku, tj. před novelou zákonem č. 183/2016 Sb.) platí, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak
a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo
d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c),
jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2 .
Podle §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu uvedeného v §7, jestliže byl spáchán
a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo
b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu .
Trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2 (§8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob).
Konstrukce trestní odpovědnosti právnických osob je postavena na tzv. přičitatelnosti trestného činu právnické osobě a představuje zvláštní subjektivní odpovědnost právnické osoby, tedy zvláštní odpovědnost za zavinění u právnické osoby odlišnou od pojmu viny (zavinění) u fyzické osoby. Nejedná se proto o odpovědnost objektivní, což souvisí s principem nullum crimen sine culpa, platným v oboru trestního práva, tedy i v případě trestní odpovědnosti právnických osob.
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob řeší odpovědnost právnické osoby s využitím kombinace formálního a materiálního prvku, která ve výsledku tvoří tzv. přičitatelnost. Ta se opírá o protiprávní jednání v zákoně vymezených osob jednajících za právnickou osobu, jež se přičítá buď přímo, anebo u zaměstnanců nepřímo na základě rozhodnutí, schválení či pokynu statutárních orgánů nebo jiných odpovědných osob či zjednodušeně řečeno porušení péče řádného hospodáře (srov. Šámal, P., Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy 5/2017, s. 169).
Vlastní základ trestní odpovědnosti právnických osob je upraven zejména v §8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Pokud jde o vztah jeho jednotlivých ustanovení, pak odstavec 1 stanoví formální podmínky trestní odpovědnosti (definuje podstatu protiprávního jednání právnické osoby), zatímco odstavec 2 obsahuje jako další materiální podmínku požadavek přičitatelnosti.
Přičítat právnické osobě (u níž není trestní odpovědnost vyloučena podle §6 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob) některý z trestných činů vymezených v §7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob lze proto pouze za předpokladu, že jde o protiprávní čin spáchaný jejím jménem, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti některou z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b) c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, a to za splnění podmínek přičitatelnosti podle §8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, příp. doplněných o podmínky podle §8 odst. 3 nebo 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Ve vztahu k §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob lze odkázat na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016, podle kterých toto ustanovení připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v §8 odst. 1 a 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť neznámá či neztotožněná – spáchala protiprávní čin jménem trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle §8 odst. 1 písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Vzhledem ke znění §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob („… která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2 “) je zřejmé, že i v tomto případě musí jít o jednání osoby v postavení vymezeném v §8 odst. 1 písm. a), b), c) či d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, jednající jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, a navíc jednající za splnění podmínek přičitatelnosti podle §8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Byť tedy v konkrétní věci soudem učiněná skutková zjištění nebudou směřovat vůči konkrétní osobě, musí i tak skýtat jednoznačný a odůvodněný podklad pro závěr, že taková neztotožněná osoba mj. spadá do některé ze skupin osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob pod písmeny a), b) c) či d).
Současně je třeba v obecné rovině poukázat na to, že trestná činnost právnické osoby může být spáchána nejen v podobě pachatelství (§9 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), ale i ve formě trestné součinnosti, tedy nepřímého pachatelství (§9 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), spolupachatelství (§9 odst. 3 věta druhá zákona o trestní odpovědnosti právnických osob) i účastenství v užším smyslu (§24 trestního zákoníku ve spojení s §1 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob).
V projednávané věci podle skutkové věty obviněná jednala prostřednictvím nezjištěné osoby, buď zmocněnce nebo jednatelky, případně některého ze zaměstnanců, případně jiné osoby, jednající vědomě v zájmu obviněné a z pokynu některé ze shora uvedených osob. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézací soud dále uvedl, že obviněná jednala s počátečním podvodným úmyslem prostřednictvím dosud nezjištěné osoby. Zásah do elektroměru byl učiněn v její prospěch někým zcela jistě s vazbami na obviněnou.
Uvedená skutková zjištění potom nalézací soud právně posoudil s odkazem na §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob s tím, že je možné logicky vyloučit, že se jednání v zájmu obviněné dopustila fyzická osoba bez jakýchkoliv vazeb na ni. Nedávalo by totiž smysl, pokud by se jednání dopustila fyzická osoba, která by s obviněnou neměla nic společného. Proto se muselo jednat o některou z osob uvedených v §8 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, nebo o osobu, která jednala na pokyn či po dohodě s takovou osobou. Soud uzavřel, že jednání je této právnické osobě plně přičitatelné ve smyslu §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti toliko konstatoval, že soud prvního stupně zvolil přiléhavé právní hodnocení.
Je zřejmé, že v projednávané věci se nalézací ani odvolací soud výše uvedenými obecnými východisky neřídily.
Především je třeba uvést, že nalézací soud neučinil jednoznačný závěr, jaká konkrétní fyzická osoba zásah do elektroměru provedla. Neučinil však ani závěr, jaký vztah měla tato osoba k obviněné a z jakého podnětu jednala. Pokud dovolací soud prováže jednotlivé fyzické osoby uvedené ve skutkové větě s příslušnými ustanoveními zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, pak obviněná jednala prostřednictvím nezjištěné osoby (§8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), buď zmocněnce nebo jednatelky [§8 odst. 1 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], případně některého ze zaměstnanců [§8 odst. 1 písm. d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, patrně za podmínky §8 odst. 2 písm. b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], případně jiné osoby, jednající vědomě v zájmu obviněné a z pokynu některé ze shora uvedených osob [§9 odst. 2, 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, §24 trestního zákoníku]. Skutková věta tudíž obsahuje prakticky všechny v úvahu připadající kombinace předpokladů umožňujících právnické osobě přičítat některý z trestných činů spáchaných fyzickou osobou ve smyslu §8 odst. 1, 2, 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, navíc doplněné o možnost spáchání trestného činu obviněnou v některé z forem trestné součinnosti.
Takový postup soudu prvního stupně ovšem popírá samotnou podstatu konstrukce trestní odpovědnosti právnických osob založenou na tzv. přičitatelnosti, tedy zvláštní subjektivní odpovědnost právnické osoby. Fakticky nalézací soud dovodil trestní odpovědnost obviněné z pouze výsledku, k němuž jednání neznámé fyzické osoby směřovalo. To je ovšem projev odpovědnosti budované na objektivním principu.
Jediným spolehlivým závěrem soudu je, že tato osoba jednala ve prospěch obviněné, tedy v jejím zájmu. A právě okolnost, že předmětné jednání bylo v zájmu obviněné právnické osoby, učinil soud dostačujícím předpokladem přičitatelnosti takového jednání obviněné právnické osobě, a to s poukazem na pravidlo obsažené v §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Předpoklad spáchání protiprávního činu v zájmu právnické osoby zakotvený v návětí §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (stejně jako předpoklad spáchání protiprávního činu v rámci činnosti právnické osoby a před účinnosti novely zákonem č. 183/2016 Sb. i spáchaní protiprávního činu jejím jménem) však nelze chápat jako samostatně stojící dostačující podmínku přičitatelnosti takového činu právnické osobě, nýbrž pouze jako korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jedná se tudíž pouze o korektiv doplňující další obligatorní podmínky uvedené zejm. v §8 odst. 1 pod písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a v §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Obdobně pouze jako ke korektivu, doplňujícímu základní obligatorní předpoklady uvedené v §8 odst. 1 pod písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (formální předpoklady) a v §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (materiální předpoklady), byť působícímu v opačném směru než korektiv z návětí §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je třeba přistupovat i k pravidlu obsaženému v §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Rovněž toto pravidlo nepředstavuje samostatný a dostačující předpoklad přičitatelnosti, nýbrž jeho účelem je předejít neúměrnému zúžení možnosti dovození trestní odpovědnosti právnické osoby v případech, kdy jsou naplněny formální i materiální předpoklady [protiprávní čin spáchala některá z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a, b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, a to za podmínek upravených v §8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], ovšem nepodaří se zjistit, která konkrétní fyzická osoba protiprávní čin spáchala. Jinými slovy řečeno, aplikace pravidla §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je možná pouze v případě, že předpokládaným způsobem jednala nutně některá z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, navíc za podmínek uvedených v §8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Za nesprávný je třeba označit závěr nalézacího soudu, že trestní odpovědnost obviněné byla založena podmínkami §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob i za situace, kdy předmětným způsobem nejednala některá z osob uvedených v §8 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ale toliko jiná osoba, jednající na pokyn či po dohodě s takovou osobou. Je-li totiž založena trestní odpovědnost právnické osoby jednáním některé z osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, přičitatelným podle §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, jedná se o pachatelství ve smyslu §9 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Přistupuje-li však k tomuto vztahu přičitatelnosti jednání mezi fyzickou osobou a právnickou osobou ještě jednání tzv. třetí osoby [nalézací soud hovoří o jiné osobě než uvedené v §8 odst. 1 písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], jedná se podle povahy věci o některou z forem trestné součinnosti podle §9 odst. 2 nebo 3 věta druhá zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, případně §24 trestního zákoníku. Ani v takovém případě se ovšem nemůže vytratit základní vztah přičitatelnosti ve smyslu §8 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jako nutná podmínka zvláštní odpovědnosti za zavinění u právnické osoby.
S ohledem na výše uvedené nalézací soud dosud nedospěl k takovým skutkovým závěrům, na jejichž základě by mohl ve skutkové větě popsané jednání dosud nezjištěné osoby přičíst podle §8 odst. 1, 2, 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob obviněné právnické osobě. Závěr o naplnění formálních i materiálních podmínek přičitatelnosti učiněný pouze na základě zjištění, že jednání bylo ve prospěch, resp. v zájmu právnické osoby, a tudíž se ho musela dopustit některá z osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, případně jiná osoba s vazbami na obviněnou, neobstojí. Konstrukci trestní odpovědnosti právnických osob opřenou o tzv. přičitatelnost trestného činu právnické osobě a představující zvláštní typ odpovědnosti za zavinění totiž nelze s odkazem na §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob obejít blíže nepodloženým formulováním tak široké množiny možných jednajících fyzických osob, že odpovídají prakticky všem typům osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, a dokonce i účastníkům na trestné činnosti v širším smyslu. Takový přístup by byl totiž popřením principu nullum crimen sine culpa a činil by právní úpravu §8 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob prakticky obsolentní. Odvolací soud pochybení nalézacího soudu nenapravil, dokonce jej ani nezjistil.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné v uvedeném ohledu důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 9 To 440/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 5 T 99/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Brně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby nalézací soud vyhodnotil stávající důkazy a případně zvážil jejich doplnění, a to z toho pohledu, zda lze učinit jednoznačný a podložený závěr, že se protiprávního činu dopustila nutně některá z osob uvedených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a že jej spáchala za podmínek §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, byť by konkrétní fyzická osoba, která jednala způsobem uvedeným v §8 odst. 1 a 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, nebyla zjištěna. Jedině v případě kladného zjištění lze uvažovat o trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby, ať už na základě jakékoliv z forem trestné součinnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu