ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.596.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 596/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný T. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 To 344/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 77/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 To 344/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 T 77/2016, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 T 77/2016, byl obviněný T. K. uznán vinným ze spáchání v bodě 1) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 a v bodech 2) a 3) zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků.
O odvoláních obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 To 344/2017 , jímž podle §259 odst. 3 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce obviněnému uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby stanovil na částku 1.000 Kč, tedy celkem 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku soud stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. V dovolání obviněný namítl, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Poukázal na to, že první zprošťující rozsudek nalézacího soudu byl zrušen rozhodnutím odvolacího soudu. Odvolací soud, který sám neprovedl žádné důkazy, podle obviněného zavázal soud prvního stupně k tomu, jak má hodnotit provedené důkazy, čímž jej de facto odsoudil na základě vlastního odlišného hodnocení důkazů. V popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny a specifikovány, a to zejména ve vztahu k subjektivní stránce, všechny okolnosti, které jsou konkrétním obsahem zákonných znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen. Obviněný dále namítl, že v odsuzujícím rozsudku nalézací soud nevysvětlil důvod diametrálně odlišného hodnocení důkazů a nezaujal stanovisko k jím nově předloženým listinným důkazům. Odvolací soud na jeho námitky nijak nereagoval a neučinil ve vztahu k nim žádnou přezkumnou činnost, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. K tomu odkázal na množství rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Obviněný dále namítl, že nalézací i odvolací soud se snažily prokázat jeho vinu rozhodnutími v jiných řízeních či přiznáním zcela odlišných osob. V těchto řízeních se rozhodovalo o zcela jiných subjektech a osoba obviněného ani společnosti TOKA, s. r. o., nebyla ani v náznaku zmiňována, a řízení vykazovala jinou důkazní situaci. Pan M. P. nebyl nikdy odsouzen za jednání vztahující se ke smlouvám se společností TOKA, s. r. o., jeho prokázané protiprávní jednání v jiných případech s jiným okruhem účastníků neprokazuje při dodržení zásady presumpce neviny protiprávní jednání obviněného. Za vzorový případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy považuje obviněný situaci, kdy bez provedení jediného důkazu byly do výroku o vině vztahujícímu se na zdaňovací období roku 2006 zahrnuty všechny faktury. Ve vztahu k zavinění obviněný namítl, že z žádného důkazu provedeného před nalézacím soudem nevyplývá jeho úmysl zkrátit daň z příjmů právnické osoby společnosti TOKA, s. r. o., ani to, že žádné služby podle uzavřených smluv nebyly provedeny, resp. že by věděl o tom, že služby podle smluv o pronájmu reklamních ploch nebudou provedeny. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k subjektivní stránce považuje obviněný za nepřezkoumatelné a zmatečné. Obviněný dále nesouhlasí se závěry soudů ohledně monitoringu reklamy, její efektivity a předraženosti. Absolutně žádný důkaz nebyl proveden k závěru soudů, že přibližně devadesát až devadesát dva fakturovaných a zaplacených částek mu bylo vráceno. S odkazem na princip presumpce neviny mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2017, č. j. 3 To 344/2017-977, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 T 77/2016-932, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že dovolání přes svůj značný rozsah až rozvláčnost obsahuje jen minimum námitek, kterými by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, resp. korespondujícího trestného činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Naprostá většina jeho námitek směřuje do procesní oblasti a do oblasti skutkových zjištění. Takovéto námitky se ovšem nacházejí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu i všech ostatních dovolacích důvodů. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se nerespektování zásad presumpce neviny a in dubio pro reo, které jsou zásadami procesními, nikoli zásadami práva hmotného. Státní zástupce dále uvedl, že v rozhodovací praxi soudů je zcela běžné, že po zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem je v dalším řízení rozhodnuto o vině obviněného a v takovém postupu nelze spatřovat žádné porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nalézací soud podle státního zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah dospěl k závěru o vině obviněného. Skutková zjištění učiněná soudy v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy nejsou a v žádném případě neodporují pravidlům formální logiky. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku, podle které popis skutku ve výroku rozsudku prvního stupně neobsahuje okolnosti odpovídající zákonným znakům trestného činu, pro který byl odsouzen. Vzhledem k tomu, že podatel svoje námitky nijak nekonkretizoval, konstatoval státní zástupce, že skutková věta obsahuje všechny skutečnosti odpovídající jak objektivním znakům trestného činu podle §148 trestního zákona, resp. §240 trestního zákoníku (podávání daňových přiznání s fiktivními údaji o výdajích vynaložených na dosažení příjmů, údaje o rozsahu zkrácení daně), tak i znakům subjektivním spočívajícím v úmyslném zavinění (vědomost obviněného o tom, že žádné služby poskytnuty nebyly a že faktury jich se týkající jsou fiktivní).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný T. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve výjimečných případech je ovšem – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení, pokud existuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. A právě na takový extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy dovolatel poukazoval, což činilo jeho námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantními.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Zásadní výhrady lze mít především k těm skutkovým závěrům, na jejichž základě soudy dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu. V návaznosti na formulaci skutkové věty lze z hlediska okolností významných pro posouzení subjektivní stránky uvést, že obviněný v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnické osoby uplatnil mezi výdaji vynaloženými na dosažení příjmů výdaje, vyplacené na základě faktur, které měla společnost vynaložit na základě smlouvy o nájmu reklamní plochy, a které zahrnul do účetní evidence, přestože věděl, že žádné služby provedené nebyly, neboť faktury byly vystaveny fiktivně za účelem snížení daňového základu a snížení daňové povinnosti .
Podle nalézacího soudu jednal obviněný v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Soud svůj závěr v odsuzujícím rozsudku výslovně neodůvodnil, na jeho úvahy lze usuzovat pouze nepřímo z jiných částí rozhodnutí. Zavinění obviněného stojí patrně na následujících premisách. Smlouvy obviněný uzavíral s (v jiné trestní věci) odsouzeným M. P. M. P. nabízel podnikatelům (vystupujícím v jiné trestní věci) službu spočívající ve fiktivním navýšení nákladů na reklamu, kdy byla uzavřena fiktivní smlouva o reklamě, vystaveny faktury a provedeny převody peněz, přičemž z převedené částky si odsouzený P. ponechal řádově 10 % jako provizi za službu, zbytek peněz vracel klientovi. Rovněž dovolatel uzavřel s odsouzeným P. smlouvu o reklamě. Smlouva byla obecná, cena za reklamu podle znalce předražená. Reklama nebyla odsouzeným P. realizována. Obviněný provedení reklamy nekontroloval, nezajímal se ani o její efektivitu. Dovolatel uhradil cenu za reklamu bankovním převodem. Na bankovní účet obviněného byly činěny značné hotovostní vklady, které neodpovídaly jeho příjmům. Jednalo se o vrácenou hotovost od odsouzeného P. ve výši přibližně 90–92 % fakturovaných částek.
Odvolací soud při nezměněném popisu skutku konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu minimálně eventuálním. Z jiných trestních věcí odsouzeného P. vyplývá princip jeho trestné činnosti. S tím musel být srozuměn i obviněný, o čem svědčí jeho liknavý přístup k uzavřené smlouvě, absence kontroly provedené reklamní činnosti a její efektivnosti. Za zcela zásadní považuje odvolací soud, že na jedné straně byly peníze z účtu odsouzeného P. vybírány okamžitě po připsání, na druhé straně obviněný nedokázal vysvětlit vysoké vklady na svůj účet.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovozovat naplnění subjektivní stránky trestného činu na straně obviněného s poukazem na trestnou činnost jiných osob, a to pouze na základě podobnosti některých rysů jednání, není možné. Trestná činnost odsouzeného P. byla velmi rozsáhlá, nelze však a priori dovozovat, že veškeré osoby, které s ním přišly do kontaktu či s ním uzavíraly smlouvy, tak činily z důvodu páchání trestné činnosti. S ohledem na presumpci neviny naopak musí být u každé jednotlivé osoby její vnitřní vztah k takové spolupráci prokázán. Obecné odkazy na trestnou činnost jiných osob a na obsah „kmenového“ trestního spisu, aniž by dokonce byly rozhodné podklady, o něž soudy své závěry opírají, součástí procesního spisu, nejsou na místě a nemohou být podkladem pro závěr o vině dovolatele.
Za zcela nepodložený považuje dovolací soud skutkový závěr, že obviněnému bylo odsouzeným P. vraceno 90–92 % zaplacených částek. Nepochybným faktem je, že obviněný faktury skutečně uhradil, a to bankovním převodem. Nebyl však proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývala jeho vědomost o dalším nakládání s peněžními prostředky na účtu odsouzeného P. Zcela v rozporu s provedenými důkazy pak je, pokud soudy dovozují závěr o vracení peněz ze skutečnosti, že na účet obviněného (ve skutečnosti několik účtů, a to nejen obviněného, ale i jeho dalších rodinných příslušníků) byly prováděny hotovostní vklady. Porovnáním jednotlivých odchozích plateb a hotovostních vkladů za období let 2010 a 2011 podle výpisů z účtů založených v procesním spise, není patrná žádná jejich časová souslednost či provázanost ve výši částek. Vklady dokonce pravidelně i o několik měsíců předcházejí úhradu předmětných faktur. Zcela proti úvahám soudů stojí skutečnost, že obdobné hotovostní vklady, dokonce v částkách výrazně vyšších než byly úhrady za reklamu, pokračovaly i v letech 2012 a 2013, ačkoliv se obviněný předmětné trestné činnosti již účastnit nemohl. Chybí tak jakékoliv provázání mezi hotovostními vklady a vytýkanou trestnou činností.
Za stávajícího skutkového stavu tak pro zavinění na straně obviněného hovoří zdánlivě zejména to, že předmětné smlouvy o reklamě jsou značně obecné, a že obviněný realizaci reklamy ani její efektivitu nekontroloval. Byť tyto okolnosti mohou oprávněně vyvolávat značnou míru podezření, nemohou samy o sobě odůvodnit závěr o vině obviněného. Proti tomu totiž stojí skutečnost, že obviněný uzavřené smlouvy plnil, když cenu za reklamu skutečně uhradil. Vrácení uhrazených peněžních prostředků obviněnému nebylo ani v náznaku prokázáno. Stejně tak s výjimkou výše uvedeného neexistuje žádný důkazní podklad pro závěr, že obviněný věděl o charakteru trestné činnosti odsouzeného P. a o nerealizaci reklamy. Rozhodně tak nelze vyloučit, že obviněný předmětné smlouvy uzavřel bez podvodného úmyslu a byl pouze obětí modelu uskutečňovaného v širokém měřítku odsouzeným P.
Závěr nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu na straně obviněného tak stojí na extrémně vadném zjištění skutkového stavu věci, a proto nemůže obstát. Odvolací soud tuto situaci nenapravil a skutkový podklad plně převzal. Své rozhodnutí navíc zatížil nesprávným právním posouzením v tom smyslu, že u obviněného dovodil zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přestože takový závěr nekoresponduje s podstatou jednání obviněného vyjádřenou v popisu skutku, podle které měl obviněný vědět, že vystavené faktury jsou fiktivní.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 To 344/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 T 77/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Brně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby soud důsledně vzhledem ke skutečnému obsahu provedených důkazů vyhodnotil stávající důkazní situaci vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, event. ji v potřebném směru doplnil. Teprve zjištění učiněná na tomto podkladě bude možné dát do vzájemných souvislostí s ostatními rozhodnými okolnostmi, hodnotit je a přijmout relevantní skutkové závěry, které budou podkladem pro posouzení právní.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu