ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.70.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 70/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání podaném R. W. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 8 To 233/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 7 T 7/2017-198, byl R. W. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
dne 20. srpna 2016 v době od 14:15 hodin do 17:30 hodin v A., okr. Ch., S., v jím obývaném bytě, kam přivezl poškozenou K. H., s tím, že jí pomůže vyplnit formuláře týkající se přídavků na děti v SRN, během vyplňování těchto formulářů poškozené poskytl alkohol a posléze si přisedával na gauči v obýváku k poškozené tak, že se jí dotýkal, poškozenou hladil na rukách, ramenech a nohách, a to přesto, že poškozená s tímto opakovaně vyjádřila nesouhlas slovně i odsednutím a odstrkováním rukou obžalovaného, obžalovaný dále poškozenou pobízel v pití alkoholu a nabízel jí společnou dovolenou, poté začal poškozenou objímat, líbat a hladit na prsou a přirození, čemuž se poškozená bránila slovně, kdy jasně uváděla, že to nechce a že se jí to nelíbí a obžalovaného se snažila odstrčit, ten ji však pevně držel a poté poškozenou ze sedu položil na gauč, jednou rukou ji takto přidržoval tak, aby se poškozená nemohla účinně bránit a druhou rukou poškozené svlékl kalhoty a kalhotky, u toho poškozená plakala a slovně odmítala jednání obžalovaného a snažila se jej bezvýsledně rukama od sebe odstrčit, poté obžalovaný poškozenou přenesl do ložnice, kde ji položil na postel, lehl si na ni, čímž poškozené znemožnil pohyb, roztáhl jí nohy a přes slovní odpor poškozené i její snahu vyprostit se ze zalehnutí a odstrčit obžalovaného obžalovaný zasunul svůj pohlavní úd do pochvy poškozené a na poškozené vykonal soulož, kdy poškozená nebyla schopna se v důsledku své podnapilosti a zejména značného rozdílu tělesných dispozic jednání obžalovaného adekvátně a zejména účinně bránit.
Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, kdy podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl jeho podmíněně odložena na čtyřletou zkušební dobu.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 10. 2017, č. j. 8 To 233/2017-236, tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně poukázal, že nalézací soud nepostupoval správně podle §2 odst. 5 tr. ř., když dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Nalézací soud nepostupoval důsledně podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, z toho vyplývajícím nesprávným právním závěrům, zejména pak se dostatečně nevypořádal, resp. se nezabýval určitými rozpory ve výpovědi poškozené ze kterých byly patrné rozpory a ve spojení se znaleckým posudkem (který hodnotil osobu poškozené jako osobu povrchní „velmi jednoduchou“) nebylo nikterak prokázané, zda se skutek opravdu mohl stát tak, jak uzavřel nalézací soud, aniž povolil obžalovaným navržený důkaz spočívající v prověření, zda je bez aktivní spoluúčasti poškozené možné, aby ji vysvlékl kalhoty podle fotodokumentace zjevně nikterak volné. Nalézací soud uzavřel, že výpověď obžalovaného a poškozené v řadě momentů koresponduje zcela, aniž by se zabýval rozpory (údajná nevědomost o přítomnosti dalších osob objektivně zjevná, zamlčení obsahu rozhovoru s obžalovaným ohledně splátek na televizor a finančních problémů apod.), kdy zdůraznil následující:
- poškozená tvrdí, že netušila, že v domě někdo je a proto nevolala o pomoc, když musel postřehnout, že při příchodu v domě hrála televize, jako potvrdili svědkové. Tento rozpor soud nikterak nekomentoval ani jinak se s tím nevypořádal,
- z výpovědi poškozené je patrné, že nebyla nikterak v domě omezována, a měla možnost odejít kdykoliv. To neučinila, naopak psala kamarádce zprávy v době, kdy byla sama, aniž by cokoliv podnikla – například odešla z domu obžalovaného nebo zavolala telefonem o pomoc – policii atd.,
- není také nikterak prokázáno, zda obsah písemných zpráv SMS zasílaných poškozenou „kamarádce“ korespondoval se skutečností s ohledem na osobu poškozené a osobu obžalovaného v návaznosti na znalecké posudky. Ze zpráv SMS, které měl soud k dispozici je patrné, že poškozená komunikovala se svědkyní S. od 14:40 hodin, kdy se mělo dít něco, co podle soudu nebylo pro poškozenou příjemné. Přes to setrvala v domě obžalovaného, a i když byla opakovaně sama a nebyla nikterak omezována, nepokusila se odejít a na místo toho neustále komunikuje přes SMS. V 16:33 hodin si stěžuje, že nemůže odejít, při čemž při výslechu před soudem, ani při výslechu v rámci přípravného řízení neuvedla nic z čeho by vyplývalo, že by byla jakkoliv fakticky omezována či zadržována, ba naopak uvedla, že obžalovaný se k ní nikdy nedopustil agresivního chování a byl jí sympatický. Při výslechu před soudem uvedla, že vstala, vzala si tašku a chtěla odejít a obžalovaný jí jen řekl, aby zůstala, nikterak jí nebránil v odchodu.
- poškozená popřela, že by s obžalovaným hovořila o jiných záležitostech než o vyplnění oněch dotazníků, ovšem obžalovaný u soudu uvedl podrobnosti ohledně pořízení televizoru poškozenou včetně toho, že televizor byl na splátky a kdo nejprve splátky hradil. Tyto informace mohl získat jen od poškozené. Ta při výslechu před soudem, aniž by věděla, že o tom obžalovaný hovořil, potvrdila údaje ohledně způsobu pořízení a plateb vlastní televize. Je tedy více než pravděpodobné, že obžalovaného poškozená zcela v souladu s vyjádřením obžalovaného seznámila s určitými problémy, které pro ní nastanou ohledně plateb předmětné televize pořízené na splátky. Je tedy patrné, že je poškozená schopna určité momenty pobytu v domě s obžalovaným moderovat a něco zcela vypustit. Dále je též zřejmé, že poškozená s obžalovaným hovořila nejen ohledně vyplnění dokladů do SRN, ale o osobních a majetkových poměrech . Tento fakt nalézací soud zcela přešel a nedovodil z toho možné snížení věrohodnosti svědkyně.
Odvolací soud usnesením ze dne 3. 10. 2017 odvolání obžalovaného jako nedůvodné zamítl. Před tím sice připustil, že okresní soud neprovedl úplné dokazování a toto doplnil výslechem znalce PhDr. Hofírka a jeho názor na věrohodnost poškozené bez dalšího plně přejal. Obžalovaný se domnívá, že shora zmíněné okolnosti však nikterak nebyly zohledněny, vždyť byla osoba poškozené znalcem v posudku označena jako osoba simplexní málo strukturovaná se sklonem snadno navazovat kontakty se sklonem k extroverzi. Její motivace jsou zúženy do rámce základních biologických a mediálních potřeb a na minimum je redukována oblast potřeb psychologických. Není tedy vyloučeno, že svého jednání a akceptaci pohlavního styku s obžalovaným následně litovala a její projevy popisované svědkyní S. pramenily ze zklamání z vlastního jednání, které jí nepřineslo žádný bezprostřední užitek a právě sklon k extroverzi poškozené vedl k podle názoru obhajoby přehnané manifestaci a do určité míry zkresleného popisu děje.
Odvolací soud se pak nikterak nezabýval faktem, že byl okresním soudem zamítnut návrh na doplnění dokazování ohledně oblečení poškozené (vyšetřovací pokus již před tím zamítnutý v přípravném řízení), který by byl ověřil, zda je opravdu objektivně reálné, aby obžalovaný bez aktivní spolupráce poškozené tuto vysvlékl, jak poškozená popisovala. Tento důkaz, který by bezpochyby objektivně prokázal, zda je pravdivá verze uváděná poškozenou či obžalovaným byl opominut.
Uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obžalovaný v tom, že jednání obžalovaného, pokud by nalézací soud a i soud odvolací zohlednil výhrady uvedené konkrétně shora, by nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle ustanovení §185, odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nebylo prokázáno, že by se dopustil obžalovaný na poškozené násilí, ani pohrůžky násilí či jiné těžké újmy, ani že nezneužil její bezbrannosti, když tato stále komunikovala bez problémů se svědkyní S. Odvolací soud tak nesprávně posoudil jednání obžalovaného po hmotněprávní stránce, nesprávně subsumoval zjištěný skutkový stav pod jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu.
Odvolací soud se nevypořádal s faktem, že i přes to, že sám konstatoval neprovedení dokazování okresním soudem v potřebném rozsahu, neumožnil provést obhajobou v nalézacím řízení (vyšetřovací pokus již před tím zamítnutý v přípravném řízení). Proto je zde též uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který spatřuje obžalovaný v tom, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a za současného porušení práva obžalovaného na spravedlivý proces. Krajský soud v Plzni, který projednával odvolání obžalovaného, tak věc nesprávně posoudil a neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv tak měl učinit, a namísto toho důvodně podané odvolání obžalovaného zamítl.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky po jeho projednání ho shledal důvodným a rozhodl podle ust. §265k a ust. §265 1 odst. 1 tr. ř. tak, že usnesení Krajského soudu v Plzni 8 To 233/2017 se zrušuje a Krajskému soudu v Plzni se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 10. 1. 2018. Do zahájení neveřejného zasedání o dovolání však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výlučně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména posouzení věrohodnosti poškozené, nevypořádání se s rozpory v její výpovědi) a neprovedení jím navržených důkazů k posouzení reálnosti skutkového děje (vyšetřovací pokus k prověření, zda je bez aktivní spoluúčasti poškozené možné jí vysvléknout těsné kalhoty), kdy současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších potenciálních svědků (otec poškozené) či zmíněné demonstrace či vyšetřovacího pokusu ve vztahu k možnosti svléknutí kalhot poškozené (strana 3 odstavec druhý rozhodnutí odvolacího soudu, a strany 7 a 8 rozsudku nalézacího soudu), tudíž ve věci nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování, tedy o situaci, která by mohla vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Pokud jde o neprovedení důkazu kalhotami poškozené, tak nalézací soud jasně deklaroval, proč takový důkaz nepovažuje za nutný, kdy se vyjádřil i k jejich tvaru a fyzickým dispozicím obviněného oproti poškozené, a možnostem obviněného tak s poškozenou (velmi drobné konstituce) i s jejím oblečením manipulovat. S takto přesvědčivě podaným odůvodněním se ztotožnil i odvolací soud, který sice doplnil dokazování (proto je v dovoláním napadeném usnesení formulace o neúplném dokazování), ale výlučně ve vztahu k výslechu znalce psychologa a jeho seznámení s obsahem výpovědi poškozené před nalézacím soudem. Nejvyšší soud se s názory soudů nižších stupňů plně ztotožnil.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Závěr o spáchání zločinu obviněným, který je opřen o výpověď poškozené, je zcela v souladu s hodnotícími úvahami ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a to i ve spojení se závěry psychologického vyšetření této osoby a výslechem znalce před odvolacím soudem. Tyto závěry jsou pak zcela konkrétně popsány způsobem odpovídajícím §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., kdy v obou případech se jedná o dostatečně obsáhlé, konkrétní a precizní vyjádření zjištěného skutkového stavu. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 464/99 platí, že posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem „tvrzení proti tvrzení“, tj. případem, ve kterém jediným důkazem je výpověď osoby poškozené, jež stojí v protikladu s výpovědí osoby obviněného. Zásadu volného hodnocení důkazů je nezbytné strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, což je zvýrazněno v tomto případě, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného a poškozené se skládá s řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak nalézací, tak odvolací soud, velmi podrobně na zmíněných částech svého rozhodnutí poměřovali jednotlivá tvrzení a dospěli k logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozené, a to ve všech částech řetězce jejích tvrzení, od kontaktu s obviněným, přes dobrovolný odchod k němu do bytu, dále popíjení alkoholu přes prvotní osahávání přes její projevený nesouhlas, až po odnesení poškozené do ložnice a její vysvlečení na posteli a vykonání soulože pohlavním stykem. Posléze se poškozená bezprostředně svěřuje svědkyni S., se kterou vedla i SMS komunikaci během svého pobytu u obviněného a ze které tato svědkyně vyrozuměla, že došlo k jejímu znásilnění (srovnej stranu 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu). Svěřuje se také ihned poté i dalším svědkům L. a B., kteří na ni všichni pozorují rozrušení a pláč. Právě induktivní metoda použitá na jednotlivé části tvrzení poškozené umožňuje zevšeobecnění o pravdivosti jejich tvrzení, kdy oproti tomu správně to samé neplatí o stěžejní části tvrzení obviněného.
Současně platí, že takto stabilizovaná skutková zjištění umožňují aplikovat i ustanovení hmotného práva, tedy §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně vůči právní kvalifikaci jako takové nebylo v dovolání brojeno, jeho obsah byl výlučně veden námitkami skutkového a procesního charakteru (viz shora), kdy pouze pro případ zohlednění těchto námitek se domáhá nenaplnění znaků skutkové podstaty žalovaného zločinu (viz bod 6 dovolání). Námitky, podle nichž nešlo o znásilnění, ale o dobrovolný pohlavní styk, obviněný vyvozoval nikoli ze skutkových zjištění soudů, jak by to obsahově korespondovalo s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zakládal je na nesouhlasu se zjištěním soudů, že poškozenou k ničemu nenutil a neužil vůči ní násilí. Námitky obviněného byly koncipovány tak, že proti tomuto skutkovému zjištění soudů postavil svou vlastní verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit již v původním řízení a která se odvíjela od jeho tvrzení. Uvedené námitky mají vyloženě skutkovou povahu a tím jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
V případě druhého tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno akceptovat, že byl uplatněn právně relevantně, kdy došlo k zamítnutí odvolání postupem podle §256 tr. ř., což však neznamená, že by byl tento dovolací důvod opodstatněný. V tomto případě platí shora vyřčené, že věc byla projednána odvolacím soudem meritorně a bylo rozhodnuto usnesením podle §256 tr. ř., tudíž neplatí první varianta tohoto dovolacího důvodu, kdy by tento vystupoval samostatně. Jiný dovolací důvod, jež by umožnil aplikaci §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. se vztahuje na vady řízení předcházející napadenému rozhodnutí, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy toto naplněno nebylo.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal