Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2018, sp. zn. 30 Cdo 2297/2018 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2297.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

K subjektivnímu znaku lichevní smlouvy

ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2297.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2297/2018-464 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalovanému M. B. , o určení neplatnosti kupní smlouvy , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 74/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2017, č. j. 21 Co 57/2017-376, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této věci již v předchozí době rozhodl rozsudkem ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2016, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 11. prosince 2014, č. j. 21 Co 119/2014-192 [kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 30. března 2014, č. j. 4 C 74/2013-162, jímž bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 4. ledna 2013, uzavřená mezi účastníky tohoto řízení, jejímž předmětem byl prodej označených pozemků do vlastnictví žalovaného, je neplatná], jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 2. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku mj. vyložil: 3. „Oba soudy sice správně zaregistrovaly relevantní judikaturu dovolacího soudu vztahující se k problematice tzv. lichevních smluv, leč dostatečně důsledně nezohlednily, že k tomu, aby se mohly zabývat otázkou absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, bylo nezbytné verifikovat všechny právně relevantní okolnosti, které tvrdil nejen žalobce, nýbrž i žalovaný. 4. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, vyložil rozsah právně významných okolností, které by soudy při posuzování, zda předmětná smlouva je či není lichevního charakteru, měly posuzovat. Je třeba si také uvědomit, že uvedené rozhodnutí, respektive v něm obsažené právní názory nelze čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí dovolacího soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem posuzovaného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již dovolacím soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci. 5. Jestliže se v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, také uvádí, že mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, je nasnadě, že pokud v posuzovaném případě „poškozenou“ stranou smlouvy má být podnikatelem, je zapotřebí pečlivě zjišťovat všechny právně významné okolnosti, jež se vztahují k této otázce, a to ve vazbě na stimul či důvody, proč takto jednající podnikatel právně jednal a proč by se měl ocitnout v postavení „slabší“ strany vůči tvrzenému lichváři. Obecně totiž je ustálen právní názor, že u podnikatelů lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelkou činností. Lze uzavřít, že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvními ujednání atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb. 6. Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud okolnost, že žalobce přistupoval k uzavření předmětné kupní smlouvy v době, kdy podnikal v dosud nezjištěném předmětu činnosti, ponechaly zcela stranou, a z hlediska posuzování subjektivních znaků lichevní smlouvy tuto okolnost nehodnotily s přihlédnutím k dalším okolnostem, které žalobce zmiňoval v souvislosti s nabytím předmětných pozemků do vlastnictví, a jež mohly do jisté míry osvětlit realitní chování žalobce v předchozí době a takto získané informace pak s dalšími dosadit do hodnocení, zda vskutku mezi účastníky uzavřená smlouva je lichevního charakteru či nikoliv. 7. Z vyloženého vyplývá, že popsaný deficit skutečností nevytvářel dostatečný skutkový základ pro finální posouzení daného případu ve světle shora vyložené judikatury Nejvyššího soudu k problematice lichevních smluv a jejich absolutní neplatnosti ve smyslu §39 obč. zák.; pokud přesto soud prvního stupně za takto subtilně zjištěného skutkového základu přistoupil k právnímu posouzení věci, pochybil, stejně jako odvolací soud, který nedůsledně reagoval na odvolací námitky, v nichž dovolatel poukazoval na zmíněné souvislosti při jeho skutkovém tvrzení, že žalobce je podnikatelem, krátce před uzavřením kupní smlouvy předmětné pozemky nabyl do vlastnictví v souvislosti s řešením své pohledávky vůči původnímu nabyvateli těchto pozemků, takže o naplnění (mimo jiné) subjektivního znaku lichevní smlouvy jsou zde vážné pochybnosti.“ 8. Soud prvního stupně po provedení dalšího řízení rozsudkem ze dne 25. července 2016, č. j. 4 C 74/2013-337, zamítl žalobu na určení, že: „kupní smlouva mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím ze dne 04. 01. 2013 o převodu vlastnictví k parc. o výměře 271 m2 a parc. o výměře 1641 m2, zapsaným na LV, (v) katastrálním území T. u Ř., obci T., zapsaným u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., je neplatná“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. 9. Soud prvního stupně neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla postižena absolutní neplatností (ať již pro žalobcem tvrzený rozpor s dobrými mravy, respektive pro lichevní charakter či pro uvedení žalobce v omyl). 10. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 19. dubna 2017, č. j. 21 Co 57/2017-376, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 11. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, na základě podrobného dokazování zjistil řádně skutkový stav, který rovněž správně právně posoudil. 12. Žalobce namítal neplatnost uzavřené smlouvy jednak z hlediska §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, když uváděl, že se jedná o smlouvu lichevní, a dále i z toho důvodu, že při jejím uzavírání byl uveden v omyl ohledně splatnosti kupní ceny. 13. Odvolací soudu této odvolací argumentaci žalobce nepřisvědčil. 14. Při posuzování otázky, zda předmětná kupní smlouva vykazuje lichevní charakter, odvolací soud vyložil, že v daném případě neshledal hrubý nepoměr ve vzájemném plnění (což podrobně odůvodnil na str. 11 písemného vyhotovení rozsudku), a kromě toho neshledal, že by v daném případě byl naplněn jeden ze subjektivních znaků lichevní smlouvy (např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce). 15. Podle odvolacího soudu „Žalobce v době uzavření kupní smlouvy byl jednak sám jakožto fyzická osoba podnikatelem, jednak byl jednatelem a společníkem společnosti s ručením omezeným, měl tedy zkušenosti z obchodování. Kromě toho postup při uzavírání kupní smlouvy ohledně nemovitosti znal i z toho, že sám uzavíral jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl sporný pozemek. Navíc je vlastníkem ještě dalších pozemků. Za této situace nelze tedy dospět k závěru, že by na straně žalobce byla nezkušenost či rozumová slabost. Věděl, co podepisuje a byl s tím srozuměn. Zde odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, podle kterého v převážné většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel mohl být poměřován jako ‚slabší‘ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla nebude o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těchto právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb. Žalovaný také k němu takto přistupoval. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalovaný věděl o nějaké slabé stránce žalobce a nějak ji zneužil ve svůj prospěch.“ 16. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalobce o tom, že smlouvu uzavřel v omylu. Žalobce nenamítal, že by omyl shledával ve výši dohodnuté ceny, když omyl se podle něj měl týkat pouze její splatnosti. Ovšem ve smlouvě byl přesně uveden způsob a doba placení kupní ceny, a bylo toliko na žalobci, zda tuto smlouvu podepíše (uzavře), či nikoliv. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce podepisoval jinou verzi kupní smlouvy a že by některé její listy byly vyměněny. Pokud žalobce namítal, že kupní cena mu dosud nebyla zaplacena, nemůže to způsobovat neplatnost kupní smlouvy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř., s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z., přípustné. 18. Předně je třeba uvést, že pokud dovolatel ve svém dovolání polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem na základě své uplatňované skutkové verze případu, pak v tomto rozsahu nelze v dovolacím řízení skutkový rámec, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud, jakkoliv revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). 19. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel s odkazem na označená rozhodnutí dovolacího soudu [která je ovšem třeba vždy interpretovat s ohledem na skutkový základ, z nějž dovolací soud v tom kterém případě přistoupil k danému právně kvalifikačnímu závěru, jenž byl posléze zobecněn v publikovaném právním názoru (tzv. právní větě) vystihující gros rozsouzené věci] namítá, že předmětná kupní smlouva, v níž dovolatel vystupuje jako prodávající a žalovaný jako kupující dvou označených pozemků, je absolutně neplatná jednak pro rozpor s dobrými mravy, a dále pro svůj lichevní charakter. 20. Ani jedna z uvedených alternativ absolutní neplatnosti převodní smlouvy se však podle odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) nenaplnila. Nutno dodat, že tento odvolacím soudem učiněný právní názor, s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem daného případu, není v žádné kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 21. Ustanovení §39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. 22. Ustálená judikatura dovolacího soudu učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62). 23. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz ). 24. Dovolací soud je oprávněn učinit úvahy o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009). 25. Jak se podává z obsahu odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, právně kvalifikační závěr odvolacího soudu není ve smyslu shora připomenuté judikatury dovolacího soudu v žádném rozporu, nýbrž důsledně vychází ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn procesně korektním způsobem, nelze jej v dovolacím řízení nijak revidovat, a tudíž přirozeně nelze ani reflektovat skutkovou verzi, na jejímž základě dovolatel předkládá oponentní právní názor. 26. Odvolací soud se při verifikaci právně rozhodných skutkových okolností z hlediska posuzování absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, jež podle dovolatele je (také) lichevního charakteru, neodklonil od relevantní judikatury dovolacího soudu řešící danou materii (k tomu srov. mj. závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). 27. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval okolnostmi uzavření předmětné převodní smlouvy, při rozhodování zohlednil dovolatelem tvrzené skutečnosti, jimž však (na podkladě zhodnocení důkazů a všeho, co vyšlo v řízení najevo) nepřiznal relevanci, a své závěry zcela jasně, srozumitelně a podle názoru dovolacího soudu i přesvědčivě vyložil v důvodech svého rozhodnutí. 28. Je-li nepochybné, že v daném případě nebyl naplněn (i) subjektivní znak lichevní smlouvy, poněvadž dovolatel přistupoval k uzavření kupní smlouvy jako osoba, která mj. podniká a u níž je nutno presumovat vyšší míru právního vědomí a smluvní obezřetnosti, přičemž skutkové okolnosti nezakládaly důvod k přijetí jiného závěru, je nasnadě, že již pro tuto absenci zmíněného znaku lichevní smlouvy správně odvolací soud (a v intencích shora již označeného kasačního rozsudku dovolacího soudu) učinil závěr o tom, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem, jakkoliv se odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal také s právní argumentací dovolatele poukazujícího na lichevní charakter smlouvy v tom směru, že v daném případě žádný ze znaků lichevní smlouvy naplněn nebyl. 29. Za popsané situace proto rozhodnutí odvolacího soudu ve vyřešení otázky, že předmětná kupní smlouva, kterou dne 4. ledna 2013 uzavřel dovolatel s žalovaným, není postižena absolutní neplatností ve smyslu §39 obč. zák., má podklad ve skutkovém stavu věci, přičemž právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu netrpí nelogičností, zjevně defektním úsudkem, nesrozumitelností z hlediska posouzení právně rozhodných údajů stran jednání účastníků při uzavření kupní smlouvy, ani není zatížena procesními excesy či jinými pochybeními, které by se měly dostat do střetu se zajištěním práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 30. Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 6. 2018 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:K subjektivnímu znaku lichevní smlouvy
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2018
Spisová značka:30 Cdo 2297/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2297.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Smlouva kupní
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§243c odst. 1 o. s. ř.
§39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2018-08-31