ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2490.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2490/2016- 147
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně I. S. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 420/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 13 Co 2/2015-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 13 Co 2/2015-124, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhá na žalované zaplacení částky ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 380/2007 (dále též „posuzované řízení“), v němž se žalobkyně domáhala úhrady za užívání nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví a které trvalo 6 let a 2 měsíce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 25 C 420/2013-43, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 46 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 83 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení, zamítl (výrok II), stejně jako v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 130 000 Kč od 16. 10. 2013 do 30. 3. 2014 (výrok III), a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 840 Kč (výrok IV).
3. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 30 Cdo 1989/2015-102, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 13 Co 2/2015-82, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, zatímco nárok na zaplacení částky 46 500 Kč s příslušenstvím byl změněn tak, že se žaloba zamítá, a v zamítavých výrocích II a III byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o věci rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 13 Co 2/2015-124, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 6 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení, jinak jej potvrdil s tím, že úrok z prodlení činí 8,05 % ročně od 31. 3. 2014 do zaplacení (výrok I). V zamítavých výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že úrok z prodlení činí 8,05 % ročně (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10 200 Kč, před odvolacím soudem částku 3 400 Kč a před dovolacím soudem částku 3 400 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).
4. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze zjištění, že posuzované řízení trvalo 6 let a 2 měsíce, přičemž v jeho průběhu došlo k několika průtahům na straně soudů, a to v trvání 6 měsíců od podání žaloby do prvního úkonu soudu ve věci, dále 5 měsíců než soud rozhodl o změně žaloby a 6 měsíců před nařízením jednání soudem prvního stupně. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně rozhodoval ve věci jednou, soud odvolací rovněž jednou a Ústavní soud, který ústavní stížnost zamítl, rovněž jednou. Ač byla žalobkyně ve věci neúspěšná, věc byla skutkově a procesně složitá, žalobkyně v průběhu řízení několikrát měnila žalobu, ve věci byl vypracován znalecký posudek, jeho doplněk a posudek revizní. Soud prvního stupně přesto věc připravil tak, že o ní mohl rozhodnout při prvním jednání a jeho rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobkyně v řízení postup soudů neurgovala, ani nepodala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
5. Soud prvního stupně po právní stránce zhodnotil, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že celkovou délku řízení považuje za nepřiměřenou, a to rovněž i vzhledem k neodůvodněným a nikoli ojedinělým průtahům na straně soudu. V důsledku porušení práva podle soudu prvního stupně žalobkyni vznikla nemajetková újma minimálně v důsledku její právní nejistoty pocházející z nepřiměřené délky řízení. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v dané věci je nutno žalobkyni přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva by se v tomto případě nejevilo jako dostačující. Při určení výše peněžitého zadostiučinění vycházel soud prvního stupně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Za základ nároku považoval částku 15 000 Kč za každý rok řízení, v prvních dvou letech modifikovanou na jednu polovinu, základ nároku za celou dobu řízení tak podle soudu prvního stupně činí částku 77 500 Kč. Tuto částku však snížil o 20 %, když přihlédl k nízkému významu řízení pro žalobkyni, kdy tato nebyla v posuzovaném řízení úspěšná a navíc nešlo o řízení, u něhož by se na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) presumoval zvýšený význam předmětu pro poškozeného, tedy nejde-li o význam předmětu zvýšený, musí jít o význam předmětu řízení snížený. Dále základní částku ponížil o 10 %, když přihlédl ke složitosti věci, a o dalších 10 % z toho důvodu, že žalobkyně vyřízení věci žádným způsobem neurgovala. S ohledem na uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni by jako přiměřené zadostiučinění měla být přiznána částka ve výši 46 500 Kč. Pokud jde o zamítavý výrok III ohledně úroků z prodlení, soud prvního stupně odkázal na Stanovisko, podle něhož má poškozený právo na úrok z prodlení až po uplynutí 6 měsíční lhůty, kterou má ústřední orgán k vyplacení náhrady škody. Teprve marným uplynutím této lhůty se ocitá dlužník z odpovědnostního závazkového vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok dne 30. 9. 2013, přiznal soud žalobkyni úrok z prodlení ode dne 31. 3. 2014. Soud prvního stupně též přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby ve smyslu §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a tři paušální náhrady.
6. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když řízení je stiženo průtahy v trvání více než jednoho roku, což se promítlo do celkové doby řízení převyšující 6 let, kterou nelze považovat za projednání věci v přiměřené lhůtě, celkovou délku tak podle odvolacího soudu nelze hodnotit jinak, než jako nepřiměřenou. Ohledně formy odškodnění odvolací soud uzavřel, že nelze učinit závěr, že by význam řízení byl pro žalobkyni nepatrný, a proto je namístě žalobkyni přiznat odškodnění v penězích. Při určení výše konkrétní částky odvolací soud postupoval podle Stanoviska a shodně jako soud prvního stupně vyšel ze základní částky za rok trvání řízení ve výši 15 000 Kč, když neshledal důvody, které by ospravedlňovaly přisouzení vyšší částky. Tuto částku stejným způsobem přepočetl na dobu trvání posuzovaného řízení a dospěl k částce 77 500 Kč. S ohledem na výši částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, pak odvolací soud stejně jako soud prvního stupně snížil výslednou částku o 20 % z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni, když co do důvodů odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a o 10 % vzhledem ke skutkové a právní složitosti posuzovaného řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvod k dalšímu snížení odškodnění o 10 % z důvodu, že žalobkyně v průběhu řízení průtahy žádným způsobem neřešila, neboť odpovědnost za projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba poškozenému přičíst k dobru, nikoliv mu přičítat k tíži jejich nevyužití. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že za průtahy by žalobkyni příslušela částka 77 500 Kč snížená celkem o 30 %, tedy částka 54 250 Kč. Odvolací soud však následně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je-li předmětem posuzovaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby je zadostiučinění přiznané v penězích převyšovalo, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Protože po převážnou dobu původního řízení byla předmětem řízení částka 40 400 Kč, odvolací soud shledal, že žalobkyni může být poskytnuto odškodnění maximálně v této výší, neboť neshledal žádné okolnosti, které by svědčily pro mimořádné zvýšení zadostiučinění nad výši částky, která byla předmětem posuzovaného řízení. Soud prvního stupně tudíž podle odvolacího soudu postupoval nesprávně, pokud žalobkyni přiznal částku vyšší (46 500 Kč), aniž by popsal mimořádné okolnosti pro její přiznání. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně správně přiznal žalobkyni úroky z prodlení od 31. 3. 2014, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíců poté, co žalobkyně u žalované uplatnila předmětný nárok na náhradu škody, což učinila dne 30. 9. 2013. Nicméně soud prvního stupně pochybil v procentní sazbě úroku z prodlení, neboť v okamžiku, kdy se žalovaná dostala do prodlení, činila roční sazba úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2013, nikoli 7,05 %, ale 8,05 %. Při rozhodování o nákladech řízení pak odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty určené podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy z tarifní hodnoty ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy. Žalobkyni pak přiznal náhradu nákladů právního zastoupení za tři úkony právní služby před soudem prvního stupně, jeden úkon před soudem odvolacím a jeden před soudem dovolacím a dále pět paušálních náhrad.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Žalobkyně ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil její nárok na přiměřené zadostiučinění, když jeho výši určoval na základě nesprávných závěrů o významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Odvolací soud podle žalobkyně učinil nesprávný závěr o nižším významu posuzovaného řízení pro ni na základě toho, že byla v řízení neúspěšná, a dále pak s ohledem na to, že posuzované řízení nepatří do skupiny řízení, která mají dle judikatury ESLP pro účastníky zvýšený význam. Přípustnost dovolání ohledně této otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud při rozhodování o této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012. Konkrétně podle žalobkyně dovolací soud konstantně judikuje, že výsledek namítaného řízení nesmí být použit při rozhodování o přiznání přiměřeného zadostiučinění a že nespadá-li posuzované řízení do skupiny řízení, u nichž je zvýšený význam účastníka presumován, nepostačuje to k závěru, že význam řízení je pro účastníka zákonitě nižší.
9. Dále žalobkyně namítá, že při posuzování významu namítaného řízení pro účely stanovení výše zadostiučinění v penězích odvolací soud naopak nezohlednil žalobní tvrzení týkající se zvýšeného významu namítaného řízení pro žalobkyni plynoucího ze skutečnosti, že toto úzce souviselo s vypořádáním dědictví po její zemřelé matce. Již v žalobě též měla žalobkyně zmínit vliv průtahů na její současné zdravotní problémy.
10. Odvolací soud dále podle žalobkyně chybně limitoval výši přiznaného zadostiučinění částkou, jež byla předmětem posuzovaného řízení, nadto bez toho, že by nereflektoval výši žalobkyní požadovaných úroků z prodlení v původním řízení. Přípustnost dovolání ohledně této otázky spatřuje žalobkyně opět v tom, že se odvolací soud při rozhodování o této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013. Žalobkyně má totiž za to, že se soudy při určování výše přiměřeného zadostiučinění mají oprostit od mechanických matematických postupů a že při posuzování eventuálního limitu výše odškodnění výší plnění uplatněného v posuzovaném řízení je třeba do této zahrnout i výši požadovaného příslušenství.
11. Žalobkyně má dále za to, že dovolací soud dosud ve své judikatuře neřešil otázku, od kterého dne přísluší k přiznanému zadostiučinění úroky z prodlení za situace, kdy bylo žalobkyni před uplynutím zákonné 6 měsíční lhůty doručeno stanovisko žalované, ze kterého je zřejmé, že nárok nebude uspokojen. Žalobkyně je přesvědčena, že úrok z prodlení jí svědčí již ode dne následujícího po dni doručení negativního stanoviska žalované. Odvolací soud však podle žalobkyně nesprávně považoval za den, od kterého k přisouzené částce náleží úroky z prodlení, až den následující po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku žalobkyně u žalované.
12. Konečně žalobkyně tvrdí, že odvolací soud nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení, když především vyšel z nesprávné výše tarifní hodnoty, která se vztahovala na řízení o ochraně osobnosti, jímž řízení o nároku žalobkyně není. Odvolací soud přitom sice vycházel ze závěrů obsažených v judikatuře dovolacího soudu, nicméně tyto jsou dle žalobkyně v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Právě v potřebě jejich přehodnocení tedy žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání. Nadto žalobkyně tvrdí, že odvolací soud při výpočtu náhrady nákladů řízení opomenul některé z úkonů právních služeb, které jí byly poskytnuty.
13. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v její prospěch, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Shledá-li Nejvyšší soud, že je nutno zrušit i rozsudek soudu prvního, nechť tak podle žalobkyně učiní a věc tomuto soudu vrátí k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
17. Dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně vyššího významu předmětu řízení pro ni (bod 9 tohoto odůvodnění). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pokud se snad žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), jak to ostatně učinila ve vztahu k dalším dovolacím námitkám. Dovolání tak ohledně dané dovolací námitky trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k ní z toho důvodu nepřihlížel.
18. Ve zbylém rozsahu dovolání obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
22. V rozsahu napadení výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (bod 12 tohoto odůvodnění) není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť žalobkyni nebyla, po odečtení náhrady nákladů řízení žalobkyni přiznané od náhrady nákladů řízení jí požadované, odepřena částka přesahující tam uvedený finanční limit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to ani při započtení odměny za ty úkony právní služby, které nebyly žalobkyni podle jejího přesvědčení nezákonně odvolacím soudem zohledněny.
23. Námitka zohlednění výsledku posuzovaného řízení přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na daném posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, když ten, na rozdíl od soudu prvního stupně, při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění k výsledku posuzovaného řízení nepřihlédl.
24. Námitka nesprávně přiznaného úroku z prodlení (bod 11 tohoto odůvodnění) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť její právní posouzení odvolacím soudem odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu představované Stanoviskem (část VII).
25. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze považovat za řízení s nižším významem pro poškozeného takové řízení, ohledně kterého z judikatury ESLP nevyplývá presumpce zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného (bod 8 tohoto odůvodnění) a pro řešení otázky možné limitace výsledného zadostiučinění s přihlédnutím k významu předmětu řízení pro poškozeného (bod 10 odůvodnění), neboť obě tyto otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Pokud se týče významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že u řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje [srov. Stanovisko, část IV, písm. d)]. Nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení neprokáže něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
28. V případě řízení o peněžité plnění lze prokázat, že mělo toto řízení pro účastníka vysoký, nebo naopak nízký význam. Na význam řízení bude mít zpravidla vliv výše částky, o niž se předmětné řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013). Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného přitom nelze odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).
29. Jestliže tedy odvolací soud dovodil s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobkyni nižší z důvodu, že nešlo o věc, u které by se předpokládal význam předmětu řízení pro poškozeného zvýšený a jestliže při posouzení významu předmětu řízení přihlédl jen k jistině a nikoli již jejímu příslušenství, je jeho právní posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni nesprávné.
30. Z uvedeného je zřejmá také nesprávnost limitace výše zadostiučinění stanovené způsobem předvídaným ve Stanovisku (část VI) s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, neboť odvolací soud při uvedené limitaci nezohlednil celý předmět řízení z hlediska jeho významu, tj. vše, co bylo v daném řízení pro poškozenou v sázce.
31. K použitelnosti uvedeného omezení je však třeba dodat, že je Nejvyšší soud nikdy nezamýšlel jako cestu k popření postupu stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle Stanoviska, jak to učinil odvolací soud, ale zamýšlel je jako výjimečnou korekci situace, kdy výše zadostiučinění stanovená postupem podle Stanoviska je ve zjevném nepoměru k významu předmětu řízení pro poškozeného, zejména proto, že zadostiučinění stanovené postupem podle Stanoviska svou výší zřetelně význam předmětu řízení pro poškozeného (vyjádřený v penězích) přesahuje a daný rozpor nelze vysvětlit okolnostmi zohlednitelnými v rámci kritérií §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. V rámci nového projednání věci odvolací soud opětovně zváží kritérium významu předmětu řízení pro poškozenou a stanoví přiměřené zadostiučinění.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu