ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2606.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2606/2017-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) J. H. , b) P. A. , c) T. R. , a d) F. M. , všichni žalobci zastoupeni JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 260/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 13 Co 391/2016-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení domáhali zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím (každému z nich) coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupovali v procesním postavení poškozených.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil zcela zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2016, č. j. 10 C 260/2014-183, tak, že žalované uložil do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci a) částku 11 748 Kč, žalobci b) částku 10 889 Kč, žalobci c) částku 13 061 Kč a žalobci d) částku 11 680 Kč, a to vždy s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 3. 7. 2014 do zaplacení, jinak (tj. ve zbývající zamítavé části výroku o věci samé) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I napadeného rozsudku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v části výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno zamítnutí jejich žaloby, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobců, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech jiné odvolací senáty, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné
(§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv
a svobod (zde práva na spravedlivý proces), kdy požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což s přihlédnutím k okolnostem věci v případě žalobců není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15).
V dané věci muselo být již od počátku trestního řízení žalobcům zřejmé, že s ohledem na zcela mimořádný počet poškozených (více než 1 000 osob) a výši jejich souhrnných nároků na náhradu škody (takřka 1 miliarda Kč) na jedné straně v porovnání s postižitelným majetkem obžalovaných na straně druhé jsou nároky poškozených osob fakticky nevymahatelné a že uspokojení jejich pohledávek je z tohoto důvodu takřka vyloučeno. Nadto neodpovídá průběhu a výsledku trestního řízení tvrzení žalobců, že nebylo pravomocně rozhodnuto o jejich nárocích vůči obžalovaným s odkazem na skutečnost, že trestní řízení skončilo zastavením na základě amnestie prezidenta republiky. Žalobci získali exekuční tituly vůči obžalovanému S. již v roce 2006, vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce 2011, čímž se v průběhu posuzovaného řízení významně snižovala jejich míra nejistoty ohledně výsledku adhezního řízení. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo 408/2012-279, se trestní řízení totiž vedlo již pouze ohledně rozhodnutí o trestech, takže žalobci nejistotu ohledně výsledku adhezního řízení nadále pociťovat nemohli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
V rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudu přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Dovolání není přípustné ohledně otázky, zda lze snížit základní odškodnění o více než 50 %, neboť řešení dosažené odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího představovanou rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, uveřejněným pod číslem 101/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rovněž z části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), je zřejmé, že se zvýšení či snížení základní částky o více než 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce, jak je tomu i v posuzované věci.
Otázka, zda lze snížit základní částku na základě kritéria složitosti o 80 % (o 50 % z důvodu složitosti věci a o dalších 30 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, u nichž byla věc opakovaně projednávána), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV písm. a) Stanoviska] a ve výjimečných případech proto lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. bod VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Ani otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobce za snížený
z důvodu, že v adhezním řízení žalobci uplatněné majetkové nároky jsou fakticky nedobytné, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). S ohledem na mimořádně vysokou škodu a počet poškozených muselo být žalobcům již od počátku trestního řízení zřejmé, že reálná vymahatelnost jejich pohledávek je minimální, jak ostatně dovodil v posuzovaném řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo 408/2012-279. Shledal-li odvolací soud, že tato okolnost má zásadní vliv na význam předmětu řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] z hlediska toho, co pro ně reálně bylo v adhezním řízení „v sázce“, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu