ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2610.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2610/2017-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce BYTOSTAV, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, U Svobodárny 110/12, identifikační číslo osoby: 492 43 420, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému J. Š. , zastoupeného JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 28/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2016, č. j. 13 Co 251/2016-187, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2016, č. j. 17 C 28/2014-133, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků, vše v katastrálním území H. (dále již „pozemky“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 13 Co 251/2016-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Při posuzování přípustnosti dovolání postupoval Nejvyšší soud, s ohledem na skutečnost, že kupní smlouva týkající se nabytí předmětných pozemků byla uzavřena dne 17. prosince 2013, podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
K dovolací argumentaci žalobce (uplatněnému dovolacímu důvodu a vymezeným předpokladů přípustnosti dovolání) pak Nejvyšší soud uvádí následující.
„1. důvod – nesprávné právní posouzení krátkodobé poruchy psychických funkcí přechodné povahy dne 17. 12. 2013 u statutárního orgánu žalobce....Odvolací soud...zcela však opomenul vycházet zejména z v průběhu odvolacího řízení mnou opakovaně zdůrazňovaného rozsudku Nejvyššího rozsudku č. j. 30 Cdo 844/2015 ze dne 27. 5. 2015. Podle uvedeného rozsudku se za duševní poruchu považuje i krátkodobá porucha psychických funkcí přechodné povahy...Nesprávní právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v nerespektování judikatury dovolacího soudu ve vztahu k závěru znaleckého posudku...Kromě tohoto neprovedením navrženého důkazu – výslechem znalce došlo k porušení mého práva na spravedlivý proces...“
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vyložil, proč v daném případě nebylo možné vycházet ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. I. ÚS 173/2013. Dovolací soud tomuto závěru odvolacího soudu přisvědčuje, neboť skutkové okolnosti daného případu, respektive dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vystavěno na řešení otázky posouzení tzv. důkazního standardu, jak byl judikován v onom nálezu Ústavním soudem, nýbrž vycházelo ze skutkové situace (ve stručnosti shrnuto), kdy zde nebyly k dispozici informace, z nichž by znalecký ústav mohl dospět k závěru, že jednatel žalobce M. F. v době uzavření předmětné kupní smlouvy jednal v duševní poruše.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani argumentace žalobce postavená na tvrzení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud soud prvního stupně, ani odvolací soud nepřistoupily k výslechu Z. B., který na základě objednávky advokáta žalobce zpracoval dne 18. srpna 2014 „posudek na M. F., ve věci žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem...“ Je tomu tak z toho důvodu, že posudek vycházel pouze ze skutkových nálezů, respektive ze skutkových okolností vyložených (zprostředkovaných) znalci pouze posuzovaným M. F.. Jestliže ovšem soud prvního stupně, respektive odvolací soud neshledal za validní skutkový děj, který posuzovaný jednatel vyložil (popsal) k inkriminované záležitosti (uzavření předmětné kupní smlouvy) uvedenému znalci, pak logicky ani závěry z onoho posudku, výhradně vycházející z takto posuzovaným zprostředkované skutkové verze, nemohly nijak narušit (zpochybnit) závěr o skutkovém stavu věci, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného zhodnocení důkazů, a s nímž se zcela ztotožnil i odvolací soud. Za této procesní situace přitom dovolacímu soudu nepřísluší „přehodnocovat“ skutkové závěry, jelikož způsobilým dovolacím důvodem je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci
„2. důvod – uzavření kupní smlouvy ‚do výlučného vlastnictví‘ žalovaného za trvání manželství v rozporu se zákonem...odvolací soud se...vůbec nezabýval otázkou platnosti kupní smlouvy v případě, kdy za trvání manželství má nemovitost nabýt pouze jeden z manželů do ‚výlučného vlastnictví.‘“
Dovolatel rovněž nesprávně namítá, že tato právní otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor, že je-li účastníkem smlouvy o převodu nemovitosti jen jeden z manželů a bude-li do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník jen on, přesto se druhý manžel, i když nebyl účastníkem kupní smlouvy, stane bezpodílovým spoluvlastníkem nabyté nemovitosti, nebyl-li mezi manžely modifikován rozsah společného jmění manželů smlouvou nebo rozhodnutím soudu či nebyly-li dány jiné důvody pro uplatnění tzv. zákonné výluky. V dalším rozsudku ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010, pak dovolací soud zdůraznil, že podle předchozí právní úpravy (tj. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) právní úkon učiněný jedním z manželů, který nebyl spjat s výkonem práva při obvyklé správě majetku tvořícího společné jmění manželů, není postižen absolutní neplatností, nýbrž se považuje ve smyslu §40a obč. zák. za právní úkon platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu vychází z takto v judikatuře dovolacího soudu ustáleného právního názoru, je třeba uzavřít, že ani prostřednictvím této dovolací argumentace se žalobci přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
„3. důvod – kupní cena pouhých 10.000,- Kč, ačkoliv skutečná cena je podle znaleckého posudku 983.000,- Kč, tedy 98 x více (hrubý nepoměr a rozpor s dobrými mravy).“
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně „aplikoval“ na daný případ závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012, v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: „Nízká kupní cena (není-li v rozporu s cenovými předpisy), pokud byla výsledkem smluvního ujednání účastníků, aniž by uzavření právního úkonu doprovázela (doprovázely), resp. na uzavření smlouvy měla (měly) vliv i okolnost (okolnosti), v jejímž (jejichž) důsledku by takové jednání se příčilo dobrým mravům, pochopitelně nesleduje nemravný cíl ani nemá nemravný důsledek. Stejně tak uzavření více kupních smluv mezi stejnými účastníky (byť) s (výrazně) odlišnými kupními cenami nepředstavuje okolnost, která by mohla zakládat úvahy o absolutní neplatnosti tohoto kterého právního úkonu z důvodu, že se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.).“
S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem dané věci, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, a které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, nelze učinit závěr, že by se odvolací soud v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zhodnocení skutkových okolností, jak je provedl odvolací soud na str. 4 (v závěru prvního odstavce) písemného vyhotovení svého rozsudku naopak výše zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu zohledňuje, přičemž prioritně vychází ze závěru, že „pozemky nemají žalobcem uvedenou hodnotu 980.000,- Kč“ , a to s ohledem na okolnosti, které odvolací soud v této části svého rozsudku blíže rozvádí. Dovolacímu soudu přitom zde nepřísluší verifikovat skutková zjištění, jež se stala základem pro právní posouzení věci, obzvláště v situaci, kdy v pozici převodkyně nestála fyzická osoba (kterou by pro zjištěné okolnosti případu bylo možno případně považovat za „smluvně slabší stranu“), nýbrž právnická osoba (která dokonce, jak lze zjistit z veřejně přístupného veřejného rejstříku, v předchozím období se zaměřovala také na realitní činnost).
Konečně, pokud v závěru svého dovolání žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. 504/04 týkající se principu právní jistoty, a s jeho využitím dovozuje, že „je třeba v souvislosti s uzavřením smlouvy o koupi nemovitosti vzít v potaz ústavně chráněný princip právní jistoty a ochranu nabytých práv v dobré víře na straně žalovaného“ , pak je třeba uzavřít, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž plyne, že nebylo shledáno, že by předmětná kupní smlouva byla postižena absolutní neplatností z důvodu, že jí žalobce uzavřel prostřednictvím svého jednatele jednajícího v duševní poruše, nebo z důvodu, že jí uzavřel (pouze jen) žalovaný, nikoliv též společně se svou manželkou, anebo z důvodu, že sjednaná kupní cena byla v hrubém nepoměru ve vztahu k protiplnění (předmětu převodu). Odvolací soud tudíž v dané věci neposuzoval případ nabytí nemovitosti od nevlastníka, případně situaci, dospěl-li by k závěru o absolutní neplatnosti převodní smlouvy a za takové situace pak poměřoval relevanci žaloby, respektive ochranu vlastnického práva s ohledem na Ústavním soudem judikovaný princip právní jistoty.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu