ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2753.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2753/2018-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 61/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 23. 1. 2018, č. j. 12 Co 403/2017-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 8. 2017, č. j. 15 C 61/2017-129 byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4 820 864,60 Kč s příslušenstvím (výrok I) a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení žalované ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobce domáhal v rozsahu 200 000 Kč jako nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 13 Cm 451/2005, v němž se rozhodovalo o jeho nároku na výplatu vypořádacího podílu v obchodní společnosti XY s.r.o., a ve zbývajícím rozsahu ji požadoval z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 14 Cmo 277/2011-391 (dále jen „usnesení vrchního soudu“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II, bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce ve svém dovolání směřujícím proti celému rozsudku odvolacího soudu namítal, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když
1) se odmítl zabývat průběhem a výsledkem řízení o vyslovení neúčinnosti právního úkonu (kupní smlouvy),
2) žalobci kladl nepatřičně k tíži, že v důsledku výše zmíněného usnesení vrchního soudu vzal odpůrčí žalobu zpět,
3) nesprávně zhodnotil otázku nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným usnesením vrchního soudu a vznikem škody (nedobytností pohledávky), kteréžto posouzení mělo být podle dovolatele v rozporu se závěry rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2237/2010,
4) řízení zatížil vadami, jestliže soudy obou stupňů uzavřely, že odpůrčí žaloba byla od počátku odsouzena k nezdaru, aniž by k této otázce provedly korektní dokazování a odvolací soud nadto uvedl v písemném vyhotovení svého rozsudku jiný důvod, než kterým odůvodnil své rozhodnutí při jeho ústní publikaci.
Žalobcem předestřená otázka ad 3) přípustnost dovolání v poměrech projednávané věci nezakládá, neboť odvolací soud vybudoval své rozhodnutí na samostatně stojícím závěru, že žalobce, přes odpovídající poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., netvrdil a ani neprokázal, že by se – bez zřetele na později zrušené usnesení vrchního soudu – úhrady pohledávky přiznané mu nakonec pozdějším usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 14 Cmo 137/2011-451, vůči svému dlužníku XY s.r.o. vskutku domohl. Tedy neprokázal, že mezi nedobytností pohledávky a nezákonným usnesením vrchního soudu (o jehož existenci žalobce výlučně opřel v této části svou žalobu) je dán nezbytný vztah příčinné souvislosti, a proto nemohlo být podané žalobě vyhověno.
Uvedené posouzení odvolacím soudem se nijak nevzpírá závěrům, k nimž dospěla ustálená judikatura (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněného pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není v rozporu ani s dovoláním akcentovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2237/2010, podle něhož „otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech“. Nejvyšší soud pravidelně konstatuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Vyšel-li tudíž odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že není dána příčinná souvislost mezi nezákonným usnesením vrchního soudu a škodou v podobě nedobytnosti žalobcovy pohledávky, nejedná se o výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím zjevně nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobcem nově uplatněné tvrzení o „ nepřímé úměře mezi délkou řízení a dobytností pohledávky“ (tedy o zcela jiném odpovědnostním titulu, založeném nikoliv nezákonným rozhodnutím, ale nesprávným úředním postupem) je do projednávané věci vnášeno nepřípustně až v dovolacím řízení, a to přesto, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodující stav v době vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Na žalobcem formulovaných otázkách 1) a 2) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod (absence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou), pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod (zejména otázka průběhu řízení o odpůrčí žalobě a hmotněprávní důsledky jejího zpětvzetí) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání v uvedeném rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o výtku ad 4) v podobě nesprávně (neúplně) provedeného dokazování, pak vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba ve smyslu požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř . provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou otázku) samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014 nebo usnesení ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Ani ve vztahu k samostatnému požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a ve vztahu k výroku o nákladech řízení žalobce žádnou kvalifikovanou dovolací argumentaci, spojenou s nezbytnou úvahou o důvodu přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neuplatnil. V tomu odpovídajícím rozsahu jde o dovolání pro vady neprojednatelné (k tomu srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Vady řízení namítané žalobcem (zejména nesoulad mezi vyhlášeným a doručeným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu ust. §237 o. s. ř.) přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu