Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3151.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3151.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3151/2016-56 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. D. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 118 664 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, č. j. 44 Co 341/2015-43, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, č. j. 44 Co 341/2015-43, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení částky 118 664 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008. 2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 118 664 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok I), a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobou ze dne 21. 12. 2007 se manželé J. jako žalobci domáhali po žalobkyni (tehdejší žalované) zaplacení částky 80 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tuto částku žalobci zaplatili žalované v roce 2006 za údajné opravy bytu ve vlastnictví žalované a jejího manžela. Žaloba byla doručena žalované dne 10. 4. 2008. Dne 14. 7. 2008 bylo ve věci nařízeno jednání na 12. 8. 2008, které bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 21. 8. 2008. Rozsudek byl zástupci žalované doručen dne 24. 9. 2008 a ta proti němu podala odvolání doručené soudu dne 30. 9. 2008, které bylo následně doplněno podáním ze dne 10. 12. 2008. Věc byla spolu s vyjádřením žalobců předložena odvolacímu soudu dne 3. 3. 2009. Jednání před odvolacím soudem bylo nařízeno na 20. 4. 2010. Usnesením z téhož dne odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k doplnění dokazování. Usnesení odvolacího soudu bylo žalované doručeno dne 26. 5. 2010, dne 24. 3. 2011 bylo ve věci nařízeno jednání na 12. 5. 2011. Za účelem doplnění dokazování bylo jednání odročeno na 18. 10. 2011, to bylo odročeno na 1. 12. 2011 za účelem výslechu dalších svědků. S ohledem na žádost právního zástupce žalované o poskytnutí lhůty k poradě s klientem bylo jednání odročeno na 28. 2. 2012. To pak bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 8. 3. 2012. Rozsudek z téhož dne byl doručen zástupci žalované dne 23. 4. 2012. Podáním doručeným soud dne 7. 5. 2012 se žalovaná proti rozsudku odvolala, spis byl předložen odvolacímu soudu po vyjádření žalobců dne 13. 7. 2012. Jednání před odvolacím soudem bylo nařízeno dne 19. 9. 2012 na 4. 12. 2012. Rozsudek z téhož dne, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pro žalovanou nepříznivý, byl zástupci žalované doručen dne 15. 1. 2013 a tohoto dne tak nabyl právní moci spolu s rozsudkem soudu prvního stupně. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 7. 3. 2013 podala žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo odmítnuto usnesením ze dne 28. 8. 2013. Proti tomuto usnesení a rozsudkům obou nižších soudů podala žalovaná dne 12. 11. 2013 ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením ze dne 13. 2. 2014. 4. Ode dne doručení žaloby žalobkyni (tehdejší žalované) dne 10. 4. 2008 do dne doručení rozhodnutí o ústavní stížnosti dne 12. 11. 2013 tak řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím, dovolacím a Ústavním soudem trvalo pět let a sedm měsíců. 5. Žalobkyně uplatnila dne 10. 3. 2014 nárok na náhradu škody u žalované, která jí podáním ze dne 9. 10. 2014 sdělila, že uplatněnému nároku nevyhoví. 6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §1, 5, 13, 14, 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jenOdpŠk“), a dospěl k závěru, že řízení vykazovalo jistou míru složitosti, a to zejména skutkové, v řízení byla vyslechnuta řada svědků. Po právní stránce však řízení za složité nepovažoval. Žalobkyně dle soudu prvního stupně svým jednáním v průběhu řízení k jeho délce nepřispívala. Ve vztahu k plynulosti řízení vzal soud za prokázané, že řízení probíhalo plynule, jednotlivé procesní úkony na sebe bez průtahů navazovaly. Řízení nemělo pro žalobkyni zvýšený význam, neboť byl projednáván nárok z bezdůvodného obohacení, který z obecného hlediska nemá pro účastníka zvýšený význam. 7. Soud prvního stupně uzavřel, že délka řízení ve věci sp. zn. 49 C 50/2008 nebyla nepřiměřená a žalobkyni právo na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem nenáleží. 8. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 9. Odvolací soud považoval všechna skutková zjištění soudu prvního stupně za správná co do počátku a konce činnosti všech soudů ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008. Za důvodnou však označil odvolací námitku proti relevanci data subjektivního srozumění účastníka s tím, že se toto řízení koná (podání žaloby dne 21. 12. 2007 je jinak správné) nebo nepozorné záměně dat podání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nynější žalobkyně (rozhodnutí dne 13. 2. 2014 je jinak správné) a nevzetí v potaz, že Ústavní soud rozhodoval též o ústavní stížnosti žalobců v dotyčné věci, přičemž toto řízení (jak vyplynulo ze stejných důkazů v listinách) skončilo rozhodnutím dne 26. 2. 2014. V situaci, kdy ustálená judikatura vychází z objektivního hlediska trvání řízení, tj. od zahájení žalobou po nejposlednější rozhodnutí v dané věci, je proto dle odvolacího soudu správné uzavřít, že předmětné řízení trvalo šest let a necelé dva měsíce. 10. Ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se významu (pro odškodnění samotné nebo jeho zvýšení) nevyřízení její žádosti o odškodnění do šesti měsíců, odvolací soud uvedl, že nevyřízení žádosti o odškodnění do šesti měsíců nemá pro odškodnění nebo jeho zvýšení žádný význam, neboť nejde o úřední postup, ani nic automaticky souvisejícího s řízením před soudem. Za chybný považoval již předpoklad nutného učinění nějakého úkonu ze strany úřadu, neboť §15 odst. 1 OdpŠk stanoví pouze možnost přiznat odškodnění a nikoli i povinnost uplatněný nárok odmítnout. 11. Odvolací soud však přisvědčil námitkám žalobkyně poukazujícím na zjištění dvou případů více než roční prodlevy mezi úkony soudu, a to jednak postihující první odvolací řízení, kdy po podání odvolání dne 30. 9. 2008 ho odvolací soud začal projednávat 20. 4. 2010 (současně i rozhodl), a jednak, kdy soud prvního stupně návazně započal s úkony sledujícími druhé projednání věci až dne 24. 3. 2011, neboť určitý důvod těchto zdržení nebyl uveden. To však považoval odvolací soud za vyčerpávající výčet průtahů, neboť další čtyři případy vleklosti rozběhu řízení, doby odročení jednání anebo období do předložení spisu vyššímu soudu (vesměs počítané od dvou do čtyř měsíců maximálně), byly ojedinělé, celkově v obrazu toho, že předsedkyně senátu nejpřetíženějšího soudu v republice současně pečovala o další svěřenou agendu (výskyt ad hoc priorit je pravidlo, které běžně narušuje souvislé pracovní nasazení v rozpracovaných věcech), a jiné čtyři případy překročení stanovených lhůt k provedení úkonu anebo pro dobu odročení, byly z pohledu celkové doby řízení dle odvolacího soudu naprostými marginalitami. 12. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že délka řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008 nebyla nepřiměřená, a to ani navzdory vadě v počítání doby jeho vedení ze strany soudu prvního stupně. Zčásti bylo vysvětleno a zčásti ani žalobkyně nic nenamítala proti tomu, že probíhalo plynule, v absolutní převaze na sebe úkony bez průtahů navazovaly a věc prošla všemi stupni obecné soudní soustavy, včetně posouzení Ústavním soudem. Celkově je tak dle odvolacího soudu zřejmé, že každé řízení musí nějakou dobu trvat a úměrně složitosti věci ho prodlužuje každý posun v pořadech řízení k vyšším soudním instancím. Rozhodující je, jak se sama žalobkyně dovolává, celková doba řízení, která v sobě může absorbovat i příležitostný průtah bez toho, aby sám o sobě změnil kredit řízení na spíše průtahové a popřel tak ještě přiměřenost jeho trvání. Ani v konstantní judikatuře se dle odvolacího soudu neujímá přístup, který by posouzení prvotně orientoval k tomu, vyskytl-li se kde jaký průtah a jejich videm poměřoval zbytek produktivního řízení. 13. Odvolací soud tak konstatoval, že doba posuzovaného řízení možná byla delší, než být nezbytně musela, nicméně stále nebylo možné říct, že byla s ohledem ke všem skutečnostem a okolnostem spojeným s předmětným řízením zřejmě nepřiměřená. II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.). 15. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení tří otázek, z nichž jedna dle dovolatelky nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a u dvou otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 16. Dle dovolatelky nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena otázka hmotného práva: (1) jaký vliv má skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti po povinném předsoudním uplatnění na ně věcně v zákonné šestiměsíční lhůtě nereagovalo, na posuzování průtahů, způsobu a výše jejich odškodnění. 17. Dále se měl odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách: (2) jaké jsou požadavky na obsah rozsudku ve vztahu k jeho přezkoumatelnosti a jaké jsou možnosti postupu odvolacího soudu v případě nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí; přezkoumávání závěrů jiného pravomocného soudního rozhodnutí; neurčitost odůvodnění rozsudku. Dovolatelka se v tomto případě domnívá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, když chybějící náležitosti rozhodnutí soudu prvního stupně nepřípustně nahrazoval domněnkami, jaké asi okolnosti vedly soud prvního stupně k vydání jeho rozhodnutí. V této souvislosti dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015. (3) omlouvání průtahů dlouhodobou přetížeností soudu či soudce; hodnocení vad v postupech a rozhodnutí soudu; upřednostnění faktoru celkové délky řízení oproti průtahům v něm. Dovolatelka odkázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), v němž dovolací soud uzavřel, že nelze nesprávný úřední postup omlouvat přetížeností soudu, snad mimo „dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce“. 18. Dovolatelka rovněž namítala rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu, jestliže odvolací soud konstatoval, že „zčásti ani odvolatelka nic nenamítá proti tomu, že probíhalo plynule“, neboť kdyby tomu tak bylo, vůbec by se nedomáhala odškodnění. 19. Nad rámec shora uvedených, výslovně vymezených, otázek dovolatelka dále namítla, že se odvolací soud měl rovněž odchýlit od Stanoviska tím, že nezohlednil, že celá úvodní část posuzovaného soudního řízení až do zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu byla „marná“, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rušeno pro předčasnost, a tato nebyla zohledněna při posuzování nesprávného úředního postupu, jinými slovy nebyla přičtena na vrub žalované. 20. Za přímo odporující Stanovisku považuje dovolatelka rovněž závěr odvolacího soudu, že rozhodující je celková doba řízení, která koneckonců, v sobě i může absorbovat příležitostný průtah bez toho, aby sám o sobě změnil kredit řízení na spíše průtahové a popřel tak ještě přiměřenost jeho trvání. Nebýt průtahů a pochybení zejména na straně soudu prvního stupně, řízení by dle dovolatelky muselo trvat násobně kratší dobu. 21. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a to včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 22. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Formální náležitosti dovolání 23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jeno. s. ř. 24. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. IV. Přípustnost dovolání 25. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 27. První otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Předně odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, tedy že není dán odpovědnostní titul, což je bez dalšího důvodem zamítnutí žaloby, a to bez ohledu na to, zda je ministerstvo v rámci předběžného projednání nároku podle §14 OdpŠk je či není povinno sdělit své stanovisko v zákonné šestiměsíční lhůtě. Ani odlišné vyřešení této otázky tak nemohlo žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí, tudíž na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí. Krom toho z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců staví běh promlčecí doby. Žalobci však nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení. Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016). Podle §15 OdpŠk je stát povinen toliko nahradit škodu do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 OdpŠk. Marným uplynutím této lhůty se stát ocitá v prodlení a ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost (sankce) zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). V případě jiných forem zadostiučinění nelze vycházet z úvahy, že konstatování porušení práva a uložení poskytnutí omluvy soudem oproti témuž projevu v rámci stanoviska úřadu představují vyšší formu zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedené nepochybně platí i naopak. 28. V případě druhé „otázky“ dovolatelka ve smyslu §237 o. s. ř. konkrétní otázku procesního práva nevymezuje, přičemž nelze přihlížet k poukazu dovolatelky na obsah jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (§241a odst. 4 o. s. ř.). Kromě toho dovolací soud neshledává ani údajný rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, neboť toto usnesení se týká nepřesného, neurčitého a nesrozumitelného výroku rozsudku, což není případ dovoláním napadeného rozsudku ani rozsudku soudu prvního stupně. 29. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že celá úvodní část posuzovaného soudního řízení až do zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu byla „marná“ a měla tak být přičtena žalované k tíži, neboť první rozsudek soudu prvního stupně v předmětné věci byl rušen jako předčasný a nepřezkoumatelný. Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že přestože první rozsudek ve věci odvolací soud v posuzovaném řízení označil za nepřezkoumatelný, ve skutečnosti vyšel z jeho skutkových zjištění i právního posouzení a předmětný rozsudek rušil z důvodu bezúspěšnosti obdržet potřebné doplnění tvrzení. Podle odvolacího soudu tedy (odvolací soud v posuzovaném řízení) primárně k jeho zrušení přistoupil z důvodu užšího „rámce odvolacího řízení“, v němž nebylo vzhledem k jinému právnímu posouzení otázky důkazního břemene možné docílit rozhodnutí ve věci, než z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v pravém slova smyslu. Dovolací námitka tak nespočívá v nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž vychází z jiného skutkového stavu než napadené rozhodnutí. Taková polemika však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §241a odst. 1 a 6 o. s. ř.). 30. Ve vztahu k námitce dovolatelky týkající se upřednostnění faktoru celkové délky řízení oproti průtahům v něm, Nejvyšší soud již dříve uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. bod III. Stanoviska). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014), což není případ dovolatelky. 31. Dovolání je nicméně přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení otázky omlouvání průtahů dlouhodobou přetížeností soudu či soudce, neboť její řešení v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 32. Dovolání je důvodné. 33. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 34. Podle bodu IV. Stanoviska jde při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení. To se týká i těch řízení, která jsou ovládána zásadou dispoziční. Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce, avšak jinak by takoví činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř soudního či právního systému, neměli sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení. Dočasné nahromadění nápadu neznamená odpovědnost na straně smluvních států pod podmínkou, že tyto státy přijmou s náležitou rychlostí nápravná opatření za účelem vypořádání se s výjimečnými situacemi tohoto druhu (rozsudek ESLP ze dne 13. 7. 1983, ve věci Z. a S. proti Švýcarsku, stížnost č. 8737/79, odst. 29). 35. Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné na závěru, že předmětné řízení není nepřiměřeně dlouhé s ohledem na to, že předsedkyně senátu nejpřetíženějšího soudu v republice současně pečovala o další svěřenou agendu. Vzhledem k tomu, že průtahy byly dle odvolacího soudu shledány jednak v období po podání odvolání dne 30. 9. 2008, které odvolací soud začal projednávat 20. 4. 2010 (současně i rozhodl), jednak v období než soud prvního stupně návazně započal s úkony sledujícími druhé projednání věci až dne 24. 3. 2011, nelze dle dovolacího soudu uzavřít, že se v daném případě jednalo pouze o dočasnou přetíženost příslušné předsedkyně senátu, jestliže současně podle závěru o skutkovém stavu zde nejsou takové skutečnosti, které by ve smyslu shora citované judikatury odpovědnost státu vylučovaly. 36. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že předmětné řízení není nepřiměřeně dlouhé s ohledem na to, že předsedkyně senátu nejpřetíženějšího soudu v republice současně pečovala o další svěřenou agendu, je jeho právní posouzení nesprávné. 37. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal. 38. Pokud dovolatelka namítala rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu ve vztahu ke konstatování odvolacího soudu o tom, že zčásti ani odvolatelka nic nenamítala proti tomu, že předmětné řízení probíhalo plynule, namítá takto vadu řízení neuvedenou v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jež ani nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť i přes toto tvrzení odvolací soud částečně vyhověl jejím odvolacím námitkám, když ve dvou fázích předmětného řízení shledal průtahy. VI. Závěr 39. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení otázky omlouvání průtahů dlouhodobou přetížeností soudu či soudce nesprávné, dovolací soud postupem podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 40. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí přiměřenost celkové délky řízení při respektování shora uvedených judikaturních závěrů o významu přetíženosti soudce či soudu pro odpovědnost státu. 41. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. 42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2018 JUDr. František Ištvánek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2018
Spisová značka:30 Cdo 3151/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3151.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Průtahy v řízení
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§31a odst. 3 písm. d) předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2018-10-16