Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2018, sp. zn. 30 Cdo 3314/2017 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3314.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3314.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3314/2017-509 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci J. K. , omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného JUDr. Marcelou Kolibovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Třeboradická 755/9 jako opatrovnicí pro řízení a opatrovníkem Městem Nymburk, se sídlem v Nymburku, nám. Přemyslovců 163, který je pro řízení zastoupen Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 P 317/96, o dovolání opatrovníka města Nymburk proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2017, č.j. 69 Co 69/2017-495, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2017, č.j. 69 Co 69/2017-495, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. prosince 2016, č.j. 12 P 317/96-482, ve výroku II. o ustanovení veřejného opatrovníka a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení, se zrušují, a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. prosince 2016, č.j. 12 P 317/96-482, výrokem I. omezil ve svéprávnosti posuzovaného J. K. tak, že nadále není schopen nakládat s finančními prostředky převyšujícími výši jeho měsíčního důchodu a činit právní jednání s tím spojená, včetně uzavírání kupních, darovacích a jiných smluv a pořizování pro případ smrti. Výrokem II. jmenoval posuzovanému veřejným opatrovníkem obec Pečky. Výrokem III. přiznal opatrovnici pro řízení JUDr. Marcele Kolibové odměnu za zastupování a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky. K odvolání obce Pečky Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2017, č. j. 69 Co 69/2017-495, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že J. K., omezenému ve svéprávnosti, opatrovníkem jmenoval město Nymburk. Odvolací soud poukázal na obsah spisu, z něhož vyplývalo, že současným místem pobytu J. K. je obec O. Soud dovodil, že v zájmu opatrovance je, aby funkci opatrovníka vykonávala obec, kde má opatrovník skutečné bydliště, neboť tak bude moci být lépe zajištěna všestranná a efektivní ochrana jeho práv a chráněných zájmů. Bylo zjištěno, že obec O. patří do správního obvodu města Nymburk, které je obcí s pověřeným obecním úřadem i obcí s rozšířenou působností, a je tak oprávněno ve smyslu §471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) vykonávat funkci veřejného opatrovníka ve svém správním obvodu. Odvolací soud proto jmenoval J. K. opatrovníkem Město Nymburk. Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník - Město Nymburk (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a věc v otázce určení veřejného opatrovníka posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2016, sp. zn. 30 Cdo 1617/2016. Dovolatel má za to, že způsobilost být veřejným opatrovníkem má přímo obec, kde má opatrovanec bydliště. Tento svůj názor dovolatel opírá o výklad ustanovení §61 odst. 1 a §64 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále též „obecní zřízení“), z nichž vyplývá, že při výkonu funkce opatrovníka se jedná o výkon přenesené působnosti a žádný zvláštní zákon přenesenou působnost nesvěřuje „pouze“ do pravomoci pověřených obecních úřadů. Není-li tedy možné opatrovníkem jmenovat osobu, kterou navrhl opatrovanec, ani příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, má pak být veřejným opatrovníkem obec, kde má opatrovanec bydliště. Dovolatel se tak domnívá, že z aktuální zákonné úpravy vyplývá, že není obcí, která měla být (v souzeném případě) jmenována veřejným opatrovníkem. Tím by měla být obec O.. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno případné vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádudále jeno.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). V posuzované věci dovolatel odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2016, sp. zn. 30 Cdo 1617/2016. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné. S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací §471 odst. 2 o.z., podle kterého soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle §471 odst. 3 o.z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště , anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas. Ani za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jenobč. zák.“) nebylo v judikatuře pochybností, že při aplikaci tehdejšího §27 odst. 3 obč. zák., o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28.6.2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz ), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.11.1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz) ]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2.6.2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že „ obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (tehdy platný) zákon č. 97/1963 Sb. (o mezinárodním právu soukromém a procesním), není totožný (např.) s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet“. Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení §80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu (z vyloženého zorného úhlu je pak třeba posuzovat i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.3.2014, č.j. 30 Cdo 596/2014-55, resp. ze dne 2.5.2014, č.j. 30 Cdo 1817/2014-81, eventuálně ze dne 16.9.2015, č.j. 30 Cdo 1581/2015-781). Na tomto místě lze odkázat např. na důvodovou zprávu k ustanovení §80 o.z., kde se praví, že osnova stanoví kritéria pro určení bydliště, přičemž vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva. Je třeba se ztotožnit s tím, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 304). Z vyloženého vyplývá, že při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení §471 odst. 3 o.z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení §80 o.z. Jak již bylo naznačeno, odvolací soud při rozhodování o ustanovení opatrovníka opatrovanci uzavřel, že obcí, která je v daném případě oprávněna vykonávat funkci veřejného opatrovníka, je město Nymburk. Poukázal především na to, že podle §1 zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, jsou obcemi s pověřeným obecním úřadem ty, které jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. V této příloze není uvedena obec O., kde má opatrovanec bydliště, je zde však uvedeno město Nymburk, v jehož správním obvodu se obec O. nachází a které je (nad to) podle přílohy 2 zmiňovaného zákona také obcí s rozšířenou působností. Na tomto místě však dovolací soud poukazuje na to, že podle čl. 105 Ústavy výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti (kromě předchozích judikatorních výkladů to nyní vyplývá z ustanovení §149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Výkon přenesené působnosti vykonávají ve smyslu §61 odst. 1 obecního zřízení obce tří kategorií: a) tzv. obce I, neboli obce s běžnými obecními úřady, b) obce II, neboli obce s pověřeným obecním úřadem a c) obce III, neboli obce s rozšířenou působností. Přitom podle zmíněného ustanovení obecního zřízení je přenesená působnost ve věcech, které stanoví zvláštní zákony, a) v základním rozsahu svěřeném obci vykonávána orgány obce určenými tímto nebo jiným zákonem nebo na základě tohoto zákona; v tomto případě je území obce správním obvodem, b) v rozsahu pověřeného obecního úřadu (§64) vykonávána tímto úřadem, c) v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností (§66) vykonávána tímto úřadem. Bylo již naznačeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že město Nymburk může zastat roli veřejného opatrovníka, neboť je obcí s pověřeným obecním úřadem, která vykonává rozšířenou působnost ve smyslu zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Ze zmíněného předpisu, resp. z jeho přílohy 1 a přílohy 2 sice vyplývá, že město Nymburk je podřazováno jak do kategorie obce s pověřeným obecním úřadem a do skupiny obcí s rozšířenou působností, přičemž do jeho správního obvodu jako obce uvedených kategorií spadá podle ustanovení §10 a §23 vyhlášky č. 388/2002 Sb., mimo jiné i obec první kategorie O. s „běžným obecním úřadem“. Městský soud v projednávané věci dospěl k závěru, že město Nymburk má být jmenováno opatrovníkem pana J. K., protože je obcí, podřaditelnou pod výše zmíněné kategorie. Z žádné úvahy odvolacího soudu však konkrétně nevyplývá, proč by samotná prostá skutečnost, že do územního obvodu obce – města Nymburk, podřaditelné do kategorie obce s pověřeným obecním úřadem nebo do skupiny obcí s rozšířenou působností, spadá mimo jiné i obec O., měla být určující pro stanovení toho, která obec má být ustanovena opatrovníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2017, sp. zn. 30 Cdo 3962/2016). Nelze samozřejmě vyloučit případnou možnost, že by obec - město Nymburk vykonávalo přenesenou působnost za obec O. Obecní zřízení předvídá několik způsobů, jimiž lze přenesenou působnost určit: V první řadě je výkon státní správy převeden na obec s pověřeným obecním úřadem, případně obec s rozšířenou působností tehdy, stanoví-li to zákon či jiný právní předpis, a to podle §64 a §66 obecního zřízení. Dále mají obce možnost uzavřít mezi sebou veřejnoprávní smlouvu dle §63 obecního zřízení. Podle §65 téhož zákona může být přenesená působnost nebo její část přenesena rozhodnutím krajského úřadu na pověřený obecní úřad v případě, že orgán obce neplní povinnost dle §7 odst. 2 obecního zřízení. Takový postup bude uplatněn z povahy věci zejména v situacích, kdy obec není objektivně po stránce organizační nebo materiální schopna zabezpečit výkon základní přenesené působnosti ve svém obvodě a současně se obci nepodaří zajistit jinou obec, se kterou by uzavřela veřejnoprávní smlouvu o zajišťování výkonu působnosti. Žádná z předestřených alternativ však zcela zřetelně nebyla podkladem pro posouzení věci odvolacím soudem. Jeho zcela obecné konstatování, že město Nymburk je na rozdíl od obce O. oprávněno vykonávat funkci veřejného opatrovníka, není nikterak objektivizováno a skutkově podloženo. Z napadeného rozhodnutí a spisu obvodního soudu se nepodává, že by takový vztah v projednávané věci byl skutečně založen – buď na základě právního předpisu, nebo jiné skutečnosti. Nebylo zejména prokázáno, že by tato obec O. nebyla nadána pravomocí v rámci přenesené působnosti vykonávat funkci veřejného opatrovníka. K eventuálním možným námitkám, že menší obce nemusí mít jak vlastní personální, resp. případně ekonomické zdroje potřebné pro vykonávání funkce veřejného opatrovníka lze poznamenat, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17.8.2016, sp.zn. I.ÚS 2936/15, uvedl, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§62 obecního zřízení). Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat [srovnej usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10.7.2007 (U 9/46 SbNU 519)]. Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského zákoníku. Má-li obec více než jednoho opatrovance, náklady na výkon funkce se logicky násobí. V souzeném případě je nutno uzavřít, že odvolací soud nedostál při jmenování veřejného opatrovníka úkolu vyplývajícímu z ustanovení §471 odst. 2 a 3 o.z. Ze stručného odůvodnění týkající se této otázky, které je obsaženo v napadeném rozhodnutí vyplývá, že nesprávně určujícím bylo pro soud druhého stupně ulpění na faktu, že obec – město Nymburk, je obcí kategorizovanou v ustanovení §10 vyhlášky č. 388/2002 Sb., z čehož zřejmě dovodil, že proto je nadána pravomocí v přenesené působnosti vykonávat agendu veřejného opatrovníka i pro obec O., která spadá do jejího správního obvodu. Při rozhodování o jmenování veřejného opatrovníka je ověření obce bydliště opatrovance a současně toho, zda tato obec je nadána oprávněním tuto funkci vykonávat v rámci přenesené působnosti, určujícím. To však odvolací soud nevzal při svém rozhodování dostatečně v úvahu. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno pokládat za správné. Nejvyšší soud je proto ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože však důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud ve výše uvedených výrocích zrušil i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. ledna 2018 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2018
Spisová značka:30 Cdo 3314/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3314.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Opatrovník
Bydliště (o. z.)
Obecní úřad
Dotčené předpisy:§243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
§471 odst. 2 a 3 o. z.
§80 odst. 1 věta první o. z.
§61 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb.
§64 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb.
§66 předpisu č. 128/2000Sb.
§149b odst. 3 předpisu č. 128/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2018-04-13