ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.461.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 461/2018-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. J. M. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 6 C 272/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 12 Co 226/2017-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 5. 2017, č. j. 6 C 272/2015-113, bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 47 600 Kč s příslušenstvím (výrok I), naproti tomu ohledně částky 152 400 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 314,40 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 12 Co 226/2017-168, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že ohledně částky 47 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), jinak uvedený rozsudek v zamítavém výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího sudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobce je povinen žalované zaplatit částku 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o vypořádání společného jmění rozvedených manželů vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 308/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalobce v průběhu dovolací lhůty nejprve rozsah dovolání omezil na 100 000 Kč, aby jej – opět v otevřené lhůtě k podání dovolání – následně znovu rozšířil na původně uplatněnou částku 200 000 Kč. O těchto žalobcových dispozicích rozsahem dovolání však dovolací soud nerozhodoval (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Otázka, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury, jež je reprezentována kupř. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, když soud přiměřenost délky soudního řízení hodnotil s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [viz též Patta proti České republice, č. 12605/02, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 18. 4. 2006, §66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek velkého senátu ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, §43]. Při zvažování (ne)přiměřenosti délky řízení odvolací soud zvažoval kritéria §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen “OdpŠk“, a individuálně posuzoval, zda byla při projednávání věci zachována či překročena doba přiměřená. Odvolací soud se neodchýlil ve svých úvahách ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04, podle něhož přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. Tato výše nastíněná hlediska odvolací soud důsledně sledoval a do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně je náležitě a s odpovídajícím odůvodněním promítl. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. Metzová proti České republice, č. 38194/02, rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006, §27).
Odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil ani v názoru, podle něhož je při určování přiměřené délky řízení podstatné například to, zda šlo o věc se zapojením mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci, zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, a zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů viz Bořánková proti České republice, č. 41486/98, rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003, §60). Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž je v dovolání výslovně žalobcem odkazováno, neřeší skutkově podobné spory: v rozsudku ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2389/2015, v rozsudku ze dne 30. 8.2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016, ale i v rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, se dovolací soud zabýval účinky přerušení řízení na posuzování celkové délky řízení, tedy zcela odlišnou problematikou. Odkazoval-li žalobce mimo jiné na rozsudek ESLP ve věci Golha proti České republice ze dne 26. 5. 2011, č. 7051/06, patří se k tomu poukázat na skutečnost, že v uvedeném případě šlo o kompenzační řízení, které trvalo více než tři a půl roku, přičemž nejenže nedospělo ani do fáze odvolacího řízení, ale nebylo, na rozdíl od věci posuzované, zatíženo překážkami objektivní povahy.
Jestliže se v dovolacím řízení žalobci nepodařilo účinně zpochybnit závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení nebylo zatíženo nepřiměřenou délkou ve smyslu §13 odst. 1 věta prvá a třetí OdpŠk, pak mu nemohlo vzniknout právo na zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu (§13 odst. 2 OdpŠk). Proto se s obsahem napadeného rozhodnutí zcela míjejí všechny ostatní dovolatelovy námitky, včetně obsáhlých odkazů na judikaturu, jež se váží výlučně k řešení problematiky výše tvrzené újmy. Týkají se tedy otázek, na jejichž vyřešení své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně výtek žalobce na adresu tvrzeného porušení jeho základních práv Nejvyšší soud připomíná, že početné odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu mluví toliko o obecných právních principech, které však dovolatel konkrétněji nepropojuje s důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro jeho věcné projednání taková argumentace zjevně nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, bod 14 in fine). Nejedná se ani o případ, kdy by dovolatel prostřednictvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu (nepřímo) poukazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která na rozhodnutí Ústavního soudu navazuje, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétních právních otázek odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), a zejména jakým konkrétním způsobem.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu