ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.470.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 470/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. R. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 150/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 11 Co 87/2017-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 9. 2016, č. j. 18 C 150/2015-31, byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 11 Co 87/2017-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně ve svém dovolání formulovala na adresu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu následující právní otázky (námitky):
1/ zda lze za nesprávný úřední postup považovat vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí soudu a jeho zaslání příslušnému katastrálnímu úřadu v době, než došlo na základě mimořádného opravného prostředku ke zrušení takového rozhodnutí;
2/ zda vskutku došlo k promlčení nároku žalobkyně z titulu nesprávného úředního postupu, jestliže rozhodnutí, na němž byla nesprávně doložka právní moci vyznačena, bylo následně v předepsaném řízení zrušeno a dané řízení nebylo dosud ukončeno;
3/ zda žalovanou uplatněná námitka promlčení nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy;
4/ zda odvolací soud i v důsledku nepřípustného přepjatého formalismu nepominul v žalobě uplatněná tvrzení a tam označené důkazy a v důsledku procesního pochybení při hodnocení důkazů nedospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyně vznik majetkové škody a nemajetkové újmy neprokázala;
5/ zda není rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, když se nevypořádalo s jejími návrhy;
6/ zda rozhodnutí odvolacího soudu nezasáhlo do základních práv žalobkyně a zda se tím nedostalo do kolize s blíže označenými rozhodnutími Ústavního soudu;
7/ zda lze přiznat paušální náhradu nákladů řízení nezastoupenému účastníkovi, pokud je jím orgán státu.
Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nelze u první otázky dovodit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí především na samostatném závěru, že žalobkyně neprokázala vznik a ani rozsah škody, respektive nemajetkové újmy (ať už v podobě hodnoty jejího ideálního podílu na blíže popsané nemovité věci, v podobě ušlého zisku z pronájmu garáže nebo v podobě zásahu do práva pokojně užívat majetek). Odvolací soud uzavřel, že nebyl splněn jeden z nezbytných předpokladů pro nástup odpovědnosti žalované za škodu. Jestliže tak odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben z jakéhokoliv důvodu dovolacímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003). Přitom určující skutkový závěr, podle něhož nebyl prokázán vznik škody (újmy), žalobkyně ve svém dovolání úspěšně nezpochybnila. Je tak bez významu, zda ve věci mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu.
Druhá a třetí dovolatelkou předestřená otázka se zcela míjí s důvody napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který (oproti soudu prvního stupně) své rozhodnutí nezaložil na závěru, že uplatněný nárok je promlčen. Dovolatelka tak předložila dovolacímu soudu otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, protože odvolací soud žalobkyní uplatněný nárok v plné shodě s její vlastní argumentací za promlčený naopak neměl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ke čtvrté námitce dovolatelky Nejvyšší soud uvádí, že pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Ve vztahu k páté námitce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož: „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“
Je-li v té souvislosti současně namítáno, že se odvolací soud nevypořádal se všemi důkazními návrhy žalobkyně, pak platí, že pokud dovolatelka předkládá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán vznik /rozsah/ škody ani nemajetkové újmy, na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení), uplatňuje jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovoláním lze sice zpochybnit způsob, jakým byl zjištěn skutkový stav (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17), nicméně i v takovém případě je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod konkrétně uvést, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nedostačující je proto pouhé tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání žalobkyně tak v části obsahující uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout (ust. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Při zvažování šesté námitky, ohledně výtek na adresu porušení základních práv žalobkyně, Nejvyšší soud připomíná, že početné odkazy na judikaturu Ústavního soudu mluví toliko o obecných právních principech, které však dovolatelka konkrétněji nepropojila s důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro jeho věcné projednání taková argumentace zjevně nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. bod 14 in fine). Nejedná se tak o případ, kdy by dovolatelka prostřednictvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu (nepřímo) poukazovala na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která na rozhodnutí Ústavního soudu navazuje, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatelky odvolací soud při řešení konkrétních právních otázek odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16) a zejména jakým konkrétním způsobem.
A konečně sedmá dovolatelkou formulovaná otázka míří výlučně k výroku o náhradě nákladů řízení, proti němuž, s ohledem na jeho hodnotu (do 50 000 Kč), dovolání přípustné objektivně není (ust. §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu