ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.663.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 663/2018-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně nezletilé AAAAA (PSEUDONYM) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené zákonnými zástupci P. J. a R. J., oběma bytem tamtéž, právně zastoupené Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem Mořince č. 70, proti žalované Základní škole Praha 7, Trojská 110 , se sídlem v Praze 7, Trojská 110/2011, IČO 709 97 365, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení 262.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 228/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017, č.j. 21 Co 401/2017-373, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Filipa Matouše, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. září 2015, č.j. 5 C 228/2013-188, zamítl žalobu podanou dne 6. září 2013, kterou se žalobkyně s odvoláním na ustanovení zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) domáhala, aby jí žalovaná byla povinna zaplatit celkově částku 262.100 Kč, z toho z titulu náhrady škody částku 12.100 Kč a současně nemajetkové újmy vzniklé tvrzeným diskriminačním jednáním žalované z důvodu jejího náboženského přesvědčení částku 250.000 Kč.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo soud „druhého stupně“) usnesením ze dne 2. května 2016, č.j. 21 Co 148/2016-256, rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zrušil v důsledku zjištěného odstranitelného nedostatku podmínky řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Věc posoudil podle ustanovení §36 zákona o rodině, §28 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a §466 písm. k) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) Odvolací soud uvedl, že podání žaloby z důvodu porušení antidiskriminačního zákona se týká majetku nezletilé a nelze ji považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jejího majetku, a proto je třeba k podání takové žaloby schválení opatrovnického soudu. Poukázal v této souvislosti zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, kde Nejvyšší soud judikoval, že podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít značné dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení), a proto k podání žaloby v zastoupení nezletilého žalobce je třeba souhlas soudu v souladu s §176 odst. 1 a §179 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se jedná o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, měl soud prvního stupně postupovat podle ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř., tedy učinit vhodná opatření k odstranění nedostatku podmínky řízení a pokud se tento nedostatek nepodaří odstranit, řízení zastavit.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozhodl usnesením ze dne 18. ledna 2017, č.j. 30 Cdo 3421/2016-302, kterým dovolání zamítl. Dovolací soud přisvědčil soudu odvolacímu, že rovněž podání žaloby podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené diskriminačním jednáním se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku. S ohledem na judikaturu dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011) určil, že pro podání takové žaloby je třeba v souladu s usnesením §28 obč. zák. schválení opatrovnického soudu.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 21. června 2017, č.j. 5 C 228/2013-237, ve výroku I. řízení podle §104 odst. 2 o.s.ř. zastavil, neboť žalobkyně nezískala k podání žaloby souhlas opatrovnického soudu, a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzala-li žalobkyně návrh na udělení souhlasu opatrovnického soudu s právním jednáním nezletilé zpět a řízení o udělení souhlasu bylo poté dne 7.3.2017 pravomocně zastaveno, došlo k překážce řízení, kterou není možné odstranit. Za této situace soudu nezbylo, než řízení ve věci samé podle §104 odst. 2 o.s.ř. pro nedostatek podmínek řízení zastavit. Náhradu nákladů řízení procesně úspěšné žalované ve výroku II. nepřiznal, neboť žalobkyně je nezletilou osobou bez vlastních příjmů a její sociální a osobní poměry naplňují okolnosti zvláštního zřetele hodné.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. listopadu 2017, č.j. 21 Co 401/2017-373, k odvolání žalobkyně a žalované výrokem I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce ve výši 52.901,20 Kč. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, že došlo-li k překážce řízení, kterou se nepodařilo odstranit, je třeba řízení v souladu s ustanovením §104 odst. 2 větou třetí o.s.ř. zastavit. Nedoložení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby označil shodně s judikaturou a dosavadními rozhodnutími ve věci samé za nezbytnou podmínku řízení. Jako důvodnou pak posoudil námitku žalované, že aplikace ustanovení §150 o.s.ř. nebyla řádně odůvodněna a účastníkům řízení nebyl dán dostatečný prostor se k moderaci práva podle §150 o.s.ř. vyjádřit. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud neshledal v projednávané věci „důvody hodné zvláštního zřetele“, které by vedly k prolomení zásady úspěšnosti. Má za to, že přestože je soud povinen chránit zájmy dítěte, nelze opomenout okolnosti sporu. V posuzované věci byli zákonní zástupci nezletilé žalobkyně vyzváni soudem k doplnění souhlasu opatrovnického soudu, vzali však žalobu o schválení právního jednání za nezletilou zpět, a toto jednání vedlo k zastavení řízení ve věci samé. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně a její zákonní zástupci si museli být vědomi, že řízení bude v případě absence souhlasu opatrovnického soudu zastaveno a že žalovaná je příspěvkovou organizací, neshledal odvolací soud pro aplikaci §150 o.s.ř. opodstatnění.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, ve kterém se domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovolatelka odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají-li být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Dovolatelka uvedla tyto, podle jejího mínění, dosud neřešené otázky: 1) Je skutečně dán zákonný důvod k zastavení řízení o žalobě žalobkyně na zdržení se diskriminačního jednání s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy?, 2) Je dán důvod k přiznání náhrady nákladů řízení žalované?, 3) Byla náhrada nákladů řízení vypočtena ze strany odvolacího soudu správně?
Dovolatelka má za to, že schválení úkonu podání žaloby opatrovnickým soudem se vztahuje na případy nefunkčních rodin, kde lze očekávat případný střet zájmů, event. na případy disfunkčního zákonného zástupce, nikoli na případ žalobkyně, která žije ve fungující a harmonické rodině. Požadavek předchozího souhlasu opatrovnického soudu vnímá dovolatelka jako „ničím nepodloženou nutnost snahy soudů chránit nezletilou před teoretickými výdaji v podobě nákladů řízení v řádech desetitisíců, kdy však v opozici stojí v obecné rovině možnost jakýchkoli rodičů zadlužit se v řádech miliónů“. V otázce přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované dovolatelka nesouhlasí s tím, jaké okolnosti vzal odvolací soud při projednávání věci v úvahu a jaké naopak opomenul. Má za to, že soud nevytvořil dovolatelce prostor pro uplatnění námitek a argumentů pro použití §150 o.s.ř. a svým liknavým přístupem zapříčinil „veškeré úkony uvedené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu“.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tomuto tvrzení nelze přisvědčit.
Dovolatelka pokládá za judikatorně dosud neřešenou otázku, zda skutečně je dán zákonný důvod k zastavení řízení o žalobě žalobkyně na zdržení se diskriminačního jednání s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy. Tuto otázku však nelze považovat za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, neboť se k ní právě v posuzované věci vyjádřil dovolací soud usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2017, sp. zn. 30 Cdo 3421/2016. K námitce žalobkyně uvádí, že rovněž podání žaloby podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené diskriminačním jednáním se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte, nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku a pro podání takové žaloby je třeba v souladu s usnesením §28 obč. zák. schválení opatrovnického soudu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20.9.2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, vyslovil závěr, že podání jakékoliv žaloby bezesporu není běžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení) a v rozsudku ze dne 25.6.2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, připomněl, že ačkoli ustanovení §28 obč. zák. pojednává výslovně jen o nakládání s majetkem, není důvod se zřetelem k ustanovení §36 zákona o rodině (povinnost a oprávnění rodičů k zastupování a ke správě záležitostí nezletilých) do okruhu právních úkonů, k jejichž platnosti je potřeba schválení soudu, nezahrnout i jiné, než jen ryze majetkové záležitosti, jestliže jsou s to zasáhnout do majetkové sféry nezletilého, tj. včetně závazků a pohledávek (srovnej též Sborník III, Nejvyšší soud, SEVT, 1980, str. 277). Jak dovolací soud již opakovaně uzavřel, ani skutečnost, že řízení o náhradu škody nebo jiné újmy je osvobozeno od soudního poplatku a že neúspěšným nezletilým žalobcům v těchto řízeních zpravidla není uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (§142 o.s.ř.) se nedotýká povinnosti platit náklady řízení (§140 odst. 1 o.s.ř.), bude-li nezletilý např. zastoupen advokátem, ať již prostřednictvím rodičů, či uzavře-li nezletilý smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi po 1.1.2014 sám (srov. §894 odst. 2 o.z.). Bez ohledu na případný výsledek řízení nelze ani přehlédnout, že nezletilému mohou být uloženy k náhradě náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobil svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila (§147 odst. 1 o.s.ř.). Podání žaloby z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy se tedy týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku. Proto i pro podání žaloby z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy je třeba schválení opatrovnického soudu podle ustanovení §179 o.s.ř. (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014).
Dovolání do výroku, jimž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle §6, §7, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srovnej Čl. III vyhl. č. 120/2014 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. červenci 2014. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu