ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.767.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 767/2018-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 1 330 266 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 74/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 35 Co 293/2017-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. Kristiny Škampové do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, č. j. 18 C 74/2013-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 202 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 127 766 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a ve vyhovujícím výroku I co do částky 114 000 Kč s příslušenstvím, změnil výrok co do částky 88 500 Kč tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 15. 3. 1947 právní předchůdci žalobce J. a A. K. podali přihlášku u Ministerstva vnitra č. j. G 8328/3834 k soupisu majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi. Dne 2. 5. 1961 bylo právním předchůdcům žalobce sděleno, že nesplňují podmínky pro přiznání odškodnění dle příslušných právních předpisů. Bratr žalobce J. K. dne 19. 5. 2005 podal k Ministerstvu financí hromadnou žádost a dne 7. 6. 2006 se k řízení připojil současný žalobce, který prohlásil, že se cítí být účastníkem správního řízení o hromadné žádosti podané dne 19. 5. 2005 (dále jen „správní řízení“). Ve vyjádření ze dne 4. 12. 2006 žalobce sdělil žalovanému, že doklady vztahující se k nárokům z let 1939 až 1967, kdy bylo nárokování úhrady ukončeno, již byly žalované zaslány otcem žalobce, o navrácení těchto dokladů bylo marně žádáno, další doklady nebyly dohledány, dle sdělení Ministerstva vnitra byly skartovány. Následně byla žádost ze strany J. K. vzata zpět a usneseními ze dne 22. 10. 2010 a ze dne 3. 3. 2010 bylo zastaveno správní řízení ve vztahu k J. K.. Ke zpětvzetí žádosti došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 212/2009 Sb., neboť její zpětvzetí bylo podmínkou, kterou Ministerstvo vnitra stanovilo pro další projednání žádosti podle zákona č. 219/2009 Sb. Správní řízení však ve vztahu k žalobci dosud nebylo ukončeno.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že základní spornou otázkou v této věci bylo, zda na řízení, v němž se právní předchůdce žalobce domáhal náhrady za majetek zanechaný v souvislosti s postoupením části území státu na Podkarpatské Rusi, pohlížet jako na jeden celek, či na jednotlivá samostatně vedená řízení. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, a ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, z nichž plyne, že uvedené správní řízení a případné soudní řízení je nutné posuzovat jako jeden celek a že za žalovanou Českou republiku má v řízení jednat Ministerstvo financí. Z hlediska vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba při posuzování celkové délky řízení rozdělit je do dvou částí, neboť řízení bylo, byť neformálně, ukončeno přípisem Ministerstva financí ze dne 2. 5. 1961. Po dobu více než 44 let žádné konkrétní řízení o odškodnění neprobíhalo a v tomto období nemohla vznikat žalobci či jeho právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené délky řízení. Nastoupivší účastníci řízení tak nenavázali na újmu svého právního předchůdce a k délce řízení probíhajícího za jeho účasti přihlížet nelze. Žalobci proto mohla objektivně vzniknout újma až v souvislosti s navazujícím řízením, a to ode dne, kdy deklaroval jeho účast v něm a délku probíhajícího řízení vnímal, tj. od 7. 6. 2006. Toto řízení nebylo ukončeno, neboť Ministerstvo financí ve vztahu k němu nevydalo žádné meritorní rozhodnutí. Z přípisu žalobce ze dne 4. 12. 2006 lze dovodit jen přesvědčení žalobce o ukončení nárokování náhrady za majetek v 60. letech minulého století. Nevyplývá z něho však vůle žalobce ukončit řízení, v němž bylo od 7. 6. 2006 pokračováno. Období od 7. 6. 2006 do dne rozhodnutí odvolacího soudu představující délku 11 let a 4 měsíců shledal odvolací soud jako nepřiměřeně dlouhé. Žalobní nárok byl omezen na dobu do podání žaloby. Odvolací soud tak za dobu 7 let a 4 měsíců dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši 95 000 Kč, jíž zvýšil o 20 % s ohledem na postup státních orgánů. Další důvody pro modifikaci částky odvolací soud neshledal. Význam řízení je sice pro žalobce obecně vyšší, avšak vzhledem k naprosté pasivitě žalobce v průběhu řízení dospěl odvolací soud k závěru, že sám žalobce mimořádný význam tomuto řízení nepřikládal. Ohledně nákladů řízení odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl co do základu úspěšný a rozhodnutí o výši zadostiučinění záviselo na úvaze soudu, proto přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou odvolací soud potvrdil povinnost žalované uhradit žalobci částku 114 000 Kč s přísl., a v celém výroku II napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost vymezuje v bodě I dovolání. Přípustnost dovolatelka spatřuje v tom, že se rozhodnutí z části týká právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, z části se též týká právních otázek, u kterých můžeme hovořit o neexistenci konstantní judikatury dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí je též v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015.
V bodě II dovolání se dovolatelka zabývá rozporem s judikaturou Nejvyššího soudu, jenž spatřuje v tom, že odvolací soud nezohlednil, že žalobce byl toliko pasivním účastníkem řízení, a tedy nebyl v nejistotě ohledně jeho výsledku. Dále odvolací soud nevzal v úvahu zpětvzetí žádosti žalobcovým bratrem a okolnost, že případné nadále probíhající řízení u Ministerstva financí by bylo překážkou rozhodnutí o nároku žalobce a jeho bratra Ministerstvem vnitra, kde splňovaly podmínky stanovené zákonem č. 212/2009 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že Ministerstvo financí o nároku žalobce nerozhodlo patrně z toho důvodu, že řízení považovalo za ukončené usnesením o zastavení řízení. Nepřihlédl však k tomu, že řízení považoval za ukončené tímto usnesením také sám žalobce, neboť se nijak nedomáhal pokračování v řízení. V tomto ohledu dovolatelka poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015. Z přípisu žalobce ze dne 4. 12. 2006 jednoznačně vyplývá, že žalobce považoval řízení za ukončené v 60. letech minulého století a nemohla mu tak vzniknout újma dána stavem nejistoty ohledně budoucího výsledku řízení. Odkazuje na §66 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žadatelem byl pouze bratr žalobce. Žalobce v daném řízení nebyl žadatelem ani odpůrcem. Správní řízení tak bylo ukončeno nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení dne 26. 10. 2010. Pasivní účast žalobce v řízení naznačuje, že žalobce tomuto správnímu řízení nepřikládal prakticky žádný význam, z čehož vyplývá, že žalobci nemohla vzniknout žádná relevantní újma daná stavem nejistoty ohledně výsledku řízení.
V bodě III dovolání dovolatelka namítá, že žalobci nevznikla újma, neboť nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení. Jelikož právnímu předchůdci žalobce bylo sděleno v roce 1961 přípisem, že nesplňuje podmínky pro přiznání nároku, nemohl být žalobce v nejistotě ani ohledně výsledku řízení zahájeného jeho bratrem dne 7. 2. 2006. V bodě IV dovolatelka opětovně poukazuje na pasivitu žalobce v posuzovaném řízení, z níž dovozuje nízký význam řízení pro žalobce. V bodě V vymezuje řízení, jež byla o daném nároku vedena. V bodě VI se zabývá promlčením uplatněného práva. Vychází z toho, že řízení bylo ukončeno dne 26. 10. 2010. Poukazuje na obecné pravidlo, dle nějž počátek promlčecí doby je třeba spojovat s okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Odkazuje na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 28/1984 (dále jen „R 28/84“): „Právní názor, podle něhož je běh promlčecí doby vázán na splatnost dluhu, jež nastává prvního dne po tom, kdy byl o splnění věřitelem požádán, by znamenal nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení)) prakticky na neomezenou dobu.“ V bodě VII namítá nesprávné posouzení náhrady nákladů řízení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že by dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné, jelikož dovolatelka řádně nevymezuje přípustnost dovolání. Dovolání proti výroku II je navíc objektivně nepřípustné. Ohledně posouzení vzniku nároku na zadostiučinění je žalobce přesvědčen, že nedošlo ze strany nalézacích soudů k nesprávnému právnímu posouzení věci. Namítá, že tvrzení žalované o jeho vědomosti o ukončení správního řízení nebylo v průběhu řízení před nalézacími soudy prokázáno žádným důkazem. Žalobce o zpětvzetí žádosti ze strany jeho bratra nevěděl a správní řízení po celou dobo jako neukončené a probíhající stále vnímal. Navrhl tedy, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto pro nedůvodnost a aby dovolací soud uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající prostřednictvím osoby, která má právnické vzdělání podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z toho důvodu nelze přihlížet k obecnému vymezení přípustnosti dovolání učiněnému v bodu I dovolání. V případě námitek, u nichž dovolatelka přípustnost nikterak nevymezuje (námitky pod body III až V a námitka pod bodem VII) tak dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto dovolání co do výroku II ohledně náhrady nákladů řízení (námitka pod bodem VII) je dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Ve vztahu k přípustnosti dovolání, jež dovolatelka staví na tom, že odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, dovolací soud podotýká, že dovolatelka v rozsudku vyjádřený právní názor nesprávně extenzivně rozšiřuje rovněž na řízení iniciované žalobcovým bratrem v roce 2006, tedy již za demokratického režimu, kdy z doručení přípisu z roku 1961 právnímu předchůdci žalobce dovozuje, že žalobce nemohl být v nejistotě ani ohledně výsledku tohoto řízení. Takový závěr však z daného rozhodnutí Nejvyššího soudu neplyne, a tudíž napadené rozhodnutí nemůže být při řešení této otázky v rozporu s namítaným rozhodnutím. V daném rozhodnutí Nejvyšší soud vyjádřil závěr: „Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Byť na tomto základě bylo možné dospět k závěru, že od 60. let již řízení fakticky neprobíhalo a ani jeho účastníci jej nemohli jako trvající vnímat, nelze tento závěr přenést do řízení iniciovaného v roce 2006, v němž účastníci mimo jiné namítali, že původní řízení nebylo ukončeno formálně správně. V tomto případě již pouhým doručením dopisu z 60. let, resp. znalostí jeho obsahu, nemohlo být řízení z hlediska posuzování jeho délky skončeno ani po stránce formální ani po stránce materiální. Z doručení dopisu z 60. let tak nelze dovozovat ani žádný závěr ve vztahu k nejistotě ohledně výsledku tohoto řízení, tedy že žalobce již z tohoto dopisu měl sám dovodit, že ani dle současné úpravy jeho nárok není dán, a tudíž nemohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Takový závěr by naopak byl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž závěr o tom, zda bylo porušeno právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, stejně jako závěr o konkrétní formě či výši odškodnění nelze odvíjet od výsledku řízení, tudíž by měl být zásadně stejný bez ohledu na úspěch či neúspěch poškozeného v posuzovaném řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, nebo ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Ostatně rovněž Evropský soud pro lidská práva v případě restitučních sporů ve své judikatuře opakovaně uvádí, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže být vykládána tak, že zavádí jakýkoliv obecný požadavek na smluvní státy k navrácení majetku, jenž byl na ně převeden před ratifikací Úmluvy. Úmluva nezakládá ani obecnou povinnost zavést do právního řádu řízení, v němž by restituce majetku mohla být požadována. Nicméně, pokud se smluvní stát rozhodne takové řízení zavést, nemůže být vyloučeno z povinnosti dodržet všechny relevantní záruky garantované Úmluvou, zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 2005, ve věci J.S. a A.S. proti Polsku, stížnost č. 40732/98, bod 53). Daná námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od namítaného rozsudku neodchýlil (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2833/2017).
V bodě VI dovolání dovolatelka namítá odklon od R 28/84 a na toto rozhodnutí navazující judikatury. Uvedené rozhodnutí se vztahuje k problematice promlčení pohledávky, jejíž splatnost je závislá na vůli věřitele. V nyní posuzované věci však jde o právo na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Promlčení tohoto práva zvláště upravuje §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dle první věty tohoto ustanovení jsou okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty vědomost poškozeného o vzniklé újmě či existence skutečnosti, s níž je vznik újmy spojen. Dle věty druhé je rozhodující okolností skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Soudy nižších stupňů vycházely z toho, že posuzované řízení nebylo ke dni zahájení tohoto soudního řízení ukončeno (co do tohoto závěru dovolatelka nevymezuje přípustnost dovolání). Namítá-li tedy dovolatelka odklon od R 28/84, nutno uvést, že splatnost pohledávky není ani v jednom případě dle §32 odst. 3 OdpŠk rozhodující okolností pro počátek běhu promlčecí lhůty. Judikatura, na niž dovolatelka odkazuje, není v této věci aplikovatelná, a tudíž napadené rozhodnutí ani nemůže být s uvedenou judikaturou v rozporu.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu