ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4148.2016.2
sp. zn. 32 Cdo 4148/2016-336
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně STAEL s. r. o. , se sídlem ve Vysokém Mýtě, Puškinova 444, identifikační číslo osoby 28780434, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, za účasti 1) OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12 a 2) ČEZ Prodej, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 127/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. 24 Co 172/2015-257, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. 24 Co 172/2015-257, směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2014 se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Požadovala, aby jí ze strany účastnice 1), která je právní nástupnicí společnosti ČEZ Distribuce, a. s., jež od žalobkyně vykupovala elektřinu v letech 2011 a 2012 na základě smlouvy uzavřené dne 11. 2. 2011, a účastnice 2), která od žalobkyně vykupuje elektřinu od roku 2013 podle smlouvy uzavřené dne 20. 12. 2012, od doby uvedení žalobkyní vybudované fotovoltaické elektrárny FVE-STAEL s. r. o. v obci R. do provozu v roce 2011, byla podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), poskytována taková plnění za vykupovanou elektřinu, která jí zajistí patnáctiletou dobu návratnosti jejích investic do fotovoltaické elektrárny.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 47 C 127/2014-149, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí účastnice 1) zaplatila částku 6 535 586,60 Kč a aby jí účastnice 2) byla povinna hradit za elektřinu vyrobenou ve výrobně FVE-STAEL s. r. o. v roce 2013 výkupní cenu ve výši 8 951,60 Kč/MWh a v dalších letech výkupní cenu odpovídající této částce zvyšované každoročně o 2 %, a to v každém roce, ve kterém bude žalobkyni vyplacení podpory náležet podle příslušných právních předpisů, nejméně však do roku 2025, případně, aby Česká republika zastoupená Energetickým regulačním úřadem zaplatila žalobkyni za elektřinu vyrobenou ve výrobně FVE-STAEL s. r. o. v letech 2011 a 2012 částku 6 535 586,60 Kč a aby hradila žalobkyni za elektřinu vyrobenou v této výrobně částku stanovenou a) pro elektřinu vyrobenou v roce 2013 ve výši rozdílu mezi 8 951,60 Kč/MWh a minimální výkupní cenou za elektřinu stanovenou v příslušném cenovém rozhodnutí ERÚ pro solární elektrárny s instalovaným výkonem odpovídajícím kategorii instalovaného výkonu výrobny FVE-STAEL s. r. o. uvedené do provozu v roce 2011 či jiném právním předpise a b) pro elektřinu vyrobenou v dalších letech obdobně postupem podle písmene a) s tím, že částka 8 951,60 Kč/MWh bude každoročně navýšena o 2 % a základem pro takové navyšování bude hodnota pro příslušný předchozí kalendářní rok (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně je provozovatelem fotovoltaické elektrárny FVE-STAEL s. r. o. s instalovaným výkonem 0,997 MW v obci R., do níž investovala částku 85 333 250 Kč, a že podstatou sporu je výše podpory pro energii z obnovitelných zdrojů. Žalobkyně má za to, že hrazená podpora nedostačuje k naplnění patnáctileté návratnosti investic do elektrárny, a požaduje částku vyšší, kterou určil znalec Ing. Jiří Charuza ve znaleckém posudku. Výkupní cenu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů stanoví Energetický regulační úřad (dále též jen „ERÚ“) cenovým rozhodnutím, žalobkyně tvrdí, že takto stanovené výkupní ceny jsou určeny jako minimální a není v rozporu se zákonem ani cenovým rozhodnutím, aby v konkrétním případě byly stanoveny ceny vyšší. Žalobkyně se proto obrátila na Energetický regulační úřad, aby o konkrétní výši podpory rozhodl. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2014 Energetický regulační úřad návrh zamítl a rozhodnutím o rozkladu bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.
Ze spisu ERÚ soud prvního stupně zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 21. 1. 2014 návrhem žalobkyně proti účastníkům OTE, a. s. a ČEZ Prodej, s. r. o. s požadavkem obdobným jako ve výroku projednávané věci. Žalobkyně doložila listiny dokládající vznik výrobny elektřiny, tj. rozhodnutí o udělení licence z 2. 11. 2010, smlouvu o připojení výrobny k distribuční soustavě, smlouvu o podpoře výroby elektřiny uzavřenou s provozovatelem ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 11. 2. 2011, smlouvu o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů uzavřenou s ČEZ Prodej, s. r. o. dne 20. 12. 2012, znalecký posudek Ing. Jiřího Charuzy o stanovení potřebných výkupních cen pro zajištění patnáctileté návratnosti investic do fotovoltaické elektrárny.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je výrobcem elektřiny ve fotovoltaické elektrárně a že v letech 2011 a 2012 od ní elektřinu vykupovala společnost ČEZ Distribuce, a. s., jejímž nástupcem je společnost OTE, a. s., na základě smlouvy o podpoře výkupu elektřiny uzavřené dne 11. 2. 2011. Od roku 2013 elektřinu vykupuje ČEZ Prodej, s. r. o. (nyní ČEZ Prodej, a. s.) na základě smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů uzavřené dne 20. 12. 2012. V článku IV.1. této smlouvy, v němž je upravena cena, smluvní strany souhlasily s tím, že cena a určené podmínky výkupu elektřiny jsou stanoveny cenovým výměrem ERÚ účinným v době realizace výkupu, přičemž k ceně mohou být připočteny daně.
K právnímu posouzení věci soud prvního stupně uvedl, že právní poměry výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů se do 31. 12. 2012 řídily zákonem č. 180/2005 Sb. Podpora výrobců elektřiny byla zajištěna povinností provozovatelů regionálních distribučních soustav vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů (§4 odst. 4) za cenu stanovenou v §6, podle něhož ERÚ stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů tak, aby při podpoře výkupními cenami bylo dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic. Obdobně věc řeší i nyní platný zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v §4 odst. 2 s tím, že podporu upravuje ve dvou formách, a to jako zelený bonus nebo výkupní cenu (§8 odst. 1) při současné povinnosti vykupovat takto vyrobenou elektřinu (§10 odst. 1 a 2). Podle §12 odst. 1 ERÚ stanoví v daném kalendářním roce pro následující kalendářní rok výkupní cenu samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů tak, aby při podpoře takto vyrobené elektřiny bylo dosaženo patnáctileté doby prosté návratnosti investic.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde-li v projednávané věci o cenu vykupované elektřiny, jde o soukromoprávní spor o výši podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, o kterém nerozhodují soudy, nýbrž Energetický regulační úřad podle §52 zákona č. 165/2012 Sb. Podle §7 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud tuto věc následně projedná podle části páté občanského soudního řádu. Za rozhodující považoval smlouvu o výkupu elektřiny, kterou žalobkyně uzavřela se společností ČEZ Distribuce, a. s. podle §50 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění zákona č. 670/2004 Sb. Podle tohoto ustanovení se zavazuje dodavatel (výrobce) dodávat elektřinu jinému účastníkovi trhu s elektřinou a tento jiný účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit za ni dohodnutou cenu nebo, jedná-li se o chráněného zákazníka, cenu regulovanou. Zdůraznil, že smluvní strany v čl. IV. bodě 1. smlouvy o výkupu elektřiny souhlasily, že výkupní cena je stanovena cenovým rozhodnutím ERÚ účinným v době realizace výkupu. Každému výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů muselo být proto předem jasné, jak bude určena cena jím dodávané komodity. Žalobkyně se nedomáhá, aby byl změněn příslušný cenový výměr, argumentuje pouze tím, že jím byla určena cena minimální, takže by nebylo v rozporu s ničím, kdyby v konkrétním případě byla cena vyšší. Žalobkyně přehlíží, že ve smlouvě souhlasila s cenou určenou cenovým rozhodnutím. Změna by tak byla možná jen změnou smlouvy a soud v tomto řízení nemá možnost obsah smlouvy změnit.
Tvrzení žalobkyně, že cena dodané elektřiny stanovená cenovým rozhodnutím ERÚ nezajistí onu patnáctiletou návratnost investic do pořízení fotovoltaické výrobny, označil za předčasnou úvahu vzhledem k tomu, že dosud tato doba činnosti výrobny neuplynula.
Zabývaje se eventuálním petitem žaloby, soud prvního stupně s odkazem na §250b odst. 3 o. s. ř. uzavřel, že nesmí-li být návrh, o němž rozhodl správní orgán, v průběhu řízení před soudem změněn, musel být návrh požadující uložení povinnosti státu, který nebyl účastníkem řízení před správním orgánem, zamítnut. K účasti Energetického regulačního úřadu v řízení uvedl, že podle §250a odst. 1 o. s. ř. jsou účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. V řízení před správním orgánem Energetický regulační úřad účastníkem řízení nebyl.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav věci. Výši žalobního plnění žalobkyně odvozuje ze znaleckého posudku Ing. Charuzy, který s ohledem na vložené investice vypočetl částky, jež by měly být žalobkyni měsíčně vypláceny za výkup elektřiny, aby dosáhla patnáctileté návratnosti investic. Po účastnicích 1) a 2) požaduje rozdíl mezi takto vypočtenou částkou a částkou, která jí byla a je vyplácena podle uzavřených smluv ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ. Zákon č. 180/2005 Sb. byl zrušen ke dni 1. 1. 2013 zákonem č. 165/2012 Sb., který v §12 odst. 1 upravuje určení výše výkupní ceny ERÚ k zajištění patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů obdobně jako §6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 180/2005 Sb. Z těchto ustanovení vyplývá, že garancí patnáctileté návratnosti investic má být podpora výkupními cenami, které jsou stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ vždy na kalendářní rok dopředu. Cenová rozhodnutí mají povahu normativních aktů, tj. obecně závazných předpisů, do kterých nelze zasahovat a jejichž obsah nemůže měnit ani soud. Vykupující subjekt není garantem patnáctileté návratnosti vložených investic a nelze mu soudním rozhodnutím ukládat povinnost, kterou by byla tato návratnost zajištěna. Jeho povinností je ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle §5 a za ceny podle §6 (v zákoně č. 165/2012 Sb. těmto ustanovením odpovídají ustanovení §10, 11 a 12). Z ničeho nelze dovodit, že by jeho povinností bylo poskytovat cenu vyšší, pokud se k tomu sám nezaváže. Vztah mezi žalobkyní a subjektem povinně vykupujícím elektřinu je vztahem soukromoprávním založeným smlouvou, do kterého nemůže nikdo jiný vstupovat a stanovit cenu jinou, než si účastníci dohodli ve smlouvě. Povinně vykupující neporušil žádnou povinnost stanovenou právními předpisy či dohodnutou ve smlouvě o výkupu elektřiny, která by mohla vést soud k tomu, aby mu bylo uloženo zaplatit za výkup elektřiny více, než stanoví cenové rozhodnutí ERÚ. Obě smlouvy, které posuzoval správní orgán, tj. smlouva o podpoře výroby elektřiny uzavřená mezi provozovatelem ČEZ Distribuce, a. s. a žalobkyní jako výrobcem dne 11. 2. 2011 a smlouva o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů uzavřená mezi povinně vykupujícím ČEZ Prodej, s. r. o. a žalobkyní jako výrobcem dne 20. 12. 2012, vycházejí z ceny za vykupovanou elektřinu stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ účinným v době výkupu elektřiny. Z žádných zákonných ustanovení nelze dovodit povinnost vyplácet individuálně stanovenou cenu pro konkrétního výrobce elektřiny. Žaloba je na základě výše uvedeného, jak správně uzavřel soud prvního stupně, nedůvodná. V řízení podle části páté občanského soudního řádu nelze podle ustanovení §250a odst. 1 o. s. ř. měnit okruh účastníků řízení, proto není možné uložit plnění Energetickému regulačnímu úřadu, který přezkoumávané správní rozhodnutí vydal, odvolací soud tedy přezkoumal nárok žalobkyně jen ve vztahu k účastnicím 1) a 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dovolatelkou předestřených otázkách hmotného i procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Jako první formuluje otázku, zda má jednotlivec nárok na to, aby mu plátce podpory, ať již jím byl podle zákona č. 180/2005 Sb. v době do 31. 12. 2012 příslušný distributor, či od 1. 1. 2013 podle zákona č. 165/2012 Sb. je jím tzv. povinně vykupující, vyplácel individuálně stanovenou podporu za energii z obnovitelného zdroje v zájmu naplnění patnáctileté návratnosti investic do obnovitelného zdroje, a jako druhou otázku, zda se jednotlivec naplnění takového nároku může domáhat vůči účastnici 1) jakožto právnické osobě „založené a plně vlastněné Českou republikou příslušné - mimo jiné - k administraci podpory obnovitelných zdrojů energie a/nebo“ účastnici 2) jakožto pro žalobkyni příslušné povinně vykupující, které jsou sice osobami soukromého práva, nicméně Česká republika je pověřila tím, aby podporu žalobkyni (a dalším výrobcům energie z obnovitelných zdrojů) vyplácely. Tvrdí, že má nárok na vyplácení takové podpory, která jí umožní dosáhnout patnáctileté návratnosti jejích investic do fotovoltaické elektrárny.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a „rozhodl ve smyslu žaloby a odpovídajícím způsobem změnil i výrok o nákladech řízení“, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice 1) považuje dovolání za zcela nedůvodné, neboť tvrzení v něm uvedená jsou účelová a zavádějící. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil žalobkyni uhradit účastnici 1) náklady dovolacího řízení.
Účastnice 2) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, obsáhle se vyjadřuje k argumentům dovolatelky a navrhuje dovolání zamítnout.
V průběhu dovolacího řízení účastnice ČEZ Prodej, s. r. o. změnila právní formu ze společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost ke dni 1. 7. 2017. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení v pořadí první otázky, zda má výrobce elektřiny z obnovitelného zdroje nárok na to, aby příslušný distributor elektřiny - v době do 31. 12. 2012, a v době od 1. 1. 2013 povinně vykupující subjekt vyplácel individuálně stanovenou podporu v zájmu naplnění patnáctileté návratnosti investic do výrobny elektřiny z obnovitelného zdroje, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Podle §4 odst. 4 věty první zákona č. 180/2005 Sb. provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy jsou povinni vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle §5 a za ceny podle §6.
Podle §6 odst. 1 písm. b) bodu 1. zákona č. 180/2005 Sb. Energetický regulační úřad stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů (dále jen „výkupní ceny“) samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy tak, aby pro zařízení uvedená do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem, (…).
Zákon č. 180/2005 Sb. byl zrušen ke dni 1. 1. 2013 zákonem č. 165/2012 Sb. (srov. §55 tohoto zákona).
Podle §4 odst. 7 zákona č. 165/2012 Sb. rozsah a výši podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů stanoví Energetický regulační úřad podle tohoto zákona v cenovém rozhodnutí.
Podle §10 odst. 2 věty první zákona č. 165/2012 Sb. povinně vykupující je povinen vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny, vyrobenou ve výrobně elektřiny nacházející se na jeho vymezeném území za podmínek podle §11 a 12.
Podle §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 165/2012 Sb. Energetický regulační úřad stanoví v souladu s §1 odst. 3 a §4 odst. 3, 7 a 8 v daném kalendářním roce na následující kalendářní rok výkupní cenu samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů, popřípadě pro skupiny podle velikosti instalovaného výkonu výrobny elektřiny, nebo s ohledem na jejich umístění tak, aby při podpoře elektřiny vyrobené ve výrobnách elektřiny uvedených do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo dosaženo patnáctileté doby prosté návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji, v případě výroben elektřiny využívajících biomasu, bioplyn nebo biokapaliny náklady na pořízení paliva a doba využití zařízení stanovených prováděcím právním předpisem.
Podle čl. III. bodu 2. smlouvy o podpoře výroby elektřiny uzavřené dne 11. 2. 2011 provozovatel se zavazuje vykupovat vyrobenou, dodanou a vykázanou elektřinu od výrobce nebo uhradit výrobci zelený bonus nebo příspěvek k ceně elektřiny za vyrobené, dodané a vykázané množství elektřiny v souladu s určenými podmínkami a výkupními cenami, které jsou stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ platným v době realizace výkupu elektřiny.
Z čl. IV. bodu 5. věty druhé téže smlouvy vyplývá, že určené podmínky a výkupní ceny platné v době podpisu smlouvy jsou blíže specifikovány v příloze č. 1 této smlouvy.
Podle čl. IV. bodu 1. smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů uzavřené dne 20. 12. 2012 a účinné od 1. 1. 2013 cena a určené podmínky výkupu elektřiny jsou stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ účinným v době realizace výkupu a s ohledem na skutečnost, že výrobce vykupujícímu prohlásil, že zdrojem elektřiny je obnovitelný zdroj ve smyslu zvláštních právních předpisů. K ceně mohou být připočteny daně dle platných právních předpisů.
V projednávané věci žalobkyně vyráběla a dodávala elektřinu ze své výrobny elektřiny v době od 11. 2. 2011 do 31. 12. 2012 provozovateli distribuční soustavy ČEZ Distribuce, a. s., jejíž právní nástupkyní je účastnice 1), na základě smlouvy o podpoře výroby elektřiny, a v době od 1. 1. 2013 povinně vykupujícímu ČEZ Prodej, s. r. o. podle smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů uzavřené 20. 12. 2012, kterou byla nahrazena první smlouva. Obě tyto smlouvy stanoví podmínky, za kterých k výkupu elektřiny dojde, práva a povinnosti smluvních stran a prohlášení, že byly uzavřeny po vzájemném projednání, odpovídají skutečnému stavu věci a jsou výrazem jejich pravé a svobodné vůle. Obě smlouvy obsahují ujednání o ceně vykupované elektřiny tak, že výkupní ceny jsou stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ platným v době realizace výkupu elektřiny.
Uzavření první smlouvy je v souladu s §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. a v ní obsažené ujednání v čl. III. bodě 2. o výkupní ceně elektřiny ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ platným v době realizace výkupu elektřiny je souladné s §6 odst. 1 písm. b) bodem 1. téhož zákona. Uzavření druhé smlouvy je v souladu s §10 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. a ujednání o ceně výkupu elektřiny obsažené v čl. IV. bodě 1. vychází z §4 odst. 7 a §12 odst. 1 písm. a) tohoto zákona.
V řízení nebylo tvrzeno, že by ujednání o ceně ve smlouvách byla změněna, žalobkyně má proto právo a účastnice povinnost zaplatit výkupní cenu elektřiny ve výši dohodnuté ve smlouvách. Požaduje-li žalobkyně cenu vyšší, než byla dohodnuta ve smlouvách, s argumentací, že jde o ceny minimální, které nezajistí patnáctiletou návratnost investic vložených do výrobny elektřiny, ze smluvních vztahů založených první a druhou smlouvou právo na jinou než dohodnutou cenu nemá a toto právo žalobkyni proti účastnicím nevyplývá ani z právních předpisů, protože účastnici 1) jako provozovateli distribuční soustavy a účastnici 2) jako povinně vykupující nejenže neukládají, ale ani neumožňují vykupovat elektřinu za cenu jinou než dohodnutou ve smlouvě. Účastnice 1) a 2) nejsou garanty výkupní ceny ve výši, která by zajistila patnáctiletou návratnost investic vložených do výrobny, z žádného právního předpisu tato jejich povinnost nevyplývá.
Vzhledem k tomu, že v pořadí druhá dovolatelkou položená otázka navazuje na otázku první a předpokládá její kladné zodpovězení, pak za situace, kdy odpověď na první otázku je ve shodě se závěrem odvolacího soudu záporná, nejde o otázku, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k argumentaci žalobkyně o povinnosti státu zajistit návratnost investice na pořízení fotovoltaické elektrárny přiléhavě odkázal na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu).
Cituje-li dovolatelka na podporu svých argumentů, že cenová rozhodnutí ERÚ nenaplňují, pokud jde o návratnost investic, zákonné minimum, závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 4 Ads 20/2007-59, in www.nssoud.cz , a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, uveřejněného pod č. 47 ve svazku 40 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 252/2006 ve Sbírce zákonů, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, jak vyplývá z obsahu dovolání, přehlíží, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. a že závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se na projednávanou věc nevztahují, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu. Nejvyšší správní soud se zde zabýval příspěvkem za službu příslušníků Policie České republiky, jehož výše byla stanovena zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, a dále upřesněna vyhláškou č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky. Minimální výše tohoto příspěvku byla určena již zákonem a na základě vyhlášky mohl příslušník Policie České republiky dosáhnout vyššího příspěvku. V projednávané věci výše výkupní ceny za energii z obnovitelných zdrojů není stanovena zákonem, pouze je zde určen způsob, jakým má Energetický regulační úřad stanovit její výši. Rovněž závěry citovaného nálezu Ústavního soudu se na projednávanou věc nevztahují, neboť Ústavní soud řešil nečinnost zákonodárce a absentující zákonnou úpravu.
Ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33 ve svazku 32 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud při právním posouzení věci odchýlit, není přiléhavý. V citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že stát ve vztazích, kde vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, nedisponuje skutečně autonomní vůlí. Jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když zastupují stát z jeho pověření jiné subjekty. V projednávané věci nebyl účastníkem soukromoprávního vztahu stát, ale provozovatel distribuční soustavy, respektive povinně vykupující, který se smlouvou zavázal vykupovat elektřinu za cenu odpovídající cenovému rozhodnutí Energetického regulačního úřadu vydanému na základě zákona.
Namítá-li dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04, uveřejněný pod č. 125 ve svazku 41 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 409/2006 ve Sbírce zákonů, že Česká republika změnou svých právních předpisů změnila podmínky podpory a učinila tak v době, kdy žalobkyně již neměla šanci na takovou změnu reagovat tím, že by od investice upustila či ji v zásadních parametrech změnila, pak odvolací soud se touto otázkou nezabýval, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolání výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. V části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo z části zamítnuto a zčásti odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit účastnicím účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají u účastnice 1) ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3 100 Kč podle ustanovení §9 odst. 4 písm. d), §7 bodu 5. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k 1. 1. 2016, z paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 téhož předpisu a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč; u účastnice 2) sestávají z odměny za zastupování advokátem rovněž v částce 3 100 Kč podle týchž ustanovení advokátního tarifu a z paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon právní služby, jímž bylo vyjádření k dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu