ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5152.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5152/2016-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad , identifikační číslo 29193818, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované Tokad, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo 28549121, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 380.083,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 47/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.294,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 7 C 47/2015-70, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 380.083,30 Kč včetně blíže specifikovaného úroku z prodlení z titulu nesprávného vyúčtování dodávky tepla za rok 2011. Sporná částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná získala na jeho úkor.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s jeho závěrem o neplatnosti ustanovení čl. III. přílohy č. 1 smlouvy o dodávce tepelné energie („Cenová doložka“). Na rozdíl od něj dovodil, že se účastníci platně dohodli, že sjednaná cena tepelné energie je cenou předběžnou a může být měněna v závislosti na dodaném množství tepelné energie, což odpovídá postupům Energetického regulačního úřadu vyjádřeným v jeho cenových rozhodnutích. Odvolací soud nepřehlédl, že dohodnutá cena měla platit jen pro rok 2009. Zdůraznil, že neplatnost smluvního ujednání umožňujícího dodavateli jednostranné zvyšování dříve sjednané ceny, s odkazem na §56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb. (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, jen ve vztahu ke spotřebitelům, což však nedopadá do poměrů nyní souzené věci. Jelikož žalobce splnil svou smluvní povinnost a zaplatil fakturu č. 7/2012, nemohlo dojít na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení, a žalobci nevzniklo právo na jeho vydání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, neboť „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil … Rozpory v právním posouzení věci se objevují mezi soudem prvního a druhého stupně i v rozhodnutích soudu druhého stupně v předmětné věci a ve skutkově shodné věci rozhodované soudem druhého stupně dříve … Právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu nejen s právním posouzením soudu prvního stupně, ale i s dřívějším rozhodnutím Městského soudu v Praze ve skutkově zcela shodné věci, ve které bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 20/2015, v níž podala žalovaná dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.“ Po rozsáhlé rekapitulaci skutkového stavu věci dovolatel – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§42 odst. 1 o. s. ř.) – v otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, neboť vztah ze smlouvy o dodávce tepelné energie č. 1/2009 mezi žalobcem, který je co do právní formy společenstvím vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“), a žalovanou, je vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Žalobce je sice právnickou osobou, avšak při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Společenství vlastníků je specifickým právním subjektem, jehož existence není spojena s tvorbou zisku. V době uzavírání smlouvy (16. 6. 2009) byly za spotřebitele považovány jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. I přesto, že změnou zákona s účinností od 1. 8. 2010 došlo k omezení okruhu osob považovaných za spotřebitele v tom směru, že do budoucna jím může být pouze osoba fyzická, je SVJ natolik specifickým subjektem práva, že je na něj nutno nadále pohlížet jako na spotřebitele. Je proto vyloučeno jednostranné zvyšování cen tepla dodavatelem (žalovanou) vůči žalobci jako spotřebiteli.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Přípustnost dovolání vystihl žalobce argumentem, podle kterého se odvolací soud při posuzování otázky možnosti jednostranného zvýšení ceny tepelné energie, je-li odběratelem spotřebitel, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007. Rozhodnutí odvolacího soudu však s tímto rozhodnutím dovolacího soudu není v rozporu, neboť jeho závěry na nyní souzenou věc nedopadají. Ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož podle §56 odst. 3 písm. i) obč. zák. „je nepřípustné ujednání, které dodavatele opravňuje ke zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena.“ V situaci, kdy podle smlouvy bylo odběrateli znemožněno smlouvu vypovědět v době, kdy mu byly dodávky poskytovány a kdy došlo k jednostrannému zvýšení ceny, shledal Nejvyšší soud ujednání o možnosti jednostranného zvyšování ceny neplatným pro rozpor s ustanovením §56 odst. 3 písm. i) obč. zák., podmiňujícím platnost možností spotřebitele (odběratele) od smlouvy odstoupit.
Pro závěr, zda jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) bylo určující, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nosným důvodem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, tzn., zda měl žalobce ve vztahu s žalovanou postavení spotřebitele.
Podle §52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010 spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění do 31. 7. 2010, pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelem fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.
Podle §2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván.
Spotřebitel je účastníkem trhu vstupující do soukromoprávních vztahů s podnikajícími fyzickými nebo právnickými osobami, přičemž nenakupuje zboží a nevyužívá služeb podnikatelů (dodavatelů) pro svou obchodní nebo jinou podnikatelskou činnost, ale ze zásady v těchto vztazích jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby. Jako tzv. slabší (zranitelnější) straně je mu poskytována zvýšená právní ochrana. Její nezbytnost je dána nerovným postavením spotřebitele ve vztahu s dodavatelem (obchodníkem profesionálem), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly, nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem jeho vlastního nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů smluvních stran (srovnej závěry R 93/2013).
Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení §51a a následující obč. zák., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky. Čl. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách definuje spotřebitele jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Čl. 1 bod 2. písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, považuje za spotřebitele „každou fyzickou osobu,“ která ve smlouvách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za její profesní nebo obchodní činnost. Podle čl. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“), je spotřebitel definován jako „každá fyzická osoba, která jedná za účelem nespadajícím do její profesní či obchodní činnosti. Obdobně za spotřebitele označuje i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002, o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES [čl. 2 písm. d)].
Shora uvedené rozdílné definice „spotřebitele“ pro účely jeho soukromoprávní ochrany [§52 odst. 3 obč. zák. a §2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb.] a ochrany veřejnoprávní [§2 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb.], které platily v okamžiku, kdy žalobce uzavíral spornou smlouvu o dodávce tepelné energie č. 1/2009, mohou vzbuzovat pochybnosti, o tom, zda lze či nelze za spotřebitele považovat rovněž i právnickou osobu. Se zřetelem k charakteru dříve přijatých směrnic na ochranu spotřebitele, založených na zásadě tzv. minimální harmonizace (na rozdíl od nyní platné Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/RE ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, která stojí na zásadě maximální harmonizace – viz čl. 4 „Úroveň harmonizace“), je potřeba v zájmu zajištění dodržení cílů sledovaných evropským zákonodárcem v oblasti spotřebitelských smluv, jakož i soudržnosti unijního práva, zohlednit pojem „spotřebitel“ obsažený v unijních právních předpisech při výkladu téhož pojmu obsaženého v §52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010. Autonomní charakter práva Evropské unie znamená, že výklad směrnic i provádějící národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu unijního práva, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (srovnej ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol). Z uvedených důvodů je proto pojem „osoby, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“ nutno vykládat restriktivním způsobem, což znamená, že spotřebitelem v tomto pojetí může být jen osoba fyzická.
Pochybnosti o tom, zda lze právnickou osobu považovat za spotřebitele se zřetelem k interpretaci Soudního dvora Evropské unie [dříve Evropského soudního dvora – srovnej např. rozsudek ze dne 22. 11. 2001 ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99 Cape Snc proti Idealservice Srl ( C-541/99 ) a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl (C-542/99)] odstranil zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů, jenž novelizoval ustanovení §52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., a §2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb. tak, že od 1. 8. 2010 je za spotřebitele jak v oblasti soukromého práva, tak i práva veřejného považována pouze fyzická osoba.
Jelikož žalobce při uzavírání smlouvy s žalovanou nebyl v postavení spotřebitele, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není tedy dán, a dovolání z této příčiny nemůže být přípustné.
Přípustnost dovolání není způsobilý založit tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, kterým byl rozhodnut spor mezi týmiž účastníky týkající se dodávky tepla žalovanou za období roku 2010.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. je zjednodušeně řečeno založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (popř. tím, že jde o právní otázku v jeho rozhodovací činnosti doposud nevyřešenou), a nikoli na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem jiného odvolacího soudu. Sluší se poznamenat, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, a částečně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, ať již hmotného či procesního práva, na které napadené rozhodnutí záviselo, a kterou odvolací soud posoudil odlišně od jejího řešení dovolacím soudem (jeho ustálené rozhodovací praxe), která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, která je senáty Nejvyššího soudu posuzovány odlišně, nebo která, již dříve vyřešená, má být dovolacím soudem posouzena opětovně, ale jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu